Edward Rochester - IV. - 1. kapitola

Část čtvrtá

Kapitola první

Adele chce znát pravdu...

Paříž, duben 1851

Edward spolu s celou rodinou byl už skoro týden na dovolené v Paříži. Předtím byli na měsíc v Belle a už se do Paříže těšil - miloval tohle město. Seděl, četl si noviny a spolu s Jane čekal na děti, až se najedí. Měli v plánu procházku do Bois de Boulogne. V jejich hotelovém apartmá právě obědvali, jen Adele se zpozdila - ráno někam odešla a dosud se nevrátila. Najednou práskly dveře a dívka vešla dovnitř, vlasy rozcuchané a tvář červenou.

„Adele, kde jsi byla, už jsme se báli… Stalo se něco?“ - zeptala se jí Jane.

„Můžu s tebou mluvit? Ale jen my dvě - samy…“ - podívala se směrem k Edwardovi a mračila se.

Sledoval, jak jeho žena a Adele odešly z pokoje - Adele byla o dost vyšší, ale teď vypadala jako malé ztracené dítě, když šla vedle ní. Chvíli čekal a pak vstoupil do dětského pokoje, kde našel děti, jak jedí - drnčí stříbrnými příbory a neustále něco štěbetají a vyptávají se chůvy Molly. Byla u nich už několik let - mladá, korpulentní, ale hodná a děti jí milovaly. Nevšimli si ho, když vešel - chvíli stál a sledoval je.

„Pane Nede, nemluvte, když jíte… Slečno Elizabeth, dávejte trochu pozor, málem jste srazila pohár s vodou… Helen, otvírej pořádně pusinku, máš víc jídla na obličeji a kolem sebe než v bříšku…“

Otírala nejmladší holčičku, ale smála se u toho.
„Vaši rodiče očekávájí, že budete schopni jíst ve společnosti, ale vy jste zatím jako tři divoši. Nehodíte se ani na večeři na nějaké obchodní lodi.“

Také se usmíval a pozoroval tu malou skupinku. Někdy měl pocit, že je zahlcen svými dětmi a ve věku padesáti let je starý na to, aby se vyrovnal takové aktivitě, jakou jeho rodina oplývala. Vzpomněl si na Cartera, který se občas také pozastavil nad svými pěti dětmi a jen kroutil hlavou. „Kdo jsou tyhle děti a jak se sem dostaly?“ - občas měl chuť říct totéž, ale nepřestal děkovat Bohu za to, co mu bylo dáno.

Sledoval Neda - hrdého jedenáctilého chlapce, který byl obrazem jeho samého, když byl v jeho věku. Devítiletou Elizabeth, která byla tak podobná své matce, ale bez jejího pevného zdraví - holčička chytila každou nemoc, která se kolem vyskytla. Vzpomínal na svého druhého syna, který zemřel, ještě než se narodil… A pak tam byla Helen - díval se na svoji šestiletou dcerku - jejich miláčka, požehnání. Nemysleli, že by ještě měli další dítě… Díval se na její kadeřavé dlouhé vlásky a zelené oči, zelené tak, jako měla její matka.

Po smrti jejich chlapečka se bála dalšího dítěte a snažili se tomu zabránit, ale časem se přestala bát a po roce opět otěhotněla, ale ve třetím měsíci znovu potratila. Byli z toho smutní, ale snažili se o to víc soustředit na Neda a Elizabeth.

V roce 1844 byl dokončen nový Thornfield Hall a oni se tam přestěhovali, a o rok později zjistila, že je opět těhotná. Byla klidnější, protože věděla, že blízko je Carter, kterému oba důvěřovali. Dlouho to nikomu neřekla, byla nervozní, dokud nepřešel třetí měsíc, ale nenastaly žádné komplikace ani krvácení a těhotenství dál postupovalo normálně. V polovině srpna, v neobvykle horké noci, začala rodit. Možná to bylo tím, že neporodila živé dítě už několik let, nebo možná vzpomínky na ty ostatní bolesti jí nutily k tomu, aby se Edwarda držela za ruku a prosila ho, aby s ní zůstal. A tak to byl on, kdo u ní seděl na posteli, držel jí a podporoval. Otíral jí obličej vlhkým hadrem, utěšoval a držel pokaždé, když cítila nový nával bolesti. Dítě bylo větší než všechny předešlé - Carter se mračil a dělal, co se dalo, ale všechno dobře dopadlo a za chvíli držel v ruce červené a křičící dítě - Helen. Byla šťastné miminko, ale když rostla, byla velmi tvrdohlavá a Edward i Jane, kteří si mysleli, že mají zkušenosti s výchovou svých předešlých dětí, si uvědomili, jak byli Ned a Elizabeth bezproblémoví - zatímco jejich malá sestra - to byla pro ně větší výzva.

„Tati…“ - Helen ho uviděla a zamávala mu na pozdrav, ale v ruce držela lžíci, se kterou nabírala hrášek z talíře, který se teď rozprskl po podlaze.

„Molly má pravdu, jste malá nekulturní zvířátka...“ ušklíbl se na ně, ale laškovně, nemyslel to vážně. „Helen, vstaň a sesbírej ten hrášek, ať se nezašlape do koberce.“- napomenul holčičku.

„Tati, ona nemá ráda hrášek, viděl jsem jí, jak ho házela pod stůl ještě před tím, než jsi přišel, myslela si, že jí asi nevidíme. Řekl jsem jí, aby to nedělala, ale kopla mě.“

„Helen, nemůžeš kopat svého bratra, snaží se pomáhat Molly.“

„Ano pane, máte pravdu, je s ní těžké pořízení. Děti každý večer protestují, když jim dávám jejich dávku rybího oleje a ze všeho nejvíc se brání Helen. Je pro mě utrpení dostat jí lžičku medicíny do krku.“

Děti byly už naobědvané a převlečené a netrpělivě čekaly na maminku a na Adele, aby už mohly jít ven.

„Helen, prosím tě, jdi za maminkou a zeptej se jí, kdy bude připravená - že na ní všichni čekáme.“

Holčička byla ve věku, kdy milovala, že může být nějak užitečná, proto hned bežela vyřídit vzkaz, ale za chvíli se vrátila.

„Maminka říká, že máme jít bez nich, jen s Molly. A tati, Adele pláče…“

Posadil si holčičku na klín a chvíli poslouchal její štěbetání, ale pak vstal. „Molly, slyším tady nějakou opičku, která asi utekla ze ZOO, musíme jí tam vrátit.“ - řekl a vzal jí za nohy a držel jí hlavou dolů. Helen ječela radostí.

„Tati, já nejsem žádná opička.“

„A co tedy jsi?“

„Jsem Helen Maria Rochesterová…“ vykřikla a chichotala se.

„Vážně? Tak to se tedy omlouvám, slečno Rochesterová…“ postavil jí na nohy, ale skákala po něm a chtěla, aby jí nosil.

„Molly, byla byste tak laskavá a odvedla tuhle mladou dámu do dětského pokoje? Potřebuji odejít a zjistit, co se stalo.“

Zaklepal na dveře a čekal na odpověď. Věděl, že Adele je zasnoubená s Thomasem Cooperem a napadlo ho, že se dozvěděla nějaké nemilé zprávy. Cooper - mladý farář z Hay - evidentně jí zbožňoval, ale Adele pořád trápilo její postavení. Rochesterova schovanka - pod tím si mohl každý vykládat něco jiného. Léta se o ní staral a pečoval, ale i tak byly jejich vztahy stále napjaté. Adele nesla tíhu jeho zklamání a bolesti,když ho její matka opustila - stále to měl na paměti, kdykoliv se na ní podíval…

Ale byla klidná a uctivá, stále mu říkala „pane Rochestere“ i když Jane už několik let oslovala křestním jménem. Byly spíš jako dvě sestry, než jako nevlastní matka s dcerou. Edward oceňoval Adelino milující přátelství, ale nevěděl, jak překlenout propast, kterou k ní měl on a myslel si, že je už stejně moc pozdě.

Vzpomněl si na jeden den, krátce po jejím příjezdu na prázdniny do Ferndeanu - mluvil s Elizabeth, držel ji v náručí a říkal: „Jsi tatínkova holčička?“ - obrátil se a viděl, jak Adele stojí ve dveřích, oči plné smutku a měl pocit viny - stál tam, objímal svoji dceru, zatímco Adele sklopila oči a odešla...

Teď stál u dveří a znovu klepal, když konečně uslyšel hlas. „Pojďte dál.“ Vstoupil a viděl svoji ženu a Adele, jak sedí vedle sebe na pohovce u krbu - Adelina tvář byla oteklá a červená a bylo vidět, že hodně plakala.

„Edwarde, promiň, ale dnes odpoledne s vámi nepůjdu ven, Adele potřebuje mojí pomoc. Běžte s Molly, uvidíme se, až se vrátíš…“

„Stalo se něco? Je něco s Thomasem? Řekněte mi to…“

Zavrtěla hlavou. „Edwarde, drahoušku, prostě jen vezmi děti a běžte…“

„Ne!“ - ozval se najednou Adelin hlas. „Ať tady zůstane - on jediný mi může dát odpověď na moji otázku.“

Zvedla hlavu a hlas měla pevný. Dlouho nikdo nepromluvil, jen Edward sledoval její nepřátelský pohled. Po celá léta byla tak slušná, tichá a zdvořilá, že tím byl šokovaný.

„Tak co? Chtěla jsi, abych zůstal - chceš se mě na něco zeptat? Tak ven s tím…“

„Adele se byla dnes ráno podívat v domě, kde kdysi žila se svojí matkou a potkala tam paní DeSimone…“

Cítil šok, když znovu po letech uslyšel to jméno - Adele začala usedavě plakat.

„Jak? Jak si to můžeš pamatovat? Bylo ti šest let, když jsem tě odsud odvezl. Nemůžeš si to pomatovat…“
„Nevím, nikdy jsem na ten dům nezapomněla…A od vašeho správce jsem zjistila i adresu.“

Zhluboka se nadechl. „A DeSimone - ona tam ještě byla? Chtěla ti něco?“

Znovu si připomněl obličej té staré čarodějnice, její barvené vlasy, tváře červené pod nánosem makeupu - nenáviděl Celiinu nevlastní matku…

„Madam DeSimone je stále majitelkou toho domu. Stála jsem na chodníku před ním - chtěla jsem jen vědět, jak vypadá, ale ona mě zahlédla. Volala na mě „Celine“ a říkala mi, že jsem stejná jako ona. Když jsem jí odpověděla, kdo jsem, pozvala mě dovnitř, nabídla mi kávu a byla moc laskavá. Když jsme spolu mluvily, nejdřív jsem si myslela, že by to mohla být hodná babička…“

Měl vztek a zanadával si - řekl slova, která málokdy používal a která nikdy neříkal před ženami. Adele i Jane se na něj překvapeně podívaly.

„Promiňte, ale nemohl jsem si pomoct. Agnes DeSimone a tvoje babička? Děkuj Bohu za to, že jí nebyla…“

„Proč jste mi říkal, že je moje matka mrtvá? Myslím mrtvá před tím… když jsem byla malá. Proč jste mi nikdy neřekl pravdu? Teď je opravdu mrtvá, ale teprve dva roky…“

„Celine zemřela? Jak to víš?“

„Madam DeSimone mi to řekla. Zemřela někde v Itálii, bez peněz, sama a nemocná…“

„Chtěl jsem, aby ti daly pokoj, obě dvě a chtěl jsem, abys od nich byla co nejdál.“

Nechápavě zavrtěla hlavou. „Neodpověděl jste mi na otázku. Proč jste mi říkal, že je mrtvá?“

„Věděl jsem, že to tak bude jednodušší a hlavně laskavější, než kdybych ti o ní vykládal nějaké lži…“

„Jste můj otec nebo ne?“

Zůstal stát s otevřenou pusou a díval se střídavě na Adele a na Jane, která jen pokrčila rameny a usmála se na něj.

