Kapitola devátá
Svatba v rodině
31.července 1861
Nastal Nedův a Maryin svatební den - slunce zářilo a svítilo jasně už od samého rána a Edward i Jane byli vzhůru už dlouho předtím, než vůbec vyšlo. Oba dva cítili, že ten druhý nespí a Edward se natáhl a vzal svoji ženu za ruku. Chvíli bylo ticho, než řekl.
„Probudil jsem se a vzpomněl jsem si na den, kdy se narodil... Jak jsem se bál, když jsi ležela ve vedlejším pokoji… Byl jsem strachy bez sebe, že o tebe přijdu - věděl jsem, že bych bez tebe nemohl být…“
„Ale neztratil jsi mě a o dvě hodiny později se nám narodil syn.“
„A teď nás opouští, aby si zařídil vlastní domov, i když tady v Thornfieldu. A jednou přijdou i vnoučata… Nikdy jsem se necítil tak starý, jako dneska - je mi dvaašedesát. Nikdy mě nenapadlo, když jsem byl ještě mladý, že bych chtěl vidět sám sebe v tomhle věku…“
„Ale ty nejsi starý, vždycky jsi mi připadal mladší, než kolik ti doopravdy je. Hádala bych ti nanejvýš pětapadesát.“- odpověděla mu loajálně. „Musím toho ještě tolik připravit a přesto se nedovedu donutit, abych vstala. Nejradši bych tady jen tak ležela a vzpomínala. Víš o tom, jak moc tě Ned miluje? Respektuje tě a vždycky bude naslouchat tvému názoru.“
Thornfield byl dnes plný hostů - přijela Diana s manželem, Marie s manželem a dětmi, několik Nedových přátel z Oxfordu a Etonu, Helenina nejlepší přítelkyně Sarah a samozřejmě Helen a Adele s rodinou. Elizabeth dorazila o den dříve, dostala pár dní volno a pomáhala matce s organizací svatby. Edward měl radost, že jsou všichni pod jednou střechou.Obřad se bude konat v kapličce v Millcotte a pak se všichni vrátí do Thornfield Hallu na oběd a hostinu. Hned po svatbě odjede Ned s Mary na západ, do Walesu a pak přes kanál až do Irska, kde budou celý měsíc. Pak se vrátí domů do Thornfieldu. Už na ně čeká velké apartmá na konci chodby, které nechala Jane připravit a zařídit.
Celá domácnost byla ve velkém shonu - od rána bylo slyšet otevírání a zavírání dveří, hlasy, kroky a rány. Edward se oblékl do nového obleku, který si nechal ušít speciálně pro tuto příležitost a šel se podívat za Nedem. Už na chodbě byl slyšet Helenin rozhořčený hlas a vzápětí Janin klidný, ale rázný.
„Helen Marie Rochesterová, nebudu s tebou o tom diskutovat! Připni si tu brož na šaty, které jsme s Mary vybraly - prostě si je dnes vezmeš… Pomalu s tebou ztrácím trpělivost. Jestli tady chceš zůstat se Sarah několik týdnů na prázdniny, nebudeš dál pokoušet moji trpělivost…“
Usmál se, když poslouchal za dveřmi - Jane byla obvykle schopná snášet podrážděné chování kohokoliv, v tom byla mnohem klidnější než on. Zaklepal na Nedovy dveře - sluha Simon mu právě pomáhal do kabátu. Zastavil se a jen se na ně díval. Viděl v něm sám sebe a zároveň si tím připomněl svoji první svatbu. V duchu viděl Richarda Masona, jak mu stejným způsobem pomáhal do kabátu a upravoval vázanku. Zamrkal a obraz, který se mu vznášel před očima zmizel.
Ned byl stejně vysoký - dívali se jeden druhému do očí, měl stejně široká ramena, jako měl on a vzpomněl si na chvíli, kdy svého syna držel poprvé v náručí… Objal ho - malou chvíli tam tak stáli a emoce, které na nich byly znát, drželi uzamčené v sobě.
„Tati...“ - řekl Ned chraplavým hlasem, stiskl otci ruku, ale pak jí pustil, protože viděl v jeho očích slzy. Edward si otřel oči a zkusil se usmát.
