Auto bylo opravené v pět hodin odpoledne tak, jak slíbili - cena byla 1700 dolarů, takže jsem měla ještě 100 dolarů. Nasedla jsem, vrátila se na hlavní silnici a pokračovala směrem do Gatesheadu. Cesta byl naštěstí klidná a k tetě jsem dorazila v půl deváté večer.
Její dům vypadal mnohem menší, než jak jsem si pamatovala, ale byl v mnohem horším stavu. Barva byla vybledlá a popraskaná, záhony plné plevele a okna špinavá.
Vzala jsem tašky ze zadního sedadla a šla ke dveřím, srdce jsem měla až v krku, když jsem si připomněla ty chvíle, kdy jsem tady musela žít. Zazvonila jsem… Nemusela jsem čekat dlouho, protože se vzápětí otevřely a přede mnou stála žena v bílém plášti.
„Mohu vám nějak pomoci?“
„Já jsem Jane Eyrová.“
„Kdo?“
„Jane Eyrová… Moje teta mě očekává…“
Usmála se na mě.
„Nečekala jsem, že přijdete, pojďte dál. Já jsem Bessie, sestra z hospicu. Asi si mě už nepamatujete, ale občas jsem vás hlídala, když jste byla ještě malá. Bydlela jsem o několik domů dál a vaše teta mě najímala na hlídání dětí...“
Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že od té chvíle, co jsem tady byla naposledy, se skoro nic nezměnilo. Nábytek stál stále na stejném místě, obraz s ošklivou krajinkou stále visel nad krbem a fotografie dětí paní Reedové stály v oprýskaných rámečcích na římse. Všechno bylo ale zašlé a pokryté prachem.
V knihovně jsem zahlédla oblíbenou knihu „Příběhy z cizích zemí“. Usmála jsem se, protože chvíle strávené nad knížkami, byly jediné šťastné, které jsem v tomto domě prožívala. Vzala jsem knihu do ruky a přičichla k ní - stále stejný, zatuchlý a tajemný pach. Mohla jsem sedět celé hodiny a listovat v ní, v duchu jsem požívala dobrodružství v Indii nebo v Japonsku, tak jak se tam psalo. Ale jen do té doby, než to zjistil můj bratranec John… Nepříjemný a zlý kluk. Měl problémy ve škole, týkaly se šikany slabších spolužáků - byl to rváč. I když byl jen o čtyři roky starší než já, byl dvakrát tak vysoký a silnější. Rád zastrašoval slabší a zvláště mě. Když zjistil, že si půjčuji knihy, vytáhl mě ze skrýše za závěsem za vlasy a křičel na mě.
„Cos tam dělala?“
Zakoktala jsem, protože jsem se ho doopravdy bála. „Jen jsem si četla…“
Vytrhl mi knihu z ruky.
„To nejsou tvoje knížky, jsou naše… A ty nikdy nebudeš patřit mezi nás…“
A praštil mě s ní přes hlavu. Cítila jsem, jak mi teče krev z čela, uhodil mě tvrdým rohem a rozsekl mi kůži. Dostala jsem najednou strašný vztek, rozběhla jsem se a praštila ho do břicha. Byl spíš víc překvapený, než aby ho to bolelo, protože se jen zle usmál a zakřičel.
„Mami, Jane mě uhodila…“
Teta Sarah hned přiběhla, aby zjistila, co se děje. Začala Johna utěšovat, jako bych ho skoro zabila, pak se ke mně otočila a praštila mě přes tvář tak tvrdě, že jsem spadla a udeřila se o zeď. Pak mě odtáhla za ruku pryč a zamkla mě ve sklepě…
Bylo mi najednou na omdlení, když jsem na tohle všechno vzpomínala, naštěstí se otevřely dveře a do pokoje vstoupila Georgiana a Eliza - moje sestřenice…
Jejich pozdrav byl studený a lhostejný. Zkoumavě si mě prohlížely.
„Kde je John?“ Zeptala jsem se.
„Copak jsi neslyšela o tom, že ho policie zabila při pokusu o vloupání? Zastřelili ho…“
„To je mi líto, nevěděla jsem o tom. Jak je paní Reedové?“
„Teď odpočívá.“
Bessie mě odvedla za tetičkou do její ložnice, ale varovala mě, že nemá dobrou náladu.
„Nechám vás o samotě. Kdyby něco, zavolejte…“
Ležela na posteli a vypadala doopravdy špatně, bledá, hubená, ale neodpustila si cigaretu, kterou držela v kostnatých prstech. Když mě uviděla, rozkašlala se.
„Kdo jste a co tady chcete?“
„Já jsem Jane Eyrová, chtěla jste mě vidět...“
„Hmm, nemůžu uvěřit, že jsi doopravdy přišla…“
„Poslala jste pro mě.“
Snažila jsem se vzít jí za ruku, ale ucukla a zadívala se jinam. Zranilo mě to - pořád mě nenáviděla i po těch letech...
