Potřebovala jsem na chvíli na čerstvý vzduch, tak jsem šla ven do zahrady a posadila se pod starý kaštan. Nebyla jsem tam dlouho sama, protože za chvíli tam za mnou přišel Charles.
„Můžu k vám?“
Usmála jsem se a ukázala jsem mu místo vedle sebe. „Samozřejmě, posaďte se…“
Oba dva jsme hleděli do prázdna a ani jeden z nás nemluvil.
„Musí to pro vás být těžké, když je najednou Thornfield plný cizích lidí.“
„Je to změna a pan Rochester má právo zvát si své přátelé. Je to ostatně jeho dům.“
„Co… Co si myslíte o Blanche Ingramové?“
Snažila jsem se vyjádřit to, co jsem cítila. „Je opravdeu moc krásná …“
„To není to, na co jsem se vás ptal. Líbí se vám?“
„Jak to myslíte?“ Byla jsem z té otázky zmatená.
„Myslíte si, že je to dobrý člověk?“
„Neznám jí tak dobře, abych to mohla posoudit.“ Lhala jsem…
„Edward i já jí známe už dlouho a pro někoho může být velmi těžké jí přijmout…“
„Tak proč se s ní chce oženit?“
Vypadal překvapeně. „Proč myslíte, že se s ní chce oženit?“
„Viděla jsem včera večer zásnubní prsten, který měl v kapse…“
Zasmál se.
„Víte, pozoruji vás každý večer, jak nás všechny pohledem studujete a zvláště Blanche a Edwarda.“
„Nestuduji vás, jen vás pozoruji, ale ne tak, jak myslíte... Ráda poznávám nové lidi, jejich reakce a tak…“
„Jste legrační, víte to? Edward mi řekl, že miluje ženu, která se tolik chrání před ostatními, že nevidí to, co má přímo před nosem…“
„Co to melete?“
Povzdychl si.
„Vaše budoucí štěstí leží přímo před vámi, ale musela byste natáhnout ruku a chytit ho…“
Náhle jsem se zvedla.
„Musím už jít…“
Pane Bože, Charlesi Eshtonovi se snad líbím ?!? Přemýšlela jsem o tom, co mi říkal a myšlenky se mi toulaly v mém vlastním světe, když jsem narazila na Grace Poolovou. Řekla jsem jí.
„Dnes tady byl váš bratr. Snaží se vydírat pana Rochestera. Víte proč?“
Smála se, když odcházela. „Vy opravdu nic nevíte, že jo?“
Byla jsem z toho všeho pěkně zmatená a měla jsem pocit, že všichni v Thornfield Hallu jsou šílení…
Další mizerná noc. Zdálo se mi, že mě Blanche vyhodila z Thornfieldu a zabouchla mi dveře před nosem... Když jsem se probudila, nevěděla jsem, co byl sen a co je skutečnost.
V kuchyni seděla paní Fairfaxová, před sebou prázdnou skleničku od vína.
„Oooo, Jane, neslyšela jste ty zprávy? Pan Rochester se dnes určitě chystá zasnoubit se slečnou Ingramovou.“
„Jak to víte?“ Snažila jsem se, aby to znělo chladně a klidně.
Obrátila oči v sloup.
„ Blanche mi to sama řekla. Nemyslíte, že je to tak vzrušující?“
„Jsem tím tak nadšená, že nevím, co bych na to měla říct…“
„Jsem zvědavá, jestli budou slavit svatbu tady v domě nebo v nějakém hotelu?“
„Nezaslouží si ho…“
„Ale Jane, to neříkej, to nejsi ty… Kde se bere tolik nepřátelství ve tvém hlase?“
Utekla jsem jako malá zbabělá holka a celé odpoledne jsem přemýšlela o tom, co mi řekla. I Adele poznala, že nejsem ve své kůži.
„Co se stalo, slečno? Máte nějaké starosti? Trápí vás něco? Nebojte se, všechno určitě dobře dopadne.“
Objala jsem jí a skoro jsem začala brečet. „Přála bych si, abys měla pravdu…“
Když jsme skončily s výukou, převlékla jsem se do sportovního oblečení a utekla jsem do tělocvičny. Cestou jsem bohužel narazila na Blanche. Zářivě se na mě usmála.
