Jela jsem po dálnici, ale pak jsem z nějakého neznámého důvodu sjela na okresní silnici a po několika minutách zastavila. Neměla jsem tušení, proč jedu právě tudy a proč jsem musela zastavit… Vystoupila jsem a rozhlédla se kolem sebe. Nic jsem neviděla, tak jsem pomalu šla k okraji skal, které se táhly kolem pobřeží a uviděla jsem dole Edwardův rozbitý Land Rover…
Všechna okna byla vysklená a střecha a dveře rozdrcené… Rychle jsem utíkala cestou dolů, srdce až v krku, až jsem se konečně dostala k autu. Viděla jsem, že airbagy vystřelily a Edwad byl stále připoutaný uvnitř! Myslela jsem si, že je mrtvý, na hlavě a na tváři měl zaschlou krev a kusy skla… Křičela jsem, dotýkala se jeho tváře, ale byl studený a bledý. Nekontrolovaně jsem vzlykala a třesoucími prsty vytáčela 911 a volala jsem pomoc. Zdálo se mi, že se mu zachvěly oči, zkusila jsem mu tep, byl velmi slabý, ale byl živý…
Naštěstí to netrvalo moc dlouho a pomoc dorazila, přijely policejní vozy, požárníci, sanitka a jeden po druhém se dostávali dolů k nám. Záchranáři vyprostili Edwarda a pak vytáhli vůz nahoru. Naložili ho do sanitky, ale odmítla jsem ho nechat odjet samotného. Když jsme dojeli do nemocnice, bleskově ho převezli na operační sál. Procházející lékař mi řekl, že to nevypadá dobře… Po několikahodinové operaci mi lékař potvrdil, že je Edward doopravdy ve špatném stavu.
„Byl skoro pět dní bez ošetření, bez vody a jídla. Je zázrak, že to vůbec přežil. Levé oko má hodně poškozené a pravé také, ale méně, tam je možnost, že bude i nadále vidět. Levou ruku má rozdrcenou a překvapilo mě, že se tam nedostala žádná infekce. Podařilo se nám ji zachránit, ale nevíme, jak dobře bude fungovat. CT snímky nám odhalily, že má také otoky kolem spánkového laloku, což znamená, že by mohl zapomínat, ale to všechno se dozvíme, až se probere… Zatím jsme mu navodili umělý spánek, takové malé kóma… Je to preventivní opatření a je to kvůli tomu, aby měl mozek čas zotavit se ze šoku a ze zranění.“
Sestra mi přinesla bílý plášt a pak mě odvedla na JIP. Zalapala jsem po dechu, když jsem ho uviděla… Hlavu a oči měl zakryté obvazy, z rukou mu vedly hadičky od infuze a byl napojený na různé přístroje. Políbila jsem ho na nos a pohladila to málo, co bylo z jeho tváře vidět a šeptala mu, jak je mi to všechno líto…
Strávila jsem v nemocnici celé další dva týdny, držela ho za ruku, mluvila na něj, pouštěla mu hudbu a četla knížky. Bolelo mě, když jsem ho takhle viděla, jak leží bez hnutí. Když bylo jisté, že může sám dýchat, odpojili ho od plicního ventilátoru. Další den mu přestali dávat do infuze anestetika, která navozovala umělé kóma a anesteziolog mi řekl, že během šesti až osmi hodin by se měl probudit. Poučil mě, že bude nejspíš lehce podrážděný a že bych mu neměla zatím říkat úplně všechno o jeho zdravotním stavu, abych ho nevystrašila. Je možné, že měl velmi živé sny a až se probudí, bude mít pocit a bude věřit, že to, co se mu zdálo, se doopravdy stalo.
Po několika hodinách se Edwardova ruka zachvěla, tak jsem jí políbila a dál ho držela a hladila. Zdálo se, že je v agonii, křičel, sténal a snažil se vstát z postele. Hladila jsem ho po tváři a šeptala mu, že je všechno v pořádku, že jsem u něj…
„Kdo je to? Jane, miláčku, ty jsi mě neopustila?“
„Jsem tady, Edwarde a nikdy, nikdy tě neopustím…“
„Zdálo se mi o tobě, ale vždycky, když jsem se probudil, byla jsi pryč… Kde jsi?“
Chytila jsem ho za ruku.
