Edward Rochester - Epilog - 5. část

Adele teď trávila čas v Thornfieldu a pomáhala Nedovi a Mary s přípravou pohřbu pana Rochestera. Thomas, její muž, se o ni bál. Poslední měsíc tolik plakala pro Jane a teď, když odešel i pan Rochester se zdálo, že se její žal zdvojnásobil. Měla kolem sebe Thomase a svoje děti, ale ani oni jí nemohli zbavit té melancholie, kterou pociťovala. Teď se cítila, jako kdyby jí zemřeli rodiče a ty pocity jí děsily a zneklidňovaly. Starší děti už byly z domu - Tom studoval prvním rokem v Oxfordu a Emma na škole slečny Cheltenhamové, pod patronátem Edwarda Rochestera. Mladší synové - desetiletá dvojčata už nepotřebovali tolik její pozornosti a Adele se utápěla v depresi, kterou ze sebe nedokázala dostat.

„Bude to v pořádku, má drahá…“ utěšoval jí Thomas.

„Budu v pořádku, neboj se…“ - ujišťovala ho.

Byla šestiletý sirotek, když se ocitla v Anglii před mnoha lety a teď jí bylo čtyřiačtyřicet let a byla farářovou ženou a úctyhodnou občankou. Nikdo v celé vesnici nevěděl o tom, že je dítětem francouzské tanečnice a jejího milence, a všichni lidé ji měli rádi...

„Tak proč se cítím tak provinile, jako malé dítě, když myslím na pana Rochestera? Kolikrát jsem měla chuť na něj zakřičet - „Já nejsem Celine - vypadám jako ona, ale nejsem jako ona. Moje matka vás snad nikdy nemilovala, ale já ano, já vám miluji, jako svého otce…“

Ale nikdy mu to neřekla a nakonec ani neměla možnost. Oceňovala jeho láskyplný postoj, který měl k jejím dětem, choval se k nim jako opravdový dědeček a snažila se proto nezabývat tím, co cítila...

„Vždycky jsem ho milovala, ale teď už je pozdě…“

Měl to být jen malý pohřeb, v rodinném kruhu… Adele stála o kus dál, ruce položené na ramenou svých dvojčat - Tom a Emma tady nebyli. Přijeli na Janin pohřeb, který byl před měsícem, a teď je nepustili z jejich škol. Ned stál s Mary, před nimi jejich tři děti a Helen se svým manželem vedle nich. Elizabeth byla poblíž a cítila se tak sama. Dívala se na Efraima, který stál kousek za ní, a snažil se na ní povzbudivě usmívat...

Edward Rochester se po návratu na Thornfield Hall úmyslně nepohyboval mezi bohatou šlechtou, tak, jako to dělal dříve, proto je všechny překvapil zástup lidí, kteří se shromáždili na okraji hřbitova. Byli tam obyvatelé města, nájemci Rochesterových pozemků, minulí i současní zaměstnanci, dávní přátelé. Dokonce i paní Carterová, vdova po doktorovi, stála v čele a po boku všichni její synové s rodinami.

Ned sledoval rakev, jak se pomalu spouští do země. Nemohl uvěřit, že je otec pryč - muž, kterého tolik miloval a obdivoval. Nemohl pochopit, že on je teď pánem na Thornfield Hallu. Pomáhal mu už celá léta a věděl, co ho bude čekat, ale teď, když tam tak stál a držel svoji ženu za ruku, cítil, že to sám nedokáže.

„Jsem sice také Edward Rochester, ale nejsem takový, jako byl můj otec…“

Vzpomínal na maminčin pohřeb, který byl jen o měsíc dříve… Opustili kostel a šli za rakví na hřbitov, otec se ho opíral o rameno. Vždycky se zdál být tak silný, navzdory jeho jedenasedmdesáti létům - stále vzpřímený, s bílými vlasy. Myslel na to, jak se tělo jeho otce chvělo, když se maminčina rakev spouštěla do země, jak si tiskl ruku na srdce a zasténal. Ned se na něj podíval, ale jen zavrtěl hlavou - gesto, kterým mu dával najevo, že nemusí mít obavy… A znovu si uvědomil, že maminka byla zdrojem síly a života Edwarda Rochestera.

Ned se rozhlédl po kamenech na hřbitově i po maminčině zbrusu novém náhrobním kameni

Jane Eyre Rochesterová

Milovaná manželka

Milující matka

1817-1870

Nedaleko byl náhrobek označující život a smrt jeho bratra, dítěte, jehož skutečné tělo leželo v katolickém hřbitově na jihu Francie. Kousek dál byly hroby jeho prarodičů, které neznal - Johna a Elizabeth Fairfax Rochesterových - byla to jen jména vytesaná do kamene. O kus dál byl hrob, na kterém bylo napsáno Bertha Antoinett Mason Rochesterová -1794 - 1836.

Helen sledovala, jak na tatínkovu rakev dopadají hromady hlíny. Pohled měla rozmazaný slzami, které jí stékaly po tvářích. „Tati, opravdu jsi pryč? A maminka taky…“

Ještě nikdy si tolik neuvědomovala, jak bezpečné to pro ni tady bylo útočiště - všude kolem byli lidé, kteří ji milovali a ona milovala je. Teď, i když měla po boku svého muže, se cítila najednou sama…

Elizabeth také plakala - otírala si oči a tváře, v ruce křečovitě svírala kapesník.

„Tati, měla jsem tě tak ráda…Tebe a maminku…Odpusť mi, že jsem chtěla odsud pryč…“

Adele sklonila hlavu a nechala slzy dopadat na zem - rozloučila se s mužem, kterého brala jako svého otce. Její čas v Thornfieldu skončil…  Milovala Neda, Helen a Elizabeth, ale její budoucnost je teď u její rodiny, a už ne s nimi… Nikdy nebyla doopravdy jejich součástí…

Ned seděl v knihovně, když za ním přišla Helen. Chvíli jen tak vzpomínali, než se odhodlal se jí svěřit. Povzdechl si a začal.

„Řekl jsem ti, že tatínek zemřel v posteli a ve spánku, ale není to tak docela pravda. Od té doby, co maminka umřela, jsme se často procházeli po zahradě a hodně jsme mluvili… O něm, o jeho mládí, o cestování a o životě, který vedl, než maminku poznal. Byly to neuvěřitelné chvíle a byli jsme si tak blízko…

To ráno, co zemřel, jsem se probudil brzy a hned jsem měl pocit, že něco není v pořádku. Vstal jsem a šel jsem za ním - ještě byla skoro tma. Hledal jsem ho v jeho pokoji, v šatně i všude po domě, ale nikde nebyl. Pak jsem šel ven… jako bych věděl, kam mám jít, cítil jsem a věděl, kam šel… Ležel na maminčině hrobě a v ruce měl růži. Vypadal tak klidně a spokojeně. Hned jsem věděl, že je mrtvý… Zavolal jsem Simona a odnesli jsme ho zpátky do postele. Nikdo neví, kde doopravdy zemřel. A nikdo neví, že měl u sebe tuhle obálku…“ Sáhl do kapsy a vyndal dopis.

„Napsal to sám. Je to nová závěť a dopis, který vysvětluje, proč to udělal... Je těžké to číst a já cítím, že jsme povinni se řídit tím, co chtěl, ale není to jen na mě - týká se to také Elizabeth a tebe. Jestli chceš, hodím dopis do ohně a nikdo se o něm nedozví… Přečti si to sama a uvidíš… Víš, měli jsme štěstí, že jsme dostali dědictví a tím je zajištěná naše budoucnost, ale máme víc, než jen peníze a majetek…“ Pokračoval a ignoroval její nechápavý pohled.

„Když jsem byl na škole, tak jsme četli různé milostné příběhy všech těch známých velkých milenců - Romea a Julie, Tristana a Isoldy a dalších. Ale už od té doby, co jsem byla malý, jsem viděl, jak se na sebe naši rodiče dívali… Když jsem rostl a byl jsem starší, uvědomoval jsem si to víc a víc…“

„Co?“

Usmál se. „Vím, že je jen velmi málo párů, jako byli naši rodiče - byli prostě jedna duše... Mary je dobrá žena a myslím, že bude časem ještě lepší. Vždycky jí budu milovat a budu jí věrný, ale to, co měli mezi sebou tatínek a maminka… Přál bych si, aby celý svět mohl číst příběh našich rodičů… Byl to skutečný milostný příběh, zemřeli, aby mohli být znovu spolu… Uvažuji o tom, že napíšu knihu podle toho, co mi vyprávěli… Přečti si, co tatínek napsal, a řekni mi, co si myslíš…“

Na obálce byla otcovým rozmáchlým rukopisem napsaná tato věta:

„Jane, moje lásko, udělal jsem to, protože sis to tolik přála…“

Zmateně otevřela obálku a začala číst…

O několik kilometrů dál, v Millcotte, stála před ordinací bratří Carterových Elizabeth a dodávala si odvahu. Stála přede dveřmi a chystala se zaklepat, když se najednou rozletěly a stál v nich Efraim. Měl na sobě košili, oči unavené a podlité krví. Stáli a dívali se jeden na druhého. Promluvil jako první.

„Nechtěl jsem vás včera při pohřbu rušit…Celou noc jsem o tom přemýšlel a nechci si znovu nechat ujít příležitost s vámi mluvit. Kdybyste věděla, kolik dopisů jsem za minulý měsíc rozepsal, ale nedopsal, kolikrát jsem byl v pokušení nasednout na vlak a jet za vámi do Londýna…“

„Ale já jsem teď tady… a jsem ráda, že vás vidím…“

„Slečno Rochesterová… Elizabeth… Neodjíždějte už zpátky…

„Už nepojedu…“

Vykročil vpřed a najednou jí měl v náručí a ona ho držela kolem krku.

„Miluji tě, Elizabeth… Tvoje matka to věděla a chtěla, abych ti to řekl…“

„Maminka? Nikdy se mi o tom nezmínila…“

„Ne, ale na mě to poznala… Nechtěl jsem tě rušit, když máš smutek, ale už si nedovedu dál představit život bez tebe. Myslíš, že bych mohl trochu zmírnit tvoje trápení?“

Tiskli se k sobě a smích a slzy se jim mísily dohromady.

To odpoledne se v Thornfield Hallu sešla malá skupinka lidí spolu s advokátem, který se chystal přečíst novou závěť Edwarda Fairfaxe Rochestera... Požádali Adele, aby přišla - seděla u stolu a přála si, aby tady nemusela být...

Advokát četl - menší částky dostanou i zaměstnanci a pak začal číst seznam majetku, který je ve vlastnictví Neda Rochestera a jeho sester. Jak se dalo očekávat, vlastníkem Thornfieldu a Ferndeanu se stal Ned, obě sestry měly nárok používat Ferndean jako dům k odpočinku a tak dlouho, jak jen budou chtít. Elizabeth a Helen získají procento ze zisku panství i z veškerých výnosů. Peníze, které byly na Janině účtě, si rozdělí a budou mít nárok na dvě procenta ze všech investic Edwarda Rochestera. Částky nebyly obrovské, ale byly dost velké na to, aby spokojeně a v pohodlí žily.

Všechno bylo tak, jak každý očekával, dokud advokát nepřečetl poslední položku…

…A stejná procenta, jaké dostanou Elizabeth a Helen, dostane i po zbytek života Adele Varens Rochester Cooperová, moje nejstarší dcera“…

Edward Rochester - Epilog - 4. část

Edward Eyre Rochester

Thornfield Hall

Derbyshire

Miss Jane Elizabeth Rochesterová

Whitechapel Workhouse Infirmary

Whitechapel, Londýn

25.dubna 1870

Moje drahá Elizabeth,

mám pro Tebe smutnou zprávu… Je to pro mě těžké psát a pro tebe bude těžké to číst - tatínek zemřel... Cítím se tady najednou tak sám. Helen právě dorazila a Rodney přijede během dvou dnů. Pohřeb uspořádáme koncem týdne. Prosím, přijeď co nejdříve.

Ned

Věděla co v dopise je, ještě předtím, než ho otevřela. Tušila to… Po maminčině pohřbu ještě několik dnů zůstávala a starala se o tatínka - a rozhodovala se, co dál se svým životem. Viděla Efraima, ale neměla čas s ním mluvit, i když tak napůl očekávala, že přijde on za ní. Po několika dnech, kdy se jí vždy rozbušilo srdce, když slyšel zvonek u vstupní brány, se začala cítit hloupě. Třeba si jen něco namlouvala… Sedávala u tatínka a myslela, že bude mluvit, ale byl tichý a nakonec jí položil ruku na rameno a zeptal se.