„Slyšela jsi tu novinu? Edward mě dnes určitě požádá o ruku…“
„To byl váš nápad?“
„Všichni muži potřebují občas trochu popostrčit tím správným směrem. Řekla jsem mu, že si zaslouží být šťastný…“
„A vy si myslíte, že když si vás vezme, tak bude?“
Položila mi ruku na rameno.
„Jane, nám je souzeno být spolu. Věděli jsme to už velmi dlouho… Ještě před tím, než ses tady objevila ty...“
„Doufám, že bude šťastný…“
V tělocvičně jsem začala kopat do boxovacího pytle a slzy mi tekly po tvářích. Za chvíli jsem byla zpocená a rozcuchaná, ale bylo mi to jedno. Nevšimla jsem si ani, že pan Rochester vešel dovnitř.
„To byl dobrý kop, Jane…“ Pochválil mě s úsměvem a šel ke mně.
Zavrčela jsem na něj, zamračila se a dál jsem bušila do pytle.
„Jsi nějaká naštvaná?“
Další rána do pytle, ale pak jsem nad sebou ztratila kontrolu, odhodila jsem rukavice na zem a začala jsem mu bušit pěstmi do prsou.
„Jak si můžete vzít takovou sobeckou mrchu? Zasloužíte si víc, než jí... Ona vás nemiluje tak jako já… Nikdo vás nemiluje tak jako já…“ a rozbrečela jsem se úplně... Nějak se mu podařilo dostat se za mě, chytil mě za ruce a pevně mě držel.
„Au, to bolí…“ křičela jsem a chtěla jsem se osvobodit. Sevřel mě ještě pevněji.
„Přestaň bojovat, Jane…“ zašeptal a políbil mě na krk.
Ztuhla jsem a uvědomila si, že se ke mně tiskne a já cítím, jak je vzrušený. Za normálních okolností bych si nikdy nic nezačala s mužem, který je zasnoubený s jinou ženou, ale moje tělo mě najednou vůbec neposlouchalo… Snila jsem o téhle chvíli od té doby, co jsme se poznali… Tohle byla jediná moje šance ho mít… Věděla jsem, že nikdy nikoho nebudu milovat tak, jako jeho…
Hladil mě na krku, pak mě obrátil a začal hladově líbat - jako bychom byly dvě divoká zvířata. Zatlačil mě ke zdi a sundal mi tričko, pak si klekl a sundaval mi šortky a kalhotky. Chtěla jsem protestovat, ale nešlo to, moje tělo si žilo svůj vlastní život a neposlouchalo mě… Když pak vstal a zadíval se na mě, viděla jsem v jeho očích jen nespoutanou touhu a věděla jsem, že už to nepůjde zastavit… A já jsem ani nechtěla… Čekala jsem, co bude dál… Postavil se a znovu mě začal líbat, rukama mi přejížděl po celém těle, pak mě nadzdvihl, jako bych vůbec nic nevážila. Obtočila jsem nohy kolem něj a cítila jsem, jak do mě vnikl. Zabolelo to jen maličko a s každým dalším proniknutím jsem cítila praskání zrcadla, o které se opíral, ale co na tom záleželo? Nechtěla jsem, aby to skončilo…
Když jsme oba dva opět mohli popadnout dech, vysmekla jsem se mu, posbírala jsem svoje oblečení a mířila jsem ke dveřím.
„Jane, co to děláš? Kam jdeš…?“ Vypadal šokovaně.
„Nemůžu tady zůstat, když se chystáte oženit se s Blanche…“
Smál se, ale viděla jsem, že mu po tvářích tečou slzy…
„Vy se mi smějete? Tohle byla pro vás jen zábava, že?“
Najednou zvážněl.
„Ne, Jane, to není vtip…“ Šel ke mně a snažil se mě obejmout.
„Myslíte si, že jste mi prokázal milost tím, že jste se se mnou vyspal? Líbilo se vám mít chudou a obyčejnou holku? Co se mnou teď uděláte? Pošlete mě pryč, protože to pro vás nic neznamenalo? Pro vás možná ne, ale pro mě ano… Nemůžu a ani nechci tady už dál zůstat a dělat, že se nic nestalo… Vím, že nejsem tak krásná jako Blanche, ale zasloužím si to samé co ona… Ve skutečnosti si myslím, že si zasloužím mnohem víc…“
Vzal mě do náruče.