„Jsi to ty, poznal bych tě kdekoliv.“
„Jsem to já, miláčku a jsem tak šťastná, že jsi se zpátky a že ses probudil.“
„Zpátky? Jak to myslíš? Zdálo se mi o tobě pořád, od té doby, cos mě v noci opustila.“
„Edwarde, nikdy jsem tě neopustila…“
„Ale ano, ano, opustila jsi mě té noci, kdy jsem ti řekl, že jsem ženatý s Berthou. Bylo to hrozné, když jsem se probudil a zjistil, že jsi pryč… Chodil jsem jako tělo bez duše, dokud…“
„Dokud co?“
„Nevím… Pamatuji si jen ránu a pak byla tma. Snažil jsem se zachránit, ale dál už si na nic nevzpomínám. Proč nevidím? To je stejné jako v mém snu, tam jsem byl slepý mrzák… Proč tady se mnou pořád jsi? Musím ti být odporný…“
„Ne Edwarde, nejsi odporný.“ Znovu jsem ho políbila.
„Jsem tak rád, že ses ke mně vrátila. Tolikrát jsem tě volal… Možná jsem blázen, ale jednou jsem slyšel, jak mi odpovídáš a říkáš „Už jdu Edwarde, počkej na mě…“ Tak jsem na tebe čekal a dočkal jsem se…“
Druhý den už byla situace mnohem lepší, došlo mu, že to všechno byl jen zlý sen. Dny rychle míjely a Edward se vzpamatovával z nehody. Fyzioterapeut mu ukázal cviky, kterými může posilovat zraněnou levou ruku a pokud bude tvrdě pracovat, může prsty ještě částečně rozhýbat. Když sundal obvazy z očí, zjistil, že pravým okem vidí dobře, ale levé bylo nenávratně poškozeno. Zdálo se, že si nepamatuje nic, co předcházelo nehodě, ale to jsme se mýlili.
Když jsme byli o samotě, omlouval se mi za to, jak vybuchl.
„Za co se omlouváš?“
„Za to, že jsem se choval jako idiot a za to, co jsem říkal - za ty hloupé čeči o tom, že jsem ti dovolil jít na školu i za to, že bych si přál spát s jinou ženou… Musíš mi věřit, že od té doby, co jsme spolu, jsem nikoho neměl… Říkal jsem to jen proto, že jsem se snažil ti ublížit a je mi to opravdu líto… A teď o Blanche… Měla jsi právo být na mě naštvaná, ale doopravdy jsem nechal Henrymu klíč od hotelu a nemůžu věřit, že je tak nechutná, že se pokusila mezi nás vrazit klín a rozdělit nás…“
„Je mi to líto, Edwarde, neměla jsem tě obviňovat, vím, že jsi mi nikdy nedal příležitost zpochybňovat tvoji věrnost a přála bych si, abych nikdy nepochybovala…“
„To je v pořádku, nevěděla jsi… Po tom, co jsme se pohádali, jsem si uvědomil, že jsem se choval jako blbec a co jsem to říkal za pitomosti… Když jsem se chtěl obrátit a vrátit se zpátky za tebou, dostal jsem smyk na ledové silnici a dál si už nic nepamatuji, kromě těch zvláštních snů… Ale byly tak reálné, přísahal bych, že se to doopravdy stalo…“
Usmála jsem se a pohladila ho po tváři.
„Jsem rád za tvůj úsměv, Jane, je to jedna z mnoha věcí, které se mi na tobě líbí...“
„Takže mě pořád ještě miluješ?“
Vypadal překvapeně.
„Ale já jsem tě nikdy nepřestal milovat.“
„I když jsi viděl Johna, jak mě políbil?“
„Vím, pamatuji si tu chvíli, když jsem vás viděl… Když jsem odešel, tak jsem se ale ještě vrátil a slyšel jsem ho v jedné kanceláři, jak na někoho křičí a hádá se s ním. Nejdřív jsem si myslel, že křičí na tebe, tak jsem zůstal stát a poslouchal jsem, ale brzy jsem si uvědomil, že to nejsi ty, ale nějaký jeho přítel, Mike… Věděla jsi o tom, že je gay?“
„Ano, věděla jsem to.“
„Tak proč jsi ho líbala?“
„Byla jsem rozrušená, když ses mi dlouho neozýval a po tom, co jsem mluvila s Blanche a… mimochodem on políbil mě... Je mi to líto, Edwarde, můžeš mi to odpustit?“
„Samozřejmě, miláčku. Ale musím se přiznat, že předtím, než jsem se dozvěděl, že je gay, jsem byl doopravdy hodně žárlivý. Myslel jsem, že mě podvádíš a chtěl jsem ti nějak ublížit, když jsi mě obvinila z poměru s Blanche… Promiň mi to…“
Políbila jsem ho na rty a už nikdy jsem ho nechtěla přestat líbat - najednou jsem věděla, že už nikdy nechci být sama - bez něj… On byl pro mě to nejdůležitější a teď jsem si byla úplně jistá tím, že bez něho nemá můj život smysl.
