Kapitola šestá
Rochesterovy děti
Červen 1860
„To snad nemyslíš vážně!“ - Edward se nevěřícně díval na Elizabeth.
„Myslím, tatínku... Mami, já vím, že je to pro vás určitě šok, ale jak jsem řekla, chtěla bych být ošetřovatelka. S tatínkem jsem často mluvila o Miss Nightingaleové i její práci a zdálo se mi, že jí také obdivuje…“
„Ano, obdivuji práci té ženy, ale je obrovský rozdíl, když chce stejnou dřinu vykonávat moje sedmnáctiletá dcera, která kvůli tomu přeruší studia na škole. Tahle práce není pro slečny z dobrých rodin…“
„Tati, to je ale zastaralý argument. Sama Miss Nightingaleová pochází z bohaté rodiny a její přítelkyně, Miss Cheltenhamová, naše učitelka, také oceňuje její práci. Zlepšila lékařskou péči ve válce, kdy tolik lidí umíralo úplně zbytečně. A mimoto, už jsem se slečnou Cheltenhamovou mluvila a řekla mi, že pokud by otec svolil, mohla bych nastoupit do výcvikové školy a přejít z Cheltenhamské školy do školy k Miss Nightingaleové…“
Ukázala dopis, který držela v ruce - ze školy Miss Nightingaleové v St. Thomas Hospital v Londýně.
„Tati, vybrali mě a je to pro mě čest. Nepřijímají každého a některé ženy jsou v tomhle směru již zkušené ošetřovatelky.“
„Hmmm, ale to bys musela žít přímo v Londýně… To není možné, jsi ještě moc mladá na samostatný život, tak daleko od rodičů.“
„Nebyla bych sama, tati, byla bych s ostatními dívkami. Budeme mít řád, budeme pracovat v nemocnici, nebo se budeme učit ve škole. Jediné, co bych potřebovala, je příspěvek na bydlení a na stravu… A svolení ke studiu, protože ještě nejsem plnoletá… Mami, chápeš mě? Nebyla jsi o moc starší, když sis dobrovolně zvolila život v novém prostředí, bez přátel… Když jsi odešla z Lowoodu… Odešla jsi pracovat sem, k tatínkovi a to všechno na vlastní pěst - chtěla jsi začít nový život… A pak jsi zase odešla, nevěděla jsi vůbec kam a co budeš dělat a přece všechno dobře dopadlo. Určitě víš, co cítím…“
„Miláčku, chápu, že chceš změnit svůj život, ale já jsem neměla na vybranou. Byla jsem úplně sama a kdybych nepodporovala sama sebe, neměla bych ani na jídlo. Ale ty máš nás, rodinu, která ti pomůže, nemusíš si vyšlapávat svoji vlastní cestičku. Máme dostatek finančních prostředků, abys mohla žít bez tvrdé práce nebo se jednou dobře vdát.“
„To je přesně to, o čem jsem mluvila …“ - a podívala se na oba rodiče. „Nechci se vdávat jen tak... Pokud mi láska vstoupí do cesty, budu jí akceptovat, ale nechci jí hledat. Jestli někdy potkám muže, kterého si budu vážit a budu ho milovat, budu ráda. Ale když se tak nestane, radši budu žít bez manželství. Svatba jen kvůli manželství … to nikdy.“
Jane byla ráda, že má její dcera takový názor - ona sama si vzala muže, který byl její pravou láskou, respektoval jí a miloval, místo toho, aby přijala nabídku od St. Johna. S ním by byl manželský život jen povinnost - bez lásky a citu. Edward dokonce odmítl použít její peníze - dědictví po strýci a dal je na zvláštní účet, jen pro ní a po svatbě řekl: „Jane, tyhle peníze jsou jenom tvoje. Podle zákona jsou sice moje, ale nechci vlastnit něco, co mi nepatří... Stejně jako nechci, abys někdy měla pocit, že tě vlastním já. I když jsi teď vdaná, jsi stále svobodný člověk. Máš vlastní rozum a vždy se řiď podle něj…“
Edward se o ní staral a zajišťoval všechny její potřeby, takže nikdy nebyla nucená peníze vyzvedávat. Snad jen při vyjímečných příležitostech si vzala peníze z úroků na dárky pro členy rodiny - zlaté manžetové knoflíky, dárky pro Marii, Dianu a Adele, příspěvky do sirotčince, zlaté řetízky pro dcery a manžetové knoflíky pro Neda, ale z větší části se peníze hromadily na účtě a věděla, že měla štěstí, že její manžel jí to umožňoval - věděla, že ne všude je to takové…
Přestala vzpomínat a přesunula svoji mysl opět do knihovny, kde teď seděli a mluvili s Elizabeth. Edward přecházel nervózně sem a tam. V duchu viděl Elizabeth, jak se někde v podkroví stará o nějakého šílence, tak, jako to kdysi dělala Grace a ona se zmítala mezi dvěma různými pocity - přirozeně podpořit dceru v její nezávislosti a tak trochu sobecky mít dívku doma v bezpečí s rodinou.