„Holčičko, proč neodjedeš zpátky do Londýna? Tady to není pro tebe. Jsem v pořádku, neboj se o mě - teď pro tebe nejsem dobrý společník…“

Edward měl pravdu, nebylo to místo pro ní... Nedova manželka Mary vedla dům a snažila se ho zmodernizovat. Na rozdíl od Jane,která vystačila s minimálním počtem zaměstnanců, najala Mary další služebnictvo. Dům byl teď tak odlišný od toho, na jaký byla Elizabeth zvyklá. Chyběla jí matka, chyběl jí její tichý hlas, její levandulová vůně… Když uběhly dva týdny od pohřbu a Efraim se stále neukázal, vrátila se do Londýna. Odjela, ale cítila se ztracená - dělala svoji práci v chudobinci už několik let, měla ji ráda, ale teď si najednou uvědomovala, jak moc jí chybí ti, které miluje a nemá kolem sebe - maminka, tatínek, bratr a sestra, její synovci a neteř, Adele a Thomas…

…a Efraim…

Když o tom všem tak přemýšlela, uvědomila si, že je asi zamilovaná. Viděla na Efraimovi, co k ní cítí, ale nic neřekl a ona byla posledních několik týdnů utrápená starostmi o maminku, takže ani ona nevyjevila nic z toho, co cítila. A teď, uplakaná a s těžkým srdcem balila svoje zavazadlo a vracela se do Londýna…

Adele se rozhlížela po pokoji, který byl ještě nedávno Janinou ložnicí - slzy jí tekly po tvářích, když si uvědomila, že zemřela právě tady... Už několik dní po pohřbu Mary sbalila Janiny věci, a rozdávala je ostatním členům rodiny. Adele byla velmi překvapená, a chtěla si s ní o tom promluvit.

„Copak se někdo zeptal pana Rochestera na to, jak se cítí, když tak brzy po smrti jeho milované ženy někdo dělí její majetek a osobní věci?“ - uvědomila si, že její hlas zní možná ostřeji, než zamýšlela a snažila se změnit tón. Nevěděla, co jí vadí víc, jestli to, že Mary má k celé smutné situaci tak ležérní postoj, nebo to, že nazývala Jane „matkou“ a Edwarda „otcem“, když o nich teď mluvila. Adele mu stále říkala „pane Rochestere“, ale ze „slečny Eyrové“ se časem stále jen „Jane“ Ona je nemohla oslovovat tak, jako Mary…

Ale Jane pro ni byla víc, než jen bývalá vychovatelka, někdy byla spíš jako sestra, někdy jako matka - ale vždy byla její nejdražší přítelkyní. Jejich vztah se stal rovnocenější, když se Adele narodily vlastní děti. Edward Rochester nebyl její opravdový otec, ale milovala ho tak. Bolelo jí, že Mary mu tak mohla říkat a ona ne…

„Ale Adele, myslím, že pan Rochester by byl rád, kdyby viděl, jak jsem převzala všechny starosti o dům. Řekl mi, ať udělám to, co považuji za nejlepší a Ned by také souhlasil. Oběma se nám ulevilo, když vidíme, jak dobře zvládá maminčinu smrt…“

„Nejsem si jistá, že Ned by souhlasil.“ - pomyslela si Adele, zmatená ve svých pocitech. Vždycky milovala Neda jako svého bratra a udivovalo jí, že si teď myslí, že je jeho otec v pořádku. Jasně viděla, že Edward Rochester není muž, který by se s touto situací dobře vyrovnal... Copak jsou všichni kolem slepí a nevidí, že i když je naoko stejný jako dřív, doopravdy je skleslý a jen čeká na chvíli, aby tady už nemusel být. Viděla to na něm každým dnem víc a víc… Ostatní říkali, jak je klidný a jak dobře se vyrovnal s tím, že mu zemřela žena, jak teď žije jen pro svoje děti a vnoučata, ale Adele věděla, že i když miluje svoje děti a vnoučata (věděla, že stejně miloval i všechny Adeliny děti), byla to Jane, kdo byl středem celého jeho života… A tušila, že nebude trvat dlouho, a on tady bez ní nebude…

Adele si vzala několik Janiných věcí - její šál, balíček dopisů, které jí kdysi, jako dítě psala ze školy a které si Jane stále schovávala, knihu básní, ze které si tak rády četly a nakonec zlatý náramek. Nechtělo ho, ale Mary jí ho vnutila.

„Určitě by chtěla, abys po ní měla něco cenného, ale záleží to na tobě. Až tady jednou nebude ani Nedův otec a bude se číst závěť, uvidíš sama, jestli ještě něco dostaneš… Zatím se otevřela jen závěť od Jane. Elizabeth dostane perlový náhrdelník, který matka nosila každý den. Ale já náramek nepotřebuji, od Neda mám spoustu šperků. Koupili jsme jí ten náramek k narozeninám, ale moc šperky nenosila - i když jich měla spoustu z dědictví Rochesterů. Popravdě nosila jen perly a snubní prsten. A mimoto, duben je měsíc, kdy máš narozeniny a nestihla jsem ti dát žádný dárek… Vezmi si ten náramek, prosím.“

Adele si povzdychla, ale náramek přijala. Mary byla hodná, ale tak lehkomyslná… Adele věděla, že nedokáže náramek nosit - Edward Rochester by se jistě divil, jak se u ní ocitl.

Mluvila s ním po pohřbu, když mu říkala, jak je jí líto, že ztratil svoji drahou ženu. Řekla mu, jak moc ji milovala a jak moc jí chybí. Kdyby mu tak mohla plakat v náručí stejně jako Elizabeth nebo Helen - ale ony byly jeho dcery… jeho a Jane - a ona byla jen parchant od nevěrné milenky… Poslouchal jí, dusil v sobě slzy a pak jí položil ruku na rameno.

„Děkuji za ta milá slova, Adele. Jsem rád, že byla součástí našeho života. Já se už jen těším na chvíli, kdy se k ní připojím… Ona je teď se svými rodiči a s naším malým synkem a je jí dobře…“

Edward Rochester - Epilog - 3. část

Březen, 1870

Jednoho večera mířil Ned k maminčině pokoji - často takhle sedávali i dřív, četl jí, nebo si povídali o všem, co jí zajímalo. Byla to doba, kdy si mohl tatínek odpočinout a trávit chvíli se svými vnoučaty. Temná a depresivní nálada vládla v celém domě, smích se nesl domem jen ráno, když děti navštěvovaly babičku a vyprávěly jí o všem, co se dělo předešlý den. Teď bylo v pokoji šero, svítily jen svíčky a oheň v krbu, na stolku stála miska s polévkou, ale sotva se jí dotkla...

Zůstal stát přede dveřmi - otec seděl u maminky a držel jí za ruku. Ve svém hlubokém hlase, naoko veselém, skrýval trápení a tiše si vyprávěli o tom, jak se poprvé potkali - o tom, jak spadl s koně a vymkl si kotník, její první dotek, kdy mu pomáhala a kdy se jí opřel o rameno…

Ned stál ve stínu a sotva se odvážil dýchat - nechtěl zničit kouzlo, které v té místnosti vládlo... Maminka byla tak slabá, mluvila tiše, nemohl jí slyšet, ale otec ano. Pohodil hlavou, zasmál se a pak zvedl její ruku a políbil jí. Pomohl jí, aby se mohla posadit a upravil polštáře, o které se opřela. Objala ho a zavřela oči - ty krásné zelené oči, které měl tak rád... Otec seděl na kraji postele, hladil jí po lehce prošedivělých vlasech a po tváři a pak jí políbil na čelo. Maličkými polibky laskal její tvář, ústa a bradu. Viděl, jak ho maminka na oplátku hladí po hustých bílých vlasech svojí slabou rukou...

Ned ucouvl a v očích ho pálily slzy… Přemýšlel o legendě o Orpheovi, který sestoupil do nejhlubšího podsvětí, aby získal milovanou ženu. Orpheus ale selhal, protože se ohlédl, aby se ujistil, že je jeho láska za ním a tak ji ztratil navždy... Ned věděl, že pokud by Edward Rochester musel sestoupit do podsvětí, aby zachránil ženu, kterou miloval víc než kohokoliv na světě - že by se nikdy neohlédl nazpět a učinil by všechno, jen aby jí zachránil…

Další večer opět Edward seděl na posteli s Jane v náručí. Lépe se jí dýchalo, jen když seděla zcela vzpřímeně, takže se posadil, opřel se o čelo postele a držel jí v náručí jako malé dítě. Cítil každé její těžké nadechnutí. Spal jen chvílemi, stále se budil, díval se na ní a zjišťoval, jak jí je. Bál se, že by mohla zemřít, zatímco on spal. Držela ho za ruku a její sevření bylo tak slabé... Hladil ji po dlani a myslel na to, jak ho ty malé ruce po celá léta uklidňovaly, hladily a laskaly... Tisíckrát se ho ty ruce dotýkaly a brzy to bude naposledy… Měl pocit, jakoby mu i jeho život unikal mezi prsty...

Mluvení ji unavovalo, ale dívala se na něj - v očích jí mohl vyčíst lásku, která se nikdy nezměnila. Před chvílí mu řekla, že se nebojí smrti, rozloučila se se svými dětmi, ujistila je o tom, že je miluje a popřála jím šťastný a dlouhý život... Bolelo ho pomyšlení, že ho opustí … I když jen na krátkou dobu…

„Nechci od tebe odejít… Nechci být bez tebe ani na malou chvíli a bojím se, že ti svým odchodem způsobím bolest…“

Držel ji v náručí, když to šeptala a slzy mu tekly po tvářích.

„Brzy budeme spolu, slibuji… Nenechám tě dlouho samotnou… Byla jsi nejlepší část mého života…“

Cítil, jak namáhavě dýchá, ale pak se její tělo uvolnilo a zavřela oči… Hluboko v nitru, v jeho srdci, se ten provázek, kterým byla po celý společný život jejich srdce spojená - přetrhl... Cítil bolest, velikou bolest a pomalé vnitřní krvácení začalo…

Efraim Carter neměl šanci být s Elizabeth o samotě - od smrti její matky. Přijel do Thornfieldu, jakmile se o tom dozvěděl a projevil soustrast. Byl velmi zaneprázdněný, proto se tam vrátil znovu až za týden po pohřbu. Věděl, že to ještě není dostatečná doba na to, aby mluvil o svých citech k ní, ale přesto jí chtěl vidět. Do knihovny ale místo ní vešel Ned.

„Je mi líto, ale chtěl jsem vidět slečnu Rochesterovou. Nechtěl jsem vás rušit z práce…“

„Myslel jsem, že to víte. Elizabeth odjela dnes ráno nazpět do Londýna. Chtěla tady sice zůstat a starat se o tatínka, ale ujistil jí, že je v pořádku a trval na tom, aby odjela. Odvezli jsme jí kočárem do Millcotte, aby chytila vlak…“

~

„Jane! Jane! Jane! Kde jsi? Počkej na mě, už jdu...“

Tmavovlasý a vysoký muž jel rychle - pobízel svého koně kupředu, když poznal, že se blíží k domovu. Jeho silné, jemně tvarované ruce pevně držely otěže - seděl vzpřímeně a srdce mu bušilo očekáváním... Rozhlížel se kolem sebe a černé, jasné oči se mu rozzářily. Na tváři se mu objevil úsměv, protože konečně viděl, co hledal…

Drobná mladá žena stála na kraji silnice a sledovala, jak míří k ní. Slyšela dusot koňských kopyt a usmívala se. Muž zpomalil, sklonil se a natáhl k ní ruce… Dívali se na sebe a oči jim zářily. Vyzvedl jí k sobě nahoru a objal.

„Čekala jsem na tebe…“ zašeptala a pohladila ho po tváři.

„Přišel jsem nejrychleji, jak jsem mohl… Byl jsem bez tebe ztracený...“

Pozoroval jí, jakoby si chtěl navždy vrýt do paměti její tvář... Objal jí, přitiskl k sobě a políbili se.

„Pojďme…“ zašeptala a on se znovu usmál, zvedl otěže jednou rukou, protože tou druhou jí dál pevně objímal a jeli společně domů…

Edward Rochester - Epilog - 2. část

Takže moje sestra nepřeháněla? Maminka je opravdu hodně nemocná?“  Zhluboka se nadechla a po tváři jí začaly téct slzy.

„Je mi to líto, slečno Rochesterová. Přál bych si, abych vám mohl sdělit lepší zprávy…“

„Jak se s tím vyrovnal otec?“

Efraim se zamračil a vzpomínal. Pamatoval si na smutek, který se zračil v obličeji pana Rochestera, když mu to sdělil.

„…byl zničený. Chtěl vědět jen jedinou věc - jestli nebude trpět…“

„A co jste mu řekl?“ Oči měla upřené přímo na něj.

„Řekl jsem mu pravdu, že to není bolest jako taková, že lidé v takovémhle stavu zjišťují, že se jim postupně hůře dýchá a jsou stále unavení... Jsem si jistý, že jste viděla takové pacienty… Ke konci jsou často v bezvědomí, což jim to usnadňuje. Ale můžu dát vaší mamince léky na zklidnění - pomůže jí to odpočívat...“

Elizabeth mlčela a myslela na pacienty, které viděla. Byla jich spousta, zničených po letech tvrdé práce a nedostatkem potravin. Jejich plíce a srdce byly zničené z kouře, špíny a z různých životních podmínek. Umírali sami nebo v malých přeplněných místnostech, jen velmi vzácně s pomocí opia, které jim usnadnilo tu poslední cestu.