„Tak jste nebo nejste?“

„Ne, nejsem…“

„Madam DeSimone mi říkala, že jste. Věděla o vás všechno, všechno o vaší rodině. Proč by mi to jinak říkala?“

„Protože jí to namluvila její dcera - alespoň to předpokládám. Slyšel jsem DeSimone, když jí Celine řekla, že je těhotná, jak jí radila, aby si našla co nejbohatšího nápadníka…Byl jsem po ruce a byl jsem důvěřivý blbec, tak proto.“

„Edwarde, ne…“

„Ne, Jane, chci to všechno slyšet, bez ohledu na to, jestli mi to nějak uškodí. Dluží mi to…“

„Adele, Jane má pravdu - nechci říkat věci, které budou bolet a jsou kruté - věci, na které jsem nikdy nezapomněl. Copak ty si pamatuješ, jestli tě tvoje matka milovala? Myslím tím stejným způsobem jako třeba Jane…“

„Ne. Moc si na ní nevzpomínám, jen to, jak mě učila tančit a zpívat…“- hlesla tiše. „Ale chci vědět všechno.“

Povzdychl si. „Budu o tom mluvit, ale ne dokud tady bude moje žena. Není uctivé mluvit o tom v její přítomnosti.“

„Ne, chci, aby tady zůstala - to Jane mi řekla, že bych se měla pokusit získat od vás nějaké informace o mojí rodině…“

„Je to pravda. Mě to nebude vadit, ale jestli chceš, odejdu a můžete si promluvit o samotě.“

„Ne.“ - řekli to oba navzájem a Adele pokračovala. „Jane, prosím tě, zůstaň tady a pan Rochester nám řekne všechno…“

Povzdechl si a začal.

„Ano, Celine říkala, že jsem tvůj otec, trvala na tom, i když jsme se už dávno rozešli a já jsem přijel na návštěvu, abych tě viděl. Věděl jsem, že nejsi moje…“

„Jak? Jak jste to mohl vědět?“

„Člověk pozná svoje děti.“ - zamračil se.

„Ne… Máte přece dceru, která vypadá stejně jako Jane - z vás nemá vůbec nic a přesto nepochybujete, že je vaše. Vím, situace není stejná, ale jak jste mohl vědět, že já nejsem vaše?“

„Vím to, protože Jane je moje žena - a vím, že nejsi moje dcera, protože jsem znal tvoji matku. Se mnou nikdy dítě nechtěla. Adele, odpusť, jestli jsem se k tobě vždycky nechoval tak, jak sis představovala, ale chtěl jsem jen tvoje dobro a bezpečí. Prosím, už v tomhle rozhovoru nebudeme pokračovat…“

„Ne, byla jsem malá holka, když jste mě přivezl do Anglie a já jsem se modlila, abyste byl můj opravdický otec. A když jsme sem přijeli, nechal jste mě tady samotnou a pořád jste odjížděl pryč. Nenáviděla jsem být tady, být vázána na vás. Nenáviděla jsem tu myšlenku, že se o mě staráte jen proto, abyste udělal dobrý skutek.“

„Nikdy jsem netušil, že sis to myslela…“

„Ne, nikdy jste netušil vůbec nic… Nebylo to fér, starat se jen o mě, zatímco o ostatní ne.“

„Adele, život není fér…“

„Proč jste mě nenechal u madam DeSimone? Třeba by se tam pro mě matka vrátila… Odvezl jste mě do Anglie, sem, kde mě nikdy nemohla najít.“

„Adele, nechci ti říkat všechno… Prostě jsem se o tebe chtěl postarat a tady jsi byla v bezpečí!“

„Ale já chci vědět všechno - všechno, pane Rochestere…“

Zamračil se. „Pamatuješ si na DeSimone? Víš už něco o vztahu mezi mužem a ženou..?“

„Nejsem už dítě a Jane se se mnou o tom bavila - vím, co se odehrává mezi mužem a ženou. Já chci jen pochopit, proč jste mě odvezl pryč od mojí matky. Jane i děti mě milují, ale vím, že vy mě nikdy milovat nebudete - stejně jako máte rád je…“

„Agnes DeSimone byla kdysi tanečnice v opeře - byla prý velmi krásná, ale to nemohu posoudit. Když trochu zestárla, zjistila, že tanec je pro ní už moc obtížný a tak dohlížela na mladé dívky v baletní škole - učila je tančit a zpívat. Pečlivě vybírala, nechávala si jen ty krásné a mladé. Tvoje matka, Celine, byla sirotek, a když se jednoho dne jako malá toulala po ulicích Paříže, Madame jí uviděla, jak tančí na chodníku. Tanec bylo to jediné, co Celine uměla už snad od malička. Vzala si jí k sobě a učila jí v baletní škole - stala se její chráněnkou. Byla krásnější a nadanější, než ostatní dívky. Ano, určitě se ti teď zdá, že jí zachránila před hladem a bídou, ale DeSimone byla ještě k tomu všemu ještě kuplířka. Věděla, co muži ve městě chtějí a sama jim to nabízela - dívky, malé holky, které měla na starost, tak dohazovala bohatým mužům a ty starší přímo do nevěstinců…

Byl jsem tak naivní, nedovedl jsem si představit, že by někdo jiný mohl chtít něco jiného než ženu. Nevěděl jsem, že existují i lidé, kteří chtějí velmi mladé ženy, děti… chápeš? Malé holky?!“ Přestal na chvíli mluvit, ale hned zas pokračoval.

„Ano, DeSimon našla jednoho velmi bohatého, který měl zálibu v mladých holčičkách - uviděl Celine a chtěl jí. Nevím, kolik jí bylo, snad devět nebo deset - zhruba ve stejném věku, jako je naše Elizabeth...“ - zaskřípal zubama.

„Celé dva roky jí měl - byla to jeho hračka a co asi musela vytrpět v jeho ruku. Každý večer tančila pro jeho přátelé a každou neděli si jí nechal posílat do svojí ložnice …“ - odmlčel se a promnul si unavené oči.

„Byl jsem s Celine dva roky, když mi to řekla. Nechápal jsem, proč je vždycky v neděli ve špatné náladě, ale když mi to řekla, pochopil jsem…“

Adele plakala a slzy se jí valily po tvářích…

„Když se z Celine stala žena, ztratil o ní zájem a odhodil jí jako odpadky zpátky na ulici. Pokračovala v tanci u DeSimone a ona jí dál prodávala bohatým mužům, ale ne už tak zvráceným. Když jsem Celine poznal, už byla sólistka v baletu a doslova mě oslnila. DeSimone rychle zjistila, že jsem byl bohatý. Nenáviděl jsem jí od první chvíle, co jsem jí uviděl a ona mě také, ale to mi nezabránilo zůstat s Celine. Nejdřív jsem doufal, že bych si Celine vzal, ale ona nechtěla - ztratila by svoji nezávislot, jak sama říkala. Když ses narodila, byla zoufalá, že nemůže tančit, začala hladovět, aby zhubla a byla nervózní, ale vrátila se zpátky na jeviště. Právě v té době mi řekla všechno o svojí minulosti - měl jsem vztek, chtěl jsem DeSimone zabít, ale Celine mi bránila. Bože, ona jí pořád milovala… Jen mi řekla, že tebe před ní ochrání a donutila mě slíbit to samé… Za několik měsíců jsme se rozešli a pak za dalších několik jsem za ní přijel, abych tě viděl. Smířil jsem se s tím, že nejsi moje dcera, ale měl jsem tě rád. DeSimone nežila s tvojí matkou v domě, ale byla s vámi v neustálém kontaktu. O pár let později jsem dostal zprávu, že jsi v domově pro sirotky a že tě tam odložila Celine, když utekla se svým milencem. Paní Frederique, která se tam o tebe starala, mi říkala, že DeSimone se na tebe chodila ptát a nabízela se, že si tě vezme do péče, ale tvoje matka naštěstí nechala dopis, ve kterém psala, že chce, abych tě do péče dostal jedině já… Snad už chápeš, proč jsem tě odvezl sem - měl jsem strach, že by ti mohla ublížit tak, jak jsem nechtěl… Kdybys zůstala s ní, dovedeš si představit, jak by to dopadlo?“

Přikývla a znovu začala tiše plakat, ale Jane jí vzala do náruče a hladila po vlasech - Edward je sledoval, ale myšlenky měl úplně jinde - otočil se a odešel...

Edward Rochester - III. - 7. kapitola

Kapitola sedmá

Září 1843

Přitáhla si nohy nahoru, objala je, položila si tvář na kolena a pozorovala moře, jak se ráno probouzelo - třpytilo se jako diamanty a cítila vánek, který jí chladil. Edward i děti ještě spali, když vstala a šla se projít na pláž - všude kolem byl klid a pohoda. Přála si, aby mohla totéž říct i o svém bolavém srdci. Položila si ruku na to místo, které tak bolelo a slzy jí vstoupily do očí. Dnes to byly dva týdny od pohřbu jejich dítěte - jejich malého, drahého synáčka, jehož srdíčko se zastavilo ještě když ho nosila v sobě a narodil se mrtvý.

Mrtvá - přesně tak se teď cítila… Cítila se provinile, že se neraduje ze svých zdravých dětí - ale ani to nemírnilo její bolest. Srdce toužilo po ztraceném děťátku, myslela na něj každý den, spala neklidně a často se budila.

V květnu Edwardovi řekla, že tuší, že je těhotná a v červnu, po dlouhé návštěvě u Diany a Mary si tím byla úplně jistá. Seděla spolu se svými sestřenicemi venku na zahradě a pozorovaly společně se batolící děti. Dívaly se na Neda, jak si hraje s Elizabeth a Mariinou holčičkou za nimi se batolí malý Wharton, další Mariino dítě. Když se pak vrátili do Ferndeanu a odjeli do domku na jihu Francie, už cítila lehké pohyby nového života, který v ní rostl. Edward se bál, že cestování není dobrý nápad, ale paní Collinsová ho ujistila, že dítě se narodí až v zimě a že zdravý mořský vzduch bude Jane dělat dobře - ale pokud odjedou, neměla by se zatěžovat návratem v pozdních zimních měsících a má porodit ve Francii.

„Budu na vás myslet, paní Rochesterová. Rodila jsem obě vaše děti a přeji vám hodně štěstí. Já sama moc nedůvěřuji francouzským porodním asistentkám, raději bych byla, kdyby vám pán zavolal rovnou lékaře.“

Usmála se na ní a rozloučily se - snažila se být klidná, ale popravdě i ona se obávala péče daleko od svého domova, ale Edward slíbil, že bude často doma a do vesnice to bylo blízko, kdyby bylo třeba.

Do domku dojeli koncem července - Edward, Jane, Ned, Elizabeth, Adele a Molly. Bylo to jednoduché cestování, ale pro ní moc dlouhé. Jak pokročilo její těhotenství, cítila se unavená a nemocná. Začala krvácet, ne moc, jen velmi málo - občas drobné skvrnky od krve na spodním prádle, jinak nic. Skrývala své obavy a Edwardovi o tom neřekla, i když mu musela vysvětlit, že teď se vůbec necítí na milování. Bylo jí pořád špatně, ne od žaludku, ale celkově se necítila dobře. Nikdy dřív neměla v těhotenství podobné problémy, proto tím byla překvapená. Ale Edward byl teď tak zaměstnaný tím, jak dopravit svoji početnou rodinu do Francie, že mu nechtěla přidělávat další starosti - ulevilo se jí, když konečně dorazili na místo. Když byli v Belle asi třetí den, začala opět slabě krvácet, ale to už mu řekla a on hned poslal pro doktora. Přijel doktor Neveau, který jí vyšetřil a uklidnil.

„Je to ze stresu a únavy při cestování, madam. Cítíte stále pohyby?“

„Ano.“ - odpověděla a položila si ruce na břicho.

„Pak by všechno mělo být v pořádku. Odpočívejte s nohama nahoře a až se krvácení zastaví, pak se můžete pomalu pohybovat. Pokud bude třeba, pošlete pro mě.“

Vzal si tašku a klobouk a odešel - ve dveřích ještě chvíli mluvil s Edwardem. Zůstala v posteli, ale sotva se krvácení zastavilo a ona zkusila vstát, všechno začalo nanovo. Opět ho zavolali, ale jen krčil rameny a uklidňoval je, že pokud se dítě hýbe, tak roste a všechno je v pořádku.

Adele se spolu s Molly starala o děti a Edward byl unavený - chtěl zůstávat s Jane, ale zároveň se bál nechat dvě mladé dívky společně dovádět s malými dětmi v moři samotné, takže každý den chodil s děvčaty a dětmi na pláž, kde dováděli, honili se a plavali a mezitím často navštěvoval Jane v jejím pokoji, aby se jí nestýskalo.