„Elizabeth, já ti rozumím, ale snaž se být trochu praktická - je to strašně náročná práce a ty nejsi tak silná. Ošetřovatelství není snadné…“
„Já vím, mami, ale teď jsem přece v pořádku. Těch několik bezvýznamných onemocnění, které jsem prodělala jako dítě mi snad neuškodí. Cítím se dobře a… mám pocit, že je lepší zemřít, když opravdu žiješ, když víš, co děláš, co cítíš, než umřít v elegantním salonu, znuděná a uvězněná.“
Jane věděla, že ostatní dívky Elizabethina věku pomalu vchází do společnosti a hledají manžely. Elizabeth nebyla nikdy oslnivě krásná, ale byla hezká a milá - měla přímý, inteligentní a pátravý pohled. Byla o něco vyšší, než její matka a měla stejnou tichou důstojnost.
„Co s tebou bude, až dokončíš tu školu? Kam půjdeš? Do nějaké vzdálené země a budeš pečovat o vojáky? Nebo se budeš dřít v nemocnici od rána do noci? Proč bys měla celý den úmorně pracovat, když ti můžeme dát všechno, co chceš…“ - vybuchl Edward.
„Tati.“ - povzdychla si dívka. „I slečna Nightingaleová bojovala s nesouhlasem celé svojí rodiny, ale nakonec jí podpořili a podívej, jaké měla úspěchy… Existuje hodně nemocnic a jen velmi málo lidí pracuje v tomhle oboru - na zlepšení zdravotní péče. Nevím, co bude v budoucnu, ale vím, že bych chtěla pokračovat v téhle cestě. A nerozmyslím si to, tati… Když mi to nedovolíš teď, počkám, až budu plnoletá a půjdu studovat potom. Mám pocit, že je to můj osud.“
„O tom nechci ani slyšet. To je absurdní, je ti teprve sedmnáct a já to nikdy nedovolím!“
Elizabeth ho pozorovala - klidně a rozumně. Zbožňovala ho a nikdy v životě se mu nevzepřela, ve skutečnosti nikdy nemusela. Když se před několika dny vrátila po třech měsících ze školy, byla překvapená - zdál se jí trochu víc šedivější a oči měl temnější. Byl stále silný, ale při pátravém pohledu viděla, že zestárl... Vypadal mladší, tak na padesát let, ale věděla, že je mu už přes šedesát. Náhle jí bodlo u srdce - její otec nebude žít věčně… Představa, že by tady Edward Rochester nebyl jí vyděsila a šokovala. Teď jen seděla a odporovala mu pohledem…
Cítil svírání v krku když pozoroval svoji milovanou dceru. Byla to směs dvou žen, které miloval nejvíc ve svém životě - jeho ženy a jeho matky - a nikdy nečekal, že by jí někdy něco odmítl. Ale to, co chtěla bylo nemyslitelné… Nechtěl se o tom dál bavit - otočil se a odešel.
„Mami…“
„Má tě moc rád, Elizabeth…“
„Já vím, taky ho mám moc ráda, ale jestli mě miluje, proč nechce, abych byla šťastná?“
„Chce to, ale chce, abys byla šťastná i s ním.“
„Ty mě chápeš, že ano, mami?“
„Ano, holčičko moje, ale promluvíme si to tom znovu zítra - i s tatínkem…“
Elizabeth stála u toaletního stolku, dlouhé vlasy rozpuštěné a energicky si je kartáčovala, než ulehne do postele. Vyrušil jí zvuk otevíraných dveří. Byla to Helen, bosá, v noční košili, vlnité černé vlasy stažené do copu a po špičkách utíkala k ní.
