Adele teď trávila čas v Thornfieldu a pomáhala Nedovi a Mary s přípravou pohřbu pana Rochestera. Thomas, její muž, se o ni bál. Poslední měsíc tolik plakala pro Jane a teď, když odešel i pan Rochester se zdálo, že se její žal zdvojnásobil. Měla kolem sebe Thomase a svoje děti, ale ani oni jí nemohli zbavit té melancholie, kterou pociťovala. Teď se cítila, jako kdyby jí zemřeli rodiče a ty pocity jí děsily a zneklidňovaly. Starší děti už byly z domu - Tom studoval prvním rokem v Oxfordu a Emma na škole slečny Cheltenhamové, pod patronátem Edwarda Rochestera. Mladší synové - desetiletá dvojčata už nepotřebovali tolik její pozornosti a Adele se utápěla v depresi, kterou ze sebe nedokázala dostat.
„Bude to v pořádku, má drahá…“ utěšoval jí Thomas.
„Budu v pořádku, neboj se…“ - ujišťovala ho.
Byla šestiletý sirotek, když se ocitla v Anglii před mnoha lety a teď jí bylo čtyřiačtyřicet let a byla farářovou ženou a úctyhodnou občankou. Nikdo v celé vesnici nevěděl o tom, že je dítětem francouzské tanečnice a jejího milence, a všichni lidé ji měli rádi...
„Tak proč se cítím tak provinile, jako malé dítě, když myslím na pana Rochestera? Kolikrát jsem měla chuť na něj zakřičet - „Já nejsem Celine - vypadám jako ona, ale nejsem jako ona. Moje matka vás snad nikdy nemilovala, ale já ano, já vám miluji, jako svého otce…“
Ale nikdy mu to neřekla a nakonec ani neměla možnost. Oceňovala jeho láskyplný postoj, který měl k jejím dětem, choval se k nim jako opravdový dědeček a snažila se proto nezabývat tím, co cítila...
„Vždycky jsem ho milovala, ale teď už je pozdě…“
Měl to být jen malý pohřeb, v rodinném kruhu… Adele stála o kus dál, ruce položené na ramenou svých dvojčat - Tom a Emma tady nebyli. Přijeli na Janin pohřeb, který byl před měsícem, a teď je nepustili z jejich škol. Ned stál s Mary, před nimi jejich tři děti a Helen se svým manželem vedle nich. Elizabeth byla poblíž a cítila se tak sama. Dívala se na Efraima, který stál kousek za ní, a snažil se na ní povzbudivě usmívat...
Edward Rochester se po návratu na Thornfield Hall úmyslně nepohyboval mezi bohatou šlechtou, tak, jako to dělal dříve, proto je všechny překvapil zástup lidí, kteří se shromáždili na okraji hřbitova. Byli tam obyvatelé města, nájemci Rochesterových pozemků, minulí i současní zaměstnanci, dávní přátelé. Dokonce i paní Carterová, vdova po doktorovi, stála v čele a po boku všichni její synové s rodinami.
Ned sledoval rakev, jak se pomalu spouští do země. Nemohl uvěřit, že je otec pryč - muž, kterého tolik miloval a obdivoval. Nemohl pochopit, že on je teď pánem na Thornfield Hallu. Pomáhal mu už celá léta a věděl, co ho bude čekat, ale teď, když tam tak stál a držel svoji ženu za ruku, cítil, že to sám nedokáže.
„Jsem sice také Edward Rochester, ale nejsem takový, jako byl můj otec…“
Vzpomínal na maminčin pohřeb, který byl jen o měsíc dříve… Opustili kostel a šli za rakví na hřbitov, otec se ho opíral o rameno. Vždycky se zdál být tak silný, navzdory jeho jedenasedmdesáti létům - stále vzpřímený, s bílými vlasy. Myslel na to, jak se tělo jeho otce chvělo, když se maminčina rakev spouštěla do země, jak si tiskl ruku na srdce a zasténal. Ned se na něj podíval, ale jen zavrtěl hlavou - gesto, kterým mu dával najevo, že nemusí mít obavy… A znovu si uvědomil, že maminka byla zdrojem síly a života Edwarda Rochestera.
