Epilog
Budu tě navždy milovat…
Únor 1870
Dr. Efraim Carter vstoupil do dveří své kanceláře a promluvil na mladou ženu, která stála venku.
„Je mi líto, že jsem vás nechal čekat, slečno Rochesterová." - řekl, když ji uvedl do kanceláře. „Prosím, posaďte se…“
Nemohl si pomoci, ale stále si jí musel prohlížet a než si uvědomil, co dělá, vyhrkl: „Nejste vůbec jako váš bratr nebo sestra…“
Elizabeth Rochesterová se na něj udiveně zadívala a on zčervenal rozpaky. Měřila si ho přímým a zkoumavým pohledem o chvíli déle, než bylo podle pravidel slušné.
„Jsem ráda, že jste zmínil mého bratra a nevím, jestli je to pochvala nebo výtka, když mě srovnáváte s mojí sestrou.“
Cítil se naprosto vyvedený z míry - i když mu bylo už pětatřicet let a myslel si, že ho nic nemůže překvapit. Měl v úmyslu jí nějakým způsobem vzdát úctu - mladé ženě, která seděla před ním... Pokud by měl být upřímný, přiznal by, že nikdy nepoznal nikoho takového, jako je ona. Znělo to směšně, když si později vzpomněl, co říkal, ale když jí uviděl, emoce převládly nad jeho rozumem a najednou nevěděl, jak dál. Slečna Rochesterová byla zvláštní druh člověka - když se na něj dívala a usmála se, měl pocit, že se mu po celém těle rozlévá teplo a klepou se mu kolena.
„Je mi to líto, nechtěl jsem, abyste to brala jako nějakou neuctivou poznámku…“ - koktal a připadal si jako školáček. Elizabeth si ho stále zkoumavě prohlížela, když pokračoval. „Vím, že se Rochesterovy děti vzájemně moc nepodobají. Váš bratr je podobný spíše otci a vaše sestra zdědila to nejlepší z obou rodičů…“ Stále na ni zíral a jen přemýšlel, jak moc je jiná, než její mladší sestra Helen. Helen byla krásná, to je pravda, ale i přes její tmavou pleť, zářící zelené oči, které nádherně kontrastovaly s hustými černými vlasy - jemu se nelíbila.
Efraim Carter rád trávil volný čas procházkami po horách a po lesích, pozoroval ptáky a přemýšlel. Teď se díval do zelených očí Elizabeth Rochesterové a myslel na to, jaké by to asi bylo, kdyby ona chodila vedle něj a mohli spolu hovořit beze svědků. Díval se do jejích smaragdových zářících očí a věděl, že by se do těch očí chtěl dívat až do konce svého života…
Na lásku Elizabeth vůbec nemyslela, když vstupovala do domu, ve kterém vedli svoji praxi synové doktora Cartera. Dívala se na měděnou tabulku, která byla připevněná u vchodu.
John Carter - Andrew Carter - Efraim Carter
Lékaři - Všeobecná chirurgie
Zhluboka se nadechla, vešla a zaklepala na dveře. Starší bratři byli venku a v kanceláři byl jen Efraim…
Teď stála tváří v tvář mladému muži, o kterém tak často mluvila její matka. Zadívala se na něj - byl tak podobný svému otci, tak, jak si na něj pamatovala. Doktor Carter se staral o zdraví celé jejich rodiny po celou dobu, co byla na světě, a když pracovala v Londýně, zemřel. Jeho synové však převzali celou jeho praxi a byli velmi zaneprázdněni. Millcotte a Hay se rozšiřovalo, stěhovala se sem spousta nových lidí a z malé vesnice se časem stalo rušné městečko. Na rozdíl od starého pana Cartera, který získal praxi v Královském námořnictvu, jeho synové se vyučili v různých lékařských oborech a to bylo hlavním úspěchem v jejich partnerství.
Efraim Carter - vysoký s jasně modrýma očima a světle hnědými vlnitými vlasy. Tyčil se nad svými bratry Andrewem a Johnem, kteří byli menší a spíše baculatější. Zeptala se na zdraví jeho matky a na další dva bratry, kteří nešli studovat medicínu.
„Matka se má dobře, děkuji za optání. Stýská se jí po tatínkovi, ale vnoučata jí rozptylují. Andrew a John mají dohromady pět dětí. Jeremiah je stále u námořnictva a jeho manželka za ním občas jezdí i se třemi dětmi. Bratr Ezdrah se tady občas ukáže, ale bydlí v Manchesteru, kde má továrnu s bavlnou. Je ženatý a má čtyři děti. Jsme dost početná rodina…“
„Pamatuji si vaše starší bratry, ale nevzpomínám si na ty mladší a popravdě, moc si nepamatuji ani vás. Nevím proč, asi je to tím, že jste také chodil do školy ve stejnou dobu jako já a neměli jsme možnost se vidět.“
Efraim se usmál. „Ale vás otec si mě dobře pamatuje. Pověděl vám, co mi řekl, když jsem poprvé přišel do vašeho domu jako lékař?“
Zavrtěla hlavou.