„Proč jste pro mě nenechali poslat dřív? Přijela bych hned… Poslední dopis od otce, kde mi psal, že je maminka nemocná mi nenapověděl… Neměla jsem tušení…“

„Vaše matka to nechtěla, je na vás tak pyšná, slečno Rochesterová... Cítila, že vaše práce je důležitá a nechtěla, abyste měla zbytečné starosti. Často jsme o vás spolu mluvili...“

„Ano, posledních deset let jsem poznala hodně nemocí, bídy a utrpení. Mám na starosti celý chudobinec v západní části Londýna. Jsem už tak unavená…“

Elizabeth se vrátila domů. Maminka byla ráda, že ji vidí a tvář se jí rozzářila. Doktor slíbil, že bude potají dělat všechno, aby zmírnil všechny příznaky a ulevil jí...

Večer, když Edward ulehl vedle svojí ženy na postel a objal jí, zadívala se mu do očí - poznala, že jí nezbývá moc času… Nikdy od jejich první neúspěšné svatby jí nelhal - slíbil to... Když ji držel v náručí, tiše šeptal všechno, co mu Efraim řekl. Jejich slzy se mísily dohromady, když ji líbal na tvář a utěšoval. Ležela, opřená o polštáře, aby se jí lépe dýchalo a pozorovala svého manžela. Nemluvila, ale její oči hovořily za ní... Čtyřiatřicet let byli spolu - seděl vedle ní a povídal o tom, jak moc jí stále miluje, vzpomínali na první roky jejich manželství - jak byla jeho nadějí, jeho celý život…

Dopoledne u ní seděla Elizabeth nebo Helen, pak Ned a Mary - pomáhali s převlékáním a četli z knížek oblíbené povídky. Edward opouštěl společný pokoj jen na malé chvilky, jen aby se rychle najedl nebo převlékl - jinak celé dny a noci trávil u ní. Elizabeth dělala, co jí poradil Efraim - potají podávala mamince léky, které jí předepsal. Chtěla, aby jí nic nebolelo a byla klidná. Efraim chodil každý den do Thornfieldu kontrolovat pacientku a byl rád, že nijak netrpí. Nemohl dělat nic jiného, než poslouchat její bolavé srdce, jak těžce pracuje a snaží se dál žít... Povídal si s Edwardem i s ní o tom, co bylo v minulosti.

„Myslíte si, že i život v Lowoodu oslabil moje zdraví?“ - zeptala se ho slabým hlasem jednoho dne.

„Jsem si tím jistý, paní Rochesterová. Sice jste od té doby byla v pořádku, ale mohlo to být jen tělo, které se zdálo být silné…“

Cítil pálení v očích - ještě nikdy neměl v péči pacienta, kterého měl rád a který by byl tak blízko smrti.

„Doktore, srdce mám možná nemocné, ale oči mám v pořádku… Všimla jsem si, že se zajímáte o Elizabeth…“

„Máte opravdu, madam, ale nevěřím, že by i ona ke mně něco cítila…“

Usmála se a opřela se o polštář. „Musíte jí to říct a možná to budete muset říkat víc než jen jednou… Je tvrdohlavá, stejně jako její otec a nejsem si jistá, že se vyzná ve svých citech…“

Cítil se nehodný mluvit o lásce, když stál tváří v tvář trápení.

Jednoho dne, když odcházel, viděl Elizabeth, jak sedí v zahradě. Posadil se vedle ní, ale nic neříkal - cítil, že není vhodná doba.

„Je mi moc líto, že tím musí vaše rodina procházet.“ Elizabeth se na něj podívala, ale mlčela.

„Slečno Rochesterová, přemýšlela jste někdy o tom, že byste se vdala?“

„Ano… Existoval jeden muž, před několika lety… Byl to lékař a pocházel z poměrně bohaté rodiny, ale zajímaly ho víc moje peníze. Věnoval mi pozornost až poté, co zjistil, kdo je můj otec… Samozřejmě, že v té době jsem si to neuvědomovala, až později mi to došlo.“

„ A co se stalo?"

„Jeho rodina chtěla, abych se vzdala svojí práce. Nebyla jsem ochotná to udělat, v té době ne…“

Hlas měla pevný, ale byl znát malý náznak bolesti - mluvila o muži, který jí zlomil srdce.

„Mám dojem, že mě stejně nemiloval - během několika měsíců se oženil.“

Carter cítil malý osten žárlivosti, který ho bodl do srdce.

„Někdy přemýšlím o tom, co by bylo, kdybych si ho vzala… Jaký by byl můj život, kdybych se vzdala všeho, v co jsem věřila… Byl by jednodušší?“

„Vím, že jste tvrdě pracovala…“

Chtěl ji vzít za ruku, ale něco ho zastavilo. Proč jí nemůže říct, co cítí?

„Miluji svoji práci, nebo jsem ji alespoň milovala… Dlouho jsem nedělala nic jiného, než jsem jen pracovala. Ale teď jsem unavená. Kdysi jsem měla pocit, že jsem užitečná, ale teď si tím už nejsem tak jistá. Ti, kteří hledají svoji cestu, to stejně dokáží - i bez nás… Bez ohledu na to, kdo jim pomůže...“

Chytil jí za ruku a políbil jí - slyšel ostré nadechnutí, jak tím byla překvapená. Dívala se na něj a on se usmíval.

„A co vy, proč jste tak dlouho pracoval a nenašel si ženu?“

…Čekal jsem na ženu, jako jsi ty…Málem to řekl nahlas, ale jen zavrtěl hlavou.

„Opravdu nevím… Existovala jedna nebo dvě ženy, o které jsem se zajímal a možná jsem měl chuť si jednu z nich vzít, ale myslím, že to nemělo být…“

„Oba dva jsme měli být opatrnější… Život jde dál i bez nás. A teď mě omluvte, musím se vrátit k mamince…“

Edward Rochester - Epilog - 1. část

Epilog

Budu tě navždy milovat…

Únor 1870

Dr. Efraim Carter vstoupil do dveří své kanceláře a promluvil na mladou ženu, která stála venku.

„Je mi líto, že jsem vás nechal čekat, slečno Rochesterová." - řekl, když ji uvedl do kanceláře. „Prosím, posaďte se…“

Nemohl si pomoci, ale stále si jí musel prohlížet a než si uvědomil, co dělá, vyhrkl: „Nejste vůbec jako váš bratr nebo sestra…“

Elizabeth Rochesterová se na něj udiveně zadívala a on zčervenal rozpaky. Měřila si ho přímým a zkoumavým pohledem o chvíli déle, než bylo podle pravidel slušné.

„Jsem ráda, že jste zmínil mého bratra a nevím, jestli je to pochvala nebo výtka, když mě srovnáváte s mojí sestrou.“

Cítil se naprosto vyvedený z míry - i když mu bylo už pětatřicet let a myslel si, že ho nic nemůže překvapit. Měl v úmyslu jí nějakým způsobem vzdát úctu - mladé ženě, která seděla před ním... Pokud by měl být upřímný, přiznal by, že nikdy nepoznal nikoho takového, jako je ona. Znělo to směšně, když si později vzpomněl, co říkal, ale když jí uviděl, emoce převládly nad jeho rozumem a najednou nevěděl, jak dál. Slečna Rochesterová byla zvláštní druh člověka - když se na něj dívala a usmála se, měl pocit, že se mu po celém těle rozlévá teplo a klepou se mu kolena.

„Je mi to líto, nechtěl jsem, abyste to brala jako nějakou neuctivou poznámku…“ - koktal a připadal si jako školáček. Elizabeth si ho stále zkoumavě prohlížela, když pokračoval. „Vím, že se Rochesterovy děti vzájemně moc nepodobají. Váš bratr je podobný spíše otci a vaše sestra zdědila to nejlepší z obou rodičů…“ Stále na ni zíral a jen přemýšlel, jak moc je jiná, než její mladší sestra Helen. Helen byla krásná, to je pravda, ale i přes její tmavou pleť, zářící zelené oči, které nádherně kontrastovaly s hustými černými vlasy - jemu se nelíbila.

Efraim Carter rád trávil volný čas procházkami po horách a po lesích, pozoroval ptáky a přemýšlel. Teď se díval do zelených očí Elizabeth Rochesterové a myslel na to, jaké by to asi bylo, kdyby ona chodila vedle něj a mohli spolu hovořit beze svědků. Díval se do jejích smaragdových zářících očí a věděl, že by se do těch očí chtěl dívat až do konce svého života…

Na lásku Elizabeth vůbec nemyslela, když vstupovala do domu, ve kterém vedli svoji praxi synové doktora Cartera. Dívala se na měděnou tabulku, která byla připevněná u vchodu.

John Carter - Andrew Carter - Efraim Carter

Lékaři - Všeobecná chirurgie

Zhluboka se nadechla, vešla a zaklepala na dveře. Starší bratři byli venku a v kanceláři byl jen Efraim…

Teď stála tváří v tvář mladému muži, o kterém tak často mluvila její matka. Zadívala se na něj - byl tak podobný svému otci, tak, jak si na něj pamatovala. Doktor Carter se staral o zdraví celé jejich rodiny po celou dobu, co byla na světě, a když pracovala v Londýně, zemřel. Jeho synové však převzali celou jeho praxi a byli velmi zaneprázdněni. Millcotte a Hay se rozšiřovalo, stěhovala se sem spousta nových lidí a z malé vesnice se časem stalo rušné městečko. Na rozdíl od starého pana Cartera, který získal praxi v Královském námořnictvu, jeho synové se vyučili v různých lékařských oborech a to bylo hlavním úspěchem v jejich partnerství.

Efraim Carter - vysoký s jasně modrýma očima a světle hnědými vlnitými vlasy. Tyčil se nad svými bratry Andrewem a Johnem, kteří byli menší a spíše baculatější. Zeptala se na zdraví jeho matky a na další dva bratry, kteří nešli studovat medicínu.

„Matka se má dobře, děkuji za optání. Stýská se jí po tatínkovi, ale vnoučata jí rozptylují. Andrew a John mají dohromady pět dětí. Jeremiah je stále u námořnictva a jeho manželka za ním občas jezdí i se třemi dětmi. Bratr Ezdrah se tady občas ukáže, ale bydlí v Manchesteru, kde má továrnu s bavlnou. Je ženatý a má čtyři děti. Jsme dost početná rodina…“

„Pamatuji si vaše starší bratry, ale nevzpomínám si na ty mladší a popravdě, moc si nepamatuji ani vás. Nevím proč, asi je to tím, že jste také chodil do školy ve stejnou dobu jako já a neměli jsme možnost se vidět.“

Efraim se usmál. „Ale vás otec si mě dobře pamatuje. Pověděl vám, co mi řekl, když jsem poprvé přišel do vašeho domu jako lékař?“

Zavrtěla hlavou.

„Ukázal na mě prstem, když jsem vešel do salonu a když jsem se představil a povídá - „Mladý muži, poprvé jsem vás viděl, když jste seděl svému otci na kolenou a na sobě jste měl bílé krajkové šaty. Vypadal jste jako holka a teď máte léčit celou moji rodinu?“ - ale smál se tomu a byl opravdu velmi milý.“

„Ano, to zní přesně jako tatínek. Řeknete mi, na co jste ho léčil?“

„Myslím, že to byla jen nějaká viróza, nic závažného.“

„Moje maminka vás má moc ráda, často se o vás zmiňovala v dopisech, které mi psala.“ Elizabethiny oči náhle potemněly. „Přišla jsem se vás na něco zeptat… Dostala jsem dopis od sestry a jsem z toho velmi zneklidněná, proto jsem šla nejdříve za vámi. Musím vědět, jak je na tom maminka se zdravím…“

Dr. Efraim Carter byl specialista na srdce - a měl za úkol prověřit zdraví paní Rochesterové. Předchozí rok v červnu jí viděl na svatbě Helen Rochesterové se Sirem Rodneym Daives-Lambem. Sir byl o dvanáct let starší než ona a poznali se na honu. Její vynikající jezdecké zkušenosti, zájem o lov a nadšení pro sport ho přitahovaly. Několik let se po smrti své ženy vyhýbal vdavekchtivým matrónám v okolí, než poznal Helen… Byl také příbuzným Blanche Ingramové - synovcem jejího manžela a mnohokrát Ingram Hall navštěvoval a zůstával na víkendy.

Helen Rochesterová - mladá a krásná, upoutala jeho pozornost jako žádná jiná žena a stejně tak zaujal i on jí. Chlapci jejího věku jí připadali nudní a nezralí. Nejprve se jí jen líbil, ale pak byla ráda, když se jí dvořil - samozřejmě na ní dohlížel její bratr a otec, který se kvůli tomu mračil a tvářil se mrzutě. V době těsně před svatbou celá domácnost s rostoucím veselím sledovala, jak se nedokázal Edward Rochester smířit s tím, že se jeho mladší dcera bude vdávat. Nedokázal se smířit s tím, že jeho malá holčička vyrostla a tvářil se, jakoby tím ranila jeho důstojnost. To vedlo k dalším vtípkům a smíchu a Helen si mu nakonec sedla na klín, šimrala ho prsty a škádlila, aby se konečně přestal mračit.