„Tak jak to dopadlo s tatínkem? Seděla jsem nejdřív za dveřmi, ale přišel Ned se slečnou Ellisovou a když viděl, že poslouchám, chtěl jít žalovat, ale nemyslím si, že to opravdu udělá.“
Obě dívky se usmály, když si vzpomněly na bratra - jak každou volnou chvíli tráví u Ellisových. Obě Rochesterovy dívky byly sice mladé, a Helen i trochu rozverná, ale přesto byly v podstatě vážné, milovaly četbu a diskuze o důležitých tématech. Nemohly pochopit bratrovu zaslepenost, kterou cítil k Mary Ellisové. Byla krásná, to je pravda - porcelánová pleť a zlaté vlasy - ale podle nich byla hloupá... Ale o tom si mohly povídat jen o samotě, protože Ned odmítal slyšet jakékoliv slovo proti své milované. Dívky věděly, že oba rodiče mají na Mary stejný názor, ale neřekli mu to a taky věděly, že nic není pro mladého člověka přitažlivější, než rodičovský nesouhlas.
„Lizzie, co tady budu dělat, až odjedeš studovat do Londýna a Ned se ožení s Mary? Určitě se nastěhují sem do Thornfieldu… Ta holka se pořád jen chichotá, až mám někdy chuť jí plácnout. Nechápu, jak to Ned může poslouchat, je tak hloupá…“
„Nebuď smutná, Helen, stejně v srpnu odjedeš do školy, tam, kde jsem i já a budeme tam spolu - tatínek mi nedovolí jet do Londýna... Maminka je moje poslední naděje, snad se jí podaří tatínka přesvědčit, aby mě tam pustil, jinak mi nezbyde nic jiného, než si hledat nějakého ženicha a vdát se… Ale já nechci.“
Helen bylo třináct a půl, byla vyšší než Elizabeth a bylo vidět, že až doroste, bude z ní kráska - vysoká, štíhlá, jemné zelené oči a tmavé vlnité vlasy. Ale Elizabeth na ní nikdy nežárlila, milovala svoji mladší sestru a byla hrdá na její krásu a vtip a nenáviděla ten pocit, že bude od ní tak daleko, jestli odjede studovat do Londýna, jak doufala.
„Chceš dneska spát v mojí posteli? Ještě jsi mi neřekla nejnovější drby z okolí a chtěla bych, abys mě trochu rozveselila.“
Helen jí skočila do postele a snažila se ukrást si většinu polštářů na svojí stranu, až z toho byla polštářová bitva. Dívky se začaly navzájem bouchat a chichotat a jejich smích byl čím dál hlasitější, až je zaslechla i jejich matka. Vešla do pokoje a pokárala je - chovají se tak, jako by jim byly čtyři a sedm let a ne čtrnáct a sedmnáct. Ale dívky se jen smály, ale postupně se uklidnily, uložily se do společné postele a dlouho, dlouho do noci si povídaly.
Jane se vrátila do ložnice, kde seděl Edward a mračil se.
„Nechci o tom mluvit...“ - řekl naštvaně.
„Nechtěla jsem nic říkat.“ - odpověděla mu klidně s úsměvem a odešla do koupelny, kde si čistila zuby a převlékla se. Když o pár minut později vyšla, došla k posteli, posadila se mu na klín a pohladila ho po hlavě.
„Pojď sem, ty starý blázne…“ - zašeptala a políbila ho na čelo. Konečně se usmál. Líbali se dlouho, až přestali myslet na děti trápení s nimi.
„Je zamčeno?“
„Je, a i kdyby nebylo, tak Ned stejně trucuje ve svém pokoji - že prý vůbec nechápeme, jak mu je, když hoří touhou oženit se se slečnou Ellisovou a holky se chichotají v pokoji - Helen bude spát u Elizabeth.“
„Nechci teď mluvit o dětech, pojď sem a ukážu ti, jak hořím já…“
Usmála se - i ona v té chvíli zapomněla na všechny starosti z posledních dní a vnímala jen jeho prsty a měkké rty, kterými jí hladil a jeho tiché šeptání... Nikdy, nikdy se nemohla nabažit toho krásného setkání těla a duše. Měla pocit, že čím déle jsou spolu, tím je to lepší. Edward byl lehce prošedivělý a jeho tělo se za ta léta trochu změnilo. I ona se změnila, ale když si leželi v náručí, tak necítili věk, ani čas a stále to pro ně bylo jako magie a požehnané útočiště od všech stresů a starostí...
Žádné komentáře:
Okomentovat