Březen, 1870
Jednoho večera mířil Ned k maminčině pokoji - často takhle sedávali i dřív, četl jí, nebo si povídali o všem, co jí zajímalo. Byla to doba, kdy si mohl tatínek odpočinout a trávit chvíli se svými vnoučaty. Temná a depresivní nálada vládla v celém domě, smích se nesl domem jen ráno, když děti navštěvovaly babičku a vyprávěly jí o všem, co se dělo předešlý den. Teď bylo v pokoji šero, svítily jen svíčky a oheň v krbu, na stolku stála miska s polévkou, ale sotva se jí dotkla...
Zůstal stát přede dveřmi - otec seděl u maminky a držel jí za ruku. Ve svém hlubokém hlase, naoko veselém, skrýval trápení a tiše si vyprávěli o tom, jak se poprvé potkali - o tom, jak spadl s koně a vymkl si kotník, její první dotek, kdy mu pomáhala a kdy se jí opřel o rameno…
Ned stál ve stínu a sotva se odvážil dýchat - nechtěl zničit kouzlo, které v té místnosti vládlo... Maminka byla tak slabá, mluvila tiše, nemohl jí slyšet, ale otec ano. Pohodil hlavou, zasmál se a pak zvedl její ruku a políbil jí. Pomohl jí, aby se mohla posadit a upravil polštáře, o které se opřela. Objala ho a zavřela oči - ty krásné zelené oči, které měl tak rád... Otec seděl na kraji postele, hladil jí po lehce prošedivělých vlasech a po tváři a pak jí políbil na čelo. Maličkými polibky laskal její tvář, ústa a bradu. Viděl, jak ho maminka na oplátku hladí po hustých bílých vlasech svojí slabou rukou...
Ned ucouvl a v očích ho pálily slzy… Přemýšlel o legendě o Orpheovi, který sestoupil do nejhlubšího podsvětí, aby získal milovanou ženu. Orpheus ale selhal, protože se ohlédl, aby se ujistil, že je jeho láska za ním a tak ji ztratil navždy... Ned věděl, že pokud by Edward Rochester musel sestoupit do podsvětí, aby zachránil ženu, kterou miloval víc než kohokoliv na světě - že by se nikdy neohlédl nazpět a učinil by všechno, jen aby jí zachránil…
Další večer opět Edward seděl na posteli s Jane v náručí. Lépe se jí dýchalo, jen když seděla zcela vzpřímeně, takže se posadil, opřel se o čelo postele a držel jí v náručí jako malé dítě. Cítil každé její těžké nadechnutí. Spal jen chvílemi, stále se budil, díval se na ní a zjišťoval, jak jí je. Bál se, že by mohla zemřít, zatímco on spal. Držela ho za ruku a její sevření bylo tak slabé... Hladil ji po dlani a myslel na to, jak ho ty malé ruce po celá léta uklidňovaly, hladily a laskaly... Tisíckrát se ho ty ruce dotýkaly a brzy to bude naposledy… Měl pocit, jakoby mu i jeho život unikal mezi prsty...
Mluvení ji unavovalo, ale dívala se na něj - v očích jí mohl vyčíst lásku, která se nikdy nezměnila. Před chvílí mu řekla, že se nebojí smrti, rozloučila se se svými dětmi, ujistila je o tom, že je miluje a popřála jím šťastný a dlouhý život... Bolelo ho pomyšlení, že ho opustí … I když jen na krátkou dobu…
„Nechci od tebe odejít… Nechci být bez tebe ani na malou chvíli a bojím se, že ti svým odchodem způsobím bolest…“
Držel ji v náručí, když to šeptala a slzy mu tekly po tvářích.
„Brzy budeme spolu, slibuji… Nenechám tě dlouho samotnou… Byla jsi nejlepší část mého života…“
Cítil, jak namáhavě dýchá, ale pak se její tělo uvolnilo a zavřela oči… Hluboko v nitru, v jeho srdci, se ten provázek, kterým byla po celý společný život jejich srdce spojená - přetrhl... Cítil bolest, velikou bolest a pomalé vnitřní krvácení začalo…
Efraim Carter neměl šanci být s Elizabeth o samotě - od smrti její matky. Přijel do Thornfieldu, jakmile se o tom dozvěděl a projevil soustrast. Byl velmi zaneprázdněný, proto se tam vrátil znovu až za týden po pohřbu. Věděl, že to ještě není dostatečná doba na to, aby mluvil o svých citech k ní, ale přesto jí chtěl vidět. Do knihovny ale místo ní vešel Ned.
„Je mi líto, ale chtěl jsem vidět slečnu Rochesterovou. Nechtěl jsem vás rušit z práce…“
„Myslel jsem, že to víte. Elizabeth odjela dnes ráno nazpět do Londýna. Chtěla tady sice zůstat a starat se o tatínka, ale ujistil jí, že je v pořádku a trval na tom, aby odjela. Odvezli jsme jí kočárem do Millcotte, aby chytila vlak…“
~
„Jane! Jane! Jane! Kde jsi? Počkej na mě, už jdu...“
Tmavovlasý a vysoký muž jel rychle - pobízel svého koně kupředu, když poznal, že se blíží k domovu. Jeho silné, jemně tvarované ruce pevně držely otěže - seděl vzpřímeně a srdce mu bušilo očekáváním... Rozhlížel se kolem sebe a černé, jasné oči se mu rozzářily. Na tváři se mu objevil úsměv, protože konečně viděl, co hledal…
Drobná mladá žena stála na kraji silnice a sledovala, jak míří k ní. Slyšela dusot koňských kopyt a usmívala se. Muž zpomalil, sklonil se a natáhl k ní ruce… Dívali se na sebe a oči jim zářily. Vyzvedl jí k sobě nahoru a objal.
„Čekala jsem na tebe…“ zašeptala a pohladila ho po tváři.
„Přišel jsem nejrychleji, jak jsem mohl… Byl jsem bez tebe ztracený...“
Pozoroval jí, jakoby si chtěl navždy vrýt do paměti její tvář... Objal jí, přitiskl k sobě a políbili se.
„Pojďme…“ zašeptala a on se znovu usmál, zvedl otěže jednou rukou, protože tou druhou jí dál pevně objímal a jeli společně domů…
Žádné komentáře:
Okomentovat