Přestože to byly pro Edwarda chmurné vyhlídky - to, že jejich nejmladší dítě opustí domov, zabýval se dál plány na renovaci Ferndeanu. Vylepšili ho v průběhu let už jednou a nyní to byl útulný dům, který byl často používán jako útočiště pro Neda, Mary a jejich rodinu. Jane spolu s Edwardem tam často jezdili - zůstávaly tam vzpomínky na šťastné chvíle z prvních let jejich manželství, kdy to bylo jejich první společné útočiště. Edwardu Rochesterovi bylo v lednu 1869 sedmdesát let, a i když měl jinak pevné zdraví, zlobily ho klouby a při sebemenší změně počasí ho bolely staré jizvy a zranění. Jane trávila mnoho hodin tím, že mu masírovala záda a ruce, aby mu ulevila. Trpěl také bolestí na plicích a měla strach, aby to nebylo srdce, proto pozvala Efraima Cartera, aby ho vyšetřil. Ale naštěstí nepotvrdil její obavy a uklidnil ji tím, že to bylo jen přechozené nachlazení.

Ned, nyní otec dvou chlapců a holčičky pomáhal svému otci s vedením panství a jak šel čas, stále více odpovědnosti padalo na jeho bedra. Bez ohledu na to, jak byl otec mrzutý při svatbě Helen, vládla v rodině radost. Do Thornfieldu se sjelo velké množství lidí a na obřad se přišli podívat i nejbližší sousedé z okolí. Thomas Cooper byl vikářem v kostele v Hay, protože Chadwick už před několika lety město opustil. Nikdo se nestaral, co se s ním dál dělo, všem se ulevilo, když byl pryč.

Elizabeth, která pracovala v Londýně a dohlížela na ošetřování nemocných v chudobincích, přicestovala do Thornfieldu na svatbu dva dny předem. Byla družička, a když si uvědomila, že se její „malá sestřička“ vdává, bodlo jí u srdce. Byla unavená po dlouhých letech nepřetržité práce, a přestože milovala ošetřovatelství, cítila se už vyčerpaně a bez chuti do života. Jen pár dní po jejím odjezdu maminka onemocněla... Nachlazení se změnilo v bolest v krku a přidaly se vysoké horečky. Spala neklidně a teplota jí stoupala nebezpečně vysoko. Se zděšením volali lékaře. Edward ležel vedle a během noci chladil její horké tělo a obličej, dával jí pít po doušcích vodu, a když spala, seděl u ní. Během jejich manželství byla málokdy nemocná, ulehla vždy krátce jen po porodech, proto byl teď vyděšený. Horečnaté delirium se střídalo s neklidnou otupělostí. Lékař doporučil, aby Mary s dětmi raději odjeli do Ferndeanu. Helen byla na svatební cestě ve Skotsku, ale Edward je povolal nazpět. U Jane byla diagnostikována neznámá infekce a lékař nevěděl, jak léčba dopadne...

Jedné noci, kdy jí horečka vystoupila extrémně vysoko, se Edwrad zoufale modlil. Najednou bylo ticho - srdce měl až v krku, když jí bral do náruče - šaty měla nasáklé potem, ale spala. Klidně - poprvé po několika dnech. Přivolal služky, které jí omyly, převlékly ji i postel. Nechal připravit koupel i pro sebe, a když pak seděl ve vaně plné horké vody, jeho strach a úzkost se konečně uvolnily a začal vzlykat... Už nebyla v bezprostředním nebezpečí - i když byla i nadále nemocná, už nikdy jí horečka nevystoupila tak vysoko. V době, kdy se Ned s rodinou vrátili nazpět, už seděla v posteli sama - bledá a hubená, ale s úsměvem a toužící vstát a opět získat ztracené síly. Když se vrátila Helen a Rodney ze Skotska, už jen neležela, ale chodila i na malé procházky po pokoji a odpočívala v křesle. Na podzim už chodila ven, i kdy byla často unavená a cítila, že není úplně v pořádku…

Na Štědrý den seděla na gauči, zabalená do šálu, který jí Helen přivezla a sledovala celou svoji rodinu, která seděla kolem vánočního stromku. Elizabeth tady nebyla, nedostala dovolenou, ale slíbila, že přijede za několika týdnů. Ale zbytek rodiny tady byl - Nedovu synovi Eddiemu bylo už devět, mladšímu Jamesovi téměř sedm a malé Margaret pět. Pár dní před Vánoci se jim Mary svěřila s tím, že je znovu těhotná a že dítě by se mělo narodit v létě. Šťastná zpráva rozzářila Edwardovu tvář, která byla poslední dobou stále smutnější starostmi o Jane. Milovali všechna svoje vnoučata a trávili šťastné chvilky v jejich přítomnosti. Stalo se zvykem, že je děti doprovázely na jejich každodenních procházkách, jakmile byly dost staré na to, aby chodili. Byl to krásný pohled na Edwarda, teď už bělovlasého muže, jak pomalu kráčí s hůlkou v ruce, se svojí milovanou ženou po boku a vždy je doprovázejí nejméně tři a někdy až pět dětí - to když tam byla i Adelina dvojčata. Chodili, poslouchali nekonečné dětské klábosení, smích a odpovídali na všechny jejich zvídavé otázky. Kapsy měli vždy plné bonbonů a užívali si dětské náklonnosti. Nejvíc Edwarda milovala malá Margaret a často schválně zůstávala pozadu, jen aby se mohla dědečka držet za ruku.

„Dědo, povídej mi, jak jsi s Grace chodil na ryby a jak jste se ztratili v lese…“ - prosila, jakmile je starší děti předběhly.

„Slyšela jsi ten příběh už stokrát…“

„Já vím, ale je můj nejoblíbenější.“ - věděla, že dědeček vždycky přidá nějaký legrační detail, aby jí pobavil.

Koncem ledna Jane opět onemocněla. Přišel doktor, poslouchal její srdce a tvář měl vážnou. Pak odešel do knihovny, kde čekal Ned a Edward.

„Srdce je poškozené, pravděpodobně tou nedávnou infekcí. Je zvětšené a pracuje dost nepravidelně. Bolesti krku, svalů a kloubů i vysoké horečky nakonec odezněly, ale nemoc vážně poškodila srdeční chlopeň. V současné době na to nemáme žádný lék. Mohli bychom jí nechat převézt do Londýna a konzultovat to s nějakým jiným specialistou, ale je moc slabá a nedoporučoval bych to…“

Edward Rochester - IV. - 10. kapitola

Kapitola desátá

Rochesterova linie pokračuje

Konec listopadu 1862

Seděli v salonku a marně zachytávali jakýkoliv hluk z patra. Dům byl velký a jejich pokoje byly na opačném konci, než Nedovo a Maryino apartmá, tak neslyšeli vůbec nic. Nahoře v ložnici se právě Mary snažila dát život svému prvnímu dítěti a Ned přecházel nervózně od okna k oknu. Dr. John, nejstarší z Carterových synů byl ten, kdo přijel, když hledali lékaře a Adele mu pomáhala. Jane se rozhodla zůstat v pokoji, nechtěla aby Ned viděl, jak je neklidná. „Mami, kdyby něco, dám ti vědět…“ - políbil matku na tvář a odešel.

Nedovo manželství začalo krásnou cestou po Irsku - ani jeden z nich tam nikdy předtím nebyl a užívali si ten bezstarostný měsíc. Vrátili se odpočatí a uvolnění. Jejich svatební noc byla obzvlášť stresující. Ned dychtivě čekal na tuhle noc, tolik moc chtěl vyjádřit všechno, co k Mary cítí, ale stejně jako většina párů spolu nikdy nehovořili o fyzické stránce manželství. Zatímco on, když vyrůstal, viděl štěstí a lásku svých rodičů, Mary byla vychovávána v domácnosti, kde vládl muž a žena plnila jeho rozkazy. Měla jen velmi málo informací a když měla poprvé menstruaci, myslela si, že snad umírá. A teď vůbec nevěděla, co se od ní očekává. Její matka jí jen pošeptala, že musí umožnit svému muži dělat to, co on bude chtít, že to bude bolet, ale že ženy musí strpět takové věci, jestliže chtějí děti. Mary z toho byla vyděšená - milovala Neda a chtěla ho potěšit, ale strašně se bála. Proplakala několik nocí a on se snažil být trpělivý. Jejich manželství stále nebylo naplněno, ale časem, když se každý večer líbali a mazlili, začala vychutnávat jeho doteky a přestala se bát. V době, kdy se vrátili do Thornfieldu, už bylo všechno skoro v pořádku a Mary, ačkoliv si zatím nijak neužívala jejich spojení, se už alespoň nebála. Trvalo to skoro tři měsíce, než se jí to začalo líbit a šest měsíců, než dosáhla vrcholu.

Edward zíral do ohně, ve tváři se mu zračila starost a Jane pletla rukáv maličkého svetru, i když později ho musela skoro celý vypárat, protože z roztržitosti udělala hodně chyb. Hodiny odbíjely půlnoc, pak jednu hodinu…a stále žádné nové zprávy.

„Proč se pořád nic neděje?“ - vybuchl Edward.

„Určitě je všechno v pořádku…“

Snažila se vypadat klidně, i když ve skutečnosti měla žadulek stažený úzkostí. I když si o Mary zpočátku myslela, že je hloupá a povrchní, měla ji natolik ráda, že se o ní opravdu bála. Bylo překvapivě snadné s ní žít v jednom domě - skoro pořád byla veselá a šťastná. Edward si s ní moc často nepovídal, ale i tak k němu byla uctivá a zdvořilá a Jane byla ráda, že spolu vycházejí bez problémů.

Mary se dokonce spřátelila i s Helen a to přes její největší lásku, koně. Vyptávala se jí a zajímala se o všechno, co s koňmi souviselo a Helen byla nadšená vypravěčka. Když si z ní pak kvůli nějaké hlouposti dělala legraci, poznala, že teď už je považována za součást této domácnosti. Ale její opravdu největší přítelkyní byla Adele - Adele věděla jaké to je, cítit se jako outsider. I přes lásku, kterou jí Jane prokazovala celá léta, kdy o ní pan Rochester pečoval a staral se a sourozenecký vztah, který měla s jejich dětmi -nikdy neměla pocit, že je úplnou součástí této rodiny. Proto vzala Mary pod svoje ochranná křídla a ona jí za to milovala jako svoji sestru. Často se navštěvovaly a Adele oceňovala pomoc s dvojčaty, kterým bylo už osmnáct měsíců. Když měla Mary pocit, že je těhotná, svěřila se Adele a to je ještě víc sblížilo. Měla tendenci zveličovat příznaky těhotenství a chtěla se nechat rozmazlovat a Ned byl vděčný, když jí Adele trochu krotila.

„Mary, miláčku, vím, že se necítíš dobře, ale tisíce žen jsou a byly těhotné a opravdu nejsi jediná…“

Těhotenství probíhalo dobře, Jane si užívala pletení malých věciček, zatímco Mary trávila celé hodiny šitím a Adele, která po narození dvojčat přísahala, že už nikdy nebude plést, jim pomáhala. V době, kdy se těhotenství chýlilo ke konci, vytvořily si mezi sebou tyto tři ženy velmi úzké pouto a na novorozence čekala krásná výbavička.

Uslyšeli kroky za dveřmi a vešel Ned.

„Pořád nic.“ - zavrtěl hlavou. „Slyším jen jak pláče a sténá, ale nevím, co se děje. Adele mi řekla, že je všechno v pořádku, ale mám strach, že tomu tak není…“

„Určitě je všechno v pořádku - vzpomínám si, že jsem se cítil úplně stejně, než jsi se narodil ty a podívej se teď…“

„První dítě trvá vždycky dlouho, Nede a jistě už brzy uslyšíš dobré zprávy.“

Přikývl, ale pohled měl stále jakoby nepřítomný. „Musím se vrátit, jen jsem chtěl dát vědět, že zatím nic.“

Odešel z pokoje a rodiče slyšeli jeho kroky, jak spěchal pryč.

„Vypadáš moc mladě na to, že budeš babička.“ - řekl Edward a objal jí.

„Dneska se cítím strašně stará - mám strach o Mary…“

Za malou chvíli uslyšeli zvuk - znělo to jako kvílení. Dech se jim zastavi a čekali, co bude dál. Nevěděli, jestli mají zůstat nebo jít nahoru.

„Neměli bychom…? Pojď, nemůžu tady jen tak zůstat a čekat.“ - vzal ji za ruku a vyšli z pokoje

Na schodech potkali Adele - byla zpocená, vlasy a tváře vlhké od potu a svlékala si zástěru potřísněnou od krve, ale usmívala se... V obývacím pokoji nikdo nebyl, ale slyšeli hlasy odvedle. Chvíli tam stáli a pak uslyšeli zvuk otevíraných dveří a vyšel z nich Ned, tvář červenou a oči oteklé - a v rukou držel malý balíček. Přistoupil k otci a položil mu dítě do náručí.

„Tati, to je Edward Ellis Rochester. Chtěl jsem, abys byl první, kdo se s ním přivítá...“

Prohlížel si toho malého chlapečka a cítil knedlík v krku - vypadal tak malý a křehký... Zavrtěl hlavou a beze slova se podíval na svoji ženu, kterou Ned právě objímal a oba plakali radostí a úlevou.

