sobota 3. dubna 2010

Edward Rochester - IV. - 7. kapitola

Kapitola sedmá

Vikář z Hay

Červenec 1860

Adele podala Jane šálek čaje a posadila se na židli, ze které nejdřív sundala panenku své malé dcery Emmy.
„Uvidíme, co bude dál, Edward nakonec dovolil Elizabeth, že může odjet do Londýna studovat ošetřovatelství, ale až poté, kdy jsem mu řekla, že jí školné zaplatím já... Samozřejmě, že to odmítl, nechce se cítit jako chudý otec, který nepomůže svému dítěti, ale popravdě, není tím nadšený.“
„Bojí se o ní?“
„Myslím, že ano. Prostě si nedokáže představit, že bude tak daleko, ale já cítím, že to bude v pořádku. Vždyť jsou celý den ve škole a volno mají jen hodinu a pak v neděli, jinak se stále učí nebo chodí do nemocnice. Ale mám strach, že to pro Elizabeth bude utrpení - během týdne mají zakázány veškeré návštěvy, jen v neděli odpoledne mají dovoleno setkat se s rodinou. A nesmí opustit nemocnici ani areál školy bez doprovodu rodičů, nesmí ani hovořit s muži, kteří nejsou rodinnými příslušníky - mám pocit, že bude žít jako v klášteře…“
„Hmm, ale za těhle podmínek se pan Rochester o svoji dceru nemusí bát.“
„Elizabeth tam bude zatím jen na zkušební dobu. Musí udělat zkoušky a zatím bude pomáhat s těmi nejzákladnějšími úkony v nemocnici - úklid, praní a kuchyňské služby. Tak to bude po dobu asi čtyř až šesti měsíců a až pak dostane bílou čepici a zástěru ke svojí modré zdravotní uniformě a začne doopravdy studovat a pečovat o lidi v nemocnici. Nemůže se dočkat, ale já mám obavy, i když vím, že o ošetřovatelství projevovala zájem vždycky. Po epidemii skvrnitého tyfu v Lowoodu a po těch nemocech, které tam byly - ne, já jsem nikdy netoužila pečovat o nemocné, ale Elizabeth je jiná… Dokonce si z knihovny půjčila knihu o anatomii - je tam spousta podrobných kreseb. Je to zajímavé čtení, ale obrázky jsou děsivé - kresby stažené lidské kůže, jasně viditelné svaly a kosti i vnitřní orgány. Když jsem si jí prohlížela, žaludek jsem měla jako na vodě, ale ona si v ní klidně listovala a jedla u toho svačinu...“

Během několika posledních měsíců veřejnost objevila, že Thomas Cooper, Adelin manžel, potají píše knihy pro děti a stal slavným - alespoň v Hay a v Millcotte. Jeho knížky „Kouzelná jeskyně“ a „Magická jeskyně“, které psal pro svoje děti, (začal s tím, když se narodila Emma) byly oblíbené u všech, kteří je četli a když se ukázalo, že spisovatelem je mladý farář z Derbyshire, způsobilo to docela rozruch. Do vesnice byl poslán jako hlavní kaplan Chadwick - bylo mu jen dvacetpět let a Jane ani Edward ho neměli rádi už od první chvíle.
„Nechápu, jak se může muž jako je Chadwick dostat na místo kaplana? Mám pocit, že snad někoho vydíral a proto ho poslali do naší farnosti.“ - vztekal se Edward, když se s ním seznámil.
Chadwick měl nepříjemný střet s Thomasem Cooperem poté, co během prvního měsíce svého půsbení ve farnosti vyloučil z církve těhotnou ženu, která nebyla vdaná a čekala dítě. Vyloučil ženu jak z církve, tak z domu jejích rodičů - ale oni ho naštěstí neposlechli a dál dceru podporovali, i přes jeho jasný nesouhlas. Thomas jim v tom pomáhal a Chadwick to všechno bral jako smrtelný hřích. Edward, který byl členem farní rady nesouhlasil s tím, aby byla dívka z církve vyloučena.
„Je to mladá žena a udělala chybu - věřila, že si jí otec dítěte vezme, ale on jí opustil. Je rozhodnutá vychovávat své dítě sama a teď potřebuje naši pomoc víc, než kdy jindy.. .Už se vytrestala dost, teď je naší povinností - jako členů rady - jí nějak pomoci.“
„Jste moc shovívavý, pane, nečekal bych od vás takovou reakci.“ - oponoval mu Chadwick. Ostatní členové se zájmem sledovali vyvíjející se diskuzi a protože znali Rochesterův vztek a nedostatek trpělivosti s tím, kdo ho nějak rozzlobí, čekali výbuch, ale překvapil je, když s úsměvem na tváři klidně odvětil.
„Ti, kterým Bůh prokázal milost, soudí milosrdně, pane…“ - nasadil si klobouk a s úsměvem odešel. Chadwick si něco mumlal pod vousy a jeho pár příznivců s ním souhlasilo, ale tato záležitost se už dál neřešila a dívka porodila. Dál žila se svými rodiči a každou neděli byla v kostele i se svým dítětem. Nebyla vyděděnec, jak Chadwick předpovídal a na Coopera a na Rochestera se pohlíželo jako na muže, kterým se dá věřit a kteří doopravdy pomáhají.