Moc ráda je viděla, když za ní všichni přišli - čerstvě vysprchovaní a převlečení. Adeliny a Elizabetiny vlasy zářily a jejich bledá pokožka získávala medový odstín z častého pobytu na slunci. Edward a Ned byli opálení jako dva indiáni a Edward si nechával narůst „zhýralý knírek“, jak mu často říkala.

„Nelíbí se ti?“ - škádlil jí a šimral vousy po tváři. „Už jednou, před lety jsem si nechal narůst knír - vypadal jsem docela zvláštně.“

Zamračila se na něj. „S tmavými vlasy, opálenou kůží a tím knírem vypadáš jako pirát - skoro bych se tě bála.“ - ale říkala to z legrace a hladila ho přitom po tváři. Krásná dovolená byla poznamenaná jen starostmi o ní. Když musela stále jen odpočívat v posteli, uvědomovala si to, čeho se tolik bála - nekrvácela moc, ale zato neustále a brzy jí došlo, že dítě v ní neroste a malé, třepotavé pohyby, které cítila v červenci se zpomalovaly, až nakonec přestaly úplně. I když věděli, co se stalo, oba dva plakali, když jim doktor Neveau řekl tu smutnou zprávu.

„Mohl bych vám dát nějaký lék, který by spustil porod, ale je to pak o dost těžší a bolestivější - budeme čekat a uvidíme, jestli si příroda poradí sama.“

Naštěstí jí to příroda ulehčila a jen několik dní po jeho návštěvě začaly kontrakce. Byl to těžký porod, ale velmi rychlý a než přijel doktor, porodila malého chlapečka. Molly zvedla dítě, chtěla ho zabalit a odnést pryč.

„Ne, prosím, ukažte mi ho…“

„Jste si jistá, madam?“ - nejistě se na ní dívala.

„Ano.“ Vzala malé tělíčko a plakala nad ním, když ho držela v náručí. „Edwarde, odpusť mi to…“

Když to říkala, bolelo ho to… Copak si opravdu myslela, že to byla její vina?
„Pssst, miláčku, nemáš čeho litovat…“ - schoulila se mu do náruče a vzlykala. Když přijel doktor, dal jí silný lék na spaní a pak odvedl Edwarda do vedlejší místnosti, kde spolu hovořili.

„Byla to tragédie, pane, ale neviděl jsem na dítěti žádnou vadu nebo něco podobného. Už máte dvě zdravé děti a nevidím důvod, aby se další - samozřejmě po čase - narodilo také živé a zdravé.“

Díval se na to malé tělíčko a plakal nad svým synem - tak maličkým, že se vešel do lékařových dlaní. Překvapila ho hloubka bolesti nad dítětem, které ještě ani neznal. Byl smutný, ale zároveň jí chtěl ušetřit dalšího trápení. Zavolal kněze, který přišel, požehnal dítěti i když Rochesterovi nebyli katolíci a odnesl ho v malé rakvičce s tím, že připraví pohřeb.

Když se Jane probudila, zjistila, že dítě odnesli, zatímco spala.

„Edwarde, jak si to mohl dělat? Ani jsem se s ním nerozloučila.“ - odvrátila se od něj a plakala do polštáře.

„Měl jsem pocit, že to pro tebe takhle bude jednodušší a kněz souhlasil.“

„Kněz? Proč jsi volal kněze? Copak jsme papeženci?“

„Ne, ale jsme ve Francii a není tady anglikánská církev a nevím, kde by v okolí byly nějaké protestantské církve.“

„Vzali jste mi dítě a pohřbíte ho bůhví kde a bůhví s jakými rituály a já jsem k tomu nesměla říct ani slovo...“

„Kněz se za něj pomodlil, když ho bral pryč. Bude to jednoduchý pohřeb a ukáže nám, kde bude mít náhrobní kámen... Bude to stejné, jako kdybychom byli doma.“ Zavrtěla hlavou - bolelo jí celé tělo, ale srdce bolelo víc.

„Promiň mi to, miláčku. Nechtěl jsem, aby ses trápila ještě víc a snažil jsem se tě ušetřit toho, abys viděla jeho pohřeb.“

Nezlobila se na něj, pochopila, že se jí snažil chránit, ale tím mezi ně postavil neviditelnou zeď. Nezměnily se jejich city nebo láska, jen se dostavilo nezvyklé napětí. Měla v sobě smutek a on nevěděl, co má dělat. Byla vděčná za Neda a Elizabeth, ale stejně truchlila - cítila, jakoby se dítě, které už bylo pohřbené, stále hýbalo v jejím břiše a přemýšlela o jeho jméně - nestačili ho ani pojmenovat…

Cítila za sebou pohyb a stín - vzhlédla a uviděla Edwarda. Byl bos, na sobě jen lehké bavlněné kalhoty a bílou košili, kterou neměl zapnutou. Jejich oči se setkaly v dlouhém a smutném pohledu - usmála se na něj.

„Jak jsi tu dlouho?“ - zeptal se.

„Od východu slunce, chodím sem každé ráno...“

Nová Grace

Květen 1847

Abel Poole zabořil rýč do země - byl tak zabraný do své práce, že si ani neuvědomil příchod toho muže. Otočil se a uviděl tmavovlasého, vysokého muže, asi tak čtyřicátníka - tipoval.

„Vy jste Abel Pool?“ - zeptal se ho cizí muž hlubokým hlasem.

Pomalu se narovnal a pozorně si ho prohlížel - viděl, že má jedno oko zakryté páskou a na tváři od čela, až po lícní kost jizvu.

„Jsem… Znám vás, pane?“

„Já jsem Edward Rochester…“ - řekl a podal mu ruku.

Znal to jméno, často ho slýchal od své matky. Nevěděl, co si o tom muži má myslet. Byl si už od dětství vědom toho, jak o něm matka mluví, ale nikdy se s ním nesetkal. Věděl, že matčinou vinou shořel dům toho muže a on byl zmrzačený. Trápila se tím i teď, po tolika letech. Důkladně si ho prohlížel a Edward si naopak prohlížel jeho.

„Vypadáte jako váš dědeček.“

„O tom nevím, nikdy jsem ho neviděl a jsem šťastný, že si pamatuji svého otce.“

„Váš dědeček byl stejně velký jako vy a měl stejně modré oči.“

„Co pro vás mohu udělat, pane Rochestere?“
„Doufal jsem, že uslyším nějaké zprávy o vaší matce, nebo že bych jí dokonce mohl vidět…“

„Proč?“

„Mám o ni strach, nikdo z okolí Thornfieldu neví, co se s ní stalo. Když jsem se uzdravil, dozvěděl jsem se, že odešla pryč, ale nikdo neví kam. Zřídil jsem pro ni v bance účet a správce mi řekl, že po celá léta si peníze nikdo nevyzvedl, až nedávno… Bál jsem se, že je snad mrtvá. Chtěl bych jí vidět.“

„To není dobrý nápad, matka je konečně v pořádku, začala nový život a obávám se, že by jí to jen rozrušilo.“

„Chápu… Nechci jí zneklidňovat, jen chci vědět, že je o ní dobře postaráno.“

„Nečekal jsem, že byste se o ní zajímal, byla to přece její vina, že jste ztratil ženu, část majetku a i část svého zdraví…“

„Ne, to neříkejte… Grace by mi nikdy vědomě neublížila.“

„To ne, ale vyčítala si, co se stalo a obviňovala se. Má pocit viny, že její neopatrností došlo k velikému neštěstí.“

„Byla to její neopatrnost, že se šílená žena mohla volně pohybovat po domě a způsobit tak katastrofu, to je pravda, ale byla moje vina, že jsem jí přivezl do Thornfieldu a dal jsem jí na odpovědnost Grace… Ale všechno to byla Boží vůle, takže nemá smysl někoho obviňovat.“

„Slyšel jsem, že jste mojí matce zachránil život - vrátil jste se pro ni do domu. Děkuji vám za to, pane.“

„Víte přece, že to byla moje nejlepší kamarádka už od dětství - byla pro mě jako sestra.“

„Vím, říkala mi to. Jestli chcete, pojďte dovnitř a dáme si šálek čaje…“Odvedl ho do veliké a čisté kuchyně.

„Matka teď pracuje v klášteře jako ošetřovatelka. Dva dny po požáru jsem jí odvezl z doktorova domu - nebyla nijak zraněná, jen se nadýchala kouře. Plakala, byla velmi rozrušená a chtěla vás vidět, než odjede, ale doktor jí řekl, že nejste při vědomí a že nemusíte svá zranění přežít. To jí zničilo - když zjistila, že byste mohl být mrtvý stejně jako vaše žena a to všechno kvůli ní… Odvezl jsem jí sem a tady neměla přístup k žádnému alkoholu. Netušil jsem, že pila - tajně, aby to nikdo nevěděl. To, že byla alkoholička jsem si uvědomil až po požáru.“ Rochester tiše naslouchal a nepřerušoval ho.

„Dozvěděli jsme se, že jste naživu, ale bez ruky a slepý. Pronajal jsem tuhle nemovitost, kde matka žila, ale jen seděla doma a pila - celého půl roku. Pak dostala dopis od správce, že jste pro ni založil bankovní účet s penězi, ale odmítala je vyzvednout…“

„Kde je teď?“

„Je se svým mužem - vaším nájemcem. Je to zemědělec, David Walker, znáte ho?“

„Jméno je mi povědomé, ale už si nevzpomínám na tvář.“

„Pan Walker byl u požáru, pomáhal hasit a přebíral matku z vašeho náručí, když jste jí vynesl ven.“

„Ano, už si vzpomínám, takový vysoký muž.“

„Odnesl jí do trávy - neznal jí, ale od té doby k nám často chodil na návštěvu a staral se o ní. Nikdy dřív se neoženil, jen pracoval a staral se o svého otce. Když zemřel, byl tak osamělý, že stále chodil k nám, i když k němu matka byla občas hrubá. Je o několik let mladší než ona, ale je slušný, milý a velmi příjemný. V každém případě, postupně se na jeho návštěvy začala těšit a nakonec se i ona zamilovala. Řekl, že si jí vezme, ale až přestane pít - už skoro devět let nepije… Stále cítila tu vinu a nikdy nesáhla na peníze od vás, vybírala jen úrok, ale nedávno si s manželem koupili malou farmu, proto peníze vyzvedla. Žijí teď šťastně. Ano, měli jsme problémy, ale mám ji rád a nechci, aby jí něco znovu trápilo…“

„Jsem rád, že je v pořádku, to rád slyším, ale opravdu bych jí chtěl vidět…“

„Není to moc daleko… od Thornfieldu jsou to tak čtyři hodiny jízdy.“

„Moje žena a já jsme v hostinci nedaleko odsud - nechali jsme děti u chůvy a chtěli jsme najít Grace.“

„Řeknu jí, že jsem vás viděl a zeptám se, jestli bude souhlasit se setkáním. V jakém jste hostinci?“

„Sweet Hall. Pokud se mnou nebude chtít mluvit, pochopím to, ale zeptejte se jí…“

Vystoupil a podal ruku Jane, která jela s ním a opatrně vylézala z kočáru. Stáli před malým a úhledným domečkem, za kterým se táhlo rozlehlé pole a louka. Právě chtěli zaklepat na dveře, když k nim přiběhla holčička - malá, hnědovlasá, s pihami na nose a hnědýma očima… Poznal ty oči…

„Mami, už jsou tady.“ - křikla holčička přes rameno a zamávala jim.

„Ahoj.“ - pozdravila je.

