sobota 3. dubna 2010

Edward Rochester - IV. - 2. kapitola

Kapitola druhá

Adelin slib

Červen 1851


Edward vzhlédl, když uslyšel zaklepání na dveře - John mu oznámil příchod Thomase Coopera. Podali si ruce a nabídl mu, aby se posadil.
„Děkuji, že jste mě přijal, pane Rochestere.“
Rochesterova rodina se vrátila na Thornfield Hall před několika dny a Adele byla od té doby tichá a zádumčivá... Napsala Cooperovi dopis, ve která mu sdělila, že si přeje ukončit jejich vztah a zrušila zasnoubení. Thomas to nechápal a proto přišel hned, jak mohl. Chtěl nějaké vysvětlení, ale Adele o tom odmítala diskutovat…
Díval se na Thomase Coopera - vysokého, mladého muže s bledou tváří a tak trochu flegmatika - tichého muže, který si pečlivě rozmýšlí, co řekne. Nemyslel si, že se k Adele hodí… Viděl, jak má kruhy pod očima - evidentně se trápil kvůli dopisu, který mu poslala a vypadal smutně.
„Pane, Adele se se mnou odmítá setkat a neodpovídá ani na moje dopisy. Nevím, co se stalo a proč změnila svoje rozhodnutí, řekla mi jen, že mě není hodna, že její krev je zkažená a že není schopna být slušnou ženou kněze…“
Edward se zamračil. „A co si to tom myslíte vy?“
„Myslím, že je to nesmysl - pořád jsem jí to v dopisech opakoval…“
„A odpověděla vám?“
„Ne, nikdy už neodpověděla. Dostal jsem od ní jen jediný dopis, ve kterém ruší naše zasnoubení, ale nic mi nevysvětlila. A nechce se se mnou ani setkat, aby mi to řekla z očí do očí. Kdyby mě už nemilovala, snad bych to pochopil, ale psala, že mě stále miluje a přesto mě už nechce nikdy vidět.“
„Takže co po mě vlastně chcete, pane Coopere...?“
„Jste její opatrovník - má vás skoro jako za otce, prosím, domluvte jí, aby se se mnou setkala tváří v tvář.“
„Ano, Adele je stále pod mojí ochranou, ale je už plnoletá a je zodpovědná za svoje rozhodnutí. Nemůžu jí nutit, aby dělala něco, co nechce.“
„Vím, že vás a paní Rochesterovou miluje a respektuje vaše stanoviska. Jen jsem si s ní chtěl promluvit…“
„Mám dojem, že je to proto, že se před nedávnem dozvěděla něco ošklivého o svojí minulosti. Potvrdila si, že nejsem její otec - vždycky totiž doufala, že jsem a zřejmě to způsobilo šok v jejím uvažování. Dozvěděla se také něco o svojí matce - měla tendenci k promiskuitě a obávám se, že se Adele bojí, aby nebyla stejná.“
„Pane Rochestere, už dávno jsem se rozhodl - mám ji rád bez ohledu na to, co bylo v její minulosti i když je tam mnoho nezodpovězených otázek... A nemyslím si, že by byla nehodná sňatku se mnou…Vím, že jsem moc vážný a občas nudný. Je těžké pro mě vyjádřit, co se děje v mojí hlavě a mysli, ale s Adele jsem našel něco, v co jsem nedoufal... Naučila mě smát se, poprvé v životě jsem se cítil veselý, když jsem byl s ní…Prosím, pomozte mi…“
Edward přikývl. „Promluvím o tom se svojí ženou, pane Coopere - uvidíme, co se dá dělat.“

Tu noc vyprávěl Jane o Cooperově návštěvě a o tom, jak ho požádal o pomoc. Zavrtěla hlavou.
„Toho jsem se bála. Celá se změnila od té doby, co zná pravdu. Je teď tak tichá a smutná a nechce o tom se mluvit ani se mnou…“
„Je mladá - mladé ženy občas prožívají podobná dramata. Sami to známe, viď?“
„To je něco jiného, Edwarde. Je pravda, že jako dítě byla trochu lehkomyslná a postrádala disciplínu, ale dospěla a je rozumná. Myslím si, že o sobě hodně pochybuje - necítí se Thomase hodna, myslí si, že bude stejná jako její matka… Jak moc jsi si jistý, že nejsi její otec?“
„Cože?“
„Není to nijak zvláštní otázka - jak moc jsi si jistý tím, že doopravdy nejsi její otec?“
Pokrčil rameny. „Přemýšlel jsem o tom celé ty roky, věř mi to, ale když mi Celine řekla, že je těhotná, začal jsem pochybovat už od začátku. Existuje hodně důvodů, proč...“
„Vážně? Nevěděl jsi nic o rození dětí na čem bys zakládal svoje podezření, ale teď, když jsem byla pětkrát těhotná, sám jsi poznal, jak je každé těhotenství odlišné...“
„Nikdy jsem si nemyslel, že by byla moje - věděl jsem, že měla poměr ještě s jiným mužem a to ve stejné době, kdy byla se mnou…“
„Víš, myslím si, že by hodně pomohlo, kdybys ji uznal jako svojí dceru... Všechno tohle se stalo dávno předtím, než jsme se poznali a já ji miluji, jako kdyby byla opravdu tvoje. Nikdy bych se nezlobila, když by byla doopravdy…“
„Ale proč? Proč bych to měl udělat? Mělo by to dopad i na naše děti... A vůbec, nevypadá ani trochu jako já.“
„Máš pravdu, není ti vůbec podobná. Někdy mám pocit, že se, chudák holka, podobá spíš mě, i když to není možné.“
„Chudák holka?“ - řekl se se smíchem. „Má štěstí, že vypadá jako ty.“
„Jsem ráda, že si to myslíš.“
„Kromě toho, že na první pohled je ti opravdu podobná - ty hnědé vlasy a vážná tvář - když začne mluvit, tak občas drží hlavu takovým určitým způsobem, jako to dělala moje matka... Ale je mi líto, to, co po mě chceš, to nikdy neudělám…“



Žádné komentáře:

Okomentovat