„Máš pravdu. Ty si zasloužš mnohem víc, tisíckrát víc, než ona... Dnes ráno jsem řekl Eshtonovi, že někoho chci požádat o ruku…tebe, ne Blanche… Myslím, že jsi nás slyšela, ale myslela sis, že mluvím o ní… Miluju tě, Jane… Nikdy jsem nikoho tolik nemiloval, věř mi to…“
Chtěl mě políbit, ale otočila jsem hlavu na druhou stranu.
„Ty mi nevěříš?“
„Ne, ani trochu...“
Usmál se a pohladil mě po tváři.
„Je nám souzeno být spolu. Kdybys věděla, že jsem se do tebe zamiloval hned v tu chvíli, kdy jsem byl opilý a potkal tě v baru, věřila bys mi?“
Díval se na mě a jeho oči nelhaly - říkaly všechno, co cítil a bylo to mnohem víc, než v co jsem doufala, mnohem víc… Políbil mě a jemně objal.
„Promiň, nestalo se to tak, jak jsem to chtěl udělat, ale…“ Klekl si na jedno koleno…
„Jsem přesvědčený, že jsem tě poznal proto, abys mě zachránila. Mám pocit, že jsi moje druhé, lepší já a nedokážu si představit, že bys mě opustila… Miluji tě víc než sám sebe a prosím, Jane, prosím, vezmi si mě… Slibuji, že tě udělám šťastnou…“
Copak jsem mohla říct ne?
„Teď mi už konečně můžeš říkat Edwarde a ne pořád jen pane…“ Žertoval a pak zavrtěl hlavou. „Nemůžu uvěřit tomu, že to někdy řeknu, ale Jane, prosím, oblékni se...“
„Proč? Kam jdeme?“
Usmál se. „Do našeho pokoje…“
Když jsem se oblékla, popadl mě za ruku a utíkali jsme po schodech nahoru. Potkali jsme paní Fairfaxovou s košem špinavého prádla.
„Pane, právě jsem převlékla vaši postel. Budete ještě něco potřebovat?“
Usmál se na ní.
„Můžu k vám?“
Usmála jsem se a ukázala jsem mu místo vedle sebe. „Samozřejmě, posaďte se…“
Oba dva jsme hleděli do prázdna a ani jeden z nás nemluvil.
„Musí to pro vás být těžké, když je najednou Thornfield plný cizích lidí.“
„Je to změna a pan Rochester má právo zvát si své přátelé. Je to ostatně jeho dům.“
„Co… Co si myslíte o Blanche Ingramové?“
Snažila jsem se vyjádřit to, co jsem cítila. „Je opravdeu moc krásná …“
„To není to, na co jsem se vás ptal. Líbí se vám?“
„Jak to myslíte?“ Byla jsem z té otázky zmatená.
„Myslíte si, že je to dobrý člověk?“
„Neznám jí tak dobře, abych to mohla posoudit.“ Lhala jsem…
„Edward i já jí známe už dlouho a pro někoho může být velmi těžké jí přijmout…“
„Tak proč se s ní chce oženit?“
Vypadal překvapeně. „Proč myslíte, že se s ní chce oženit?“
„Viděla jsem včera večer zásnubní prsten, který měl v kapse…“
Zasmál se.
„Víte, pozoruji vás každý večer, jak nás všechny pohledem studujete a zvláště Blanche a Edwarda.“
„Nestuduji vás, jen vás pozoruji, ale ne tak, jak myslíte... Ráda poznávám nové lidi, jejich reakce a tak…“
„Jste legrační, víte to? Edward mi řekl, že miluje ženu, která se tolik chrání před ostatními, že nevidí to, co má přímo před nosem…“
„Co to melete?“
Povzdychl si.
„Vaše budoucí štěstí leží přímo před vámi, ale musela byste natáhnout ruku a chytit ho…“
Náhle jsem se zvedla.
„Musím už jít…“
Pane Bože, Charlesi Eshtonovi se snad líbím ?!? Přemýšlela jsem o tom, co mi říkal a myšlenky se mi toulaly v mém vlastním světe, když jsem narazila na Grace Poolovou. Řekla jsem jí.