„Mary je v pořádku, doktor ji teď prohlíží. Chtěla, abych vám ho šel ukázat… Je to přece malý Rochester…“

Odmlčel se, bojoval s emocemi a znovu objal svoji matku, která ho políbila. „Nede, z tebe je teď tatínek…“

Edward si prohlížel svého vnuka. Sklonil hlavu a políbil chlapečka na čelo.

„Edii, tvůj tatínek a babička jsou trošku mimo, takže si musíš vystačit jen se mnou… Edward Rochester - koneckonců to není zas tak špatné jméno... Psst, neplakej, já vím, že ne hned, ale tohle je opravdu krásný svět, na který jsi přišel. Bude se ti tady líbit, to ti slibuji…“

The End…

Edward Rochester - IV. - 9. kapitola

Kapitola devátá

Svatba v rodině

31.července 1861

Nastal Nedův a Maryin svatební den - slunce zářilo a svítilo jasně už od samého rána a Edward i Jane byli vzhůru už dlouho předtím, než vůbec vyšlo. Oba dva cítili, že ten druhý nespí a Edward se natáhl a vzal svoji ženu za ruku. Chvíli bylo ticho, než řekl.

„Probudil jsem se a vzpomněl jsem si na den, kdy se narodil... Jak jsem se bál, když jsi ležela ve vedlejším pokoji… Byl jsem strachy bez sebe, že o tebe přijdu - věděl jsem, že bych bez tebe nemohl být…“

„Ale neztratil jsi mě a o dvě hodiny později se nám narodil syn.“

„A teď nás opouští, aby si zařídil vlastní domov, i když tady v Thornfieldu. A jednou přijdou i vnoučata… Nikdy jsem se necítil tak starý, jako dneska - je mi dvaašedesát. Nikdy mě nenapadlo, když jsem byl ještě mladý, že bych chtěl vidět sám sebe v tomhle věku…“

„Ale ty nejsi starý, vždycky jsi mi připadal mladší, než kolik ti doopravdy je. Hádala bych ti nanejvýš pětapadesát.“- odpověděla mu loajálně. „Musím toho ještě tolik připravit a přesto se nedovedu donutit, abych vstala. Nejradši bych tady jen tak ležela a vzpomínala. Víš o tom, jak moc tě Ned miluje? Respektuje tě a vždycky bude naslouchat tvému názoru.“

Thornfield byl dnes plný hostů - přijela Diana s manželem, Marie s manželem a dětmi, několik Nedových přátel z Oxfordu a Etonu, Helenina nejlepší přítelkyně Sarah a samozřejmě Helen a Adele s rodinou. Elizabeth dorazila o den dříve, dostala pár dní volno a pomáhala matce s organizací svatby. Edward měl radost, že jsou všichni pod jednou střechou.Obřad se bude konat v kapličce v Millcotte a pak se všichni vrátí do Thornfield Hallu na oběd a hostinu. Hned po svatbě odjede Ned s Mary na západ, do Walesu a pak přes kanál až do Irska, kde budou celý měsíc. Pak se vrátí domů do Thornfieldu. Už na ně čeká velké apartmá na konci chodby, které nechala Jane připravit a zařídit.

Celá domácnost byla ve velkém shonu - od rána bylo slyšet otevírání a zavírání dveří, hlasy, kroky a rány. Edward se oblékl do nového obleku, který si nechal ušít speciálně pro tuto příležitost a šel se podívat za Nedem. Už na chodbě byl slyšet Helenin rozhořčený hlas a vzápětí Janin klidný, ale rázný.

„Helen Marie Rochesterová, nebudu s tebou o tom diskutovat! Připni si tu brož na šaty, které jsme s Mary vybraly - prostě si je dnes vezmeš… Pomalu s tebou ztrácím trpělivost. Jestli tady chceš zůstat se Sarah několik týdnů na prázdniny, nebudeš dál pokoušet moji trpělivost…“

Usmál se, když poslouchal za dveřmi - Jane byla obvykle schopná snášet podrážděné chování kohokoliv, v tom byla mnohem klidnější než on. Zaklepal na Nedovy dveře - sluha Simon mu právě pomáhal do kabátu. Zastavil se a jen se na ně díval. Viděl v něm sám sebe a zároveň si tím připomněl svoji první svatbu. V duchu viděl Richarda Masona, jak mu stejným způsobem pomáhal do kabátu a upravoval vázanku. Zamrkal a obraz, který se mu vznášel před očima zmizel.

Ned byl stejně vysoký - dívali se jeden druhému do očí, měl stejně široká ramena, jako měl on a vzpomněl si na chvíli, kdy svého syna držel poprvé v náručí… Objal ho - malou chvíli tam tak stáli a emoce, které na nich byly znát, drželi uzamčené v sobě.

„Tati...“ - řekl Ned chraplavým hlasem, stiskl otci ruku, ale pak jí pustil, protože viděl v jeho očích slzy. Edward si otřel oči a zkusil se usmát.

„Slyšel jsem Helen, jak se zlobila kvůli nějakému šperku a šatům a raději jsem utekl za tebou, abych byl v bezpečí před těmi ženskými náladami.“

„Ach, to dítě… Opravdu se občas chová jako dítě. Měl jsem dneska chuť dát jí facku, ale pak jsem se ovládnul, nechtěl jsem jí rozčílit ještě víc.“

„Neboj, maminka jí domlouvá docela dobře. Řekla jí, že jestli se nebude chovat slušně, nebude tady moct zůstat Sarah na prázdniny - a myslím, že tahle výhružka zabere.“

Ned se zasmál a zavrtěl hlavou. „Je to stejně jen taková hloupost - Helen si nejdřív nechtěla obléct družičkovské šaty a pak si zas nechtěla připnout tu brož. Musím souhlasit, že není nijak moc hezká, ale pro paní Ellisovou má sentimentální hodnotu, dědí se u nich v rodině už po několik generací. Ale to, jak Helen protestuje, to už je opravdu moc… Někdy mám pocit, že není vůbec moje sestra ani vaše dcera, že jí někdo nechal na našem prahu - nějací Italové nebo Řekové. Je tak strašně impulzivní a emocionální…“

„Mýlíš se, synku - má toho hodně ze svojí matky i ze mě.“

„Ale občas mě dost zlobí… Adele je sice francouzka, ale je klidná a rozumná a Helen je angličanka a chová se a trošku i vypadá spíš jako nějaká osiřelá cikánka.“

„Můj otec říkal mojí matce že je jako španělka. Maminka nevěděla, kde se v jejím rodě vzaly ty tmavé rysy, ale já jsem je zdědili ty…a Helen také.“

„Tati, promiň mi…Nikdy jsme o tom nemluvili, ale vždycky jsem slyšel jen několik klepů. Z nějakého důvodu bych se tě na to chtěl zeptat právě dneska…“

Čekal na jeho otázku - děti viděly Bertin náhrobek, ale nebavili se o tom moc, jen velmi okrajově. Podíval se svému synovi do očí a čekal…

„Když už jsme mluvili o Adele, tati, chtěl bych to vědět…“

„Jestli je moje dcera?“

„A je?“

„Ne, nevěřím, že by to byla pravda, ale jestli mám být upřímný, možnost tu je. Její matka mi to řekla, ale nemyslím si, že mluvila pravdu. Jsem si skoro jistý, že nejsem její otec.“

„Vždycky jsi mě varoval, abych se nezaplétal se ženami, ale nikdy jsi mi neřekl, že…“

„Že jsem měl hodně milenek? Co chceš slyšet, Nede? Nechci, abys mě nenáviděl, až uslyšíš všechno o mé minulosti… Přiznávám, že existují věci, za které jsem se styděl… Chceš vědět kolik jsem měl žen?“

„Ne tati, jen jsem se zeptal…“

„Nevím, proč chceš vědět zrovna tohle.“

„Mluvili jsme málo na tohle téma… o ženách a manželských vztazích.“

„Ale ty ses o to nikdy nezajímal.Vím, mluvili jsme jen o předcházení nemocí a těhotenství…“

„Poslouchal jsem tě, tati, ale když jsem byl v Etonu, tak tam nebyla příležitost vidět nějaké ženy, natož abychom s nimi mohli mluvit, ale pak v Oxfordu… Byla tam jedna dívka, pracovala v obchodě… Několikrát jsme se viděli, ale byli jsme jen přátelé, nikdy mi nedovolila, však víš co… bála se problémů… ale dělali jsme pár věcí…“ Tváře měl červené. „…a pak jsem o prázdninách potkal Mary a hned jsem poznal, že ona je ta pravá, ale nikdy mezi námi nic nebylo… Když jsem se vrátil do školy, ostatní chlapci vyprávěli o tom, že to dělali…“ Usmál se. „Samozřejmě že jsem říkal, že já taky, ale v duchu jsem věděl, že tyhle věci chci dělat jen s Mary a teď mám strach, jestli to dokážu? Co když dnes večer… Nevím, co mám dělat…“ - nervózně polkl.

„Ty se bojíš toho, že máš málo zkušeností? Četl jsi tu knihu, kterou jsem ti kdysi dal?“

Přikývl. „Jak jsi na tom byl ty, tati?“

„Měl jsem hodně zkušeností, ale ne dřív než ty… až později. Před první svabou skoro žádné a až pak… Bylo mi osmatřicet, když jsem si vzal tvojí maminku a do té doby jsem nežil moc dobře… Měl jsem spoustu žen, ale nikdy jsem je nemiloval, vlastně jsem nikdy doopravdy nemiloval, dokud jsem nepotkal tvoji matku. A to je právě to, v čem je ten rozdíl - stačí milovat toho druhého a toužit, aby byl šťastný - to je to, na čem záleží. Všechny zkušenosti, které bys posbíral by nevadily, protože když by sis lehl vedle ženy, kterou miluješ, bylo by to stejně něco zcela nového. Buď trpělivý…“- odkašlal si. „Používej ruce, jemné, lehké doteky.“ Přemýšlel, proč se najednou cítí tak trapně - Ned přikývl a objal ho. „Mám tě rád, synku, už od první chvíle, co jsem tě uviděl…“

„A já tebe, tati, nemohl jsem si přát lepšího otce...“

A pak byl čas jít…

Jane se natáhla k Edwardovi a chytila se ho za ruku - Ned vystoupil z bočních dveří a spolu s ministrem a svými kamarády kráčel kupředu a když po chvíli vstoupila do uličky Mary se svým otcem - setřela si slzu, která jí stékala po tváři. Všichni se otáčeli, když slečna Ellisová vešla, jen Edward se díval na svého syna - sledoval jeho tvář, rozsvícenou a šťastnou… Jeho syn byl šťastný - to mu stačilo - bál se, aby nebyl uzavřený v manželství bez lásky, ale tady byla láska, viděl jí v jeho pohledu…

Ze začátku slečně Ellisové moc na chuť nepřišel, občas měl pocit, že jestli ještě jednou uslyší její hlas, odstěhuje se někam do podkroví, kde bude klid, ale zvykl si... Díval se na své dvě dcery, jak stály za nevěstou - obě krásné a v zářivých šatech, Adelina dcerka Emma byla roztomilá, vypadala přesně jako Adele v jejím věku, jen byla klidná - ne jako její matka, která stále tančila a zpívala, až mu z toho někdy šla hlava kolem.  Za několik málo minut se Mary Ellisová stala Mary Rochesterovou…

Po obřadu novomanželé vyšli z kostela, zasypáváni květinami a za jásotu těch, kdo se přišli na svatbu podívat. Nasedli do kočáru a mířili na Thornfield - na slavnostní oběd. Když bylo po následné hostině, Ned s Mary odjeli do Londýna. Edward a Jane odešli do svého pokoje a nechali ostatní, aby se bavili, byli po náročném dni unavení. Jakmile si sedli na postel, ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupila Helen - tváře měla červené a plakala.

„Co je, Helen? Stalo se něco?“

„Mami, tati, chtěla jsem se omluvit za to, že jsem tak nemožné dítě a jak hrozně jsem se ráno chovala…“

Jane potlačila úsměv a sledovala její chování.

„Víš, já jsem nemohla snést, to že se Ned žení… a že už nebude patřit k nám. Už to nikdy nebude stejné, jako dřív. A teď je pryč a já jsem se mu ani neomluvila…“

„Uděláš to, až se vrátí, jeli přece jen na svatební cestu, to neznamená, že by byli pryč navždy.“

„Už teď se mi po něm stýská - Lizzie má pořád hodně práce ve škole, Ned je pryč a já chci, aby se vrátilo všechno tak, jako to bývalo…“

„Helen, miláčku, je mi to líto, ale takový je život. Všichni vyrostete a musíte začít žít svoje životy. Nic nemůže zůstat stejné. Musíme se naučit sžít s Mary a určitě jí budeme milovat tak, jako Neda, že?“

Edward se natáhl a pohladil dceru po rameni. „Pojď sem, ty holka hloupá…“

Sedla si mezi oba rodiče, hlavu položila na otcovo rameno, smrkala do kapesníku, litovala se a hladila maminčinu ruku. Mohli by takhle sedět celou věčnost, ale už se jí chtělo spát. Cítil váhu jejího těla a přemýšlel, kdy takhle vyrostla? Kdy všechny jeho děti takhle vyrostly? Zdálo se mu, že to všechno strašně rychle uteklo…

„Jsi hodná holka, Helen - trochu divoká, ale co se dá čekat, jsi přece moje dcera, ale věkem se to určitě zlepší.“- řekl jí otec a políbil jí do vlasů. „Teď už běž spát, je pozdě a čeká na tebe Sarah.“

Usmála se, políbila je oba dva na dobrou noc a odešla. Edward se za ní díval a kroutil hlavou.

