Kapitola čtvrtá
Přes údolí stínů
Září 1855
Jane stála u okna v dětském pokoji a dívala se do tmy - za ní ve svých postýlkách, ležely její dcery a neklidně spaly. Edward usínal ve svém pokoji - byl také nemocný, stejně jako Elizabeth a Helen. Nevzpomínala si, že by byl někdy vážněji nemocný, jen občas chytil mírnou rýmu nebo kašel, ale teď měl vysoké horečky, bolesti celého těla a na těle se mu objevila vyrážka. Měla o něj doopravdy strach...
Právě před týdnem zemřel Henry - mladší Adelin syn. On i jeho starší bratr Thomas onemocněli, ale u Thomase měla nemoc lepší průběh - byla to spála… Molly se nakazila jako další - vzhledem k tomu, že Rochesterovy holčičky už byly větší a nepotřebovaly chůvu, začala pracovat pro Cooperovi a pomáhala Adele s jejími chlapečky. Thomas se narodil deset měsíců po svatbě a rok poté Henry. Smutek vstoupil do Thornfieldu a do malého domku, ve kterém Adele s manželem bydleli. Jane pomáhala s péčí o Toma, o kterém Carter řekl, že se s největší pravděpodobností uzdraví a pečovala i o Molly. A pak přišla nemoc až do Thornfieldu...
U Elizabeth se jako u první ukázaly příznaky - tou dobou už Jane věděla, co může čekat, proto když viděla jahodově zbarvenou vyrážku na jazyku, věděla, že je to spála. Elizabeth byla často nemocná, proto tak trochu čekala, že onemocní. Ihned volali pro Cartera, který diagnózu potvrdil.
„Jane, nesnesu jí vidět, když je takhle nemocná a v bolestech… Co když…“
„Neříkej to, musíme být silní. Napiš prosím Nedovi, aby teď nejezdil domů…“
Drahý Nede,
obávám se, že mám špatné zprávy - na Thornfieldu vypukla spála a Elizabeth je nemocná, proto teď nemůžeme přijet. Doufám, že Helen také neonemocní…Prosím, za žádných okolností teď nejezdi domů a zůstaň ve škole, dokud se všechno nezlepší. Stýská se nám po tobě, ale chceme, abys byl v bezpečí.
otec
Carter o tom mluvil s Jane,která ho ujistila, že ona už spálu prodělala.
„Bylo mi asi sedm let a onemocněly jsme všechny čtyři děti v domě - nejhorší příznaky měl můj bratranec.“
Vzpomínkami se vrátila do Gateshedau a do zimy, kdy všichni onemocněli. Vzpomínala na Bessie, jak k ní často chodila, omývala jí obličej a balila do deky, aby jí ochránila před chladem - ale vždy jí hned zavolali, aby se starala o Johna a jeho sestry. Pamatovala si také na celé mísy ovocné zmrzliny, která měla dětem ulevit od bolestí v krku - dětem, ale Jane samozřejmě ne - ona dostala jen občas trochu ledu, k jídlu kaši s mlékem a k pití vodu.
Helen skutečně onemocněla - dostala horečku čtyři dny po své sestře… A pak se udělalo špatně i Edwardovi… Nemohl si vzpomenout, jestli měl spálu nebo ne a padla na ní hrůza, když si uvědomila, že jí dostal právě teď - u dospělých měla nemoc horší průběh než u dětí. S Johnovou pomocí se teď starala o obě dcerky, Edwarda a ještě o Molly, kterou přestěhovali od Adele zpátky na Thornfield. Chudák sedmdesátiletý John - byl velmi znepokojený svojí nemocnou vnučkou, ale jeho oddanost Edwardovi byla tak velká, že se neúnavně staral jak o něj, tak nadále pomáhal i Jane s ostatními nemocnými.
„Jak je Helen a Elizabeth…?“ - zasípal Edward, když s probudil.
„Je to stále stejné, mají horečku a Carter říkal, že teď vyléčil dvě stejně staré děti, jako jsou ony, ale zůstal tady, aby se o ně postaral…“
Pak zemřela Molly… Bylo jí teprve jedenatřicet let a žila s nimi od svých šestnácti let. Jane to neřekla ani holčičkám, ani Edwardovi, ale o samotě plakala. Stála u postelí svých dětí a prosila Boha, aby ušetřil jejich životy a prosila ho, aby ušetřil i jejího manžela. Nedokázala si představit, že by ho ztratila - zdál se být vždycky tak silný, tak neporazitelný. I když zmrzačený - jí se zdál nedotknutelný… Bylo mu šestapadesát, skráně mu začaly šedivět a objevily se vrásky kolem očí, ale když se usmíval, jako by zmizely a on zase omládl. Milovala ho stejně, jako když jí bylo osmnáct a jemu třicetsedm. Po více než polovinu života byl pro ni tenhle muž středem světa. Když se setkali, jemu bylo právě tolik, kolik bylo teď jí. Měla pocit, že je to už milion let a přesto se to zdálo být jako včera a i po devatenácti letech to byl stále její manžel, milenec a přítel.
Opřela si hlavu o jeho rameno a uvědomila si, že by mohl zemřít… Tvář se mu leskla potem a kůži měl tak horkou... Říkalo se, že smrt přichází ve trojici - v rozumné a inteligentní mysli věděla, že je to nesmysl, ale nedokázala na to přestat myslet. Nemohla se přestat bát, že další kdo zemře bude někdo z její rodiny. Kdo? Edward? Elizabeth? Helen? Představa, že by jediný z nich zemřel jí naplňovala hrůzou…
Pousmála se při vzpomínce na Pilota - Edwardova milovaného psa, který před několika lety zemřel ve věku patnácti let. Utrpěl mozkovou příhodu - nějaký druh mrtvice a jen ležel, nemohl se hýbat, ani jíst a pít, měl bolesti a trápil se.
