sobota 3. dubna 2010

Edward Rochester - Epilog - 2. část

Takže moje sestra nepřeháněla? Maminka je opravdu hodně nemocná?“  Zhluboka se nadechla a po tváři jí začaly téct slzy.
„Je mi to líto, slečno Rochesterová. Přál bych si, abych vám mohl sdělit lepší zprávy…“
„Jak se s tím vyrovnal otec?“
Efraim se zamračil a vzpomínal. Pamatoval si na smutek, který se zračil v obličeji pana Rochestera, když mu to sdělil.
„…byl zničený. Chtěl vědět jen jedinou věc - jestli nebude trpět…“
„A co jste mu řekl?“ Oči měla upřené přímo na něj.
„Řekl jsem mu pravdu, že to není bolest jako taková, že lidé v takovémhle stavu zjišťují, že se jim postupně hůře dýchá a jsou stále unavení... Jsem si jistý, že jste viděla takové pacienty… Ke konci jsou často v bezvědomí, což jim to usnadňuje. Ale můžu dát vaší mamince léky na zklidnění - pomůže jí to odpočívat...“
Elizabeth mlčela a myslela na pacienty, které viděla. Byla jich spousta, zničených po letech tvrdé práce a nedostatkem potravin. Jejich plíce a srdce byly zničené z kouře, špíny a z různých životních podmínek. Umírali sami nebo v malých přeplněných místnostech, jen velmi vzácně s pomocí opia, které jim usnadnilo tu poslední cestu.
„Proč jste pro mě nenechali poslat dřív? Přijela bych hned… Poslední dopis od otce, kde mi psal, že je maminka nemocná mi nenapověděl… Neměla jsem tušení…“
„Vaše matka to nechtěla, je na vás tak pyšná, slečno Rochesterová... Cítila, že vaše práce je důležitá a nechtěla, abyste měla zbytečné starosti. Často jsme o vás spolu mluvili...“
„Ano, posledních deset let jsem poznala hodně nemocí, bídy a utrpení. Mám na starosti celý chudobinec v západní části Londýna. Jsem už tak unavená…“
Elizabeth se vrátila domů. Maminka byla ráda, že ji vidí a tvář se jí rozzářila. Doktor slíbil, že bude potají dělat všechno, aby zmírnil všechny příznaky a ulevil jí...

Večer, když Edward ulehl vedle svojí ženy na postel a objal jí, zadívala se mu do očí - poznala, že jí nezbývá moc času… Nikdy od jejich první neúspěšné svatby jí nelhal - slíbil to... Když ji držel v náručí, tiše šeptal všechno, co mu Efraim řekl. Jejich slzy se mísily dohromady, když ji líbal na tvář a utěšoval. Ležela, opřená o polštáře, aby se jí lépe dýchalo a pozorovala svého manžela. Nemluvila, ale její oči hovořily za ní... Čtyřiatřicet let byli spolu - seděl vedle ní a povídal o tom, jak moc jí stále miluje, vzpomínali na první roky jejich manželství - jak byla jeho nadějí, jeho celý život…
Dopoledne u ní seděla Elizabeth nebo Helen, pak Ned a Mary - pomáhali s převlékáním a četli z knížek oblíbené povídky. Edward opouštěl společný pokoj jen na malé chvilky, jen aby se rychle najedl nebo převlékl - jinak celé dny a noci trávil u ní. Elizabeth dělala, co jí poradil Efraim - potají podávala mamince léky, které jí předepsal. Chtěla, aby jí nic nebolelo a byla klidná. Efraim chodil každý den do Thornfieldu kontrolovat pacientku a byl rád, že nijak netrpí. Nemohl dělat nic jiného, než poslouchat její bolavé srdce, jak těžce pracuje a snaží se dál žít... Povídal si s Edwardem i s ní o tom, co bylo v minulosti.
„Myslíte si, že i život v Lowoodu oslabil moje zdraví?“ - zeptala se ho slabým hlasem jednoho dne.
„Jsem si tím jistý, paní Rochesterová. Sice jste od té doby byla v pořádku, ale mohlo to být jen tělo, které se zdálo být silné…“
Cítil pálení v očích - ještě nikdy neměl v péči pacienta, kterého měl rád a který by byl tak blízko smrti.
„Doktore, srdce mám možná nemocné, ale oči mám v pořádku… Všimla jsem si, že se zajímáte o Elizabeth…“
„Máte opravdu, madam, ale nevěřím, že by i ona ke mně něco cítila…“
Usmála se a opřela se o polštář. „Musíte jí to říct a možná to budete muset říkat víc než jen jednou… Je tvrdohlavá, stejně jako její otec a nejsem si jistá, že se vyzná ve svých citech…“
Cítil se nehodný mluvit o lásce, když stál tváří v tvář trápení.

Jednoho dne, když odcházel, viděl Elizabeth, jak sedí v zahradě. Posadil se vedle ní, ale nic neříkal - cítil, že není vhodná doba.
„Je mi moc líto, že tím musí vaše rodina procházet.“ Elizabeth se na něj podívala, ale mlčela.
„Slečno Rochesterová, přemýšlela jste někdy o tom, že byste se vdala?“
„Ano… Existoval jeden muž, před několika lety… Byl to lékař a pocházel z poměrně bohaté rodiny, ale zajímaly ho víc moje peníze. Věnoval mi pozornost až poté, co zjistil, kdo je můj otec… Samozřejmě, že v té době jsem si to neuvědomovala, až později mi to došlo.“
„ A co se stalo?"
„Jeho rodina chtěla, abych se vzdala svojí práce. Nebyla jsem ochotná to udělat, v té době ne…“
Hlas měla pevný, ale byl znát malý náznak bolesti - mluvila o muži, který jí zlomil srdce.
„Mám dojem, že mě stejně nemiloval - během několika měsíců se oženil.“
Carter cítil malý osten žárlivosti, který ho bodl do srdce.
„Někdy přemýšlím o tom, co by bylo, kdybych si ho vzala… Jaký by byl můj život, kdybych se vzdala všeho, v co jsem věřila… Byl by jednodušší?“
„Vím, že jste tvrdě pracovala…“
Chtěl ji vzít za ruku, ale něco ho zastavilo. Proč jí nemůže říct, co cítí?
„Miluji svoji práci, nebo jsem ji alespoň milovala… Dlouho jsem nedělala nic jiného, než jsem jen pracovala. Ale teď jsem unavená. Kdysi jsem měla pocit, že jsem užitečná, ale teď si tím už nejsem tak jistá. Ti, kteří hledají svoji cestu, to stejně dokáží - i bez nás… Bez ohledu na to, kdo jim pomůže...“
Chytil jí za ruku a políbil jí - slyšel ostré nadechnutí, jak tím byla překvapená. Dívala se na něj a on se usmíval.
„A co vy, proč jste tak dlouho pracoval a nenašel si ženu?“
…Čekal jsem na ženu, jako jsi ty…Málem to řekl nahlas, ale jen zavrtěl hlavou.
„Opravdu nevím… Existovala jedna nebo dvě ženy, o které jsem se zajímal a možná jsem měl chuť si jednu z nich vzít, ale myslím, že to nemělo být…“
„Oba dva jsme měli být opatrnější… Život jde dál i bez nás. A teď mě omluvte, musím se vrátit k mamince…“

Žádné komentáře:

Okomentovat