Ned se rozhlédl po kamenech na hřbitově i po maminčině zbrusu novém náhrobním kameni
Jane Eyre Rochesterová
Milovaná manželka
Milující matka
1817-1870
Nedaleko byl náhrobek označující život a smrt jeho bratra, dítěte, jehož skutečné tělo leželo v katolickém hřbitově na jihu Francie. Kousek dál byly hroby jeho prarodičů, které neznal - Johna a Elizabeth Fairfax Rochesterových - byla to jen jména vytesaná do kamene. O kus dál byl hrob, na kterém bylo napsáno Bertha Antoinett Mason Rochesterová -1794 - 1836.
Helen sledovala, jak na tatínkovu rakev dopadají hromady hlíny. Pohled měla rozmazaný slzami, které jí stékaly po tvářích. „Tati, opravdu jsi pryč? A maminka taky…“
Ještě nikdy si tolik neuvědomovala, jak bezpečné to pro ni tady bylo útočiště - všude kolem byli lidé, kteří ji milovali a ona milovala je. Teď, i když měla po boku svého muže, se cítila najednou sama…
Elizabeth také plakala - otírala si oči a tváře, v ruce křečovitě svírala kapesník.
„Tati, měla jsem tě tak ráda…Tebe a maminku…Odpusť mi, že jsem chtěla odsud pryč…“
Adele sklonila hlavu a nechala slzy dopadat na zem - rozloučila se s mužem, kterého brala jako svého otce. Její čas v Thornfieldu skončil… Milovala Neda, Helen a Elizabeth, ale její budoucnost je teď u její rodiny, a už ne s nimi… Nikdy nebyla doopravdy jejich součástí…
Ned seděl v knihovně, když za ním přišla Helen. Chvíli jen tak vzpomínali, než se odhodlal se jí svěřit. Povzdechl si a začal.
„Řekl jsem ti, že tatínek zemřel v posteli a ve spánku, ale není to tak docela pravda. Od té doby, co maminka umřela, jsme se často procházeli po zahradě a hodně jsme mluvili… O něm, o jeho mládí, o cestování a o životě, který vedl, než maminku poznal. Byly to neuvěřitelné chvíle a byli jsme si tak blízko…
To ráno, co zemřel, jsem se probudil brzy a hned jsem měl pocit, že něco není v pořádku. Vstal jsem a šel jsem za ním - ještě byla skoro tma. Hledal jsem ho v jeho pokoji, v šatně i všude po domě, ale nikde nebyl. Pak jsem šel ven… jako bych věděl, kam mám jít, cítil jsem a věděl, kam šel… Ležel na maminčině hrobě a v ruce měl růži. Vypadal tak klidně a spokojeně. Hned jsem věděl, že je mrtvý… Zavolal jsem Simona a odnesli jsme ho zpátky do postele. Nikdo neví, kde doopravdy zemřel. A nikdo neví, že měl u sebe tuhle obálku…“ Sáhl do kapsy a vyndal dopis.
„Napsal to sám. Je to nová závěť a dopis, který vysvětluje, proč to udělal... Je těžké to číst a já cítím, že jsme povinni se řídit tím, co chtěl, ale není to jen na mě - týká se to také Elizabeth a tebe. Jestli chceš, hodím dopis do ohně a nikdo se o něm nedozví… Přečti si to sama a uvidíš… Víš, měli jsme štěstí, že jsme dostali dědictví a tím je zajištěná naše budoucnost, ale máme víc, než jen peníze a majetek…“ Pokračoval a ignoroval její nechápavý pohled.
