Kapitola desátá
Rochesterova linie pokračuje
Konec listopadu 1862
Seděli v salonku a marně zachytávali jakýkoliv hluk z patra. Dům byl velký a jejich pokoje byly na opačném konci, než Nedovo a Maryino apartmá, tak neslyšeli vůbec nic. Nahoře v ložnici se právě Mary snažila dát život svému prvnímu dítěti a Ned přecházel nervózně od okna k oknu. Dr. John, nejstarší z Carterových synů byl ten, kdo přijel, když hledali lékaře a Adele mu pomáhala. Jane se rozhodla zůstat v pokoji, nechtěla aby Ned viděl, jak je neklidná. „Mami, kdyby něco, dám ti vědět…“ - políbil matku na tvář a odešel.
Nedovo manželství začalo krásnou cestou po Irsku - ani jeden z nich tam nikdy předtím nebyl a užívali si ten bezstarostný měsíc. Vrátili se odpočatí a uvolnění. Jejich svatební noc byla obzvlášť stresující. Ned dychtivě čekal na tuhle noc, tolik moc chtěl vyjádřit všechno, co k Mary cítí, ale stejně jako většina párů spolu nikdy nehovořili o fyzické stránce manželství. Zatímco on, když vyrůstal, viděl štěstí a lásku svých rodičů, Mary byla vychovávána v domácnosti, kde vládl muž a žena plnila jeho rozkazy. Měla jen velmi málo informací a když měla poprvé menstruaci, myslela si, že snad umírá. A teď vůbec nevěděla, co se od ní očekává. Její matka jí jen pošeptala, že musí umožnit svému muži dělat to, co on bude chtít, že to bude bolet, ale že ženy musí strpět takové věci, jestliže chtějí děti. Mary z toho byla vyděšená - milovala Neda a chtěla ho potěšit, ale strašně se bála. Proplakala několik nocí a on se snažil být trpělivý. Jejich manželství stále nebylo naplněno, ale časem, když se každý večer líbali a mazlili, začala vychutnávat jeho doteky a přestala se bát. V době, kdy se vrátili do Thornfieldu, už bylo všechno skoro v pořádku a Mary, ačkoliv si zatím nijak neužívala jejich spojení, se už alespoň nebála. Trvalo to skoro tři měsíce, než se jí to začalo líbit a šest měsíců, než dosáhla vrcholu.
Edward zíral do ohně, ve tváři se mu zračila starost a Jane pletla rukáv maličkého svetru, i když později ho musela skoro celý vypárat, protože z roztržitosti udělala hodně chyb. Hodiny odbíjely půlnoc, pak jednu hodinu…a stále žádné nové zprávy.
„Proč se pořád nic neděje?“ - vybuchl Edward.
„Určitě je všechno v pořádku…“
Snažila se vypadat klidně, i když ve skutečnosti měla žadulek stažený úzkostí. I když si o Mary zpočátku myslela, že je hloupá a povrchní, měla ji natolik ráda, že se o ní opravdu bála. Bylo překvapivě snadné s ní žít v jednom domě - skoro pořád byla veselá a šťastná. Edward si s ní moc často nepovídal, ale i tak k němu byla uctivá a zdvořilá a Jane byla ráda, že spolu vycházejí bez problémů.
Mary se dokonce spřátelila i s Helen a to přes její největší lásku, koně. Vyptávala se jí a zajímala se o všechno, co s koňmi souviselo a Helen byla nadšená vypravěčka. Když si z ní pak kvůli nějaké hlouposti dělala legraci, poznala, že teď už je považována za součást této domácnosti. Ale její opravdu největší přítelkyní byla Adele - Adele věděla jaké to je, cítit se jako outsider. I přes lásku, kterou jí Jane prokazovala celá léta, kdy o ní pan Rochester pečoval a staral se a sourozenecký vztah, který měla s jejich dětmi -nikdy neměla pocit, že je úplnou součástí této rodiny. Proto vzala Mary pod svoje ochranná křídla a ona jí za to milovala jako svoji sestru. Často se navštěvovaly a Adele oceňovala pomoc s dvojčaty, kterým bylo už osmnáct měsíců. Když měla Mary pocit, že je těhotná, svěřila se Adele a to je ještě víc sblížilo. Měla tendenci zveličovat příznaky těhotenství a chtěla se nechat rozmazlovat a Ned byl vděčný, když jí Adele trochu krotila.