„Ahoj.“ - odpověděl Edward. „Můžu vědět, s kým mám tu čest?“

„Já jsem Ellen Walkerová. A vy jste určitě pan a paní Rochesterovi?“

„Ano, to jsme.“ - řekl s úsměvem a slavnostním tónem. „Jsem přítelem tvojí maminky, kamarádili jsme se už od dětství. Včera jsem potkal tvého velkého bratra, ale neřekl mi o tobě.“

„Hmmm, ale říkal mi, že máte děti… Přivezli jste je? Kolik jim je?“

Jane se zasmála a pak odpověděla. „Ne, je mi líto, ale nejsou tady s námi, jsou doma se svojí chůvou. Nedovi je skoro osm, Elizabeth bude šest a Helen je teprve rok. Máme ještě jednu holčičku, Adele, ale té už je devatenáct a je skoro dospělá. Kolik je tobě, Ellen?“

„Je mi sedm. To je škoda, doufala jsem, že je přivezete s sebou, je tady nuda. Abel má sice děti, ale jsou moc malé na to, abych si si nimi hrála.“

Chtěl jí na to něco odpovědět, ale zastavil se - viděl postavu, jak se k nim blíží. Narovnal se a pozoroval, kdo to je, ale v duchu to věděl - byla to Grace… Zastavila se pár metrů před nimi a jen se na sebe dívali... Chytil jí za ruku a stiskl - plakala tiše, slzy se jí valily po tvářích a ruce třásly. Bylo to deset let, co se neviděli, ale ve skutečnosti vypadala lépe teď, v osmačtyřiceti, než když jí viděl naposledy. Nebyla už tak hubená, obličej měl zdravou barvu a v rusých vlasech neměla ani jeden šedivý pramen, na rozdíl od něj.

„Nedělej to… Neplač Grace… Prosím, neplač, všechno je v pořádku.Vypadám strašně, já vím, ale jsem v pořádku.“

Pomalu se uklidňovala a hledala kapesník.  „Musím vám říct, pane Rochestere, dovolte mi říct…“

„Grace, není třeba, vím, co chceš říct… Nezlobím se, nikdy jsem se na tebe nezlobil - nebyla to tvoje chyba.“

Natáhl ruku a popostrčil Jane dopředu. „Miláčku, pamatuješ si na Grace Poolovou, no, teď je vlastně Grace Walkerová… A ty, Grace, jistě si vzpomínáš na slečnu Eyrovou, teď paní Rochesterovou…“

Ženy si s úsměvem potřásly rukama a Ellen s otevřenou pusou sledovala, jak její maminka pláče a zároveň se směje.

„Nellie by jí milovala…“ - řekl Edward a sklonil se k holčičce. „Víš o tom, že jsem znal tvoji babičku? Byla to úžasná žena a moc se mi po ní stýská.“

„…Dobrý den, já jsem David Walker. Nabídl bych vám ruku, ale musel bych se předtím umýt, pracoval jsem na zahradě.“ - řekl muž, který právě přišel hlubokým hlasem a usmál se na ně.

„Myslela jsem, že mě nenávidíš…“ - zašeptala Grace, když byli chvilku o samotě.

„Ne. Byl jsem naštvaný - na Boha, na sebe, ale nikdy ne na tebe.“

„No, nenáviděla jsem dost za nás za oba… Cítila jsem se provinile - starala jsem se o paní Rochesterovou, vím, že byla nemocná, ale… Občas byla v pořádku, někdy jsme si povídaly, ale jindy… Někdy jsem jí doopravdy nenáviděla, odpusť mi to.“

„Kdysi jsem se tě ptal, jestli jsi šťastná… Odpověz mi teď, ale popravdě - jsi?“

Podívala se na něj a ve tváři jí svítil úsměv. „Ano, teď jsem šťastná - nikdy jsem nevěřila, že bych mohla, ale jsem. Jen nemyslím, že si to zasloužím.“

„Byla jsi moje nejlepší kamarádka, Grace, nezapomněl jsem na to. Nezapomněl jsem, že bývaly doby, když mi zemřela matka, že tobě a Nellie - jediným vám dvěma na mě záleželo…“

Podali si ruce a s úsměvem se rozloučili.

Později, v ložnici ozářené měsícem, se Jane posadila na posteli a sledovala svého spícího manžela. Ležel na zádech - uvolněně a bezstarostně. Pořad vypadal mladě a plný energie - natáhla ruku a lehce ho pohladila po tváři. Tolik let, celých deset let už jsou manželé a stále ho miluje jako na začátku. Usmála se, naklonila se, políbila ho na čelo, pak se položila na polštář a zavřela oči…

~

…Jsem už vdaná deset let. Už vím, co to je, žít jen pro člověka a s člověkem, kterého milujete nade všechno ostatní tady na zemi. Pokládám za nesmírné požehnání, že můj manžel žije jen pro mě, tak jako já žiji pro něho. Žádná žena na světě snad nebyla svému muži nikdy tak blízká jako jsem já. Edwardova společnost mě nikdy nemůže omrzet, stejně jako moje společnost nemůže omrzet jeho a nikdy naše srdce nepřestanou bít v dokonalém souladu - proto jsme stále spolu. Být spolu pro nás dva znamená zároveň být svobodní. Skládám v něho veškerou svoji důvěru a on mi plně věnuje svou. Naše povahy se k sobě dokonale hodí a výsledkem je šťastná shoda…

… Charlotte Brontë - Jane Eyre …

Edward Rochester - III. - 6. kapitola

Kapitola šestá

Rochester

1839-1842

Ferndean, i když to bylo tmavé a vlhké místo, nebránilo tomu, aby tady žili šťastně a spokojeně. Narození Neda dalo nový impuls k poklidnému rytmu tohoto domu a všichni to viděli. John a Marie znali Edwarda Rochestera už od jeho mládí a byli překvapení a zároveň potěšení, když viděli, jak se jejich kdysi tak přísný a nevrlý zaměstnavatel - pak zlomený a nešťastný - změnil ve spokojeného manžela. S údivem pozorovali, jak se často směje a viděli, jak si hraje s malým synkem. Opět se začal věnovat obchodním záležitostem a stal se znovu pánem a správcem všech svých pozemků. I když ve Ferndeanu bylo vlhko a vzduch byl drsný, Ned vzkvétal a rostl jako z vody. Byl to baculatý chlapeček a jako chůvu najali Mariinu vnučku Molly, které bylo teprve šestnáct let. Byla nejstarší ze sedmi dětí a pracovala v Millcotte už od třinácti let. Byla šťastná, když mohla opustit svoji současnou situaci a spolu s babičkou a dědečkem pracovat pro Jane.

Ned začal chodit krátce po svých prvních narozeninách a brzy projevil velký zájem o horolezectví - tím připravil mnoho krušných okamžiků svému otci. Jane reagovala normálně, věděla, že se nemůže vyhnout obvyklým pádům a nárazům, stejně jako ostatní děti, ale Edward byl nervózní - neustále ho hlídal, aby si nijak ublížil.

„Musíš ho nechat, malá boule nebo odřenina mu neublíží, i ostatní malé děti často padají...“ - kárala ho, když měl výčitky za to, že se chlapeček rozběhl po trávě a po chvilce spadl. Zkontrolovala mu baculaté ručičky a když nezjistila žádné zranění, pustila ho znovu na zem.

„Já vím, ale když pláče, tak se vždycky leknu, že se mu něco stalo. Asi jsem už moc starý na tohle všechno…“

„Tak to už je pozdě si něco takového namlouvat, měl by sis na to zvyknout, protože od této chvíle to bude ještě horší.“ - zasmála se a políbila ho.

A opravdu - v létě, když bylo Nediimu osmnáct měsíců zjistili, že je opět těhotná. Bylo to nevyhnutelné, protože se milovali celkem často. S dalším těhotenstvím si Edward uvědomoval, že Ferndean bude moc malý pro tak velkou rodinu. Měly by se přistavit další místnosti nebo má nechat postavit nový dům? Byla to Jane, která se chtěla přestěhovat zpátky do Thornfieldu a on to nedokázal pochopit. Pro něj to byl jen dům plný temných a nenávistných vzpomínek.

„Přemýšlej o tom, Edwarde. Nemusíme ho postavit úplně stejný - můžeš změnit, co budeš chtít...“

Povídali si o tom, když leželi v posteli a Ned spal mezi nimi. Molly ho přivedla po koupání, kudrnaté vlásky ještě vlhké, oblečeného do dlouhé noční košile. Skákal mezi nimi v posteli, neustále něco drmolil a nakonec pomalu usnul. Oba rodiče, jejichž trpělivost byla občas těžce zkoušena jeho neustálou aktivitou a povídáním, byli rádi, že klidně spí a byl tak sladký s tou andělskou tvářičkou, ho odnesli do jeho postýlky ve vedlejším pokoji a unaveně ulehli.

„Ty už jsi o tom přemýšlela, viď?“

„Ano a dokonce jsem některé návrhy i nakreslila. Mám spoustu nápadů…“

V prosinci 1841, když bylo Nediemu něco málo přes dva roky porodila holčičku, Elizabeth Jane Rochesterovou - ve stejném pokoji, kde se narodil i její syn. Všechno postupovalo mnohem rychleji než minule. Ned cítil napětí a nechtěl se jí pustit - držel se jí za nohy a plakal, až ho Edward musel odnést do vedlejšího pokoje a uklidňovat, i když on sám se opět klidně necítil - byl stejně nervózní, jako minule... Ale za méně než hodinu slyšel křik svojí dcery, který se rozléhal po celém domě. Ulevilo se mu, že šlo všechno tak rychle a byl nadšený malou holčičkou. Držel jí v náručí a obdivoval její drobné prstíky a sladkou tvářičku, zatímco Ned se choulil v matčině náručí a mračil se na toho malého vetřelce a vypadal přesně jako jeho otec, když se zlobil.

Na rozdíl od svého bratra se Elizabeth tolik nepodobala otci - bylo to krásné dítě, ale její světle hnědé vlasy a zatím modré oči neukazovaly na podobu ani jednoho z rodičů. Ned vypadal jako Edward a čím byl větší, tím více to bylo zřejmé - měl jeho oči, jeho tmavou pleť i tmavé vlasy.

Když se na sebe občas Edward podíval do zrcadla, ulevilo se mu, že nevypadá už tak strašně a hrozivě, jak se obával. Levé víčko měl trvale uzavřeno, ale pravé oko vypadalo normálně a po tváři se mu táhla vybledlá jizva. Ale jediné, čeho se obával bylo to, že až jeho děti budou vyrůstat, všimnou si jeho zmrzačení a jizev a budou se ho bát… Ale trápil se zbytečně - jeho syn i dcera ho zbožňovali…

Spolu s Jane studoval její obrázky případné přestavby Thornfieldu a nakonec se shodli, že začnou. Konzultovali plány se stavitelem a když se dohodli na určitých změnách, začaly práce na novém domě - bude stát na stejných základech jako starý Thornfield Hall. Plynuly dlouhé měsíce, během nichž Ned vyrostl z batolete do klidného malého chlapce, který se velmi brzy začal zajímat o písmenka a čtení. Elizabeth rostla také jako z vody - vypadala jako její matka a doslova zbožňovala svého staršího bratříčka. Stěhovali se, když byly Elizabeth dva roky…

Květen 1843

„Doufám, že ti nebude vadit, že jsme si trošku zajeli.“ - zeptal se jí.

Zavrtěla hlavou - stále jí bylo záhadou jeho dnešní podivné chování. Byli na cestě do Mortonu. Jako každý rok tam jezdli na návštěvu za Dianou a Marií. Bylo to obtížné cestování, Ned chvíli neposeděl, pořád povídal a ještě těžší to bylo s Elizabeth - byla tak neposedná a proto si jí Edward vzal na klín.

„Vezmu si jí k sobě.“ - natáhla se po ní Adele a jemu se ulevilo.

Adele - bylo jí už patnáct let a nedávno ukončila studia na internátní škole poblíž Ferndeanu a teď žila s nimi. Pomáhala Molly s dětmi a užívala si prázdniny.

„Ne, navadí mi to, jen nevím, proč nejedeme rovnou do Mortonu - proč jedeme do Lowoodu?“

Vzal jí za ruku a pohladil. „Chci vidět, kde jsi tolik let žila, chci tě poznat úplně a chci vidět místa, kde jsi vyrůstala.“

„Proč to chceš? Nejsem si jistá, že chci vzpomínat na ty roky, co jsem tam musela být. Doufám jen, že se tam už podmínky trochu zlepšily.“

Několik měsíců před tím si všiml, že byla zamyšlená - ptal se, co se stalo, ale odpověděla jen, že si vzpomněla na svoji přítelkyni Helen, která měla právě výročí od své smrti. Nemohla na ní přestat myslet.

