Kapitola třetí
Důležitý rozhovor
Adele zaťukala na dveře Edwardovy pracovny a tiše vklouzla dovnitř. Vzhlédl, usmál se na ní a ukázal na židli, aby se posadila.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane Rochestere?“
„Ano… Doufám, že si nebudeš myslet, že se Jane nebo já chceme plést do tvých osobních věcí, ale myslím si, že bys měla vědět, že včera za mnou přišel pan Cooper a mluvil se mnou o vašem zasnoubení - tedy vlastně o vašem zrušeném zasnoubení…“
Vzdychla, ale mlčela.
„Mohu se zeptat, proč jsi ho zrušila?“
„Necítím se hodna být jeho ženou… Teď už vím, co byli moji rodiče zač…“
„Ale tohle je opravdu vážná věc, Adele - probírali jsme to i s Jane a ona říká, že ani s ní o tom nechceš mluvit.“
„Není o čem diskutovat, rozhodla jsem se, že si Thomase… vlastně pana Coopera, nevezmu. Jednou mi za to možná poděkuje…“
„Ale teď jistě ne… Je smutný a rozrušený - dlouho jsme spolu o tom včera hovořili a nechce tomu pořád uvěřit... Chtěl by si s tebou promluvit z očí do očí. Nemyslíš si, že jsi k němu dost krutá?“
„Je mi líto, nechtěla jsem mu ublížit, ale tím, že by si mě vzal, tím bych mu ublížila víc…“
„Bojíš se, že bys mohla dělat stejné špatnosti, jako dělala tvoje matka a že bys proto byla jeho hanbou…?“
„Nevím, nemyslím si, že bych to dělala schválně. Sama nevím, ale cítím se tak špinavá a bezcenná a mám pocit, jako bych měla zkaženou krev a že bych tím Thomase nějak pošpinila. I na našich dětech by to jistě bylo vidět… Co kdybych milovala svoje dítě a pak se o něj najednou nechtěla starat? Co kdybych ho opustila? A nebo bych možná podváděla Thomase… Mám pocit, že nemůžu věřit sama sobě. Cítím to tady…“ - a položila si ruku na srdce.
„Ach, Adele.“ - povzdychl si. „Všichni jsme chybující a trochu zkažení, ale snažíme se žít jak nejlépe dovedeme… Miluješ Thomase Coopera?“
„Ano.“ - odpověděla bez váhání. „Ale láska nestačí, on je pro mě moc dobrý a určitě někde najde ženu, která se k němu bude hodit víc, než já.“
„Adele, pokud necháme lidi, které milujeme jen tak proklouznout mezi prsty, tak my dva s Jane bychom se nikdy nevzali… Víš kdo je St. John?“
„Janin bratranec, ne?“
„Ano. Je misionář v Indii a občas si spolu dopisují.“
„Vím, slyšela jsem o něm, když jsme byli v Moor Housu a viděla jsem tam jeho obrázek.“
„Ach ano, obrázek - já jsem ho nikdy neviděl, ale Jane mi popsala, jak vypadal - dost pohledný mladý muž.“
„Myslím, že ano, přesně tak vypadá.“
„Co možná nevíš je to, že se s ní chtěl oženit a chtěl ji odvézt s sebou do Indie...“
„Ne, to jsem nevěděla…“
„Moc jsme o tom nemluvili. Nemiloval ji jako ženu, měl ji rád jen jako bratranec a přesto chtěl, aby si ho vzala... Když jí píše, nikdy se ve svých dopisech nezmíní ani o mě ani o našich dětech - píše jen o sobě nebo o ní. Kdyby bylo podle něj, nikdy by z ní nebyla matka a byla by jen jeho pomocnice.
Ale zároveň musím uznat, že je možná lepší člověk než já - dobrovolně se obětoval Bohu a obětoval mu úplně všechno, což já jsem nikdy neudělal a ani bych nemohl. Kdybych byl lepší člověk, tak bych si Jane odmítl vzít a poslal jí nazpátek do Yorkshiru za Johnem - protože bych jí nebyl hoden… Když jsem byl mladší, byl jsem zkažený, hodně zkažený a nejen teoreticky… Ale nebyl jsem tak ušlechtilý, abych jí nechal odejít, protože jak víš, miloval jsem jí a stále jí miluji... John Rivers je možná úctyhodný člověk, ale nikdy jí neměl rád - nikdy jí nikdo nemiloval tak jako já… Proto jsem jí nechtěl nechat odejít - ani před tím, než ho poznala, a když se ke mně pak vrátila, už vůbec ne…
Teď o čtrnáct let později je paní Rochesterovou a je šťastná a já také, ale nemuselo to tak být… Mohla být v Indii a obětovat celý svůj život Bohu a nemusela trávit život jako manželka starého, zmrzačeného a ošklivého muže v Anglii.“
Usmál se na Adele a s takovýmhle úsměvem vypadal jakkoliv, jen ne jako starý a ošklivý muž...