„Vezmeme se, Edwarde? Co nejdřív…“
Nevypadal tak šťastně, jak jsem očekávala, ve skutečnosti byl docela smutný.
„Tohle je ta nejtěžší věc, jakou musím udělat… Ne, nevezmeme se…“
„Proč? Copak jsi mi neříkal, žes mě nepřestal milovat?“
„Jane, doopravdy tě miluji, ale copak bys mohla být vázaná na člověka, který vidí jen na jedno oko a má skoro chromou ruku? A nezapomeň na to, co říkal Dr. Carter - o poškození spánkového laloku. Co kdybych nebyl schopný plnit manželské povinnosti nebo budu mít mozek postižený jinak? Ještě nikdo neví, jak se ta porucha bude projevovat… Jsi moc mladá a zasloužíš si celého člověka, ne takovou troku, jako jsem teď já… Sprošťuji tě tvého slibu a jsi volná, můžeš jít…“
Ale já jsem se ani nehnula a vypadala jsem doopravdy naštvaně.
„Tak jdi! Copak jsi mě neslyšela? Řekli jsem ti, že jsi volná…“ Křičel na mě.
„Slyšela jsem tě, ale musel bys toho udělat mnohem víc, abych odešla, protože já už z vlastní vůle neodejdu a neopustím tě…“
„Nechci, abys se mnou zůstávala ze soucitu, víš jak to nesnáším…“
„Úplně poslední věc, kterou k tobě cítím, je soucit, Edwarde.“
„Říkáš to tak, jakoby to byla pravda, ale já nejsem blázen. Běž pryč a nech mě být…“
Odvrátil se a díval se z okna ven, trvalo skoro celou věčnost, než zavrčel.
„Proč jsi pořád tady?“
„To je ale hloupá otázka, jsem tady protože tě miluji a chci být tvojí ženou.“
Vypadal doopravdy překvapeně, jakoby mě předtím vůbec neposlouchal…
„Ty mě pořád ještě chceš? Opravdu se chceš vázat na mrzáka, který tě nemůže milovat tak, jak si zasloužíš?“
„Jestli tě ještě chci? Já tě potřebuju… Nedokážu bez tebe žít a je mi jedno, jestli máš levou ruku zdravou nebo ne. A s tím dalším problémem se jistě nějak popereme, společně… Víš stejně dobře jako já, že k lásce existuje i jiná cesta než jen sex a jsem ráda, že jsi mě nepřestal milovat. Nedělej si starosti, Edwarde, bez ohledu na to, jak to dopadne, budu s tebou.“
Obličej mě stále vážný.
„Ale já nechci sestru a ošetřovatelku, já chci ženu…“
„Jen počkej, až mě uvidíš v mém sexy kostýmu zdravotní sestřičky, myslím, že změníš názor.“
Snažila jsem se odlehčit napjatou atmosféru, ale nefungovalo to, tak jsem se posadila k němu na postel, vzala jeho tvář do dlaní a zašeptala.
„Edwarde, je nám souzeno být spolu, vím to… Občas si myslím, že někdy někdo napsal náš příběh, ale možná v trochu jemnější próze.“
Konečně se usmál.