„Byl to můj přítel, měl jsem ho od štěněte - byl po mém boku tak dlouhou dobu a když jsem byl slepý, nikdy mě neopustil…“
Edward vykopal hrob v krásném stinném místě v zahradě a John mu pomohl odnést jeho nemocné tělo. Dlouho ho hladil po hlavě, mluvil na něj a pak zvedl pistoli a pomohl svému věrnému psímu příteli tak, aby se dál netrápil…Vypadal klidně, ale ten večer jí plakal na rameni a ona ho utěšoval jak jen mohla, i když věděla, ža žádná slova v téhle chvíli nestačí...
Říjen 1855
Jak dny ubíhaly, nemoc se rozšířila i do okolních vesnic a dotýkala se mnoha domácností - někdo neonemocněl a jinde zemřeli třeba tři lidé z celé rodiny. Nejvíce byli postiženi chudí lidé, ale tvrdá ruka smrti si nevybírala…
Dopis z Etonu přišel krátce poté, co Nedovi napsala Jane.
Nejdražší maminko a tatínku,
nebojte se o mě, dokud neřeknete, nepřijedu. Je mi líto že holky i tatínek jsou nemocní, ale nebojím s o ně. Tatínek je silný a bude bojovat - vždycky byl tak zdravý, nepamatuji si, že by byl někdy nemocný. Helen a Elizabeth budou v pořádku, uvidíš, mami… Těším se, až vás všechny zase uvidím a myslím na vás. Je mi moc líto Molly.
Ned
Během dalších deseti dnů horečky ustoupily a stav holčiček i Edwarda se začal zlepšovat. Bolest ustupovala a vyrážka pomalu mizela, jen se jim olupovala kůže, ale Carter byl s poznatkem spokojený. Edward byl zcela mimo nebezpečí, starosti mu trochu dělaly Elizabeth a Helen - kvůli jejich věku a když byla už i Helen mimo nebezpečí, stále chodil kontrolovat Elizabeth - byla vždycky tak slabá a snadno chytila každou nemoc.
Jane věděla, že Edward miluje všechny svoje děti a nedělá mezi nimi rozdíly, ale tušila, že hluboko v srdci, v nějakém malém koutečku bylo místo, které patřilo jenom Elizabeth...
Miloval svého syna - byl mu tak podobný - přátelský mladý muž a rádi trávili společné chvíle. Miloval rovněž svoji mladší dceru - byla takové sluníčko, veselá a plná energie, trochu tvrdohlavá - i v ní poznával sám sebe. Ale Elizabeth - ta vypadala přesně jako jeho milovaná žena a měla některé rysy jeho dávno mrtvé matky. Byla inteligentní a sladká, tak trochu zvláštní a vryla se mu do srdce trochu víc, než ostatní. Jane věděla, že kdyby ztratili Elizabeth - umřela by i malá část jejího muže…
Obden chodila za Adele, která se zhroutila ze ztráty svého malého synka. Ošetřovala ji a utěšovala - věděla, že jedině čas zhojí rány a snažila se být silná. V době, kdy se všichni tři pomalu zotavovali, onemocněla i ona - byla hubená, bledá a neměla chuť k jídlu. Ani po dětech neztloustla, stále byla štíhlá, ale teď začala nápadně hubnout a byla stejně nezdravě vyhublá, jako když jí poznal. Pod očima měla tmavé kruhy a byla stále unavená, ale nebyla to spála, jen vyčerpání, ze kterého se po čase zotavila. Za další týden přišel dopis od Marie a Diany.
Naše nejdražší Jane,
dostaly jsme smutný dopis - ani nevíme, jak Ti to napsat, ale vím, že musíme… Nevím zatím nic podrobnějšího, ale John zemřel na choleru. Ve vesnici, kde působil jako misionář se rozmohla epidemie a protože John a jeden jeho pomocník odmítli odejít pryč, nakazili se… Neúnavně prý pečovali o všechny, i když sami už onemocněli. Pohřbili ho u sirotčince, který tam vybudoval. Jeho posledním přáním prý bylo, aby mu ustřihli tři pramínky vlasů, které odeslali nám - jeden z nich je i pro Tebe.
Prosím, nebuď smutná, zvolil si tuto cestu a teď je konečně tam, kde celý život toužil být - u Boha.
Diana Fitzjamesová a Mary Whartonová
Její oči byly plné slz, když dopis dočetla.
„Je mi to moc líto, miláčku. Dobíral jsem si ho, já vím, ale to jen proto, že tě chtěl a mám pocit, že ho nezajímalo, že jsi šťastná se svojí rodinou. Kolik mu vlastně bylo let?“
Chvíli přemýšlela. „Byl o deset let starší než já - mě je teď třicetsedm, takže jemu bylo čtyřicetsedm.“
„Byl ještě mladý na to, aby měl život u konce… Co to držíš v ruce?“
Otevřela ruku a na dlaní jí ležel pramínek zlatostříbrných vlasů svázaných černou stužkou.
„Pojď ke mně, lásko, je mi to opravdu líto…“
Žádné komentáře:
Okomentovat