„Mary, miláčku, vím, že se necítíš dobře, ale tisíce žen jsou a byly těhotné a opravdu nejsi jediná…“
Těhotenství probíhalo dobře, Jane si užívala pletení malých věciček, zatímco Mary trávila celé hodiny šitím a Adele, která po narození dvojčat přísahala, že už nikdy nebude plést, jim pomáhala. V době, kdy se těhotenství chýlilo ke konci, vytvořily si mezi sebou tyto tři ženy velmi úzké pouto a na novorozence čekala krásná výbavička.
Uslyšeli kroky za dveřmi a vešel Ned.
„Pořád nic.“ - zavrtěl hlavou. „Slyším jen jak pláče a sténá, ale nevím, co se děje. Adele mi řekla, že je všechno v pořádku, ale mám strach, že tomu tak není…“
„Určitě je všechno v pořádku - vzpomínám si, že jsem se cítil úplně stejně, než jsi se narodil ty a podívej se teď…“
„První dítě trvá vždycky dlouho, Nede a jistě už brzy uslyšíš dobré zprávy.“
Přikývl, ale pohled měl stále jakoby nepřítomný. „Musím se vrátit, jen jsem chtěl dát vědět, že zatím nic.“
Odešel z pokoje a rodiče slyšeli jeho kroky, jak spěchal pryč.
„Vypadáš moc mladě na to, že budeš babička.“ - řekl Edward a objal jí.
„Dneska se cítím strašně stará - mám strach o Mary…“
Za malou chvíli uslyšeli zvuk - znělo to jako kvílení. Dech se jim zastavi a čekali, co bude dál. Nevěděli, jestli mají zůstat nebo jít nahoru.
„Neměli bychom…? Pojď, nemůžu tady jen tak zůstat a čekat.“ - vzal ji za ruku a vyšli z pokoje
Na schodech potkali Adele - byla zpocená, vlasy a tváře vlhké od potu a svlékala si zástěru potřísněnou od krve, ale usmívala se... V obývacím pokoji nikdo nebyl, ale slyšeli hlasy odvedle. Chvíli tam stáli a pak uslyšeli zvuk otevíraných dveří a vyšel z nich Ned, tvář červenou a oči oteklé - a v rukou držel malý balíček. Přistoupil k otci a položil mu dítě do náručí.
„Tati, to je Edward Ellis Rochester. Chtěl jsem, abys byl první, kdo se s ním přivítá...“
Prohlížel si toho malého chlapečka a cítil knedlík v krku - vypadal tak malý a křehký... Zavrtěl hlavou a beze slova se podíval na svoji ženu, kterou Ned právě objímal a oba plakali radostí a úlevou.
„Mary je v pořádku, doktor ji teď prohlíží. Chtěla, abych vám ho šel ukázat… Je to přece malý Rochester…“
Odmlčel se, bojoval s emocemi a znovu objal svoji matku, která ho políbila. „Nede, z tebe je teď tatínek…“
Edward si prohlížel svého vnuka. Sklonil hlavu a políbil chlapečka na čelo.
„Edii, tvůj tatínek a babička jsou trošku mimo, takže si musíš vystačit jen se mnou… Edward Rochester - koneckonců to není zas tak špatné jméno... Psst, neplakej, já vím, že ne hned, ale tohle je opravdu krásný svět, na který jsi přišel. Bude se ti tady líbit, to ti slibuji…“
The End…
Žádné komentáře:
Okomentovat