„Ukázal na mě prstem, když jsem vešel do salonu a když jsem se představil a povídá - „Mladý muži, poprvé jsem vás viděl, když jste seděl svému otci na kolenou a na sobě jste měl bílé krajkové šaty. Vypadal jste jako holka a teď máte léčit celou moji rodinu?“ - ale smál se tomu a byl opravdu velmi milý.“
„Ano, to zní přesně jako tatínek. Řeknete mi, na co jste ho léčil?“
„Myslím, že to byla jen nějaká viróza, nic závažného.“
„Moje maminka vás má moc ráda, často se o vás zmiňovala v dopisech, které mi psala.“ Elizabethiny oči náhle potemněly. „Přišla jsem se vás na něco zeptat… Dostala jsem dopis od sestry a jsem z toho velmi zneklidněná, proto jsem šla nejdříve za vámi. Musím vědět, jak je na tom maminka se zdravím…“
Dr. Efraim Carter byl specialista na srdce - a měl za úkol prověřit zdraví paní Rochesterové. Předchozí rok v červnu jí viděl na svatbě Helen Rochesterové se Sirem Rodneym Daives-Lambem. Sir byl o dvanáct let starší než ona a poznali se na honu. Její vynikající jezdecké zkušenosti, zájem o lov a nadšení pro sport ho přitahovaly. Několik let se po smrti své ženy vyhýbal vdavekchtivým matrónám v okolí, než poznal Helen… Byl také příbuzným Blanche Ingramové - synovcem jejího manžela a mnohokrát Ingram Hall navštěvoval a zůstával na víkendy.
Helen Rochesterová - mladá a krásná, upoutala jeho pozornost jako žádná jiná žena a stejně tak zaujal i on jí. Chlapci jejího věku jí připadali nudní a nezralí. Nejprve se jí jen líbil, ale pak byla ráda, když se jí dvořil - samozřejmě na ní dohlížel její bratr a otec, který se kvůli tomu mračil a tvářil se mrzutě. V době těsně před svatbou celá domácnost s rostoucím veselím sledovala, jak se nedokázal Edward Rochester smířit s tím, že se jeho mladší dcera bude vdávat. Nedokázal se smířit s tím, že jeho malá holčička vyrostla a tvářil se, jakoby tím ranila jeho důstojnost. To vedlo k dalším vtípkům a smíchu a Helen si mu nakonec sedla na klín, šimrala ho prsty a škádlila, aby se konečně přestal mračit.
Přestože to byly pro Edwarda chmurné vyhlídky - to, že jejich nejmladší dítě opustí domov, zabýval se dál plány na renovaci Ferndeanu. Vylepšili ho v průběhu let už jednou a nyní to byl útulný dům, který byl často používán jako útočiště pro Neda, Mary a jejich rodinu. Jane spolu s Edwardem tam často jezdili - zůstávaly tam vzpomínky na šťastné chvíle z prvních let jejich manželství, kdy to bylo jejich první společné útočiště. Edwardu Rochesterovi bylo v lednu 1869 sedmdesát let, a i když měl jinak pevné zdraví, zlobily ho klouby a při sebemenší změně počasí ho bolely staré jizvy a zranění. Jane trávila mnoho hodin tím, že mu masírovala záda a ruce, aby mu ulevila. Trpěl také bolestí na plicích a měla strach, aby to nebylo srdce, proto pozvala Efraima Cartera, aby ho vyšetřil. Ale naštěstí nepotvrdil její obavy a uklidnil ji tím, že to bylo jen přechozené nachlazení.
Ned, nyní otec dvou chlapců a holčičky pomáhal svému otci s vedením panství a jak šel čas, stále více odpovědnosti padalo na jeho bedra. Bez ohledu na to, jak byl otec mrzutý při svatbě Helen, vládla v rodině radost. Do Thornfieldu se sjelo velké množství lidí a na obřad se přišli podívat i nejbližší sousedé z okolí. Thomas Cooper byl vikářem v kostele v Hay, protože Chadwick už před několika lety město opustil. Nikdo se nestaral, co se s ním dál dělo, všem se ulevilo, když byl pryč.
