Na večeři jsme se oba dva oblékli do vánočních dárků. Vzala jsem si růžový kašmírový svetr od Adele, krátkou černou sukni a vysoké kozačky od Edwarda a on si oblékl košili a kalhoty, které dostal ode mě. Setkali jsme se v hale a do jídelny vešli společně. Pani Fairfaxová překonala sama sebe - na starodávném stole hořely svíce a celý stůl byl slavnostně nazdobený. K jídlu na nás čekala vepřová panenka plněná restovaným česnekem, bramborové pyré a jako zákusek vynikající vánoční dort s mátovým krémem a hořkosladkou čokoládou. O poslední kousek dortu jsem bojovala s Edwardem, ale vyhrála jsem a protože byly Vánoce, rozdělila jsem se s ním.
Ani při večeři nedokázal udržel ruce ode mě, pořád mě chytal za ruku, hladil a ani v nejmenším mu nevadilo, že se na nás Adele a paní Fairfaxová dívají.
Po vynikající večeři jsem pomohla umýt nádobí a uklidit - to bylo to nejmenší, jak bych jí mohla pomoci a pak jsme se všichni posadili do salonu k praskajícímu ohni a dlouho jsme si povídali, co se za tu dobu, co jsme se neviděli, událo v našich životech.
…Adele mluvila o škole a o chlapci, kterého tam poznala a myslím, že Edward z toho měl málen infarkt, paní Fairfaxová vyprávěla o svojí sestře a o tom, že spolu pojedou na výlet do Las Vegas. Edward zase o svých klientech a o tom, jak chtějí, aby stále hájil jejich zájmy, ale přitom se k ničemu nechtějí zavázat žádnou smlouvou a já jsem mluvila o škole a o své nové práci poradkyně…
Když se už Adele začala nudit, odešla do svého pokoje a paní Fairfaxová do kuchyně, aby udělala kávu. Seděli jsme tam jen s Edwardem a dívali se do ohně a já jsem viděla, jak přemýšlí.
„Tomu Johnu Riversovi je určitě tak padesát, že jo?“
Zasmála jsem se.
„Ne, ne, je mu dvacetosm.“
Zamračil se.
„Určitě je nudný, když si s tebou povídá jen o práci. Myslím, že jsi říkala, že je chladný?“
„Neříkala jsem nic o jeho chování, je pánovitý, ale vyzná se ve spoustě důležitých věcí.“
„Jak vůbec vypadá?“
„Jak bych to jen řekla? Je docela hezký, takovým tím zvláštním způsobem, má pronikavé modré oči...“
„Kolik času s ním trávíš… Myslím tím kolik doopravdy, ne jen pracovně?“
„Dvě a půl hodiny denně od pondělí do pátku a občas když mě jeho sestry pozvou na oběd nebo na večeři. Ty žárlíš, Edwarde?“ Usmívala jsem se.
„Ani v nejmenším…“
„Přiznej to…“
„Poznalas to? Víš, trávíš s ním hodně času ve společné kanceláři a říkala jsi, že je docela hezký…“
Zvedla jsem mu hlavu aby se mi mohl podívat z očí do očí.
„Je mi jedno, že je hezký… Nepřitahují mě hezcí chlapci, mám ráda temné a drsné muže, takové jako jsi ty… Ty jsi jediný kterého jsem kdy chtěla…“
Usmál se a pohladil mě.
„Ale teď vážně… Jsi tak mladá a já jsem jediný, se kým ses kdy milovala... Copak nejsi ani trochu zvědavá na někoho jiného?“
„Vím, že k tomu, abych byla šťastná mi stačí jediný člověk… A to jsi ty… Tenhle kroužek je symbolem našeho svazku a já nikdy neudělám nic, co by ho mohlo ohrozit. Věříš mi?“
„Samozřejmě, že ano. Nemám důvod ti nedůvěřovat, ale jemu nevěřím ani trochu…“
Překvapila mě jeho obava.