„Slyšel jsem Helen, jak se zlobila kvůli nějakému šperku a šatům a raději jsem utekl za tebou, abych byl v bezpečí před těmi ženskými náladami.“
„Ach, to dítě… Opravdu se občas chová jako dítě. Měl jsem dneska chuť dát jí facku, ale pak jsem se ovládnul, nechtěl jsem jí rozčílit ještě víc.“
„Neboj, maminka jí domlouvá docela dobře. Řekla jí, že jestli se nebude chovat slušně, nebude tady moct zůstat Sarah na prázdniny - a myslím, že tahle výhružka zabere.“
Ned se zasmál a zavrtěl hlavou. „Je to stejně jen taková hloupost - Helen si nejdřív nechtěla obléct družičkovské šaty a pak si zas nechtěla připnout tu brož. Musím souhlasit, že není nijak moc hezká, ale pro paní Ellisovou má sentimentální hodnotu, dědí se u nich v rodině už po několik generací. Ale to, jak Helen protestuje, to už je opravdu moc… Někdy mám pocit, že není vůbec moje sestra ani vaše dcera, že jí někdo nechal na našem prahu - nějací Italové nebo Řekové. Je tak strašně impulzivní a emocionální…“
„Mýlíš se, synku - má toho hodně ze svojí matky i ze mě.“
„Ale občas mě dost zlobí… Adele je sice francouzka, ale je klidná a rozumná a Helen je angličanka a chová se a trošku i vypadá spíš jako nějaká osiřelá cikánka.“
„Můj otec říkal mojí matce že je jako španělka. Maminka nevěděla, kde se v jejím rodě vzaly ty tmavé rysy, ale já jsem je zdědili ty…a Helen také.“
„Tati, promiň mi…Nikdy jsme o tom nemluvili, ale vždycky jsem slyšel jen několik klepů. Z nějakého důvodu bych se tě na to chtěl zeptat právě dneska…“
Čekal na jeho otázku - děti viděly Bertin náhrobek, ale nebavili se o tom moc, jen velmi okrajově. Podíval se svému synovi do očí a čekal…
„Když už jsme mluvili o Adele, tati, chtěl bych to vědět…“
„Jestli je moje dcera?“
„A je?“
„Ne, nevěřím, že by to byla pravda, ale jestli mám být upřímný, možnost tu je. Její matka mi to řekla, ale nemyslím si, že mluvila pravdu. Jsem si skoro jistý, že nejsem její otec.“
„Vždycky jsi mě varoval, abych se nezaplétal se ženami, ale nikdy jsi mi neřekl, že…“
„Že jsem měl hodně milenek? Co chceš slyšet, Nede? Nechci, abys mě nenáviděl, až uslyšíš všechno o mé minulosti… Přiznávám, že existují věci, za které jsem se styděl… Chceš vědět kolik jsem měl žen?“
„Ne tati, jen jsem se zeptal…“
„Nevím, proč chceš vědět zrovna tohle.“
„Mluvili jsme málo na tohle téma… o ženách a manželských vztazích.“
„Ale ty ses o to nikdy nezajímal.Vím, mluvili jsme jen o předcházení nemocí a těhotenství…“
„Poslouchal jsem tě, tati, ale když jsem byl v Etonu, tak tam nebyla příležitost vidět nějaké ženy, natož abychom s nimi mohli mluvit, ale pak v Oxfordu… Byla tam jedna dívka, pracovala v obchodě… Několikrát jsme se viděli, ale byli jsme jen přátelé, nikdy mi nedovolila, však víš co… bála se problémů… ale dělali jsme pár věcí…“ Tváře měl červené. „…a pak jsem o prázdninách potkal Mary a hned jsem poznal, že ona je ta pravá, ale nikdy mezi námi nic nebylo… Když jsem se vrátil do školy, ostatní chlapci vyprávěli o tom, že to dělali…“ Usmál se. „Samozřejmě že jsem říkal, že já taky, ale v duchu jsem věděl, že tyhle věci chci dělat jen s Mary a teď mám strach, jestli to dokážu? Co když dnes večer… Nevím, co mám dělat…“ - nervózně polkl.