„Změnila ses. Naposledy jsem tě viděla,když jsi byla malá holka.“
„Už jsem vyrostla...“
„Máš pravdu. Vždycky jsi byla takový malý spratek a jen jsi mi přidělávala starosti. Nikdy jsi neudělala nic tak, jak jsem chtěla já.“
„Když to říkáte…“
„A John, to byl tak hodný chlapec... Proč jsi nemohla být jako on? Kéž bys byla mrtvá raději ty, místo něj… Proč mi ho zabili?“
„Protože se pokusil vykrást obchod… Kdyby byl tak dokonalý, jak myslíte, nedělal by to…“
„Už zase, zase ta tvoje povaha... To je jeden z důvodů, proč jsem tě nenáviděla. Vždycky sis myslela, že jsi lepší než my, jen kvůli tomu, žes tolik četla. Vždycky jsi chtěla něco víc…“
Křičela na mě a lapala po dechu. Volala jsem na Bessie, aby jí přišla uklidit a dát nějaká sedativa.
„Myslím, že teď byste měla jít, potřebuje si odpočinout..:“
Druhý den mi Eliza řekla, že matka má rakovinu plic a má před sebou tak měsíc života. Když si mě znovu nechala zavolat do svého pokoje, seděla a kouřila, jako obvykle. Musela jsem se jí zeptat…
„Proč mě tolik nenávidíte?“
„Protože jsi mi připomínala tvojí matku, proto...“
„A co vám udělala tak špatného?“
„Nic, ale bylo jí jedno, co si o ní ostatní myslí a byla příliš nezávislá, když se obrátila proti celé své rodině a vzala si tvého otce. Byl chudý a tak jí rodiče vydědili, ale ona byla i tak šťastná. Já jsem si vzala svého muže, bratra tvojí matky pro peníze a byla jsem nešťastná! Byli jsme bohatí, ale přesto jsem nebyla šťastná… A tvoje matka ano, i když neměla ani vindru…“
„Takže jste mě nenáviděla jen proto, že jste žárlila na mojí matku?“
Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi právě řekla… Nadechla jsem se, ale pak jsem se znovu posadila.
„Tak jen mi to nandej, zasloužím si to…“
Když jsem nic neříkala, udiveně se na mě podívala.
„Kde je to vášnivé a vzpurné dítě, které znám? Když jsi na mě křičela, že mě nenávidíš a že mě nikdy nebudeš mít ráda?“
„Vyrostla jsem a odpustila jsem vám…“
„Počkej, je toho víc, co jsem ti neřekla…“ Otevřela šuplík a vytáhla obálku.
„To jsou akcie, které koupila tvoje matka, než zemřela. Uložila je pro tebe, jenom pro tebe. Chtěla jsem je prodat, ale je tam písemné ustanovení, že se v případě jejich smrti mají prodat a použít na tvoje studium. Teď jsi plnoletá, tak s tím můžeš dělat, co chceš…“
Vzala jsem si papíry a zjistila, že je to aktuální výpis, na kterém bylo něco málo přes 20.000 dolarů. Vím, že to nezní jako nějaká obrovská částka, ale měla jsem posledních 100 dolarů a tohle pro mě bylo jmění… Nemohla jsem uvěřit, že mám najednou tolik peněz…
„Proč jste mi o tom neřekla dřív?“
„Nechtěla jsem, abys věděla, že máš nějaké peníze a kdyby to šlo, nechala bych si je já, ale právník mi napsal, že jsou jen pro tebe a že je nemůžu vybrat…“
Když jsem se vrátila do ložnice, kde jsem měla svoje věci, došlo mi, že jsem vůbec nezavolala Edwardovi, aby věděl, že jsem v pořádku dojela. Použila jsem telefon v kuchyni, nechala jsem ho dlouho vyzvánět, ale stále ho nikdo nebral… Překvapilo mě to, ale rozhodla jsem, že to za nějakou dobu zkusím znovu.
Osprchovala jsem se a převlékla, když jsem skládala džíny, našla jsem vizitku... Užuž jsem jí chtěla vyhodit, úplně jsem zapomněla, kde jsem jí vzala… Když jsem četla název Clinton Community College, vzpomněla jsem si na člověka, který mi pomohl. Zvědavost mě přemohla, proto jsem se posadila k počítači, který byl v kuchyni a začala jsem hledat informace na internetu. První dojem byl, že škola vypadá báječně, koleje byly vybavené moderním zařízením, učebny také a ze všeho nejlepší byl studijní program…
Protože jsem si nemohla vzít Edwarda dřív než za dva roky, myslela jsem si, že bude nejlepší, abych šla na Vysokou školu a snažila se získat titul, zatímco on bude v Londýně. Rozhodla jsem se, že se do školy zajedu podívat…
Její dům vypadal mnohem menší, než jak jsem si pamatovala, ale byl v mnohem horším stavu. Barva byla vybledlá a popraskaná, záhony plné plevele a okna špinavá.