„Proč si myslíš, že by o nás někdo mohl psát? Co z nás dělá tak zvláštní pár?“
„Já nevím, temný, zádumčivý, starší muž s tajemstvím, který se zamiluje do nezkušené osmnáctileté dívky a nakonec i přes spoustu trápení, dojdou ke štěstí a žijí spolu až do smrti… To je myslím dostačující námět na dobrou knihu…“
„Mě to zní spíš jako nějaká telenovela a víš jak je nemám rád…“
„Tak co tomu říkáš? Prokážeš mi tu čest a vezmeš si mě za ženu?“
Objal mě a já jsem ho políbila s takovou vášní, že musel cítit, jak moc jsem ho milovala. Když ho propustili z nemocnice, místo toho, abychom se vrátili rovnou do Thornfieldu, jeli jsme do kostela, kde jsme se vzali…
„Čtenáři, vzala jsem si ho… Byla to klidná svatba, jen on a já, kněz a jeho zapisovatel. Nebyli tam žádní mládenci ani družičky, žádné květiny, žádné drahé svatební šaty a ani Edward neměl oblek… Nic z toho teď nebylo důležité…“
Stáli jsem naproti sobě, drželi se za ruce a poslouchali, co oddávající říká…
„…Teď už nebudete cítít žádný déšť, protože jeden druhému jste přístřeším. Teď nebudete cítit žádnou zimu, protože máte teplo jeden pro druhého. Nyní již nebudete osamělí, protože máte před sebou společný život. Když den končí, podívejte se jeden na druhého, vezměte se za ruce a nezapomeňte, že celá vaše budoucnost leží před vámi… Je to dlouhá a klikatá cesta, ale jistě ji společně zvládnete. Poděkujte za svoji minulost a přítomnost a já vám žehnám ke společné budoucnosti. Z moci svěřené mi státem New York vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu…“
Když mě políbil, zašeptal.
„Tak jak se dnes cítíš, paní Rochesterová?“
„Prostě skvěle… A jak vy, pane Rochestere?“
„Nikdy mi nebylo líp…“
Všechna okna byla vysklená a střecha a dveře rozdrcené… Rychle jsem utíkala cestou dolů, srdce až v krku, až jsem se konečně dostala k autu. Viděla jsem, že airbagy vystřelily a Edwad byl stále připoutaný uvnitř! Myslela jsem si, že je mrtvý, na hlavě a na tváři měl zaschlou krev a kusy skla… Křičela jsem, dotýkala se jeho tváře, ale byl studený a bledý. Nekontrolovaně jsem vzlykala a třesoucími prsty vytáčela 911 a volala jsem pomoc. Zdálo se mi, že se mu zachvěly oči, zkusila jsem mu tep, byl velmi slabý, ale byl živý…
Naštěstí to netrvalo moc dlouho a pomoc dorazila, přijely policejní vozy, požárníci, sanitka a jeden po druhém se dostávali dolů k nám. Záchranáři vyprostili Edwarda a pak vytáhli vůz nahoru. Naložili ho do sanitky, ale odmítla jsem ho nechat odjet samotného. Když jsme dojeli do nemocnice, bleskově ho převezli na operační sál. Procházející lékař mi řekl, že to nevypadá dobře… Po několikahodinové operaci mi lékař potvrdil, že je Edward doopravdy ve špatném stavu.
„Byl skoro pět dní bez ošetření, bez vody a jídla. Je zázrak, že to vůbec přežil. Levé oko má hodně poškozené a pravé také, ale méně, tam je možnost, že bude i nadále vidět. Levou ruku má rozdrcenou a překvapilo mě, že se tam nedostala žádná infekce. Podařilo se nám ji zachránit, ale nevíme, jak dobře bude fungovat. CT snímky nám odhalily, že má také otoky kolem spánkového laloku, což znamená, že by mohl zapomínat, ale to všechno se dozvíme, až se probere… Zatím jsme mu navodili umělý spánek, takové malé kóma… Je to preventivní opatření a je to kvůli tomu, aby měl mozek čas zotavit se ze šoku a ze zranění.“
Sestra mi přinesla bílý plášt a pak mě odvedla na JIP. Zalapala jsem po dechu, když jsem ho uviděla… Hlavu a oči měl zakryté obvazy, z rukou mu vedly hadičky od infuze a byl napojený na různé přístroje. Políbila jsem ho na nos a pohladila to málo, co bylo z jeho tváře vidět a šeptala mu, jak je mi to všechno líto…
Strávila jsem v nemocnici celé další dva týdny, držela ho za ruku, mluvila na něj, pouštěla mu hudbu a četla knížky. Bolelo mě, když jsem ho takhle viděla, jak leží bez hnutí. Když bylo jisté, že může sám dýchat, odpojili ho od plicního ventilátoru. Další den mu přestali dávat do infuze anestetika, která navozovala umělé kóma a anesteziolog mi řekl, že během šesti až osmi hodin by se měl probudit. Poučil mě, že bude nejspíš lehce podrážděný a že bych mu neměla zatím říkat úplně všechno o jeho zdravotním stavu, abych ho nevystrašila. Je možné, že měl velmi živé sny a až se probudí, bude mít pocit a bude věřit, že to, co se mu zdálo, se doopravdy stalo.
