Edward Eyre Rochester
Thornfield Hall
Derbyshire
Miss Jane Elizabeth Rochesterová
Whitechapel Workhouse Infirmary
Whitechapel, Londýn
25.dubna 1870
Moje drahá Elizabeth,
mám pro Tebe smutnou zprávu… Je to pro mě těžké psát a pro tebe bude těžké to číst - tatínek zemřel... Cítím se tady najednou tak sám. Helen právě dorazila a Rodney přijede během dvou dnů. Pohřeb uspořádáme koncem týdne. Prosím, přijeď co nejdříve.
Ned
Věděla co v dopise je, ještě předtím, než ho otevřela. Tušila to… Po maminčině pohřbu ještě několik dnů zůstávala a starala se o tatínka - a rozhodovala se, co dál se svým životem. Viděla Efraima, ale neměla čas s ním mluvit, i když tak napůl očekávala, že přijde on za ní. Po několika dnech, kdy se jí vždy rozbušilo srdce, když slyšel zvonek u vstupní brány, se začala cítit hloupě. Třeba si jen něco namlouvala… Sedávala u tatínka a myslela, že bude mluvit, ale byl tichý a nakonec jí položil ruku na rameno a zeptal se.
„Holčičko, proč neodjedeš zpátky do Londýna? Tady to není pro tebe. Jsem v pořádku, neboj se o mě - teď pro tebe nejsem dobrý společník…“
Edward měl pravdu, nebylo to místo pro ní... Nedova manželka Mary vedla dům a snažila se ho zmodernizovat. Na rozdíl od Jane,která vystačila s minimálním počtem zaměstnanců, najala Mary další služebnictvo. Dům byl teď tak odlišný od toho, na jaký byla Elizabeth zvyklá. Chyběla jí matka, chyběl jí její tichý hlas, její levandulová vůně… Když uběhly dva týdny od pohřbu a Efraim se stále neukázal, vrátila se do Londýna. Odjela, ale cítila se ztracená - dělala svoji práci v chudobinci už několik let, měla ji ráda, ale teď si najednou uvědomovala, jak moc jí chybí ti, které miluje a nemá kolem sebe - maminka, tatínek, bratr a sestra, její synovci a neteř, Adele a Thomas…
…a Efraim…
Když o tom všem tak přemýšlela, uvědomila si, že je asi zamilovaná. Viděla na Efraimovi, co k ní cítí, ale nic neřekl a ona byla posledních několik týdnů utrápená starostmi o maminku, takže ani ona nevyjevila nic z toho, co cítila. A teď, uplakaná a s těžkým srdcem balila svoje zavazadlo a vracela se do Londýna…
Adele se rozhlížela po pokoji, který byl ještě nedávno Janinou ložnicí - slzy jí tekly po tvářích, když si uvědomila, že zemřela právě tady... Už několik dní po pohřbu Mary sbalila Janiny věci, a rozdávala je ostatním členům rodiny. Adele byla velmi překvapená, a chtěla si s ní o tom promluvit.
„Copak se někdo zeptal pana Rochestera na to, jak se cítí, když tak brzy po smrti jeho milované ženy někdo dělí její majetek a osobní věci?“ - uvědomila si, že její hlas zní možná ostřeji, než zamýšlela a snažila se změnit tón. Nevěděla, co jí vadí víc, jestli to, že Mary má k celé smutné situaci tak ležérní postoj, nebo to, že nazývala Jane „matkou“ a Edwarda „otcem“, když o nich teď mluvila. Adele mu stále říkala „pane Rochestere“, ale ze „slečny Eyrové“ se časem stále jen „Jane“ Ona je nemohla oslovovat tak, jako Mary…
Ale Jane pro ni byla víc, než jen bývalá vychovatelka, někdy byla spíš jako sestra, někdy jako matka - ale vždy byla její nejdražší přítelkyní. Jejich vztah se stal rovnocenější, když se Adele narodily vlastní děti. Edward Rochester nebyl její opravdový otec, ale milovala ho tak. Bolelo jí, že Mary mu tak mohla říkat a ona ne…
„Ale Adele, myslím, že pan Rochester by byl rád, kdyby viděl, jak jsem převzala všechny starosti o dům. Řekl mi, ať udělám to, co považuji za nejlepší a Ned by také souhlasil. Oběma se nám ulevilo, když vidíme, jak dobře zvládá maminčinu smrt…“
„Nejsem si jistá, že Ned by souhlasil.“ - pomyslela si Adele, zmatená ve svých pocitech. Vždycky milovala Neda jako svého bratra a udivovalo jí, že si teď myslí, že je jeho otec v pořádku. Jasně viděla, že Edward Rochester není muž, který by se s touto situací dobře vyrovnal... Copak jsou všichni kolem slepí a nevidí, že i když je naoko stejný jako dřív, doopravdy je skleslý a jen čeká na chvíli, aby tady už nemusel být. Viděla to na něm každým dnem víc a víc… Ostatní říkali, jak je klidný a jak dobře se vyrovnal s tím, že mu zemřela žena, jak teď žije jen pro svoje děti a vnoučata, ale Adele věděla, že i když miluje svoje děti a vnoučata (věděla, že stejně miloval i všechny Adeliny děti), byla to Jane, kdo byl středem celého jeho života… A tušila, že nebude trvat dlouho, a on tady bez ní nebude…
Adele si vzala několik Janiných věcí - její šál, balíček dopisů, které jí kdysi, jako dítě psala ze školy a které si Jane stále schovávala, knihu básní, ze které si tak rády četly a nakonec zlatý náramek. Nechtělo ho, ale Mary jí ho vnutila.
„Určitě by chtěla, abys po ní měla něco cenného, ale záleží to na tobě. Až tady jednou nebude ani Nedův otec a bude se číst závěť, uvidíš sama, jestli ještě něco dostaneš… Zatím se otevřela jen závěť od Jane. Elizabeth dostane perlový náhrdelník, který matka nosila každý den. Ale já náramek nepotřebuji, od Neda mám spoustu šperků. Koupili jsme jí ten náramek k narozeninám, ale moc šperky nenosila - i když jich měla spoustu z dědictví Rochesterů. Popravdě nosila jen perly a snubní prsten. A mimoto, duben je měsíc, kdy máš narozeniny a nestihla jsem ti dát žádný dárek… Vezmi si ten náramek, prosím.“
Adele si povzdychla, ale náramek přijala. Mary byla hodná, ale tak lehkomyslná… Adele věděla, že nedokáže náramek nosit - Edward Rochester by se jistě divil, jak se u ní ocitl.
Mluvila s ním po pohřbu, když mu říkala, jak je jí líto, že ztratil svoji drahou ženu. Řekla mu, jak moc ji milovala a jak moc jí chybí. Kdyby mu tak mohla plakat v náručí stejně jako Elizabeth nebo Helen - ale ony byly jeho dcery… jeho a Jane - a ona byla jen parchant od nevěrné milenky… Poslouchal jí, dusil v sobě slzy a pak jí položil ruku na rameno.
„Děkuji za ta milá slova, Adele. Jsem rád, že byla součástí našeho života. Já se už jen těším na chvíli, kdy se k ní připojím… Ona je teď se svými rodiči a s naším malým synkem a je jí dobře…“
Žádné komentáře:
Okomentovat