„Ale on nikdy nedal ani sebemenší náznak toho, že bych se mu nějak líbila. Ve skutečnosti je chladný a mám pocit, že i trochu bezcitný.“
„Tak teď se opravdu bojím… Určitě tě balí, snaží se proti svým citům bojovat, ale jednoho dne vybuchne, protože už to nebude schopný předstírat… Vzpomeň si na ten den v tělocvičně… Vzal jsem si tě úplně bez přemýšlení o důsledcích svého jednání a dodneška mě mrzí, že to bylo takové, jaké to bylo… Dej si na něj pozor, já vím, o čem mluvím…“
Zavrtěla jsem hlavou - nedokázala jsem si představit Johna Riverse, že by potlačoval podobné sexuální pocity vůči mě.
„Edwarde, nemusíš se bát… Ten den jsem byla stejně na vině jako ty, myslela jsem, že se chceš zasnoubit a byla jsem ochotná udělat cokoliv, jen abys byl můj, třeba jen na dvě minuty…“
„Doufám, že to bylo delší než dvě minuty?“ Usmál se.
Plácla jsem ho laškovně přes ruku a začali jsme se smát oba dva.
Zbytek týdne uběhl strašně rychle a snažili jsme se trávit co nejvíc času s Adele. Věděla jsem, jak moc jí strýček chybí, tak jsem navrhla, jestli si nechtějí zajít do města na večeři jen oni sami dva. Ten večer si na sebe Edward oblékl černý oblek, který měl ušitý přímo na zakázku a vypadal v něm naprosto úžasně a Adele si vzala krátké černobílé šaty, ty stejné, které měla na slavnostní večeři už jednou. Překvapila mě, protože obvykle nenosila dvakrát stejné věci při slavnostních chvílích. Odjeli do města a přála jsem jim, aby si užili hezký večer. Když se v noci vrátili, uznal, že to bylo příjemné, ale pro něj náročné - poslouchat celý dlouhý večer vyprávění teenagera…
Nový rok jsme si užili sami dva v malém hotýlku na venkově. Nikdo nás tam neznal, byli jsme tam skoro sami a nemuseli jsme nikomu vysvětlovat, proč se nám nechce vycházet celý den a celou noc z pokoje… Chtěli jsme být jen sami a jen spolu…
Když jsem se vrátila zpátky do školy, první věc, kterou jsem udělala, byla ta, že jsem zašla za Mary a Dianou. Měla jsem špatné svědomí z toho, že jsem jim za celou tu dobu ani nezavolala, ale ani jsem si na ně v těch šťastných dnech nevzpomněla. Zastihla jsem je v kuchyni u čaje, zatímco John seděl u okna a četl si noviny. Dívky byly velmi rády, že mě vidí a vyptávaly se na podrobnosti mojí dovolené. Vyprávěla jsem jim o všem, samozřejmě, že do úplných podrobností jsem nezabíhala. Obě dvě poznaly, jak nerada jsem se s těmi, které mám ráda loučila a vyzvídaly dál. John vypadal, že ho to vůbec nezajímá, ale pokaždé, když zaznělo Edwardovo jméno, netvářil se nijak nadšeně…
Ani při večeři nedokázal udržel ruce ode mě, pořád mě chytal za ruku, hladil a ani v nejmenším mu nevadilo, že se na nás Adele a paní Fairfaxová dívají.
Po vynikající večeři jsem pomohla umýt nádobí a uklidit - to bylo to nejmenší, jak bych jí mohla pomoci a pak jsme se všichni posadili do salonu k praskajícímu ohni a dlouho jsme si povídali, co se za tu dobu, co jsme se neviděli, událo v našich životech.