„Ach vy ženy, vaše nálady jsou někdy zvláštní... Myslel jsem si, že bude víc starostí se synem, ale s chlapci je to všechno o tolik snadnější než s dcerami. Nevzpomínám si, že by Elizabeth byla tak prchlivá a neklidná.“

Nevěřícně se zasmála. „Už si nepamatuješ, jak se zamykala ve svém pokoji a plakala, když John a Marie přivezli prasata na porážku. Nechtěla jíst ani sousto masa a říkala nám, že jsme vrazi. A nevzpomínáš si, jak plakala, když v nějakém románu někdo umřel? Všechny dívky jsou emocionální - těla se jim mění tak rychle a mysl mají zmatenou, ale jednou to bude dobré, uvidíš sám až vyrostou...“

Zamračil se - nikdy o tom nepřemýšlel, ale nevadilo mu, když Ned vyroste a zmužní, ale nechtěl, aby z jeho holčiček vyrostly ženy které se jednou budou vdávat…

Zvedla se a luplo jí v koleně. „Slyšel jsi, jak mi křupou kolena? Taky stárnu a myslím, že je nejvyšší čas jít do postele…“

Edward Rochester - IV. - 8. kapitola

Kapitola osmá

Dopisy plné lásky

Podzim 1860

Všechny tři děti už byly ve svých školách a Edward měl trochu problémy přizpůsobit se té nezvyklé situaci. Jane chtěla, aby začali cestovat, ale zjistil, že je to pro něj o tolik těžší, protože čekal na dopisy, které jak všichni slíbili, budou určitě posílat… Skoro každý den netrpělivě čekal na psaní alespoň od jednoho ze svých dětí a když dopis nedorazil, byl po zbytek dne nevrlý. Jejich každodenní procházky vedly směrem do Hay - na poštu. Jane se snažila rozptýlit tím, že se slečnou Ellisovou plánovaly na příští rok svatbu, ale připomněl jí, že když jsou dívky ve škole, tak svatba musí být jen o prázdninách, což je stejně ještě moc daleko.

„Ale miláčku, nemůžu uvěřit tomu, že jsi ten samý muž, který před lety říkal Lady Ingramové, že nemá rád děti…“

„To že jsem řekl ?“- protestoval a zamračil se na ní.

„Pojď, půjdeme se projít a podíváme se, jak se daří Adele a Thomasovi.“

To, v co Adele doufala se splnilo - byla opět těhotná, ale teď se cítila mnohem unavenější a bylo jí špatně - cítila se slabá a vyčerpaná.

„Je jí špatně proto, že je už na dítě stará, bude jí třiatřicet až se dítě narodí…“ - bručel Edward.

Když odvezli Helen do školy, setkali se i s učiteli, kteří byli nadšeni, že budou vyučovat sestru Elizabeth Rochesterové.

„Ooo, uvidíme, co budou říkat za týden nebo za dva - myslím, že budou mluvit jinak.“ - zamumlal tiše Edward a začal se usmívat - věděl, jaká jeho dcera je. Setkali se i s její spolubydlící, Emily Broderickovou - baculatou a nafoukanou dívkou, kterou Helen okamžitě nenáviděla a snažila se přemluvit rodiče, aby jí dali na jiný pokoj. Ale oznámili jí, že svět je plný lidí a že se musí naučit, jak s nimi vycházet, políbili jí, schovávali slzy za nucený úsměv a opustili svoji mladší dceru.

Od školy slečny Cheltenhamové jeli rovnou do St.Thomas Hopital, kde měla školu slečna Nightingaleová. S obavami sledovali sestry, které se zarputilým výrazem přecházely halou v naškrobených uniformách a hrozivé řady dětských lůžek, které byly vidět ve velkém pokoji. Edward i Jane byli nervózní, ale Elizabeth vypadala šťastně a nadšeně - ale slzy tekly všem, když se loučili. Zpáteční cesta byla tichá a smutná. Teď už mohli jen čekat na dopisy, které budou jediným spojením s jejich dětmi…

V září odjel i Ned a krátce potom odjela Jane i s Edwardem do Ferndeanu, aby mohli zkontrolovat svůj další majetek a zavzpomínat na minulost. Chodili na dlouhé procházky, navštěvovali nájemnce, pracovali v domě, smáli se a povídali si - bez starostí, že by je zaslechly děti nebo zaměstnanci. Milovali se častěji než doma, většinou v jejich staré posteli. Jen jednou když nepřekonali vzájemnou touhu a milovali se na starém zaprášeném koberci u krbu - ale to pak oba dva kýchali a nemohli se přestat smát. Byla to báječná dovolená a když se vraceli do Thornfieldu, cítili se svěží a šťastnější.

Na Vánoce přijely děti domů a uspořádala se velká oslava, na které byla i Mary Ellisová a její rodiče, Diana a Arthur Fitzjamesovi a Marie a William Whartonovi s dětmi.

Začátkem ledna zůstala Jane u Adele a pečovala o ní - byla upoutána na lůžko kvůli potížím v těhotenství a Edward zatím odvezl dívky zpátky do Londýna. Tentokrát jela kočárem jen Elizabeth, zatímco on a Helen jeli na koni. Když dojeli do Londýna, byl unavený a bolelo ho celé tělo, ale nikdy by to před nimi nepřiznal…

Miss Helen Rochesterová

Akademie pro mladé dámy

25 Clapham Street

Kensington, Londýn

Pan a Paní Rochesterovi

Thornfield Hall

Derbyshire

19.ledna 1861

Nejdražší maminko a tatínku,

šťastné narozeniny, tati. Doufám, že ti maminka připravila nějaké překvapení, uvařila nějaké speciální jídlo a dostal jsi dort se svíčkami. Strašně ráda bych ti dala pusu na tvář. Stýská se mi po vás, strašně moc, ale jsem ráda, že jsem si mohla odvézt svého koně, Daisy, a nevím, jak moc ti poděkovat, tati.

Je nás tady pět, které jezdíme na koni a čtyři z nás tu mají vlastní koně. Sarah je nejlepší jezdkyně, jakou znám. Je to moje přítelkyně a už jezdím mnohem lépe, než dřív. Nejsme sice spolu na pokoji, ale už jsme podaly žádost, aby to tak v příštím ročníku mohlo být. Emily není zas tak moc zlá, jak jsem si myslela, ale je strašně rozmazlená a líná a budu šťastná, až jí nebudu mít ve svém pokoji.

Nemám ráda školu - všechno, co čteme v literatuře, jsem už četla - vždyť víš, mami... Francouzsky už mluvím docela dobře a to i díky pomoci maminky, ale slečna učitelka se rozhodla, že od příštího roku budu studovat latinu - tak, jako Elizabeth… Myslím, že učitelé jsou trochu zklamaní, že nejsem taková, jako byla ona. Vím, že je mnohem laskavější a hodnější než já, ale si nemůžu pomoct - musím být prostě Helen!

Moc se mi po Lizzi stýská a ráda bych jí zase viděla. Jednou mě tam slečna Cheltenhamová vzala na návštěvu a doufám, že brzy to udělá znovu. Moc ráda bych jí navštěvovala - klidně každou neděli, ale samotnou mě nechtějí pustit.

Už musím končit - miluji vás tatínku a maminko a zase brzy napíšu. Chybíte mi...

Vaše Helen Maria Rochesterová

PS. Vidíte, jakou jsem nakreslila krásnou sedmikrásku nad „i“ v mém jméně? To je díky za koně a za to, že jsem tak šťastná, že je tu se mnou.

Edward se usmál, když četl dopis od své dcery - napsaný velkými, ozdobnými písmenky a prohlížel si její kresbu. Pak vytáhl kapesník a vysmrkal se.  Dopis od Elizabeth byl naopak psaný jejím drobným a úhledným písmem.

Miss Jane Elizabeth Rochesterová

Studentská kolej

St. Thomas Hospital

Southwark, Londýn

Pan a Paní Rochesterovi

Thornfield Hall

Derbyshire

16.března 1861

Moji drazí rodiče,

počasí v Londýně je stále vlhké a studené, ale nebojte se, já jsem v teple. Poděkujte Adele za krásné vlněné ponožky, které mi poslala a řekněte jí, že je neustále nosím. Je mi líto, když jsem si přečetla, že je pořád v posteli, ale vím, že jestli to řekl doktor Carter, musí ho poslechnout. Je skvělé, že jeho synové převzali jeho praxi.

Musela jsem se smát, když jsi mi psala, jak Adele teď plete a plete, jen aby se nějak zabavila. Ptali jste se, jak probíhá výuka mimo školu, když jsem se už stala sestrou. Jsem moc ráda, je to zajímavá a krásná práce.

A teď, mami a tati, nezlobte se, ale asistovala jsem u první operace - byla jsem nejdřív docela nervózní, jestli nedělám něco špatně. Byla to mladá dívka, dvanáct let a zachytila se rukou za nějaký stroj v továrně. Museli jsme jí amputovat část ruky, ale naštěstí dostala chloroform, takže byla během operace v bezvědomí. Povídala jsem si s ní, když se probrala a ležela na pokoji - o tobě, tatínku, jak jsi také přišel o část ruky a přesto je jen velmi málo věcí, které bys nemohl dělat. Chudinka, zdála se tak vyděšená - byla sama, celá její rodina pracuje a nikdo za ní nechodil na návštěvu, bylo mi jí moc líto. Jsem ráda, že existuje nějaké hnutí, které omezuje dětskou práci v továrnách. Vím, že některé rodiny mají opravdu těžký život, ale děti by měly být ve škole a ne pracovat v továrnách. Spousta lidí o tom ani neví, ale já jsem viděla, jak ty děti tvrdě pracují. Vím, i v Derbyshire pracují, ale alespoň na farmách a na čerstvém vzduchu a ne jako tady ve městě. Mám pocit, že to není správné. Musím už končit, abych stihla dopis odeslat.

Moc se mi po vás stýská - kéž bych mohla být na dvou místech současně - s vámi i tady ve škole.

Mám vás ráda.

Elizabeth

„Je celá po tobě…“ - usmíval se, když dopis dočetl. Občas psal i Ned, ale pokaždé to byly stejné klikyháky, ale už s mnohem lepším pravopisem, než dřív.

Edward Eyre Rochester

Magdalen College

University of Oxford

Oxford

Pan a paní Rochesterovi

Thornfield

Derbyshire

Anglie

31.května 1861

Milá maminko a tatínku,

doufám, že se máte dobře a jste zdraví. Naštěstí už bude brzy léto a moje studium na škole bude skončeno (díkybohu). Mary mi často píše a probíráme spolu nadcházející svatbu a popravdě řečeno, je mi jedno, jaké budou ubrusy na svatebním stole nebo jaké bude jídlo. Budu šťastný, až budeme svoji. Je neuvěřitelné, že už za dva měsíce budeme manželé a na cestě do Irska - na líbánky.

Maminko, byl bych ti opravdu vděčný, kdyby sis promluvila s Helen - nechce si na sebe obléct šaty pro družičku, které jí Mary vybrala. Prosím, zkus jí přesvědčit, ať se nevzpírá.

A co zprávy z domova? Adele a Thomas mají dvojčata - to je neuvěřitelné, kdo by si to kdy pomyslel? Thomas mi psal, že jsou jako dva hrášky v lusku a přibírají na váze a rostou jako z vody. Jsem rád, že se malému Jacobovi a Josephovi daří dobře a chudák Emma - je teď jediná holčička - má doma tři bratry.

Odsud ze školy nemám žádné novinky, jen se dost diskutuje o otroctví a o právech států. Těším se, až si na tohle téma popovídáme s tatínkem. Těším se, až se s vámi opět uvidím a posílám gratulaci, vím, že za pár týdnů budete mít výročí - dvacetčtyři let manželství a doufám, že Mary i já budeme mít také takové štěstí.

Mám vás moc rád.

Ned

„Hmmm, vsadím se, že slečna Ellisová dostává pětkrát víc dopisů než my.“

„To je dost pravděpodobné, miláčku…“

A skutečně, Edward a Jane nebyli jediní, kdo dostávali od Neda dopisy…

Edward Eyre Rochester

Magdalen College

University of Oxford

Miss Mary Ellisová

Millcote, Derbyshire

20.června 1861

Má lásko,

sedím u světla z jedné svíčky, dívám se na měsíc a přemýšlím, jestli i ty děláš totéž. Nebo snad hluboce spíš? Vidím tě před sebou - tvoje krásné vlasy rozprostřené na polštáři. Sníš o mě? Píšeš, že mám asi moc práce a že na tebe nemám čas, ale ujišťuji tě, že jsi moje jediná láska a všechny moje myšlenky se točí kolem tebe. Nemohu uvěřit, že za pouhé tři týdny budu doma a za měsíc a něco budeme manželé - chtěl bych, abys byla šťastná a budu snažit, abys opravdu byla.