Elizabeth, která pracovala v Londýně a dohlížela na ošetřování nemocných v chudobincích, přicestovala do Thornfieldu na svatbu dva dny předem. Byla družička, a když si uvědomila, že se její „malá sestřička“ vdává, bodlo jí u srdce. Byla unavená po dlouhých letech nepřetržité práce, a přestože milovala ošetřovatelství, cítila se už vyčerpaně a bez chuti do života. Jen pár dní po jejím odjezdu maminka onemocněla... Nachlazení se změnilo v bolest v krku a přidaly se vysoké horečky. Spala neklidně a teplota jí stoupala nebezpečně vysoko. Se zděšením volali lékaře. Edward ležel vedle a během noci chladil její horké tělo a obličej, dával jí pít po doušcích vodu, a když spala, seděl u ní. Během jejich manželství byla málokdy nemocná, ulehla vždy krátce jen po porodech, proto byl teď vyděšený. Horečnaté delirium se střídalo s neklidnou otupělostí. Lékař doporučil, aby Mary s dětmi raději odjeli do Ferndeanu. Helen byla na svatební cestě ve Skotsku, ale Edward je povolal nazpět. U Jane byla diagnostikována neznámá infekce a lékař nevěděl, jak léčba dopadne...
Jedné noci, kdy jí horečka vystoupila extrémně vysoko, se Edwrad zoufale modlil. Najednou bylo ticho - srdce měl až v krku, když jí bral do náruče - šaty měla nasáklé potem, ale spala. Klidně - poprvé po několika dnech. Přivolal služky, které jí omyly, převlékly ji i postel. Nechal připravit koupel i pro sebe, a když pak seděl ve vaně plné horké vody, jeho strach a úzkost se konečně uvolnily a začal vzlykat... Už nebyla v bezprostředním nebezpečí - i když byla i nadále nemocná, už nikdy jí horečka nevystoupila tak vysoko. V době, kdy se Ned s rodinou vrátili nazpět, už seděla v posteli sama - bledá a hubená, ale s úsměvem a toužící vstát a opět získat ztracené síly. Když se vrátila Helen a Rodney ze Skotska, už jen neležela, ale chodila i na malé procházky po pokoji a odpočívala v křesle. Na podzim už chodila ven, i kdy byla často unavená a cítila, že není úplně v pořádku…
Na Štědrý den seděla na gauči, zabalená do šálu, který jí Helen přivezla a sledovala celou svoji rodinu, která seděla kolem vánočního stromku. Elizabeth tady nebyla, nedostala dovolenou, ale slíbila, že přijede za několika týdnů. Ale zbytek rodiny tady byl - Nedovu synovi Eddiemu bylo už devět, mladšímu Jamesovi téměř sedm a malé Margaret pět. Pár dní před Vánoci se jim Mary svěřila s tím, že je znovu těhotná a že dítě by se mělo narodit v létě. Šťastná zpráva rozzářila Edwardovu tvář, která byla poslední dobou stále smutnější starostmi o Jane. Milovali všechna svoje vnoučata a trávili šťastné chvilky v jejich přítomnosti. Stalo se zvykem, že je děti doprovázely na jejich každodenních procházkách, jakmile byly dost staré na to, aby chodili. Byl to krásný pohled na Edwarda, teď už bělovlasého muže, jak pomalu kráčí s hůlkou v ruce, se svojí milovanou ženou po boku a vždy je doprovázejí nejméně tři a někdy až pět dětí - to když tam byla i Adelina dvojčata. Chodili, poslouchali nekonečné dětské klábosení, smích a odpovídali na všechny jejich zvídavé otázky. Kapsy měli vždy plné bonbonů a užívali si dětské náklonnosti. Nejvíc Edwarda milovala malá Margaret a často schválně zůstávala pozadu, jen aby se mohla dědečka držet za ruku.
„Dědo, povídej mi, jak jsi s Grace chodil na ryby a jak jste se ztratili v lese…“ - prosila, jakmile je starší děti předběhly.
„Slyšela jsi ten příběh už stokrát…“
„Já vím, ale je můj nejoblíbenější.“ - věděla, že dědeček vždycky přidá nějaký legrační detail, aby jí pobavil.
Koncem ledna Jane opět onemocněla. Přišel doktor, poslouchal její srdce a tvář měl vážnou. Pak odešel do knihovny, kde čekal Ned a Edward.
„Srdce je poškozené, pravděpodobně tou nedávnou infekcí. Je zvětšené a pracuje dost nepravidelně. Bolesti krku, svalů a kloubů i vysoké horečky nakonec odezněly, ale nemoc vážně poškodila srdeční chlopeň. V současné době na to nemáme žádný lék. Mohli bychom jí nechat převézt do Londýna a konzultovat to s nějakým jiným specialistou, ale je moc slabá a nedoporučoval bych to…“
Žádné komentáře:
Okomentovat