„Nemá ani pořádný hrob, leží jen pod hromadou hlíny - beze jména, bez ničeho. Náhrobek jsem jí udělala jen já sama - z kamenů, ale to jsem byla ještě dítě, teď už tam určitě není už vůbec nic…“

Malou chvíli byl v kočáře klid - Ned si prohlížel nějakou obrázkovou knihu, Adele zabavila Elizabeth houpajícími se hodinkami a Molly, Edward a Jane je jen sledovali. Ale cestování s dětmi nejde nikdy úplně hladce a za chvíli Ned zašeptal. „Mami, je mi špatně.“ - a okamžitě se pozvracel.

Zastavili - Jane a Molly vyndaly všechny hadry a plenky a společně očistily Neda i kočár. Adele to nedokázala, dělalo se jí z toho špatně a pak se znovu vydali na cestu.

Povzdychla si. „Neměla jsem ho nechat, aby si prohlížel, když se jede, nedělá mu to dobře.“ Vzala si k sobě Elizabeth a blížili se k Lowoodu.

„Už je ti líp, Nede?“ - zeptal se ho Edward. „No, popravdě jsi cítit, jako opilec v nějaké hospodské uličce. Dáme si společnou koupel, ať si dámy zatím odpočinou.“ - smál se. Vystoupili a nanosili zavazadla do hostince, kde se ubytovali.

Druhý den ráno se na chvíli rozloučili s dětmi, vzal jí za ruku a jen tak ledabyle prohodil, že by se chtěl projít a že by chtěl vidět okolí. Po krátké procházce došli na cestu, která vedla k Lowoodskému ústavu.

„Svítí sluníčko… Pamatuji si, že když jsem sem přijela, sněžilo a byla zima - byla jsem tak zmrzlá, že jsem si myslela, že se už nikdy nezahřeju.“ - zamračila se a zavřela oči - vzpomínala...

Edward jí objal a když zastavili před kamennou zdí, která se táhla podél hřbitova, na chvilku odešel do domku, který tam stál a něco si povídal s mužem, který vylezl. Muž mu podal balíček, Edward přikývl a vracel se k ní. Podával jí balíček zabalený do papíru - když ho otevřela, držela v ruce kytici lučních květin.

„Pro mě?“ - zeptala se zmateně.

„No, moc ne, ale myslel jsem si, že bys třeba chtěla položit květiny na hrob svojí přítelkyně, když už jsme tady.“

„Jsi tak pozorný, přiznám se, že jsem na to ani nepomyslela.“

„Nemohla jsi to vědět, neříkal jsem ti o svém plánu. Pojď, musím ti něco ukázat…“

Ještě kousek popošli a zastavili se na pro ní tak známém místě - sem chodívala, tady sedávala a kreslila a myslela na Helen. Teď na tom místě, kde měla hrob, stál krásný kámen, na kterém bylo vytesáno

RESURGAM

Helen Burns

„Co? To tady nebylo…“

„Máš radost? Myslíš, že je to to pravé? Nevěděl jsem, ale podle tvého vyprávění myslím, že by tenhle náhrobek vyhovoval.“

„To ty?“

Jen se usmál a přikývl. Vzpomněla si - mluvili spolu o Helen před několika měsíci, ale nikdy jí nenapadlo, že by mohl něco zamýšlet, i když si uvědomovala, že na jeho psacím stole viděla rozepsané dopisy, se kterými nechtěl pomoci - nechtěl, aby je viděla.

„Jsi tak hodný… Nevím, jak ti mám poděkovat, myslím, že si to zaslouží. Kdybys jí znal, měl bys jí rád.“

„Určitě. Už neplač…“ - ani si neuvědomovala, že jí po tvářích stékaly slzy.

„Jak jsi toho vůbec dosáhl?“

„Napsal jsem dopis správci Lowoodu a stručně jsem mu popsal, co mám v úmyslu. Platil jsem předem a John byl mým komplicem - odvážel moje dopisy do města a zase mi přivážel odpovědi, abys nic netušila.“

Sklonila se k náhrobku a položila na něj květiny. Dotkla se nápisu na jejím hrobě a prsty přejížděla přes Helenino jméno. Zadívala se do tváře svého manžela - viděla v ní i po těch šesti letech, co byli svoji tolik lásky a emocí, že tomu stále nemohla věřit. Stále nevěřila, že si to všechno zaslouží…

„Děkuji ti, Edwarde...“

„Jsem rád, že má tvoje přítelkyně konečně pořádné místo, kde je pohřbená, vím, že na ní často vzpomínáš.“ Pevně jí držel v náručí a slíbával stopy slz z tváří.

„Možná bychom po ní mohli pojmenovat dítě…“

„Ano, možná.“ - řekl nepřítomně a dál jí hladil po tváři. Vzala jeho ruku a ze své tváře si jí přesunula na břicho. Překvapeně se na ní podíval.

„Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že v listopadu…“

Edward Rochester - III. - 5. kapitola

Kapitola pátá

Noc se zdála být nekonečná - bušil na dveře Marie a Johna, mezitím utíkal zpátky k ní, nosil jí vodu a masíroval bolavá záda, podpíral jí, když chodila sem a tam a čekal, až se John vrátí s paní Collinsovou. Když přišla, doprovázel jí mladý asistent. Edwarda poslali pryč a všichni zůstali v pokoji, který byl připravený pro tento účel.

„Porod se rozběhl, myslím že je to tak v půli cesty, ale je to první dítě, takže to bude ještě chvíli trvat…“ - oznámila mu paní Collinsová, když ji prohlédla.

„Pane Rochestere, vaše žena je sice drobná, ale je mladá a silná, stejně jako spousta jiných žen. Teď můžete jen čekat - zaměstnejte se něčím, než to celé skončí.“- a zabouchla mu dveře před nosem.

Seděl v kuchyni, na sobě jen kalhoty a rozhalenou bílou košili a přesto mu bylo vedro. Strnule seděl u stolu, ruce v pěst položené před sebou a snažil se nebýt nevrlý na Johna, který ho chtěl nějak zabavit. Díval se před sebe a myšlenky měl rozházené - cítil, jak mu buší srdce a nedokázal se na nic soustředit. Když pak slyšel její výkřik, prudce se postavil a zalomcoval těžkými dveřmi. Kdysi dávno, v Thornfieldu také čekal za dveřmi, které byly zamčené - a když se pak otevřely, tak jen proto, aby ho opustila…

„Bože, neber mi jí… Nemůžu už bez ní žít…“ - šeptal a modlil se.

Ležela a cítila jen bolest - další a další stahy jí trápily a měla strach. Na začátku se snažila zůstat zticha, věděla, že by jí Edward slyšel a měl by o ní ještě větší strach, ale nakonec už to nešlo zadržet.

„Paní Rochesterová…Jane…“ - slyšela hlas paní Collinsové. „Už je to skoro za vámi, otevřete oči a pomozte mi. Podívejte se na mě…“

Otevřela oči a měla pocit, že jí praskne hlava - bylo jí horko a zima zároveň. Snažila se ovládat, ale bolest byla tak silná, že musela kousnout do polštáře.

„Ještě chvíli - nebude to už dlouho trvat, slibuji…Teď netlačte, chvilku počkejte…Teď...“

Zhluboka se nadechla, sklonila hlavu a měla pocit, že se trhá na dvě části. Svět kolem ní zčernal a slyšela jen svůj vlastní výkřik odněkud z dálky…

Stál a čelo měl opřené o dveře, pěsti zaťaté a měl chuť je rozbít, když slyšel její výkřik… Myslel na ní, na společné noci, kdy si leželi v náručí a kdy se milovali. Málokdy ho odmítla - myslel na její ruce a nohy propletené s jeho, její tiché a vášnivé výkřiky. Překvapilo ho, když si uvědomil, jak se zvuky a výkřiky bolesti podobajím těm z rozkoše. Slyšel jí, jak sténá a to bylo skoro víc, než mohl snést...

Nedokázal teď myslet na to, jaký zázrak početí dítěte je - jeho myšlenky se zabývaly jen tím, jak teď trpí. Slyšel jak trpí kvůli tomu, co jí on udělal… Znovu uslyšel její výkřik a pak ještě další - hlasitý a dětský…

Cítila, jak se jí ulevilo, když bylo dítě venku - pomalu se posadila a sledovala paní Collinsovou, jak ho odnáší na čistý ručník a ošetřuje. Zdálo se jí, že se nehýbe, ale když ho omývala, začalo kopat nožičkami a konečně zakřičelo.

„Je to chlapeček, paní Rochesterová a je moc krásný.“

Podala jí ho do náručí - přitiskla ho k sobě a smála se a plakala zároveň.

„Vítám tě, můj malý chlapečku.“ - zašeptala a políbila dítě na tvářičku.

„Paní Collinsová, prosím, můžete říct mému manželovi, že jsem v pořádku. Jistě čeká za dveřmi a asi je trochu vyděšený…“

„Pane Rochestere, máte syna a on vaše žena jsou v pořádku. Byl to jednoduchý porod, i když vím, že těm, kdo čekají venku se to zdá být strašné...“

Slyšel jí, co říkala, přikyvoval a konečně se uklidnil. Zhroutil se na židli - chtěl jí vidět, chtěl vidět, že je doopravdy v pořádku...

„Pane, měl byste si asi dát skleničku něčeho ostřejšího, jste celý bledý. Ještě nám dejte chviličku a pak můžete svoji ženu a syna vidět.“

Marie otevřela dveře a kývla na něj - kolena se mu třásla, když překračoval práh, ale šel rovnou k ní. Slyšel stříkající vodu, rozzlobený pláč dítěte, ale měl oči jen pro ní. Vypadala tak zranitelně, když seděla na posteli, vlasy čerstvě učesané a spletené do copu, tmavé kruhy pod unavenýma očima a rty rozpraskané - ale usmívala se na něj.

„Miláčku, už nikdy to nedopustím…“

„Edwarde, jsem v pořádku, nebylo to zas tak moc strašné... A on je tak krásný…“

Paní Collinsová mu podala chlapečka.

„Nemusíte se ho bát, pane, nemá zuby, tak vás neukousne.“

Neposlouchal jí, prohlížel si tvář svého syna. Byl tak malý a přece tak dokonalý - černé vlasy, hedvábné a dlouhé, malinkaté prsty a když otevřel oči a zamrkal, viděl, že má oči jako on - tedy takové, jako měl kdysi - veliké, zářivé a orámované tmavými řasami. Chlapeček zamával pěstičkami a zdálo se, jakoby se na něj díval.

„Děkuji ti, Bože…“ zašeptal, přistiskl dítě k sobě a cítil, jak mu do očí vstupují slzy. „Děkuji ti lásko za našeho chlapečka...“

Zadíval se na paní Collinosvoou. „A samozřejmě děkujeme i vám, madam. Jste si jistá, že jsou oba v pořádku? Dítě je tak maličké…“

Usmála se na něj. „Ale pane, podívejte se na jeho matku - kdyby byl veliký jako jeho otec, měli bychom o hodně víc práce dostat ho ven.“

…Jeho otec? Zavrtěl hlavou… Ach můj bože, já jsem jeho otec, je to opravdu můj syn… Stále tomu nemohl uvěřit.

Seděl v křesle, nohy měl natažené na posteli a díval se na svoji ženu, jak spí. Byly skoro čtyři hodiny ráno a v kolébce ležel jeho syn a také spal - naklonil se nad ním a kontroloval, jestli dýchá. Zvuky spícího dítěte ho uklidňovaly - upravil mu deku a ukazováčkem ho pohladil po tvářičce. Jeho synovi bylo čtrnáct hodin a už několikrát ho musela krmit. Poprvé jí ještě pomohla paní Collinsová, ale pak odešla a oni si uvědomili, že teď už se o toho drobečka musí starat sami - že to oni jsou odpovědní za ten křehký život…

Listopad 1839

Ve věku jednoho měsíce byl Edward Eyre Rochester pokřten v kostele ve Ferndeanu a křtil ho stejný farář, který je oddával. Kmotrou byla Diana Riversová, která přijela na návštěvu a přijela jim představit svého snoubence, kapitána Fitzjamese. Její sestra, Marie, nemohla přijet, protože se jí před dvěma týdny narodila dcera.