„Dnes tady byl váš bratr. Snaží se vydírat pana Rochestera. Víte proč?“
Smála se, když odcházela. „Vy opravdu nic nevíte, že jo?“
Byla jsem z toho všeho pěkně zmatená a měla jsem pocit, že všichni v Thornfield Hallu jsou šílení…
Další mizerná noc. Zdálo se mi, že mě Blanche vyhodila z Thornfieldu a zabouchla mi dveře před nosem... Když jsem se probudila, nevěděla jsem, co byl sen a co je skutečnost.
V kuchyni seděla paní Fairfaxová, před sebou prázdnou skleničku od vína.
„Oooo, Jane, neslyšela jste ty zprávy? Pan Rochester se dnes určitě chystá zasnoubit se slečnou Ingramovou.“
„Jak to víte?“ Snažila jsem se, aby to znělo chladně a klidně.
Obrátila oči v sloup.
„ Blanche mi to sama řekla. Nemyslíte, že je to tak vzrušující?“
„Jsem tím tak nadšená, že nevím, co bych na to měla říct…“
„Jsem zvědavá, jestli budou slavit svatbu tady v domě nebo v nějakém hotelu?“
„Nezaslouží si ho…“
„Ale Jane, to neříkej, to nejsi ty… Kde se bere tolik nepřátelství ve tvém hlase?“
Utekla jsem jako malá zbabělá holka a celé odpoledne jsem přemýšlela o tom, co mi řekla. I Adele poznala, že nejsem ve své kůži.
„Co se stalo, slečno? Máte nějaké starosti? Trápí vás něco? Nebojte se, všechno určitě dobře dopadne.“
Objala jsem jí a skoro jsem začala brečet. „Přála bych si, abys měla pravdu…“
Když jsme skončily s výukou, převlékla jsem se do sportovního oblečení a utekla jsem do tělocvičny. Cestou jsem bohužel narazila na Blanche. Zářivě se na mě usmála.
„Slyšela jsi tu novinu? Edward mě dnes určitě požádá o ruku…“
„To byl váš nápad?“
„Všichni muži potřebují občas trochu popostrčit tím správným směrem. Řekla jsem mu, že si zaslouží být šťastný…“
„A vy si myslíte, že když si vás vezme, tak bude?“
Položila mi ruku na rameno.
„Jane, nám je souzeno být spolu. Věděli jsme to už velmi dlouho… Ještě před tím, než ses tady objevila ty...“
„Doufám, že bude šťastný…“
V tělocvičně jsem začala kopat do boxovacího pytle a slzy mi tekly po tvářích. Za chvíli jsem byla zpocená a rozcuchaná, ale bylo mi to jedno. Nevšimla jsem si ani, že pan Rochester vešel dovnitř.
„To byl dobrý kop, Jane…“ Pochválil mě s úsměvem a šel ke mně.
Zavrčela jsem na něj, zamračila se a dál jsem bušila do pytle.
„Jsi nějaká naštvaná?“
Další rána do pytle, ale pak jsem nad sebou ztratila kontrolu, odhodila jsem rukavice na zem a začala jsem mu bušit pěstmi do prsou.
„Jak si můžete vzít takovou sobeckou mrchu? Zasloužíte si víc, než jí... Ona vás nemiluje tak jako já… Nikdo vás nemiluje tak jako já…“ a rozbrečela jsem se úplně... Nějak se mu podařilo dostat se za mě, chytil mě za ruce a pevně mě držel.
„Au, to bolí…“ křičela jsem a chtěla jsem se osvobodit. Sevřel mě ještě pevněji.
„Přestaň bojovat, Jane…“ zašeptal a políbil mě na krk.