Miluji tě z celého srdce.

Tvůj Ned

Edward Rochester - IV. - 7. kapitola

Kapitola sedmá

Vikář z Hay

Červenec 1860

Adele podala Jane šálek čaje a posadila se na židli, ze které nejdřív sundala panenku své malé dcery Emmy.

„Uvidíme, co bude dál, Edward nakonec dovolil Elizabeth, že může odjet do Londýna studovat ošetřovatelství, ale až poté, kdy jsem mu řekla, že jí školné zaplatím já... Samozřejmě, že to odmítl, nechce se cítit jako chudý otec, který nepomůže svému dítěti, ale popravdě, není tím nadšený.“

„Bojí se o ní?“

„Myslím, že ano. Prostě si nedokáže představit, že bude tak daleko, ale já cítím, že to bude v pořádku. Vždyť jsou celý den ve škole a volno mají jen hodinu a pak v neděli, jinak se stále učí nebo chodí do nemocnice. Ale mám strach, že to pro Elizabeth bude utrpení - během týdne mají zakázány veškeré návštěvy, jen v neděli odpoledne mají dovoleno setkat se s rodinou. A nesmí opustit nemocnici ani areál školy bez doprovodu rodičů, nesmí ani hovořit s muži, kteří nejsou rodinnými příslušníky - mám pocit, že bude žít jako v klášteře…“

„Hmm, ale za těhle podmínek se pan Rochester o svoji dceru nemusí bát.“

„Elizabeth tam bude zatím jen na zkušební dobu. Musí udělat zkoušky a zatím bude pomáhat s těmi nejzákladnějšími úkony v nemocnici - úklid, praní a kuchyňské služby. Tak to bude po dobu asi čtyř až šesti měsíců a až pak dostane bílou čepici a zástěru ke svojí modré zdravotní uniformě a začne doopravdy studovat a pečovat o lidi v nemocnici. Nemůže se dočkat, ale já mám obavy, i když vím, že o ošetřovatelství projevovala zájem vždycky. Po epidemii skvrnitého tyfu v Lowoodu a po těch nemocech, které tam byly - ne, já jsem nikdy netoužila pečovat o nemocné, ale Elizabeth je jiná… Dokonce si z knihovny půjčila knihu o anatomii - je tam spousta podrobných kreseb. Je to zajímavé čtení, ale obrázky jsou děsivé - kresby stažené lidské kůže, jasně viditelné svaly a kosti i vnitřní orgány. Když jsem si jí prohlížela, žaludek jsem měla jako na vodě, ale ona si v ní klidně listovala a jedla u toho svačinu...“

Během několika posledních měsíců veřejnost objevila, že Thomas Cooper, Adelin manžel, potají píše knihy pro děti a stal slavným - alespoň v Hay a v Millcotte. Jeho knížky „Kouzelná jeskyně“ a „Magická jeskyně“, které psal pro svoje děti, (začal s tím, když se narodila Emma) byly oblíbené u všech, kteří je četli a když se ukázalo, že spisovatelem je mladý farář z Derbyshire, způsobilo to docela rozruch. Do vesnice byl poslán jako hlavní kaplan Chadwick - bylo mu jen dvacetpět let a Jane ani Edward ho neměli rádi už od první chvíle.

„Nechápu, jak se může muž jako je Chadwick dostat na místo kaplana? Mám pocit, že snad někoho vydíral a proto ho poslali do naší farnosti.“ - vztekal se Edward, když se s ním seznámil.

Chadwick měl nepříjemný střet s Thomasem Cooperem poté, co během prvního měsíce svého půsbení ve farnosti vyloučil z církve těhotnou ženu, která nebyla vdaná a čekala dítě. Vyloučil ženu jak z církve, tak z domu jejích rodičů - ale oni ho naštěstí neposlechli a dál dceru podporovali, i přes jeho jasný nesouhlas. Thomas jim v tom pomáhal a Chadwick to všechno bral jako smrtelný hřích. Edward, který byl členem farní rady nesouhlasil s tím, aby byla dívka z církve vyloučena.

„Je to mladá žena a udělala chybu - věřila, že si jí otec dítěte vezme, ale on jí opustil. Je rozhodnutá vychovávat své dítě sama a teď potřebuje naši pomoc víc, než kdy jindy.. .Už se vytrestala dost, teď je naší povinností - jako členů rady - jí nějak pomoci.“

„Jste moc shovívavý, pane, nečekal bych od vás takovou reakci.“ - oponoval mu Chadwick. Ostatní členové se zájmem sledovali vyvíjející se diskuzi a protože znali Rochesterův vztek a nedostatek trpělivosti s tím, kdo ho nějak rozzlobí, čekali výbuch, ale překvapil je, když s úsměvem na tváři klidně odvětil.

„Ti, kterým Bůh prokázal milost, soudí milosrdně, pane…“ - nasadil si klobouk a s úsměvem odešel. Chadwick si něco mumlal pod vousy a jeho pár příznivců s ním souhlasilo, ale tato záležitost se už dál neřešila a dívka porodila. Dál žila se svými rodiči a každou neděli byla v kostele i se svým dítětem. Nebyla vyděděnec, jak Chadwick předpovídal a na Coopera a na Rochestera se pohlíželo jako na muže, kterým se dá věřit a kteří doopravdy pomáhají.

Adele i Jane se usmály, když si připomněly, jak se Chadwick tvářil, když se zjistilo, že Thomas Cooper je zároveň i slavným spisovatelem a že jednu z jeho knih si s oblibou čte i biskup.

„A jak se má Ned?“

„To je ta nejzábavnější věc za poslední dobu... Po všech těch hádkách na téma opuštění školy a předčasné svatby, to byla sama slečna Ellisová, která, když se dozvěděla, že Edward nesouhlasí, řekla, že by nemohla žít sama se sebou, pokud by jejich svatba přinesla jen svár a trápení a odmítla se vdát dřív, než za rok a jen s tím, že Ned dokončí studia. Kdo by si kdy pomyslel, že přelétavá slečna Ellisová bude nakonec naše spojenkyně..?“

Ned byl šťastný, že se situace vyřešila a rozhodl se zůstat doma ještě do srpna, i když rodiče odcestovali do Londýna, kam odváželi obě dívky do škol. Políbil sestry a popřál jim šťastnou cestu a litoval, že je už tak často neuvidí. Měl je rád, i když se občas vzájemně škádlili, ale za měsíc se i on vrátí do Oxfordu, aby dokončil poslední ročník. Mary Ellisová už nestudovala, dokončila studium na dívčí škole kde byl její prospěch průměrný a teď se už jen těšila na budoucí život manželky a matky. Nechtěla Nedovi působit problémy a chtěla, aby v klidu dokončil školu. Chtěla být jeho ženou a věděla, že jestli se tak stane, bude žít v Thornfieldu a pokud by měla špatné vztahy s Nedovými rodiči, bylo by to všechno těžší. Byla natolik rozumná, že si je nechtěla znepřátelit.

Ned věděl, že jednoho dne tu otec nebude a on se bude muset starat o Thornfield a všechno kolem a obával se toho dne… Ke svému otci cítil hlubokou úctu a považoval ho za svého nejbližšího přítele. Měl sice hodně přátel ze školy i ve městě, ale v otcově společnosti cítil pohodlí a vzájemnou blízkost. Jen málokdo měl takové vztahy se svými rodiči, jako právě on.

Navzdory tomu, že jednou bude velmi bohatý muž - až Edward Rochester zemře - Ned doufal, že tu otec bude co nejdéle. Byl stále aktivní a energický a Ned znal hodně lidí, kteří byli stejně zdraví a silní a žili až do osmdesáti let a doufal, že otec bude jedním z nich. Dělal si starosti jen o maminku - ve svých dvaačtyřiceti vypadala mnohem mladší a cítil, že není úplně v pořádku.

Nedovi bylo jedenadvacet - byl to mladý muž, který měl obyčejné touhy a skoro žádné ambice... Byl dost inteligentní, ale chyběly mu pilné studijní návyky jeho matky a vtip jeho otce. Byl mu velmi podobný, ale spíš fyzicky - jako osobnost byl směsí obou rodičů. Zdědil Edwardovu aktivitu a tiché a klidné rozhodování po mamince. Ale měl něco, co jeho rodičům v mládí chybělo - spokojenost sám se sebou…Věděl, že maminka vyrůstala s velikou touhou po plnějším životě a odešla z Lowoodu v pouhých osmnácti letech - do života, od kterého nevěděla, jaký bude a co může očekávat a otec nedobrovolně cestoval a v podstatě utíkal od svých jednadvaceti let až do sedmatřiceti. Byl prostě jiný, než oni, nezdědil jejich neklid - tuto vlastnost zdědily jen jeho sestry…

Elizabeth toužila po vyšším vzdělání a pomoci ostatním a Helen byla aktivní, vtipná a neustále hledající nové a nové dobrodružství, zatímco její tělo si žádalo vzrušení z rychlé jízdy na koni, nebo lyžování.

Ned tyto vlastnosti neměl - byl si vědom svojí touhy po vzrušení, ale nikdy by si život dobrovolně nekomplikoval. Strašně rád četl a mohl by být vynikající v matematice, ale spokojil se s tím, co zná a umí. Věděl, že jako dědici Thornfieldu bude jeho budoucnost spočívat v řízení pozemků a nemovitostí. Na rozdíl od mnoha mladých lidí byl spokojený se svým osudem.

Miloval lov a rybolov, a vůbec mu nevadilo, když nic nechytil. Rád jezdil na koni, ale nemusel vyhrávat závody nebo nějak excelovat tak, jako jeho mladší sestra. Mohl už jen kvůli svému jménu navštěvovat honosné společnosti, kde se mohl dvořit nejkrásnějším dívkám, ale byl spokojený s dcerou továrníka z Millcotte. Mary Ellisová nikdy nebude patřit mezi šlechtu, ale jemu to nevadilo. Byl také hluboce věřící, ale necítil potřebu filosofovat - účastnil se většiny bohoslužeb, které vedl Thomas a to mu stačilo. Nikdo si neuvědomoval, jak je Ned ve skutečnosti velmi podobný svému dědečkovi Johnu Rochesterovi. Oba to byli obyčejní muži, kteří milovali svůj domov a Ned si nepřál ve svém životě žádné komplikace.  Ale tam, kde byl John rozmazlený, byl Ned disciplinovaný - kde byl John arogantní, byl Ned pokorný a kde měl John sklon k hrubosti, měl Ned soucit... John Rochester chtěl ovládat, ale Ned rád vzhlížel ke svému otci a kde si John bral pro svoje potěšení a potřebu kteroukoliv ženu, Ned - stejně jako jeho otec, toužil po obyčejné, milující manželce, která mu bude celý život věrná. Nemohl se dočkat, až se s Mary vezmou - věděl, že je to ta pravá žena pro něj. Toužil po dni, až jí jako svojí ženu, přenese přes práh Thornfieldu a až bude v jeho posteli.

„Neudělej chybu, synu. Tvoje tělo touží a všichno to známe, ale nepřestaň myslet na to, co je pro tebe důležité, nebo se dostaneš do pasti, ze které už není úniku. Dlouhý život a štěstí s milující ženou je lepší než dočasná úleva…“ - radil mu otec, když začal studovat na vysoké škole.

Ned mu věřil - věřil, když viděl jak jsou rodiče spokojení a šťastní i po tolika letech. Ale jak by mohl čekat celý rok? Nejraději by opustil školu a hned se oženil, ale Mary mu sama řekla, že až dostuduje. Miloval jí a ona ho na plátku zbožňovala.  Nebyla tak hloupá, jak si mysleli ostatní - bylo jí dvacet a chyběly jí veškeré zkušenosti. Byla dcerou bohatého obchodníka a celý život jí drželi jako v bavlnce. Ale byla to slušná dívka, trochu chytrá, ale ne oduševnělá - byla Nedův perfektní protějšek. Oba dva toužili žít stejný život, jako jejich předkové - klidný a spokojený a netrpělivě čekali na další léto...

Začátkem srpna Jane a Edward - ten velmi neochotně - odvezli svoje dcery do Londýna. Helen do školy slečny Cheltenhamové, tam, kam po celé tři roky chodila Elizabeth. Edward jí slíbil nového koně, pokud bude prospívat a chovat se tak, jak má. Jen o několik málo kilometrů dál bude ve své nové škole i Elizabeth, která se už nemohla dočkat nové etapy svého života - netrpělivě vyhlížela z kočáru a těšila se. Helen byla trochu protivná - chtěla jet vlakem a ne kočárem, ale Edward odmítl.