Edwardova láska k synovi a k ženě byla tak obrovská, že měl pocit, že se ani nevejde do tak malého srdce. Bál se, že nebude umět být milující a pečující otec - v tom svém nemohl hledat dobrý příklad, ale zjistil, že jeho obavy byly neopodstatněné. Láska k synovi přišla tak přirozeně, jako jeho vlastní dech a tlukot srdce a brzy se stal zručným i při péči o něj. Chlapeček byl v jeho náručí spokojený a den před křtinami ho obdařil svým prvním bezzubým úsměvem. Uvědomil si, že nic, co v životě prožil - žádné cestování, žádné místo, které kdy navštívil - nic se nedá srovnat s tímhle pocitem...

Vánoce roku 1839 byly ve všech směrech tak odlišné od těch, které trávil o tři roky dříve. Sám, poprvé ve Ferndeanu - seděl v křesle u krbu, zraněné tělo a bolavé srdce - byl unavený a neměl naději vůbec na nic...

Ale teď se chtěl smát, když se rozhlédl kolem sebe - na stěnách visely borovicové girlandy, červené stuhy a všude byly zapálené svíčky. Pilot ležel na koberci u praskajícího ohně, byl také spokojený, žaludek měl plný a spal v teple. Edward pozoroval Johna a Marii - byl jim vděčný za jejich laskavost a oddanost, se kterou mu po celá léta sloužili. Dostali vánoční bonus a zítra odcestují na několik dní za svojí rodinou, ale teď za ním přišli do salonku, aby si s ním připili na šťastný příští rok.

Adele přijela na prázdniny - seděla na pohovce vedle Jane a v náručí držela malého Neda. Byla malým bratříčkem nadšená, hrála si s jeho ručičkami a nebyly vidět žádné známky nějaké žálivosti. Chlapeček jí pozoroval a občas se na ní usmál - Adele ho za to lechtala a povídala mu sladké nesmysly. Edward sledoval obě děti a měl smíšené pocity - jedno dítě miloval každou částečkou svého těla a city k tomu druhému byly trochu komplikovanější…

Věděl, že k Adele necítí otcovskou lásku, ale malého Nedieho doslova zbožňoval - bez zaváhání byl za něj obětoval svůj život a styděl se, že nemůže to samé říct o citu k Adele... Záleželo mu na ní a staral se o ní, ale věděl, že jí nikdy nebude doopravdy milovat. Nebyl to jen její původ - věděl, že mnoho mužů miluje cizí děti, stejně jako svoje. Věděl, že jeho city k ní jsou komplikovanější a nenáviděl se za to. Všechno, co k ní cítil ovlivňovala minulost s Celine - to, jak ho podváděla a neměla ho ráda. Pokaždé, když si na to vzpomněl, měl chuť Adele vykázat do vedlejšího pokoje. Ale Jane jí milovala - zbožňovala jí a on to věděl. Sledoval jí, jak se naklonila k holčičce a políbila ji na tvář před tím, než si od ní vzala malého Neda. Dům byl naplněný pohodou, kterou tam přinesla - jeho žena byla opravdovým srdcem tohoto domova…

Edward Rochester - III. - 4. kapitola

Kapitola čtvrtá

 

Má oči jako já …

Říjen 1839

Ležela na pohovce, nohy položené na jeho klíně - nepřítomně jí hladil a díval se do ohně. Už několik dní byl vedlejší pokoj připravený na porod - lůžko bylo vystlané několika plachtami, byla připravená i dětská postýlka a maličké oblečení. Cítila jeho neklid - nebyl nemocný nebo mrzutý, ale tichý a jakoby nedosažitelný. Věděla, co ho trápí - bál se, že jí ztratí při porodu. Samozřejmě že i ona se bála, ale nechtěla o tom moc přemýšlet...

„Na co myslíš?“

Usmál se a dál jí hladil - kotníky měla trochu oteklé, ale jinak byla v pořádku, jen měla pocit, že je nemotorná a špatně spala, jinak se ale cítila opravdu dobře.

„Myslel jsem na moji matku, vlastně na oba dva rodiče. Víš, že je to dvaatřicet let od její smrti a patnáct let od smrti mého otce?“

„Myslím, že je přirozené, že o nich teď tolik přemýšlíš - také občas myslím na svoji matku. Ale já o ní vlastně nic nevím, nepamatuji si na ní, jen vím, že mi chybí, že bych jí teď chtěla mít blízko sebe.“

Objal jí kolem ramen a ona se k němu přitulila.

„Ještě jsme ani nemluvili o jméně pro dítě - kdyby to byla holčička, mohla by se jmenovat po mojí matce?“

„Elizabeth… Vždycky se mi tohle jméno líbilo - jestli chceš, budu ráda.“

Poslední dobou o dítěti moc nemluvil, i když věděla, že se na něj těší. Občas se jí dokonce zdálo, že se bojí té chvíle, až tu bude s nimi. Když před několika dny leželi v posteli a usínali, položil jí ruku na břicho. Nemluvili, jen si užívali společné blízkosti, leželi jeden druhému v náručí a cítili, jak dítě kope. Náhle si všiml malého pohybu po straně jejího břicha. Bylo to viditelné i přes noční košili - klouzalo to z jedné strany na druhou. Oba vybuchli smíchy.

„Je to buď noha nebo ruka, paní Collinsová mi to říkala.“

Edward se zapojil do shonu a příprav na dítě - pomáhal upravit jeden pokoj na dětský. Škrábal zdi i okna, maloval, pomáhal stěhovat nábytek a měl radost, když pozoroval, jak je Jane šťastná a spokojená.

„Chtěl bych, aby se holčička jmenovala i po tobě.“

„Elizabeth se mi zdála jako dobrá volba…“

„Elizabeth Jane… Chtěl bych, aby měla i kousek z tebe.“

„Ale když to bude chlapec, bude to samozřejmě Edward, po tobě…“

Zasténal. „Ne, ne, nemám rád to jméno, existuje nespočet dalších, která jsou mnohem lepší…“

„Ne, nikdy mě nenapadlo jiné jméno než Edward Rochester. Po kom jsi byl vlastně pojmenováný ty?“

„Můj bratr se jmenoval po otci a nějakém strýci - John Rowland já jsem byl prý pojmenovaný po králi.“

„Ty si vymýšlíš.“

„Ne, to ne, moje matka milovala historii a ráda četla. Rodiče chtěli holku - doufali v to, ale když jsem se narodil já, pojmenovala mě po králi ze své oblíbené knihy. Ani nevím, ze které, jen doufám, že to nebyl někdo zlý a despotický.“

„Je to krásné jméno a budu hrdá, když stejné bude mít i náš syn.“

„Edward Eyre Rochester.“ Zamračil se, ale pak přikývl.

„Ale jak poznáme, koho z nás budeš volat? Když jsem byl malý, moje ošetřovatelka mi říkávala Neddie, ale jen v soukromí, samozřejmě. Jednou, když mi tak řekla, netušila, že jí můj otec slyšel - ten ale zuřil. Křičel na ní: „Pro tebe je to vždycky jen pan Edward“…Víš o tom, že to byla matka Grace Poolové? Říkal jsem ti to někdy? Nellie Careyová - starala se o mě od narození, protože matka byla nemocná a dělala to i pak. Nejdřív mě jen kojila, spolu s Grace. Vyrůstali jsme bok po boku jako sourozenci skoro dva roky - pak jí najali, aby se o mě starala i dál. Ona to byla, kdo za mnou v noci chodil, když matka zemřela a utěšovala mě - na jejím rameni jsem plakal…“

Pohladila ho po tváři. „Co se stalo s Nellie?“

„Otec mě pak poslal do školy - nechtěl, aby se ze mě v její péči stal strašpytel, jak říkal. Ale než jsem odešel, stejně jsem se občas vyplížil ven a hrál si s Grace. Paní Fairfaxová na mě občas ještě dohlížela, ale byla velmi zaměstnaná prací na faře a otec jí pak najal jako hospodyni, když jsem byl na Jamajce. Když mi bylo asi patnáct, Nellie zemřela, byla těžce nemocná. Ani jsem to nevěděl, byl jsem ve škole a domů jsem směl jen na prázdniny. Chlapečkovi můžeme říkat Ned - jako památka na Nellie, co myslíš?“

„Budu moc ráda. Co se vlastně stalo s Grace?“

„Nevím, odešla, když jsem byl v bezvědomí po tom zranění. Carter mi řekl, že pro ní přijel její syn. Předtím, než jsem se s Johnem přestěhoval do Ferndeanu, jsem na její účet v bance vložil nějaké peníze. Asi je stále naživu, ale nereaguje na dopisy, které jí psala paní Fairfaxová. Jednoho dne jí zkusím najít, ale mám skoro strach jak budeme reagovat, až se uvidíme navzájem. Ale teď mám strach z něčeho jiného a ty víš z čeho…“

Mračil se, když mluvil a ve tváři se mu zračily obavy z budoucnosti - viděla je tam.

„Edwarde, vím, že se bojíš, ale všechno bude v pořádku, vím že bude… Prosím, přestaň se bát.“

21.října 1839

Chvíli ležel a dezorientovaně mžoural kolem sebe - uvědomoval si jasně hořící oheň v krbu i kroky, které slyšel. Otočil se a hledal Jane, ale místo vedle něj bylo prázdné. Viděl jí, jak stojí u krbu a dívá se do ohně.

„Drahoušku, jsi v pořádku?“

„Ach, ano, promiň, nechtěla jsem tě rušit.“

Postavil se za ní a objal jí rukama.

„Bolí tě to? Mám už poslat pro paní Collinsovou?“

„Ne, je to jen nepříjemné… Přemýšlím o tom, že bych se mohla poradit s Marií - měla děti a snad by mi pomohla ulevit od bolesti. Možná mi uleví pohyb…“

Cítil v sobě rostoucí strach - věděl, že je to přirozená věc, věděl, že to přijde, ale pořád na to nebyl připravený... Objal jí a zabořil obličej do jejích vlasů. Cítil, jak je malá a zranitelná v jeho náručí a dal by cokoliv - svoje oči, svůj život - jen aby byla v pořádku. Tolik se bál, že by o ni mohl přijít - spousta mužů ztratila svoje ženy i děti … Stávalo se to - stalo se to vlastně i jeho matce. Nepřemýšlel o tom, jak by žil, kdyby ji ztratil právě teď...

„Kéž bychom byli v Thornfieldu a kéž by tady byl Carter… Bylo by to o tolik jednodušší...“

„Paní Collinsová je schopná žena, pomáhala rodit už spoustu dětí a určitě mi pomůže - ona i Marie. Neměl by ses tolik bát, zažil jsi už ten pocit, když se narodila Adele.“

„Ne, tohle jsem necítil a stejně byla na světě, když jsem se vrátil… Nebyl jsem u toho.“

„Paní Collinsová rodí děti už víc než čtyřicet let, poznala by, kdyby bylo nutné poslat pro lékaře. A nevím, jestli bych chtěla, abys u toho byl - paní Collinsová by to asi nedovolila.“

„Kdybych mohl, zůstal bych s tebou - vzal bych tu bolest na sebe, jen kdyby to šlo…“

„Vím, že ano…“

Cítil, jak ztuhla, jak se prudce nadechla a zašeptala.

„Edwarde, zavolej Marii, prosím …“

Edward Rochester - III. - 3. kapitola

Kapitola třetí

Květen - červen 1839

Dny pomalu ubíhaly - Edward ležel v téměř úplné tmě a s očima ovázanýma. Byl tichý a přemýšlel - moc nemluvil. Chodila ho ošetřovat zdravotní sestra, lékař nedovolil, aby ho Jane ve svém stavu převlékala a starala se o něj. Sestra byla hrubá, nepříjemná a silně páchla po alkoholu - ale byla silná a když jí chtěla Jane s něčím pomoci, hrubě a rázně jí odbyla.

Nudil se - nemohl nic dělat, měl jen odpočívat. Jeho žena trávila co nejvíc času u něj, předčítala mu, držela ho za ruku a povídali si. Nabádal jí, ať se jde raději porozhlédnout po Londýně - nikdy tohle město neviděla, ale zůstávala u něj. Snažil se být trpělivý pacient, ale čas ubíhal tak pomalu a byl unavený - unavený ze své slabosti a závislosti na svojí milované ženě. Bylo mu čtyřicet let a jí jen jedenadvacet - chtěl být silný, chtěl se o ní starat… Nechtěl se cítit takhle neschopný...