„Když jsem byl na škole, tak jsme četli různé milostné příběhy všech těch známých velkých milenců - Romea a Julie, Tristana a Isoldy a dalších. Ale už od té doby, co jsem byla malý, jsem viděl, jak se na sebe naši rodiče dívali… Když jsem rostl a byl jsem starší, uvědomoval jsem si to víc a víc…“
„Co?“
Usmál se. „Vím, že je jen velmi málo párů, jako byli naši rodiče - byli prostě jedna duše... Mary je dobrá žena a myslím, že bude časem ještě lepší. Vždycky jí budu milovat a budu jí věrný, ale to, co měli mezi sebou tatínek a maminka… Přál bych si, aby celý svět mohl číst příběh našich rodičů… Byl to skutečný milostný příběh, zemřeli, aby mohli být znovu spolu… Uvažuji o tom, že napíšu knihu podle toho, co mi vyprávěli… Přečti si, co tatínek napsal, a řekni mi, co si myslíš…“
Na obálce byla otcovým rozmáchlým rukopisem napsaná tato věta:
„Jane, moje lásko, udělal jsem to, protože sis to tolik přála…“
Zmateně otevřela obálku a začala číst…
O několik kilometrů dál, v Millcotte, stála před ordinací bratří Carterových Elizabeth a dodávala si odvahu. Stála přede dveřmi a chystala se zaklepat, když se najednou rozletěly a stál v nich Efraim. Měl na sobě košili, oči unavené a podlité krví. Stáli a dívali se jeden na druhého. Promluvil jako první.
„Nechtěl jsem vás včera při pohřbu rušit…Celou noc jsem o tom přemýšlel a nechci si znovu nechat ujít příležitost s vámi mluvit. Kdybyste věděla, kolik dopisů jsem za minulý měsíc rozepsal, ale nedopsal, kolikrát jsem byl v pokušení nasednout na vlak a jet za vámi do Londýna…“
„Ale já jsem teď tady… a jsem ráda, že vás vidím…“
„Slečno Rochesterová… Elizabeth… Neodjíždějte už zpátky…
„Už nepojedu…“
Vykročil vpřed a najednou jí měl v náručí a ona ho držela kolem krku.
„Miluji tě, Elizabeth… Tvoje matka to věděla a chtěla, abych ti to řekl…“
„Maminka? Nikdy se mi o tom nezmínila…“
„Ne, ale na mě to poznala… Nechtěl jsem tě rušit, když máš smutek, ale už si nedovedu dál představit život bez tebe. Myslíš, že bych mohl trochu zmírnit tvoje trápení?“
Tiskli se k sobě a smích a slzy se jim mísily dohromady.
To odpoledne se v Thornfield Hallu sešla malá skupinka lidí spolu s advokátem, který se chystal přečíst novou závěť Edwarda Fairfaxe Rochestera... Požádali Adele, aby přišla - seděla u stolu a přála si, aby tady nemusela být...
Advokát četl - menší částky dostanou i zaměstnanci a pak začal číst seznam majetku, který je ve vlastnictví Neda Rochestera a jeho sester. Jak se dalo očekávat, vlastníkem Thornfieldu a Ferndeanu se stal Ned, obě sestry měly nárok používat Ferndean jako dům k odpočinku a tak dlouho, jak jen budou chtít. Elizabeth a Helen získají procento ze zisku panství i z veškerých výnosů. Peníze, které byly na Janině účtě, si rozdělí a budou mít nárok na dvě procenta ze všech investic Edwarda Rochestera. Částky nebyly obrovské, ale byly dost velké na to, aby spokojeně a v pohodlí žily.
Všechno bylo tak, jak každý očekával, dokud advokát nepřečetl poslední položku…
…A stejná procenta, jaké dostanou Elizabeth a Helen, dostane i po zbytek života Adele Varens Rochester Cooperová, moje nejstarší dcera“…
Žádné komentáře:
Okomentovat