Vzala jsem tašky ze zadního sedadla a šla ke dveřím, srdce jsem měla až v krku, když jsem si připomněla ty chvíle, kdy jsem tady musela žít. Zazvonila jsem… Nemusela jsem čekat dlouho, protože se vzápětí otevřely a přede mnou stála žena v bílém plášti.
„Mohu vám nějak pomoci?“
„Já jsem Jane Eyrová.“
„Kdo?“
„Jane Eyrová… Moje teta mě očekává…“
Usmála se na mě.
„Nečekala jsem, že přijdete, pojďte dál. Já jsem Bessie, sestra z hospicu. Asi si mě už nepamatujete, ale občas jsem vás hlídala, když jste byla ještě malá. Bydlela jsem o několik domů dál a vaše teta mě najímala na hlídání dětí...“
Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že od té chvíle, co jsem tady byla naposledy, se skoro nic nezměnilo. Nábytek stál stále na stejném místě, obraz s ošklivou krajinkou stále visel nad krbem a fotografie dětí paní Reedové stály v oprýskaných rámečcích na římse. Všechno bylo ale zašlé a pokryté prachem.
V knihovně jsem zahlédla oblíbenou knihu „Příběhy z cizích zemí“. Usmála jsem se, protože chvíle strávené nad knížkami, byly jediné šťastné, které jsem v tomto domě prožívala. Vzala jsem knihu do ruky a přičichla k ní - stále stejný, zatuchlý a tajemný pach. Mohla jsem sedět celé hodiny a listovat v ní, v duchu jsem požívala dobrodružství v Indii nebo v Japonsku, tak jak se tam psalo. Ale jen do té doby, než to zjistil můj bratranec John… Nepříjemný a zlý kluk. Měl problémy ve škole, týkaly se šikany slabších spolužáků - byl to rváč. I když byl jen o čtyři roky starší než já, byl dvakrát tak vysoký a silnější. Rád zastrašoval slabší a zvláště mě. Když zjistil, že si půjčuji knihy, vytáhl mě ze skrýše za závěsem za vlasy a křičel na mě.
„Cos tam dělala?“
Zakoktala jsem, protože jsem se ho doopravdy bála. „Jen jsem si četla…“
Vytrhl mi knihu z ruky.
„To nejsou tvoje knížky, jsou naše… A ty nikdy nebudeš patřit mezi nás…“
A praštil mě s ní přes hlavu. Cítila jsem, jak mi teče krev z čela, uhodil mě tvrdým rohem a rozsekl mi kůži. Dostala jsem najednou strašný vztek, rozběhla jsem se a praštila ho do břicha. Byl spíš víc překvapený, než aby ho to bolelo, protože se jen zle usmál a zakřičel.
„Mami, Jane mě uhodila…“
Teta Sarah hned přiběhla, aby zjistila, co se děje. Začala Johna utěšovat, jako bych ho skoro zabila, pak se ke mně otočila a praštila mě přes tvář tak tvrdě, že jsem spadla a udeřila se o zeď. Pak mě odtáhla za ruku pryč a zamkla mě ve sklepě…
Bylo mi najednou na omdlení, když jsem na tohle všechno vzpomínala, naštěstí se otevřely dveře a do pokoje vstoupila Georgiana a Eliza - moje sestřenice…
Jejich pozdrav byl studený a lhostejný. Zkoumavě si mě prohlížely.
„Kde je John?“ Zeptala jsem se.
„Copak jsi neslyšela o tom, že ho policie zabila při pokusu o vloupání? Zastřelili ho…“
„To je mi líto, nevěděla jsem o tom. Jak je paní Reedové?“
„Teď odpočívá.“
Bessie mě odvedla za tetičkou do její ložnice, ale varovala mě, že nemá dobrou náladu.
„Nechám vás o samotě. Kdyby něco, zavolejte…“
Ležela na posteli a vypadala doopravdy špatně, bledá, hubená, ale neodpustila si cigaretu, kterou držela v kostnatých prstech. Když mě uviděla, rozkašlala se.
„Kdo jste a co tady chcete?“
„Já jsem Jane Eyrová, chtěla jste mě vidět...“
„Hmm, nemůžu uvěřit, že jsi doopravdy přišla…“
„Poslala jste pro mě.“
Snažila jsem se vzít jí za ruku, ale ucukla a zadívala se jinam. Zranilo mě to - pořád mě nenáviděla i po těch letech...