Ztuhla jsem a uvědomila si, že se ke mně tiskne a já cítím, jak je vzrušený. Za normálních okolností bych si nikdy nic nezačala s mužem, který je zasnoubený s jinou ženou, ale moje tělo mě najednou vůbec neposlouchalo… Snila jsem o téhle chvíli od té doby, co jsme se poznali… Tohle byla jediná moje šance ho mít… Věděla jsem, že nikdy nikoho nebudu milovat tak, jako jeho…
Hladil mě na krku, pak mě obrátil a začal hladově líbat - jako bychom byly dvě divoká zvířata. Zatlačil mě ke zdi a sundal mi tričko, pak si klekl a sundaval mi šortky a kalhotky. Chtěla jsem protestovat, ale nešlo to, moje tělo si žilo svůj vlastní život a neposlouchalo mě… Když pak vstal a zadíval se na mě, viděla jsem v jeho očích jen nespoutanou touhu a věděla jsem, že už to nepůjde zastavit… A já jsem ani nechtěla… Čekala jsem, co bude dál… Postavil se a znovu mě začal líbat, rukama mi přejížděl po celém těle, pak mě nadzdvihl, jako bych vůbec nic nevážila. Obtočila jsem nohy kolem něj a cítila jsem, jak do mě vnikl. Zabolelo to jen maličko a s každým dalším proniknutím jsem cítila praskání zrcadla, o které se opíral, ale co na tom záleželo? Nechtěla jsem, aby to skončilo…
Když jsme oba dva opět mohli popadnout dech, vysmekla jsem se mu, posbírala jsem svoje oblečení a mířila jsem ke dveřím.
„Jane, co to děláš? Kam jdeš…?“ Vypadal šokovaně.
„Nemůžu tady zůstat, když se chystáte oženit se s Blanche…“
Smál se, ale viděla jsem, že mu po tvářích tečou slzy…
„Vy se mi smějete? Tohle byla pro vás jen zábava, že?“
Najednou zvážněl.
„Ne, Jane, to není vtip…“ Šel ke mně a snažil se mě obejmout.
„Myslíte si, že jste mi prokázal milost tím, že jste se se mnou vyspal? Líbilo se vám mít chudou a obyčejnou holku? Co se mnou teď uděláte? Pošlete mě pryč, protože to pro vás nic neznamenalo? Pro vás možná ne, ale pro mě ano… Nemůžu a ani nechci tady už dál zůstat a dělat, že se nic nestalo… Vím, že nejsem tak krásná jako Blanche, ale zasloužím si to samé co ona… Ve skutečnosti si myslím, že si zasloužím mnohem víc…“
Vzal mě do náruče.
„Máš pravdu. Ty si zasloužš mnohem víc, tisíckrát víc, než ona... Dnes ráno jsem řekl Eshtonovi, že někoho chci požádat o ruku…tebe, ne Blanche… Myslím, že jsi nás slyšela, ale myslela sis, že mluvím o ní… Miluju tě, Jane… Nikdy jsem nikoho tolik nemiloval, věř mi to…“
Chtěl mě políbit, ale otočila jsem hlavu na druhou stranu.
„Ty mi nevěříš?“
„Ne, ani trochu...“
Usmál se a pohladil mě po tváři.
„Je nám souzeno být spolu. Kdybys věděla, že jsem se do tebe zamiloval hned v tu chvíli, kdy jsem byl opilý a potkal tě v baru, věřila bys mi?“
Díval se na mě a jeho oči nelhaly - říkaly všechno, co cítil a bylo to mnohem víc, než v co jsem doufala, mnohem víc… Políbil mě a jemně objal.
„Promiň, nestalo se to tak, jak jsem to chtěl udělat, ale…“ Klekl si na jedno koleno…
„Jsem přesvědčený, že jsem tě poznal proto, abys mě zachránila. Mám pocit, že jsi moje druhé, lepší já a nedokážu si představit, že bys mě opustila… Miluji tě víc než sám sebe a prosím, Jane, prosím, vezmi si mě… Slibuji, že tě udělám šťastnou…“
Copak jsem mohla říct ne?
„Teď mi už konečně můžeš říkat Edwarde a ne pořád jen pane…“ Žertoval a pak zavrtěl hlavou. „Nemůžu uvěřit tomu, že to někdy řeknu, ale Jane, prosím, oblékni se...“
„Proč? Kam jdeme?“
Usmál se. „Do našeho pokoje…“
Když jsem se oblékla, popadl mě za ruku a utíkali jsme po schodech nahoru. Potkali jsme paní Fairfaxovou s košem špinavého prádla.
„Pane, právě jsem převlékla vaši postel. Budete ještě něco potřebovat?“
Usmál se na ní.
„Ano, nechceme, aby nás někdo rušil…“
Malinko se usmála. „Jak si přejete, pane...“
Malinko se usmála. „Jak si přejete, pane...“
Žádné komentáře:
Okomentovat