Adele i Jane se usmály, když si připomněly, jak se Chadwick tvářil, když se zjistilo, že Thomas Cooper je zároveň i slavným spisovatelem a že jednu z jeho knih si s oblibou čte i biskup.
„A jak se má Ned?“
„To je ta nejzábavnější věc za poslední dobu... Po všech těch hádkách na téma opuštění školy a předčasné svatby, to byla sama slečna Ellisová, která, když se dozvěděla, že Edward nesouhlasí, řekla, že by nemohla žít sama se sebou, pokud by jejich svatba přinesla jen svár a trápení a odmítla se vdát dřív, než za rok a jen s tím, že Ned dokončí studia. Kdo by si kdy pomyslel, že přelétavá slečna Ellisová bude nakonec naše spojenkyně..?“

Ned byl šťastný, že se situace vyřešila a rozhodl se zůstat doma ještě do srpna, i když rodiče odcestovali do Londýna, kam odváželi obě dívky do škol. Políbil sestry a popřál jim šťastnou cestu a litoval, že je už tak často neuvidí. Měl je rád, i když se občas vzájemně škádlili, ale za měsíc se i on vrátí do Oxfordu, aby dokončil poslední ročník. Mary Ellisová už nestudovala, dokončila studium na dívčí škole kde byl její prospěch průměrný a teď se už jen těšila na budoucí život manželky a matky. Nechtěla Nedovi působit problémy a chtěla, aby v klidu dokončil školu. Chtěla být jeho ženou a věděla, že jestli se tak stane, bude žít v Thornfieldu a pokud by měla špatné vztahy s Nedovými rodiči, bylo by to všechno těžší. Byla natolik rozumná, že si je nechtěla znepřátelit.
Ned věděl, že jednoho dne tu otec nebude a on se bude muset starat o Thornfield a všechno kolem a obával se toho dne… Ke svému otci cítil hlubokou úctu a považoval ho za svého nejbližšího přítele. Měl sice hodně přátel ze školy i ve městě, ale v otcově společnosti cítil pohodlí a vzájemnou blízkost. Jen málokdo měl takové vztahy se svými rodiči, jako právě on.
Navzdory tomu, že jednou bude velmi bohatý muž - až Edward Rochester zemře - Ned doufal, že tu otec bude co nejdéle. Byl stále aktivní a energický a Ned znal hodně lidí, kteří byli stejně zdraví a silní a žili až do osmdesáti let a doufal, že otec bude jedním z nich. Dělal si starosti jen o maminku - ve svých dvaačtyřiceti vypadala mnohem mladší a cítil, že není úplně v pořádku.
Nedovi bylo jedenadvacet - byl to mladý muž, který měl obyčejné touhy a skoro žádné ambice... Byl dost inteligentní, ale chyběly mu pilné studijní návyky jeho matky a vtip jeho otce. Byl mu velmi podobný, ale spíš fyzicky - jako osobnost byl směsí obou rodičů. Zdědil Edwardovu aktivitu a tiché a klidné rozhodování po mamince. Ale měl něco, co jeho rodičům v mládí chybělo - spokojenost sám se sebou…Věděl, že maminka vyrůstala s velikou touhou po plnějším životě a odešla z Lowoodu v pouhých osmnácti letech - do života, od kterého nevěděla, jaký bude a co může očekávat a otec nedobrovolně cestoval a v podstatě utíkal od svých jednadvaceti let až do sedmatřiceti. Byl prostě jiný, než oni, nezdědil jejich neklid - tuto vlastnost zdědily jen jeho sestry…
Elizabeth toužila po vyšším vzdělání a pomoci ostatním a Helen byla aktivní, vtipná a neustále hledající nové a nové dobrodružství, zatímco její tělo si žádalo vzrušení z rychlé jízdy na koni, nebo lyžování.
Ned tyto vlastnosti neměl - byl si vědom svojí touhy po vzrušení, ale nikdy by si život dobrovolně nekomplikoval. Strašně rád četl a mohl by být vynikající v matematice, ale spokojil se s tím, co zná a umí. Věděl, že jako dědici Thornfieldu bude jeho budoucnost spočívat v řízení pozemků a nemovitostí. Na rozdíl od mnoha mladých lidí byl spokojený se svým osudem.