„Ty se bojíš toho, že máš málo zkušeností? Četl jsi tu knihu, kterou jsem ti kdysi dal?“
Přikývl. „Jak jsi na tom byl ty, tati?“
„Měl jsem hodně zkušeností, ale ne dřív než ty… až později. Před první svabou skoro žádné a až pak… Bylo mi osmatřicet, když jsem si vzal tvojí maminku a do té doby jsem nežil moc dobře… Měl jsem spoustu žen, ale nikdy jsem je nemiloval, vlastně jsem nikdy doopravdy nemiloval, dokud jsem nepotkal tvoji matku. A to je právě to, v čem je ten rozdíl - stačí milovat toho druhého a toužit, aby byl šťastný - to je to, na čem záleží. Všechny zkušenosti, které bys posbíral by nevadily, protože když by sis lehl vedle ženy, kterou miluješ, bylo by to stejně něco zcela nového. Buď trpělivý…“- odkašlal si. „Používej ruce, jemné, lehké doteky.“ Přemýšlel, proč se najednou cítí tak trapně - Ned přikývl a objal ho. „Mám tě rád, synku, už od první chvíle, co jsem tě uviděl…“
„A já tebe, tati, nemohl jsem si přát lepšího otce...“
A pak byl čas jít…
Jane se natáhla k Edwardovi a chytila se ho za ruku - Ned vystoupil z bočních dveří a spolu s ministrem a svými kamarády kráčel kupředu a když po chvíli vstoupila do uličky Mary se svým otcem - setřela si slzu, která jí stékala po tváři. Všichni se otáčeli, když slečna Ellisová vešla, jen Edward se díval na svého syna - sledoval jeho tvář, rozsvícenou a šťastnou… Jeho syn byl šťastný - to mu stačilo - bál se, aby nebyl uzavřený v manželství bez lásky, ale tady byla láska, viděl jí v jeho pohledu…
Ze začátku slečně Ellisové moc na chuť nepřišel, občas měl pocit, že jestli ještě jednou uslyší její hlas, odstěhuje se někam do podkroví, kde bude klid, ale zvykl si... Díval se na své dvě dcery, jak stály za nevěstou - obě krásné a v zářivých šatech, Adelina dcerka Emma byla roztomilá, vypadala přesně jako Adele v jejím věku, jen byla klidná - ne jako její matka, která stále tančila a zpívala, až mu z toho někdy šla hlava kolem. Za několik málo minut se Mary Ellisová stala Mary Rochesterovou…
Po obřadu novomanželé vyšli z kostela, zasypáváni květinami a za jásotu těch, kdo se přišli na svatbu podívat. Nasedli do kočáru a mířili na Thornfield - na slavnostní oběd. Když bylo po následné hostině, Ned s Mary odjeli do Londýna. Edward a Jane odešli do svého pokoje a nechali ostatní, aby se bavili, byli po náročném dni unavení. Jakmile si sedli na postel, ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupila Helen - tváře měla červené a plakala.
„Co je, Helen? Stalo se něco?“
„Mami, tati, chtěla jsem se omluvit za to, že jsem tak nemožné dítě a jak hrozně jsem se ráno chovala…“
Jane potlačila úsměv a sledovala její chování.
„Víš, já jsem nemohla snést, to že se Ned žení… a že už nebude patřit k nám. Už to nikdy nebude stejné, jako dřív. A teď je pryč a já jsem se mu ani neomluvila…“
„Uděláš to, až se vrátí, jeli přece jen na svatební cestu, to neznamená, že by byli pryč navždy.“
„Už teď se mi po něm stýská - Lizzie má pořád hodně práce ve škole, Ned je pryč a já chci, aby se vrátilo všechno tak, jako to bývalo…“
„Helen, miláčku, je mi to líto, ale takový je život. Všichni vyrostete a musíte začít žít svoje životy. Nic nemůže zůstat stejné. Musíme se naučit sžít s Mary a určitě jí budeme milovat tak, jako Neda, že?“
Edward se natáhl a pohladil dceru po rameni. „Pojď sem, ty holka hloupá…“
Sedla si mezi oba rodiče, hlavu položila na otcovo rameno, smrkala do kapesníku, litovala se a hladila maminčinu ruku. Mohli by takhle sedět celou věčnost, ale už se jí chtělo spát. Cítil váhu jejího těla a přemýšlel, kdy takhle vyrostla? Kdy všechny jeho děti takhle vyrostly? Zdálo se mu, že to všechno strašně rychle uteklo…
„Jsi hodná holka, Helen - trochu divoká, ale co se dá čekat, jsi přece moje dcera, ale věkem se to určitě zlepší.“- řekl jí otec a políbil jí do vlasů. „Teď už běž spát, je pozdě a čeká na tebe Sarah.“
Usmála se, políbila je oba dva na dobrou noc a odešla. Edward se za ní díval a kroutil hlavou.
„Ach vy ženy, vaše nálady jsou někdy zvláštní... Myslel jsem si, že bude víc starostí se synem, ale s chlapci je to všechno o tolik snadnější než s dcerami. Nevzpomínám si, že by Elizabeth byla tak prchlivá a neklidná.“
Nevěřícně se zasmála. „Už si nepamatuješ, jak se zamykala ve svém pokoji a plakala, když John a Marie přivezli prasata na porážku. Nechtěla jíst ani sousto masa a říkala nám, že jsme vrazi. A nevzpomínáš si, jak plakala, když v nějakém románu někdo umřel? Všechny dívky jsou emocionální - těla se jim mění tak rychle a mysl mají zmatenou, ale jednou to bude dobré, uvidíš sám až vyrostou...“
Zamračil se - nikdy o tom nepřemýšlel, ale nevadilo mu, když Ned vyroste a zmužní, ale nechtěl, aby z jeho holčiček vyrostly ženy které se jednou budou vdávat…
Zvedla se a luplo jí v koleně. „Slyšel jsi, jak mi křupou kolena? Taky stárnu a myslím, že je nejvyšší čas jít do postele…“
Žádné komentáře:
Okomentovat