…Adele mluvila o škole a o chlapci, kterého tam poznala a myslím, že Edward z toho měl málen infarkt, paní Fairfaxová vyprávěla o svojí sestře a o tom, že spolu pojedou na výlet do Las Vegas. Edward zase o svých klientech a o tom, jak chtějí, aby stále hájil jejich zájmy, ale přitom se k ničemu nechtějí zavázat žádnou smlouvou a já jsem mluvila o škole a o své nové práci poradkyně…
Když se už Adele začala nudit, odešla do svého pokoje a paní Fairfaxová do kuchyně, aby udělala kávu. Seděli jsme tam jen s Edwardem a dívali se do ohně a já jsem viděla, jak přemýšlí.
„Tomu Johnu Riversovi je určitě tak padesát, že jo?“
Zasmála jsem se.
„Ne, ne, je mu dvacetosm.“
Zamračil se.
„Určitě je nudný, když si s tebou povídá jen o práci. Myslím, že jsi říkala, že je chladný?“
„Neříkala jsem nic o jeho chování, je pánovitý, ale vyzná se ve spoustě důležitých věcí.“
„Jak vůbec vypadá?“
„Jak bych to jen řekla? Je docela hezký, takovým tím zvláštním způsobem, má pronikavé modré oči...“
„Kolik času s ním trávíš… Myslím tím kolik doopravdy, ne jen pracovně?“
„Dvě a půl hodiny denně od pondělí do pátku a občas když mě jeho sestry pozvou na oběd nebo na večeři. Ty žárlíš, Edwarde?“ Usmívala jsem se.
„Ani v nejmenším…“
„Přiznej to…“
„Poznalas to? Víš, trávíš s ním hodně času ve společné kanceláři a říkala jsi, že je docela hezký…“
Zvedla jsem mu hlavu aby se mi mohl podívat z očí do očí.
„Je mi jedno, že je hezký… Nepřitahují mě hezcí chlapci, mám ráda temné a drsné muže, takové jako jsi ty… Ty jsi jediný kterého jsem kdy chtěla…“
Usmál se a pohladil mě.
„Ale teď vážně… Jsi tak mladá a já jsem jediný, se kým ses kdy milovala... Copak nejsi ani trochu zvědavá na někoho jiného?“
„Vím, že k tomu, abych byla šťastná mi stačí jediný člověk… A to jsi ty… Tenhle kroužek je symbolem našeho svazku a já nikdy neudělám nic, co by ho mohlo ohrozit. Věříš mi?“
„Samozřejmě, že ano. Nemám důvod ti nedůvěřovat, ale jemu nevěřím ani trochu…“
Překvapila mě jeho obava.
„Ale on nikdy nedal ani sebemenší náznak toho, že bych se mu nějak líbila. Ve skutečnosti je chladný a mám pocit, že i trochu bezcitný.“
„Tak teď se opravdu bojím… Určitě tě balí, snaží se proti svým citům bojovat, ale jednoho dne vybuchne, protože už to nebude schopný předstírat… Vzpomeň si na ten den v tělocvičně… Vzal jsem si tě úplně bez přemýšlení o důsledcích svého jednání a dodneška mě mrzí, že to bylo takové, jaké to bylo… Dej si na něj pozor, já vím, o čem mluvím…“
Zavrtěla jsem hlavou - nedokázala jsem si představit Johna Riverse, že by potlačoval podobné sexuální pocity vůči mě.
„Edwarde, nemusíš se bát… Ten den jsem byla stejně na vině jako ty, myslela jsem, že se chceš zasnoubit a byla jsem ochotná udělat cokoliv, jen abys byl můj, třeba jen na dvě minuty…“
„Doufám, že to bylo delší než dvě minuty?“ Usmál se.
Plácla jsem ho laškovně přes ruku a začali jsme se smát oba dva.