„Proč bychom měli cestovat přes dvě hodiny a pak čekat další dvě na špinavém přeplněném Sheffieldském nádraží, dalších deset hodin sedět ve vlaku, když si můžeme zastavit kdy chceme a v klidu přespat v hostinci…“

Jane jízda vlakem nevadila, občas ji měla i docela ráda, ale věděla, že Edward chce být se svými dcerami co nejdéle, proto zvolil delší cestování kočárem. Každé otočení kol ho přibližovalo tomu, co ho děsilo - opustí svoje děti, nechá je v Londýně a až se vrátí domů, bude dům tichý, prázdný a opuštěný. Přesně toho se bál…

Edward Rochester - IV. - 6. kapitola

Kapitola šestá

Rochesterovy děti

Červen 1860

„To snad nemyslíš vážně!“ - Edward se nevěřícně díval na Elizabeth.

„Myslím, tatínku... Mami, já vím, že je to pro vás určitě šok, ale jak jsem řekla, chtěla bych být ošetřovatelka. S tatínkem jsem často mluvila o Miss Nightingaleové i její práci a zdálo se mi, že jí také obdivuje…“

„Ano, obdivuji práci té ženy, ale je obrovský rozdíl, když chce stejnou dřinu vykonávat moje sedmnáctiletá dcera, která kvůli tomu přeruší studia na škole. Tahle práce není pro slečny z dobrých rodin…“

„Tati, to je ale zastaralý argument. Sama Miss Nightingaleová pochází z bohaté rodiny a její přítelkyně, Miss Cheltenhamová, naše učitelka, také oceňuje její práci. Zlepšila lékařskou péči ve válce, kdy tolik lidí umíralo úplně zbytečně. A mimoto, už jsem se slečnou Cheltenhamovou mluvila a řekla mi, že pokud by otec svolil, mohla bych nastoupit do výcvikové školy a přejít z Cheltenhamské školy do školy k Miss Nightingaleové…“

Ukázala dopis, který držela v ruce - ze školy Miss Nightingaleové v St. Thomas Hospital v Londýně.

„Tati, vybrali mě a je to pro mě čest. Nepřijímají každého a některé ženy jsou v tomhle směru již zkušené ošetřovatelky.“

„Hmmm, ale to bys musela žít přímo v Londýně… To není možné, jsi ještě moc mladá na samostatný život, tak daleko od rodičů.“

„Nebyla bych sama, tati, byla bych s ostatními dívkami. Budeme mít řád, budeme pracovat v nemocnici, nebo se budeme učit ve škole. Jediné, co bych potřebovala, je příspěvek na bydlení a na stravu… A svolení ke studiu, protože ještě nejsem plnoletá… Mami, chápeš mě? Nebyla jsi o moc starší, když sis dobrovolně zvolila život v novém prostředí, bez přátel… Když jsi odešla z Lowoodu… Odešla jsi pracovat sem, k tatínkovi a to všechno na vlastní pěst - chtěla jsi začít nový život… A pak jsi zase odešla, nevěděla jsi vůbec kam a co budeš dělat a přece všechno dobře dopadlo. Určitě víš, co cítím…“

„Miláčku, chápu, že chceš změnit svůj život, ale já jsem neměla na vybranou. Byla jsem úplně sama a kdybych nepodporovala sama sebe, neměla bych ani na jídlo. Ale ty máš nás, rodinu, která ti pomůže, nemusíš si vyšlapávat svoji vlastní cestičku. Máme dostatek finančních prostředků, abys mohla žít bez tvrdé práce nebo se jednou dobře vdát.“

„To je přesně to, o čem jsem mluvila …“ - a podívala se na oba rodiče. „Nechci se vdávat jen tak... Pokud mi láska vstoupí do cesty, budu jí akceptovat, ale nechci jí hledat. Jestli někdy potkám muže, kterého si budu vážit a budu ho milovat, budu ráda. Ale když se tak nestane, radši budu žít bez manželství. Svatba jen kvůli manželství … to nikdy.“

Jane byla ráda, že má její dcera takový názor - ona sama si vzala muže, který byl její pravou láskou, respektoval jí a miloval, místo toho, aby přijala nabídku od St. Johna. S ním by byl manželský život jen povinnost - bez lásky a citu. Edward dokonce odmítl použít její peníze - dědictví po strýci a dal je na zvláštní účet, jen pro ní a po svatbě řekl: „Jane, tyhle peníze jsou jenom tvoje. Podle zákona jsou sice moje, ale nechci vlastnit něco, co mi nepatří... Stejně jako nechci, abys někdy měla pocit, že tě vlastním já. I když jsi teď vdaná, jsi stále svobodný člověk. Máš vlastní rozum a vždy se řiď podle něj…“

Edward se o ní staral a zajišťoval všechny její potřeby, takže nikdy nebyla nucená peníze vyzvedávat. Snad jen při vyjímečných příležitostech si vzala peníze z úroků na dárky pro členy rodiny - zlaté manžetové knoflíky, dárky pro Marii, Dianu a Adele, příspěvky do sirotčince, zlaté řetízky pro dcery a manžetové knoflíky pro Neda, ale z větší části se peníze hromadily na účtě a věděla, že měla štěstí, že její manžel jí to umožňoval - věděla, že ne všude je to takové…

Přestala vzpomínat a přesunula svoji mysl opět do knihovny, kde teď seděli a mluvili s Elizabeth. Edward přecházel nervózně sem a tam. V duchu viděl Elizabeth, jak se někde v podkroví stará o nějakého šílence, tak, jako to kdysi dělala Grace a ona se zmítala mezi dvěma různými pocity - přirozeně podpořit dceru v její nezávislosti a tak trochu sobecky mít dívku doma v bezpečí s rodinou.

„Elizabeth, já ti rozumím, ale snaž se být trochu praktická - je to strašně náročná práce a ty nejsi tak silná. Ošetřovatelství není snadné…“

„Já vím, mami, ale teď jsem přece v pořádku. Těch několik bezvýznamných onemocnění, které jsem prodělala jako dítě mi snad neuškodí. Cítím se dobře a… mám pocit, že je lepší zemřít, když opravdu žiješ, když víš, co děláš, co cítíš, než umřít v elegantním salonu, znuděná a uvězněná.“

Jane věděla, že ostatní dívky Elizabethina věku pomalu vchází do společnosti a hledají manžely. Elizabeth nebyla nikdy oslnivě krásná, ale byla hezká a milá - měla přímý, inteligentní a pátravý pohled. Byla o něco vyšší, než její matka a měla stejnou tichou důstojnost.

„Co s tebou bude, až dokončíš tu školu? Kam půjdeš? Do nějaké vzdálené země a budeš pečovat o vojáky? Nebo se budeš dřít v nemocnici od rána do noci? Proč bys měla celý den úmorně pracovat, když ti můžeme dát všechno, co chceš…“ - vybuchl Edward.

„Tati.“ - povzdychla si dívka. „I slečna Nightingaleová bojovala s nesouhlasem celé svojí rodiny, ale nakonec jí podpořili a podívej, jaké měla úspěchy… Existuje hodně nemocnic a jen velmi málo lidí pracuje v tomhle oboru - na zlepšení zdravotní péče. Nevím, co bude v budoucnu, ale vím, že bych chtěla pokračovat v téhle cestě. A nerozmyslím si to, tati… Když mi to nedovolíš teď, počkám, až budu plnoletá a půjdu studovat potom. Mám pocit, že je to můj osud.“

„O tom nechci ani slyšet. To je absurdní, je ti teprve sedmnáct a já to nikdy nedovolím!“

Elizabeth ho pozorovala - klidně a rozumně. Zbožňovala ho a nikdy v životě se mu nevzepřela, ve skutečnosti nikdy nemusela. Když se před několika dny vrátila po třech měsících ze školy, byla překvapená - zdál se jí trochu víc šedivější a oči měl temnější. Byl stále silný, ale při pátravém pohledu viděla, že zestárl... Vypadal mladší, tak na padesát let, ale věděla, že je mu už přes šedesát. Náhle jí bodlo u srdce - její otec nebude žít věčně… Představa, že by tady Edward Rochester nebyl jí vyděsila a šokovala. Teď jen seděla a odporovala mu pohledem…

Cítil svírání v krku když pozoroval svoji milovanou dceru. Byla to směs dvou žen, které miloval nejvíc ve svém životě - jeho ženy a jeho matky - a nikdy nečekal, že by jí někdy něco odmítl. Ale to, co chtěla bylo nemyslitelné… Nechtěl se o tom dál bavit - otočil se a odešel.

„Mami…“

„Má tě moc rád, Elizabeth…“

„Já vím, taky ho mám moc ráda, ale jestli mě miluje, proč nechce, abych byla šťastná?“

„Chce to, ale chce, abys byla šťastná i s ním.“

„Ty mě chápeš, že ano, mami?“

„Ano, holčičko moje, ale promluvíme si to tom znovu zítra - i s tatínkem…“

Elizabeth stála u toaletního stolku, dlouhé vlasy rozpuštěné a energicky si je kartáčovala, než ulehne do postele. Vyrušil jí zvuk otevíraných dveří. Byla to Helen, bosá, v noční košili, vlnité černé vlasy stažené do copu a po špičkách utíkala k ní.

„Tak jak to dopadlo s tatínkem? Seděla jsem nejdřív za dveřmi, ale přišel Ned se slečnou Ellisovou a když viděl, že poslouchám, chtěl jít žalovat, ale nemyslím si, že to opravdu udělá.“

Obě dívky se usmály, když si vzpomněly na bratra - jak každou volnou chvíli tráví u Ellisových. Obě Rochesterovy dívky byly sice mladé, a Helen i trochu rozverná, ale přesto byly v podstatě vážné, milovaly četbu a diskuze o důležitých tématech. Nemohly pochopit bratrovu zaslepenost, kterou cítil k Mary Ellisové. Byla krásná, to je pravda - porcelánová pleť a zlaté vlasy - ale podle nich byla hloupá... Ale o tom si mohly povídat jen o samotě, protože Ned odmítal slyšet jakékoliv slovo proti své milované. Dívky věděly, že oba rodiče mají na Mary stejný názor, ale neřekli mu to a taky věděly, že nic není pro mladého člověka přitažlivější, než rodičovský nesouhlas.

„Lizzie, co tady budu dělat, až odjedeš studovat do Londýna a Ned se ožení s Mary? Určitě se nastěhují sem do Thornfieldu… Ta holka se pořád jen chichotá, až mám někdy chuť jí plácnout. Nechápu, jak to Ned může poslouchat, je tak hloupá…“

„Nebuď smutná, Helen, stejně v srpnu odjedeš do školy, tam, kde jsem i já a budeme tam spolu - tatínek mi nedovolí jet do Londýna... Maminka je moje poslední naděje, snad se jí podaří tatínka přesvědčit, aby mě tam pustil, jinak mi nezbyde nic jiného, než si hledat nějakého ženicha a vdát se… Ale já nechci.“

Helen bylo třináct a půl, byla vyšší než Elizabeth a bylo vidět, že až doroste, bude z ní kráska - vysoká, štíhlá, jemné zelené oči a tmavé vlnité vlasy. Ale Elizabeth na ní nikdy nežárlila, milovala svoji mladší sestru a byla hrdá na její krásu a vtip a nenáviděla ten pocit, že bude od ní tak daleko, jestli odjede studovat do Londýna, jak doufala.

„Chceš dneska spát v mojí posteli? Ještě jsi mi neřekla nejnovější drby z okolí a chtěla bych, abys mě trochu rozveselila.“

Helen jí skočila do postele a snažila se ukrást si většinu polštářů na svojí stranu, až z toho byla polštářová bitva. Dívky se začaly navzájem bouchat a chichotat a jejich smích byl čím dál hlasitější, až je zaslechla i jejich matka. Vešla do pokoje a pokárala je - chovají se tak, jako by jim byly čtyři a sedm let a ne čtrnáct a sedmnáct. Ale dívky se jen smály, ale postupně se uklidnily, uložily se do společné postele a dlouho, dlouho do noci si povídaly.

Jane se vrátila do ložnice, kde seděl Edward a mračil se.

„Nechci o tom mluvit...“ - řekl naštvaně.

„Nechtěla jsem nic říkat.“ - odpověděla mu klidně s úsměvem a odešla do koupelny, kde si čistila zuby a převlékla se. Když o pár minut později vyšla, došla k posteli, posadila se mu na klín a pohladila ho po hlavě.

„Pojď sem, ty starý blázne…“ - zašeptala a políbila ho na čelo. Konečně se usmál. Líbali se dlouho, až přestali myslet na děti trápení s nimi.

„Je zamčeno?“

„Je, a i kdyby nebylo, tak Ned stejně trucuje ve svém pokoji - že prý vůbec nechápeme, jak mu je, když hoří touhou oženit se se slečnou Ellisovou a holky se chichotají v pokoji - Helen bude spát u Elizabeth.“

„Nechci teď mluvit o dětech, pojď sem a ukážu ti, jak hořím já…“

Usmála se - i ona v té chvíli zapomněla na všechny starosti z posledních dní a vnímala jen jeho prsty a měkké rty, kterými jí hladil a jeho tiché šeptání... Nikdy, nikdy se nemohla nabažit toho krásného setkání těla a duše. Měla pocit, že čím déle jsou spolu, tím je to lepší. Edward byl lehce prošedivělý a jeho tělo se za ta léta trochu změnilo. I ona se změnila, ale když si leželi v náručí, tak necítili věk, ani čas a stále to pro ně bylo jako magie a požehnané útočiště od všech stresů a starostí...