Požádal mladou služebnou Kitty, aby Jane ukázala Londýn. Kitty byla víc než šťastná - za pár šilinků bude dělat paní Rochesterové průvodkyni. I když se jí zpočátku moc nechtělo, zjistila, že je to fascinující město - prohlížela si všechny památky a zajímala se o ně. Kitty bydlela několik mil za městem a přesně věděla, kam jít - kde má zelinář nejčerstvější zeleninu, ve kterém obchodě prodavač nešidí a kam se jít podívat. Byla jen o pár let mladší než Jane, byla vtipná a obě ženy se spolu hodně nasmály.

Tři dny po operaci doktor Smith kontroloval obvazy a dovolil Edwardovi, aby vstal z postele, ale pořád nedovolil, aby se vrátil domů - jízda v kočáře ještě nebyla vhodná. Když se Jane vrátila z procházky, bylo téměř komické, jak rychle se mu snažila všechno povědět - skoro hodinu mu povídala o všem, co je potkalo. Vyprávěla mu o lidech, které poznala, viděla nepokoje v továrnách, slyšela pověsti o plánovaném sňatku královny Viktorie a spoustu dalších novinek. Držel jí za ruku a byl rád, že se baví. Občas se cítil trochu provinile, že jí nechává v izolaci Ferndeanu, ale zdála se tam být šťastná a nikdy nelitovala, že by jí chyběla společnost.

Za další dva dny dostal povolení jít na procházku - oči měl stále ovázáné, ale s pomocí hůlky a svojí ženy vyšel do ulic. Za několik dní oslaví své druhé výročí od svatby a za několik málo měsíců se jim narodí první dítě - a když to všechno dobře dopadne, vrátí se mu i jeho ztracený zrak. Prožívali tuhle dobu jako líbánky, které nikdy neměli a skoro se odmítali vrátit do Ferndeanu. Po čtyřech týdnech doktor souhlasil, že Edward může konečně odjet domů. Varoval ho, že nikdy nebude na oko vidět tak dobře, jako předtím, ale může číst a psát, i když ne moc dlouho, ale bude to úžasný pocit nezávislosti, který získá a to je hlavní.

Červenec 1839

Ležel na svojí straně postele a v ruce držel svíčku. Měl radost z úspěšně provedené operace, byl schopný chodit úplně sám, bez doprovodu. Ležel a díval se na svoji ženu, jak tvrdě spí - díval se na ní něžně, připadala mu jako anděl... Ty poslední dva měsíce pro ní musely být také těžké. Jeho operace a její neustálé cestování z hotelu do sanatoria jí nepřidaly na klidu a to v době, kdy i ona potřebovala odpočívat. Přísahal si, že od téhle chvíle ji bude chránit a starat se - tak jako to dosud dělala ona pro něj…

Ležela na boku, levou ruku měla položenou na břiše a pravou pod hlavou - vlasy měla rozprostřené na polštáři. Obvykle si je splétala do copu, ale asi byla tak unavená, že zapomněla.
Byla to ta nejúžasnější věc - znovu jí vidět… Nikdy nezapomene na ten první pohled v ordinaci lékaře, když mu konečně sundal obvazy. Rychle zamrkal v reakci na prudké světlo v pokoji a rozlédl se kolem sebe…

…Byla taková, jakou si jí pamatoval, ale teď měla na sobě zelené šaty, stejné barvy, jako mají její oči a vlasy měla učesané jinak než dřív. Byla o maličko starší, ale mnohem elegantnější a krásnější, než si vůbec dokázal představit. A téměř stejně krásný pohled, jako na její tvář, byl i pohled na její břicho, které se jí jemně rýsovalo pod šaty...

Nebyl schopný přestat se na ni dívat, pořád si jí musel prohlížet - díval se na ní i při večeři a sledoval jí i večer. Musela se až smát, tváře jí zčervenaly a nakonec ho napomenula.

„Edwarde, je mi to už trapné, prosím, neprohlížej si mě pořád tak zkoumavě.“

„Je to ten nejhezčí pohled, jaký jsem si mohl představit…“ - mluvil vážně a byla to naprostá pravda.

Dnes večer, než ulehla do postele, díval se na ní, jak se šla převléknout. Viděl, jak vyšla bosa ze svojí šatny, oblečená jen do tenké noční košile, dlouhé vlasy rozpuštěné, v ruce kartáč. Po celé dva roky jí miloval a zkoumal jen rukama, a představoval si, jak vypadá její tělo. Teď cítil změnu i v jejím chování, cítil, jak si ho také prohlíží. Nepotřeboval, aby mluvila, rozuměl jí…stejně jako ona jemu.

„Miláčku, tys mě viděla už mnohokrát, ale já… Prosím, chci se na tebe dnes večer dívat, dovolíš mi to?“

Přikývla a měla nervózní pocit - stejný jako o svatební noci - cítila se rozpačitá a plachá, ale zároveň se nemohla dočkat. Cítila se hloupě s takovými pocity - je to přece její manžel, zná její tělo lépe než ona, nesčetněkrát ho viděla nahého, tak proč by on teď nemohl vidět jí? Zvedla ruce, aby jí stáhl košili…

Cítil plnost jejích ňader a zaoblenost bříška, ale teď jí mohl konečně i vidět. Za poslední dva roky by zaprodal duši ďáblu, jen za krátký pohled na ní a teď se dočkal... Srdce mu bilo rychleji, když si jí prohlížel - zvedl ruku a jemně se dotýkal jejích bradavek, líbal je a hladil jí břicho.

„Jsi tak krásná, tak dokonalá…“ - šeptal.

Nedokázala si vzpomenout, kdy byla tak vzrušená - stál před ní a hladil jí jemnou pokožku na břiše. Když vstal a přitiskl se k ní, cítila jeho erekci a když se ho dotkla, cítila jeho tvrdost i to, jak se chvěje. Odnesl jí na postel, poklekl před ní a začal jí líbat. Jemné polibky na stehna a mezi nohama, lehce se jí dotýkal. Cítil nárůst tepla ve svých slabinách a málem ztratil kontrolu - laskal jí a hladil, až sténala a vzdychala - „Edwarde, prosím, prosím…“

Posadila se, rozepnula mu kalhoty a hladila ho - zasténal a opět jí položil. Postel byla ve správné výšce, takže si jen klekl a vstoupil do ní. Pohyboval se tak, jak se jí to líbilo - pomalu a jemně - a dívali se jeden druhému do očí. Ležela pod ním a i když se jí tvář měnila spolu se vzrůstajícím vzrušením, nepřestávala se na něj dívat, takže se pohledem vpíjel a ztrácel v jejích očích…

„Miluji tě, kdybys věděla, jak moc tě miluji…“

Když pak leželi vedle sebe, hladil jí, až za chvíli usnula. Držel ji v náručí a miloval tak moc, až to bolelo…

…Pokud by se na ní díval objektivně, neviděl by žádnou velkou krásku - nos měla příliš drobný, bradu příliš dlouhou aby byla dokonalá, ústa příliš široká… Ale její oči - zelené a krásné s dlouhými řasami, vyvážily těch několik nedostatků. Ale on se na ní nemohl dívat objektivně, nebyl toho schopný - pro něj byla dokonalá…

Žena, která je milována má zvláštní druh krásy. Ještě si pamatoval tu chvíli, kdy jí viděl naposledy - když ho políbila a vyšla ze salonu, před tím, než utekla... Ta tvář a ten výraz ho mučily po všechny osamělé noci před jejím návratem - její bledá tvář a smutné - tak smutné oči… Byla pryč svatební záře, která se kolem ní vznášela ten den ráno… Ale teď byl ten obrázek nahrazen pohledem na krásnou ženu, zářící štěstím a zdravím - a bezpečnou v jeho náručí.

Edward Rochester poznal hodně žen - vždy dával přednost vysokým, exotickým ženám - tmavým a krásným. Jane se s nimi ale nemohla rovnat - jejich pracné účesy, jemné šaty, jejich kosmetické drobnosti, kterými se snažily zakrýt nedostatky… Myslel na to, jak uhýbaly pohledem, když si je zkoumavě prohlížel, jak se skrývaly za lichocení a faleš. Myslel na nudnost a dokonce krutost, která se skrývá za krásou. Do Thornfieldu se vrátil, aby se zbavil takovéhle ženské společnosti…

…A právě, když si myslel, že už nenajde žádnou, po které touží, potkal Jane - drobnou, štíhlou, bledou a podivně oblečenou. Ale neznala žádné triky a absolutně žádné falešné lichotky nebo svádění. Dívala se mu zpříma do očí, nebála se ho, když byl hrubý nebo arogantní. Mohli si spolu dlouhé hodiny povídat o zajímavých věcech a on se pomalu zamilovával, i když myslel, že ho tenhle cit mine... Byla tak čistá a upřímná - a byl rád, když to zjistil. Nepokoušela se ho vůbec nijak očarovat - nepokoušela se vůbec o nic. Byla to prostě jen Jane -  vždy sama sebou a přitom nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. Přál si, aby jí mohl dát najevo, co právě teď cítí - než si lehl, sfoukl svíčku, posunul se k ní blíž, objal jí a lehce políbil na tvář.

„Spi, moje krásko... Miluji tě navždy, věř mi to…“

Edward Rochester - III. - 2. kapitola

Kapitola druhá

 konec května 1839

Byli už v Londýně dva dny, když přišlo pozvání od pana Lanthorpa. Edward byl rád, naposledy ho viděl v roce 1836. Jane mu sice psala když se vzali, ale odpověď nepřišla. Když si byl jistý cestou do Londýna, poslali mu další dopis, na který konečně odpověděl. Bylo to milé a laskavé psaní, kde mu gratuloval k manželství a zároveň vyjádřil znepokojení, nad ztrátou jeho ruky a slepotou. Služka je odvedla do domu a brzy Edward slyšel známý, hluboký hlas Roberta Lanthorpa - otce jeho zesnulého přítele. Když se zdravil s Jane, byl jeho hlas teplý a laskavý a když Edwardovi stiskl ruku - tiskl ji dlouho a pevně.

„Ach, Edwarde…“ - zašeptal starý muž, když viděl jeho jizvy a prázdný rukáv. „Nikdy by mě nenapadlo, jak těžké mohou být naše životy…“

Snažil se ho uklidnit, což se mu po chvíli podařilo - starý pán mu naposledy stiskl ruku a usmál se na Jane.

„Paní Rochesterová, nevím, jestli vám to váš muž povídal, ale poprvé do tohoto domu vstoupil, když to byl ještě patnáctiletý dospívající mladíček a přijel sem na prázdniny s mým synem.“

Několik hodin společně seděli, povídali si a rozebírali svoje životy. Užívala si těch historek - ráda poslouchala, jaký její manžel byl, když byl mladší a smála se tomu vyprávění. Dozvídala se historky, které Edward a Hugo prováděli a o nichž se jí ani nesnilo. Pozdě odpoledne se vrátili do hotelu, kde si odpočinuli - Edward se snažil tvářit bezstarostně, ale v duchu byl nervozní. Napjatě očekával, jak zítra dopadnou u lékaře. Tiše ležel na posteli a snažil se být klidný a cítil, jak se k němu tiskne a šeptá.

„Nezáleží na tom, co ti zítra řekne, ať řekne cokoliv, nic se nezmění…“

Těžce polkl. „Já vím, já to vím… ale tolik bych tě chtěl vidět a tolik bych chtěl být zase muž, kterého bys nemusela vodit... Chci se o tebe starat já a ne aby to bylo naopak… A chci vidět naše dítě, až se narodí…“

Druhý den se vydali do ordinace doktora Smithe - jen polekaně zamrkala, když viděla všechny nástroje, které měl vyrovnané na stolku před sebou... Doktor byl strohý a nemluvný, jen poslouchal, jak přišel Edward ke zranění a jak ho Carter léčil. Když ho vyšetřil, umyl si znovu ruce a posadil se.

„Pane Rochestere, máte zjizvenou oblast kolem centra oka. Mám dojem, že se to zhojilo dobře od okraje ven, ale uvnitř se vytvořilo zjizvení a to se bez našeho lékařského zásahu samo nezlepší.“

„Chápu - jaká tedy bude léčba?“

„Chirurgický zákrok - je opravdu veliká šance, že všechno bude zase v pořádku. Nerad hazarduji, ale ve vašem případě je šance opravdu veliká. V nejhorším případě zůstane všechno tak, jak je teď, ale jak jsem řekl, šance, že budete vidět jsou opravdu veliké... Po operaci byste musel zůstat několik dní na lůžku, ale ne déle než týden. Je to teď už jen na vás, pane.“

„Dělejte, co je třeba. Chci vidět svoji ženu a chci vidět naše dítě, až se narodí...“ - řekl pevným hlasem.