„Přemýšlej o tom, co jsem ti teď řekl - měla by sis s Thomasem promluvit…“
„Já vím, ale mám strach, že bych mu zničila život…“
„Možná, že mu ho zničíš tím, že ho opustíš… Muž, kterého jsem včera viděl před sebou je bez tebe ztracený - říkal, že jsi přinesla do jeho života smích a slunce.“
„On je tak klidný a hodný a je mi s ním moc dobře...“
„Adele, ty nejsi jako tvoje matka, pamatuj si to… Ona měla strašlivý a tragický život, proto byla taková jaká byla, ale ty na to nemusíš doplácet… Sejdeš se ještě s panem Cooperem?“ Natáhl ruku a otřel jí kapesníkem uslzené tváře.
„Ano, promluvím si s ním…“
Bez tebe nejsem nic
30. září 1851
Kostel v Hay byl naplněný k prasknutí v tento chladný, ale slunný den, kdy Adele Varensová kráčela uličkou, za doprovodu svého poručníka, který ji vedl jejímu snoubenci... Měla na sobě jednoduché modré šaty a bílý čepec zdobený fialkami - v rukou stejné květiny. Byla krásná a když stála po jeho boku, celá jen zářila. Edward jí předal Thomasovi, usmál se na ně a vrátil se do lavice k Jane a dětem. Hned po obřadu a po slavnostním obědě odjela s Thomasem nejprve do Londýna a pak do Belle, do domku, který tam Edward měl a kam jezdili na prázdniny. Ned seděl v kostelní lavici - viděl několik svých kamarádů, se kterými si chtěl hrát, ale nemohl, ušpinil by si šaty, proto byl trochu uražený, ale po obřadu utekl s ostatními chlapci chytat k řece ryby.
Později, když se všichni rozprchli a Elizabeth s Helen byly ve svém pokoji s Molly, odtáhl Edward Jane do své pracovny a hned, jakmile zavřel dveře, jí začal líbat tak, až jim to bralo dech.
„Edwarde, co to do tebe vjelo?“
„Připomněl jsem si náš svatební den, jak jsem byl nervózní a jak jsi byla krásná.“
„Ale v té době jsi mě ještě neviděl - nevíš, jak jsem vypadala.“
„Viděl jsem tě srdcem a byla jsi ta nejkrásnější nevěsta.“
„Hodně jsi toho vypil, miláčku.“
„Ne, měl jsem jen jednu skleničku… Nepůjdeme si odpočinout?“
„Máš pravdu, jsem po tom náročném dni utahaná, ale když si lehnu, tak usnu.“ - usmívala se. „A je teprve pozdě odpoledne, co by si o nás pomysleli? Služebnictvo by bylo pohoršené…“ - smála se nahlas.
„To doufám…Už jsem ti dneska řekl, jak moc ti to sluší?“
Znovu ji políbil a tiskl se k ní, ale pak najednou přestal.
„Jane, nelituješ, že jsi neměla tohle všechno - neměla jsi družičky, neměli jsme ani svatební cestu…“
„Nelituji, opravdu ne.“
„Jsi si jistá? Když si to zpětně uvědomím, byl jsem asi dost sobecký, když jsem tak spěchal, abych si tě rychle vzal. Měl jsem ti možná dát víc času…“
„Nic bych neměnila - ani svatbu, ani svatební noc, prostě nic…“ - jemně ho líbala na krku a hladila, až zasténal.
„Obávám se, že jsem asi dost unavený a musím trvat na tom, abychom si šli odpočinout… spolu…“
Vzali se za ruce a když utíkali do ložnice, dávali si pozor, aby je neviděl nikdo ze služebnictva a smáli se provinile jako malé děti, které chystají nějakou lumpárnu. Později, když leželi nazí na pomačkané posteli, jí hladil po tváři a usmíval se.
„Co je?“
„Myslel jsem, že to víš…“
„A co?“
„Jak jsi krásná…“ - řekl vážně.
„Budu ti věřit, ale jen proto, že v tenhle slavnostní den máš asi nějaké romantické fantazie a to se dá omluvit.“
„Myslím to vážně... dneska jsi mi znovu připomněla, jak jsem šťastný, že tě mám. Když tě držím v náručí, tak nedokážu popsat, co cítím…“
„Mám stejný pocit jako ty.“
„Já jsem ty a ty jsi já a bez tebe nejsem nic… Asi tak bych to řekl a věř mi, že to myslím doopravdy… Bez tebe bych nebyl vůbec nic…“
Žádné komentáře:
Okomentovat