Zbytek týdne uběhl strašně rychle a snažili jsme se trávit co nejvíc času s Adele. Věděla jsem, jak moc jí strýček chybí, tak jsem navrhla, jestli si nechtějí zajít do města na večeři jen oni sami dva. Ten večer si na sebe Edward oblékl černý oblek, který měl ušitý přímo na zakázku a vypadal v něm naprosto úžasně a Adele si vzala krátké černobílé šaty, ty stejné, které měla na slavnostní večeři už jednou. Překvapila mě, protože obvykle nenosila dvakrát stejné věci při slavnostních chvílích. Odjeli do města a přála jsem jim, aby si užili hezký večer. Když se v noci vrátili, uznal, že to bylo příjemné, ale pro něj náročné - poslouchat celý dlouhý večer vyprávění teenagera…
Nový rok jsme si užili sami dva v malém hotýlku na venkově. Nikdo nás tam neznal, byli jsme tam skoro sami a nemuseli jsme nikomu vysvětlovat, proč se nám nechce vycházet celý den a celou noc z pokoje… Chtěli jsme být jen sami a jen spolu…
Když jsem se vrátila zpátky do školy, první věc, kterou jsem udělala, byla ta, že jsem zašla za Mary a Dianou. Měla jsem špatné svědomí z toho, že jsem jim za celou tu dobu ani nezavolala, ale ani jsem si na ně v těch šťastných dnech nevzpomněla. Zastihla jsem je v kuchyni u čaje, zatímco John seděl u okna a četl si noviny. Dívky byly velmi rády, že mě vidí a vyptávaly se na podrobnosti mojí dovolené. Vyprávěla jsem jim o všem, samozřejmě, že do úplných podrobností jsem nezabíhala. Obě dvě poznaly, jak nerada jsem se s těmi, které mám ráda loučila a vyzvídaly dál. John vypadal, že ho to vůbec nezajímá, ale pokaždé, když zaznělo Edwardovo jméno, netvářil se nijak nadšeně…
Začal nový semestr, já jsem pokračovala v práci poradkyně a někdy jsem byla překvapená, jak nudné a nedůležité se mi zdály být problémy některých studentů. Snažila jsem se jim pomáhat, ale občas to nebylo v mých silách. Dny a týdny ubíhaly a já jsem se těšila na jarní prázdniny, které jsem plánovala strávit s Edwardem v Londýně.
Koncem února dostal John dopis z David Geffen School of Medicine na University of California, kde ho žádali, zda by nedohlížel na jejich poradenský program. Byla by to pro něj skvělá příležitost ke změně.
„To je opravdu skvělé, Johne? Kdy nastoupíte?“
„Já nikam nepojedu...“
Zarazila jsem se.
„Byla by to pro vás šance a jistě je to velmi dobře placená práce. Našel byste si nové přátelé a nová práce po letech stereotypu také neuškodí.“
„Ale já nechci ani jedno z nich. Platí mě teď docela dobře…“
„Ale měl byste jet, Johne, je to opravdu skvělá příležitost...“
„Pro mě možná ano, ale ne pro mé sestry. Milují to tady a ještě musí dostudovat. Slíbil jsem jim i sobě, že se o ně postarám, dokud budou studovat a Bůh mi pomoz, dodržím to…“
„Měl byste udělat něco pro také sebe a ne jen pro vaše sestry. Diana ani Mary vám nikdy neodpustí, kdybyste propásl tuhle šanci… Jsou už dospělé a poradí si i bez vás…“
„Nikdy se to nezdovědí… Slibte mi to…“
„Ale Johne…“
„Ne, je to jen moje rozhodnutí a jen moje… Nemůžete mi to nijak rozmluvit.“
Zvedl se a odešel z místnosti.
Nedodržela jsem svoje slovo a řekla jim to. Byly z toho smutné, protože věděly, že si tím rozhodnutím ubližuje a je rozpolcený mezi nimi a mezi svými sny. Pokračovala jsem ve spolupráci s ním i nadále, ale už nikdy se o tomhle tématu nechtěl bavit…
Žádné komentáře:
Okomentovat