„Změnila ses. Naposledy jsem tě viděla,když jsi byla malá holka.“
„Už jsem vyrostla...“
„Máš pravdu. Vždycky jsi byla takový malý spratek a jen jsi mi přidělávala starosti. Nikdy jsi neudělala nic tak, jak jsem chtěla já.“
„Když to říkáte…“
„A John, to byl tak hodný chlapec... Proč jsi nemohla být jako on? Kéž bys byla mrtvá raději ty, místo něj… Proč mi ho zabili?“
„Protože se pokusil vykrást obchod… Kdyby byl tak dokonalý, jak myslíte, nedělal by to…“
„Už zase, zase ta tvoje povaha... To je jeden z důvodů, proč jsem tě nenáviděla. Vždycky sis myslela, že jsi lepší než my, jen kvůli tomu, žes tolik četla. Vždycky jsi chtěla něco víc…“
Křičela na mě a lapala po dechu. Volala jsem na Bessie, aby jí přišla uklidit a dát nějaká sedativa.
„Myslím, že teď byste měla jít, potřebuje si odpočinout..:“
Druhý den mi Eliza řekla, že matka má rakovinu plic a má před sebou tak měsíc života. Když si mě znovu nechala zavolat do svého pokoje, seděla a kouřila, jako obvykle. Musela jsem se jí zeptat…
„Proč mě tolik nenávidíte?“
„Protože jsi mi připomínala tvojí matku, proto...“
„A co vám udělala tak špatného?“
„Nic, ale bylo jí jedno, co si o ní ostatní myslí a byla příliš nezávislá, když se obrátila proti celé své rodině a vzala si tvého otce. Byl chudý a tak jí rodiče vydědili, ale ona byla i tak šťastná. Já jsem si vzala svého muže, bratra tvojí matky pro peníze a byla jsem nešťastná! Byli jsme bohatí, ale přesto jsem nebyla šťastná… A tvoje matka ano, i když neměla ani vindru…“
„Takže jste mě nenáviděla jen proto, že jste žárlila na mojí matku?“
Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi právě řekla… Nadechla jsem se, ale pak jsem se znovu posadila.
„Tak jen mi to nandej, zasloužím si to…“
Když jsem nic neříkala, udiveně se na mě podívala.
„Kde je to vášnivé a vzpurné dítě, které znám? Když jsi na mě křičela, že mě nenávidíš a že mě nikdy nebudeš mít ráda?“
„Vyrostla jsem a odpustila jsem vám…“
„Počkej, je toho víc, co jsem ti neřekla…“ Otevřela šuplík a vytáhla obálku.
„To jsou akcie, které koupila tvoje matka, než zemřela. Uložila je pro tebe, jenom pro tebe. Chtěla jsem je prodat, ale je tam písemné ustanovení, že se v případě jejich smrti mají prodat a použít na tvoje studium. Teď jsi plnoletá, tak s tím můžeš dělat, co chceš…“
Vzala jsem si papíry a zjistila, že je to aktuální výpis, na kterém bylo něco málo přes 20.000 dolarů. Vím, že to nezní jako nějaká obrovská částka, ale měla jsem posledních 100 dolarů a tohle pro mě bylo jmění… Nemohla jsem uvěřit, že mám najednou tolik peněz…
„Proč jste mi o tom neřekla dřív?“
„Nechtěla jsem, abys věděla, že máš nějaké peníze a kdyby to šlo, nechala bych si je já, ale právník mi napsal, že jsou jen pro tebe a že je nemůžu vybrat…“
Když jsem se vrátila do ložnice, kde jsem měla svoje věci, došlo mi, že jsem vůbec nezavolala Edwardovi, aby věděl, že jsem v pořádku dojela. Použila jsem telefon v kuchyni, nechala jsem ho dlouho vyzvánět, ale stále ho nikdo nebral… Překvapilo mě to, ale rozhodla jsem, že to za nějakou dobu zkusím znovu.
Osprchovala jsem se a převlékla, když jsem skládala džíny, našla jsem vizitku... Užuž jsem jí chtěla vyhodit, úplně jsem zapomněla, kde jsem jí vzala… Když jsem četla název Clinton Community College, vzpomněla jsem si na člověka, který mi pomohl. Zvědavost mě přemohla, proto jsem se posadila k počítači, který byl v kuchyni a začala jsem hledat informace na internetu. První dojem byl, že škola vypadá báječně, koleje byly vybavené moderním zařízením, učebny také a ze všeho nejlepší byl studijní program…
Protože jsem si nemohla vzít Edwarda dřív než za dva roky, myslela jsem si, že bude nejlepší, abych šla na Vysokou školu a snažila se získat titul, zatímco on bude v Londýně. Rozhodla jsem se, že se do školy zajedu podívat…
Žádné komentáře:
Okomentovat