Miloval lov a rybolov, a vůbec mu nevadilo, když nic nechytil. Rád jezdil na koni, ale nemusel vyhrávat závody nebo nějak excelovat tak, jako jeho mladší sestra. Mohl už jen kvůli svému jménu navštěvovat honosné společnosti, kde se mohl dvořit nejkrásnějším dívkám, ale byl spokojený s dcerou továrníka z Millcotte. Mary Ellisová nikdy nebude patřit mezi šlechtu, ale jemu to nevadilo. Byl také hluboce věřící, ale necítil potřebu filosofovat - účastnil se většiny bohoslužeb, které vedl Thomas a to mu stačilo. Nikdo si neuvědomoval, jak je Ned ve skutečnosti velmi podobný svému dědečkovi Johnu Rochesterovi. Oba to byli obyčejní muži, kteří milovali svůj domov a Ned si nepřál ve svém životě žádné komplikace.  Ale tam, kde byl John rozmazlený, byl Ned disciplinovaný - kde byl John arogantní, byl Ned pokorný a kde měl John sklon k hrubosti, měl Ned soucit... John Rochester chtěl ovládat, ale Ned rád vzhlížel ke svému otci a kde si John bral pro svoje potěšení a potřebu kteroukoliv ženu, Ned - stejně jako jeho otec, toužil po obyčejné, milující manželce, která mu bude celý život věrná. Nemohl se dočkat, až se s Mary vezmou - věděl, že je to ta pravá žena pro něj. Toužil po dni, až jí jako svojí ženu, přenese přes práh Thornfieldu a až bude v jeho posteli.
„Neudělej chybu, synu. Tvoje tělo touží a všichno to známe, ale nepřestaň myslet na to, co je pro tebe důležité, nebo se dostaneš do pasti, ze které už není úniku. Dlouhý život a štěstí s milující ženou je lepší než dočasná úleva…“ - radil mu otec, když začal studovat na vysoké škole.
Ned mu věřil - věřil, když viděl jak jsou rodiče spokojení a šťastní i po tolika letech. Ale jak by mohl čekat celý rok? Nejraději by opustil školu a hned se oženil, ale Mary mu sama řekla, že až dostuduje. Miloval jí a ona ho na plátku zbožňovala.  Nebyla tak hloupá, jak si mysleli ostatní - bylo jí dvacet a chyběly jí veškeré zkušenosti. Byla dcerou bohatého obchodníka a celý život jí drželi jako v bavlnce. Ale byla to slušná dívka, trochu chytrá, ale ne oduševnělá - byla Nedův perfektní protějšek. Oba dva toužili žít stejný život, jako jejich předkové - klidný a spokojený a netrpělivě čekali na další léto...

Začátkem srpna Jane a Edward - ten velmi neochotně - odvezli svoje dcery do Londýna. Helen do školy slečny Cheltenhamové, tam, kam po celé tři roky chodila Elizabeth. Edward jí slíbil nového koně, pokud bude prospívat a chovat se tak, jak má. Jen o několik málo kilometrů dál bude ve své nové škole i Elizabeth, která se už nemohla dočkat nové etapy svého života - netrpělivě vyhlížela z kočáru a těšila se. Helen byla trochu protivná - chtěla jet vlakem a ne kočárem, ale Edward odmítl.
„Proč bychom měli cestovat přes dvě hodiny a pak čekat další dvě na špinavém přeplněném Sheffieldském nádraží, dalších deset hodin sedět ve vlaku, když si můžeme zastavit kdy chceme a v klidu přespat v hostinci…“
Jane jízda vlakem nevadila, občas ji měla i docela ráda, ale věděla, že Edward chce být se svými dcerami co nejdéle, proto zvolil delší cestování kočárem. Každé otočení kol ho přibližovalo tomu, co ho děsilo - opustí svoje děti, nechá je v Londýně a až se vrátí domů, bude dům tichý, prázdný a opuštěný. Přesně toho se bál…

Žádné komentáře:

Okomentovat