Chodila sem a tam po pokoji přála si, aby mohla být s ním, ale lékař i jeho asistent jí nedovolili zůstat, protože se obávali, že trauma z operace by mohlo způsobit, že by potratila. Chtěla jim říct, že se nebojí, ale oni trvali na tom, že musí počkat venku. Teď přecházela po pokoji a snažila se zachytit sebemenší zvuk zpoza zavřených dveří. Věděla, že lékaři chtěli, aby byl vzhůru. Potřebují, aby si uvědomoval co se kolem děje - proto nedostal žádné opium na zklidnění a proti bolesti. Věděla, že další z mužů bude Edwardovi stále pevně držet hlavu, aby se nehýbal - představovala si, jak moc ho to bude bolet, ale nic neslyšela… Chodila sem a tam, rukama si hladila břicho a vzpomínala na Edwardova tichá slova… „Chci vidět svoje dítě…“ - a modlila se za něj.

Dveře se otevřely a vyšel doktor Smith - usmíval se a osušoval si ruce.

„Věřím, že operace dopadla dobře, paní Rochesterová.“

Natáhl ruku, aby jí zabránil vstoupit do místnosti.

„Asistent teď ovazuje oko, ale nemusíte mít obavy, uvidíte ho brzy. Váš manžel je opravdu silný muž a hodně to teď závisí na jeho schopnostech uzdravit se. Operace pro něj byla bolestivá a jeho spolupráce nám to hodně usnadnila.“

Cítila slabost v kolenou, proto se raději posadila na pohovku. Opřela se, zavřela oči a poprvé pocítila zvláštní pocit v břiše - jemný pohyb, jakoby malé narážení. Uvědomila si, co to bylo a ulevilo se jí - poprvé pocítila, jak se jejich dítě hýbá. Krátce nato jí doktor Smith pokynul, že může jít dál. Pokoj byl čistý, chirurgické nástroje byly pryč a Edward ležel na posteli a oko měl zavázané.

„Pane, přivedl jsem vaši ženu, jak jste chtěl, ale jen na chvilku, pak musíte odpočívat.“

Políbila ho na čelo a zašeptala.

„Doktor mi řekl, že jsi byl velmi statečný, miláčku a že všechno šlo dobře. Teď jen odpočívej - budu čekat venku.“

Edward Rochester - III. - 1. kapitola

Část třetí

 

Kapitola první

Památka obnovena

Duben, 1839

Přecházel sem a tam po koberci a přemýšlel, jak pokračovat v dopise, který jí diktoval.

„…s ohledem na tuto situaci mám pocit, že je správné nabídnout...“ - odmlčel se a podíval se směrem k ní. „Nemluvím moc rychle?“

„Ne, je to v pořádku… Všechno mám zapsané…“

Byl nervózní… Byla na začátku čtvrtého měsíce těhotenství a konečně už skoro týden jí netrápily žádné nevolnosti - byla plná energie a veselá. Věděl, že stojí u okna, rozeznával tmu a světlo, ale když se teď otočil, do očí ho udeřilo světlo s takovou silou, že se až lekl a ustoupil.

„Edwarde, jsi v pořádku?“

„Ano, jen jsem si myslel, že něco cítím…“

Nedokázal říct nic určitého, jen si už několik týdnů byl vědom toho, že občas zahlédne záblesky světla a barev. Dva roky byl schopný „vidět“ jen světlo a tmu a bál se, že teď snad blázní - cítil, jako by se oko uzdravovalo, ale nikomu nic neřekl, nechtěl klamat sám sebe ani ostatní.

„Máš na krku něco, co se třpytí?“

„Ano, řetízek, který jsi mi dal.“

„A máš na sobě světe modé šaty?“

„Proč? Ano, mám…“ - nejprve odpověděla nechápavě, ale pak slyšel, jak se nadechla, vyskočila ze židle a chytila ho kolem krku. „Edwarde…?“ - slyšel otázku v jejím hlase.

„Nevím, ale mám pocit, že občas něco vidím, zahlédl jsem záblesk něčeho třpytivého a viděl jsem modrou barvu tvých šatů. Viděl jsem to…“

Byli na cestě do Londýna, kde si domluvili schůzku doktorem Smithem - očním lékařem, kterého jim doporučil Carter. Zastavil se u nich před dvěma týdny cestou do Londýna, kam jel se svojí manželkou. Neviděl Edwarda od té doby, co se spolu s Johnem a Marií odstěhoval do Ferndeanu. Docela oněměl při pohledu na něj - jen stál a kroutil hlavou. Obrátil se k Jane a s úsměvem řekl.

„Mladá paní, je opravdu radost vidět vás dva spolu.“

Odvedla je do pokoje a Edward mezitím vyprávěl, co se stalo od té doby, co se neviděli. Byl to příjemně strávený den a když se chystali k odjezdu, Carter se zeptal.

„A teď se dostáváme k další části mojí návštěvy Edwarde - pokládám za velmi důležité se tě zeptat, kdy budeš chtít vrátit svého koně..?“

Za několik dní odjel spolu s Jane do Millcotte za Carterem, oplatit mu návštěvu. Věděla, že tohle byla jedna z nejtěžších věcí, co udělal - vzdal se milovaného koně... Když se přiblížil k jeho stání, kůň ho poznal a zaržál, dupal a tiskl hlavu ke svému pánovi. Edward k němu přistoupil, objal jeho obrovskou hlavu zdravou paží a šeptal mu cosi tiše do ucha…

„Kde dnes večer přespíte, paní Rochesterová?“ - zeptal se Carter.

„Máme v plánu zůstat v Rochester Arms, Edward chce zítra se svým správcem navštívit několik nájemníků.“

„Nasedněte do kočáru a ten vás odveze do hostince - já se postarám, aby váš manžel dorazil za vámi. Trochu později…“

„Co..?“ - zeptala se, ale zarazila se.

„Edward a já pojedeme na koni a nemyslím si, že k tomu potřebuje oči - ten kůň ho nenechá, aby si ublížil.“

Usmála se a přikývla.

„Sejdeme se v hostinci, miláčku, Carter s tebou má ještě nějaké plány…“

Srdce mu prudce bušilo - byly to už skoro tři roky, co naposledy seděl na koni. Carter mu pomohl vylézt do sedla a když pak seděl na koňském hřbetě, vypadalo to, jako kdyby se nikdy nerozloučili - muž a jeho kůň. Seděl pevně a snadno a když pak kůň začal cválat rychleji, automaticky se přizpůsobil jeho tempu a uvolnil se.

„Zítra nebudu cítit nohy, chodíme sice na procházky každý den - celé hodiny jsme venku, ale na koni jsem neseděl už tak dávno…“

„Jsi teď šťastný, co ses oženil - vidím to na tobě a jsem rád... Vypadáš tak dobře, Edwarde. Opravdu nedokážu říct, jak jsem rád, že jsi konečně spokojený.“

„Ona mě doopravdy zachránila - nejsem si jistý, jak dlouho bych žil, kdyby nepřišla…“

„Ulevilo se mi, když jsem vás spolu viděl. Doneslo se až k nám, že jsi tam žil jako poustevník a odmítal všechny návštěvy. Všiml jsem si, že tvoje žena čeká dítě - musíte být oba dva o to šťastnější.“

„Ano… Nejdřív, když se dlouho nic nedělo, jsem byl rád - ulevilo se mi, že nemusíme čelit situaci, ale pak se zřejmě Bůh rozhodl, že by se to mělo stát a požehnal nám. Dítě by se mělo narodit v říjnu, jak říká porodní bába. Nemůžu si pomoct, ale nevěřím jí - nevěřím, že jí pomůže, až bude třeba.“

„No tak, nebuď tak nedůvěřivý, jestli nebudou nějaké komplikace, porodní báby to zvládají velmi dobře. Určitě máš ale v okolí i nějakého lékaře?“

„Ano, je tam… Cartere, máš nějaké zkušenosti s porodem?“

„No, jako chirurg u námořnictva jsem neměl šanci být při tom, ale když jsem se usadil v téhle oblasti, občas jsem pomáhal porodit několik dětí, ale cesta odsud do Ferndeanu je dost daleká na to, abych dorazil včas, pokud by bylo třeba…“

„Já vím. Snažím se pořád si říkat, že porodní bába má dostatek zkušeností, Jane jí věří, ale já…“

„Bojíš se o ní?“

„Ano, byl jsem vyděšený, když mi řekla, že je těhotná… Snažil jsem se, aby nepoznala moje obavy, vím, že bych měl být šťastný a nechci, aby si dělala starosti i ona. Má takovou radost a vůbec se nebojí - chce mi dát syna...“

„A také může - do téhle doby nebyl důvod něčeho se obávat, tak snad tomu bude i dál. A co kdyby to byla dcera, to bys nebyl rád?“

„Bože, samozřejmě že ano... Ujistil jsem jí, že budu šťastný tak jako tak, ale jde mi jen o její bezpečí.“ Na chvíli se odmlčel. „Když jí držím v náručí, cítím, jak je drobná a bojím se, že to nepřežije a vždycky si vzpomenu na svoji matku, jak zemřela, když rodila moji sestru. Ještě teď mě občas v noci budí její křik - slyšel jsem jí, než zemřela… Proklínám se za to, že jsem nebyl opatrnější, pak by nemusela trpět...“

„Edwarde, zkus myslet na to, že všechno dobře dopadne. Vím, je to strašné, když vidím, co všechno musí ženy vydržet, ale moje žena tohle vydržela už pětkrát. Ženy jsou úžasně silná stvoření a když pak drží své dítě v náručí a je všechno za nimi, vědí, že to stálo za to. Ujišťuji tě, že víc žen přežije…“

Ujišťoval ho i když věděl, že to není tak docela pravda - v chudších okresech skoro polovina žen nepřežila porod a umírala, ale nechtěl mu to říkat a znepokojovat ho.

„Je přece rok 1839 a ne nějaký středověk - naše lékařské výzkumy a poznatky jsou mnohem vyspělejší. Tvoje žena je sice drobná, ale je zdravá, tak má stejné šance jako všechny ostatní. Už neměj ty svoje temné myšlenky a měl bys být rád za požehnání, kterého se vám dostalo… A jistě máte nárok na víc.“

„Já vím, že bych měl myslet jen na dobré věci a snažím se. Budu šťastný, už jen kvůli ní. Cartere, jednou jsem řekl, že ti nemůžu poděkovat za to, že jsi mi zachránil život, ale vím, že ti to dlužím… V té době, kdy jsem to říkal, jsem měl pocit, že neexistuje žádný důvod pro to, abych žil dál. Teď už si to ale nemyslím, veř mi to...“

„Já vím a bál jsem se o tebe - věděl jsem, že tě ve svém domě nemůžu zdržovat navěky a když ses rozhodl odejít do Ferndeanu, neměl jsem z toho radost.“

„Bál ses, že se zabiju? Myslím, že to bych neudělal… Kam to vůbec jedeme?“

„Nikam, jen se projíždíme po pozemcích pána z Thornfieldu… Předpokládám, že to majiteli nebude vadit…“

Edward se zasmál. „Buď vítán a buď mým hostem, příteli...“

Pobídl koně do cvalu a cítil, jak mu teplý vzduch proudí kolem obličeje - cítil se víc živý, než za celou dobu, co ho omezovalo jeho zranění. Bylo pro něj těžké přijmout poklidný a sedavý způsob života, když byl zvyklý na fyzickou aktivitu. Dokonce ani láska jeho drahé ženy mu nemohla vrátit aspekt jeho mužství. Poprvé, od svého zranění měl pocit, že je možné úplně všechno. Když pak dojeli do hostince a on se najedl a ulehl na postel vedle ní, byl nadšený, ale zároveň připustil, že to nebyl moc dobrý nápad, protože cítil, jak ho bolí stehna a nohy. Byl to rušný, ale šťastný den. Obchodní věci vyřídil dopoledne a odpoledne zamířili opět domů, kde Jane odepsala očnímu lékaři a domluvili se na vyšetření v Londýně.