Po několika hodinách se Edwardova ruka zachvěla, tak jsem jí políbila a dál ho držela a hladila. Zdálo se, že je v agonii, křičel, sténal a snažil se vstát z postele. Hladila jsem ho po tváři a šeptala mu, že je všechno v pořádku, že jsem u něj…
„Kdo je to? Jane, miláčku, ty jsi mě neopustila?“
„Jsem tady, Edwarde a nikdy, nikdy tě neopustím…“
„Zdálo se mi o tobě, ale vždycky, když jsem se probudil, byla jsi pryč… Kde jsi?“
Chytila jsem ho za ruku.
„Jsi to ty, poznal bych tě kdekoliv.“
„Jsem to já, miláčku a jsem tak šťastná, že jsi se zpátky a že ses probudil.“
„Zpátky? Jak to myslíš? Zdálo se mi o tobě pořád, od té doby, cos mě v noci opustila.“
„Edwarde, nikdy jsem tě neopustila…“
„Ale ano, ano, opustila jsi mě té noci, kdy jsem ti řekl, že jsem ženatý s Berthou. Bylo to hrozné, když jsem se probudil a zjistil, že jsi pryč… Chodil jsem jako tělo bez duše, dokud…“
„Dokud co?“
„Nevím… Pamatuji si jen ránu a pak byla tma. Snažil jsem se zachránit, ale dál už si na nic nevzpomínám. Proč nevidím? To je stejné jako v mém snu, tam jsem byl slepý mrzák… Proč tady se mnou pořád jsi? Musím ti být odporný…“
„Ne Edwarde, nejsi odporný.“ Znovu jsem ho políbila.
„Jsem tak rád, že ses ke mně vrátila. Tolikrát jsem tě volal… Možná jsem blázen, ale jednou jsem slyšel, jak mi odpovídáš a říkáš „Už jdu Edwarde, počkej na mě…“ Tak jsem na tebe čekal a dočkal jsem se…“
Druhý den už byla situace mnohem lepší, došlo mu, že to všechno byl jen zlý sen. Dny rychle míjely a Edward se vzpamatovával z nehody. Fyzioterapeut mu ukázal cviky, kterými může posilovat zraněnou levou ruku a pokud bude tvrdě pracovat, může prsty ještě částečně rozhýbat. Když sundal obvazy z očí, zjistil, že pravým okem vidí dobře, ale levé bylo nenávratně poškozeno. Zdálo se, že si nepamatuje nic, co předcházelo nehodě, ale to jsme se mýlili.
Když jsme byli o samotě, omlouval se mi za to, jak vybuchl.
„Za co se omlouváš?“
„Za to, že jsem se choval jako idiot a za to, co jsem říkal - za ty hloupé čeči o tom, že jsem ti dovolil jít na školu i za to, že bych si přál spát s jinou ženou… Musíš mi věřit, že od té doby, co jsme spolu, jsem nikoho neměl… Říkal jsem to jen proto, že jsem se snažil ti ublížit a je mi to opravdu líto… A teď o Blanche… Měla jsi právo být na mě naštvaná, ale doopravdy jsem nechal Henrymu klíč od hotelu a nemůžu věřit, že je tak nechutná, že se pokusila mezi nás vrazit klín a rozdělit nás…“
„Je mi to líto, Edwarde, neměla jsem tě obviňovat, vím, že jsi mi nikdy nedal příležitost zpochybňovat tvoji věrnost a přála bych si, abych nikdy nepochybovala…“
„To je v pořádku, nevěděla jsi… Po tom, co jsme se pohádali, jsem si uvědomil, že jsem se choval jako blbec a co jsem to říkal za pitomosti… Když jsem se chtěl obrátit a vrátit se zpátky za tebou, dostal jsem smyk na ledové silnici a dál si už nic nepamatuji, kromě těch zvláštních snů… Ale byly tak reálné, přísahal bych, že se to doopravdy stalo…“
Usmála jsem se a pohladila ho po tváři.
„Jsem rád za tvůj úsměv, Jane, je to jedna z mnoha věcí, které se mi na tobě líbí...“
„Takže mě pořád ještě miluješ?“
Vypadal překvapeně.
„Ale já jsem tě nikdy nepřestal milovat.“
„I když jsi viděl Johna, jak mě políbil?“
„Vím, pamatuji si tu chvíli, když jsem vás viděl… Když jsem odešel, tak jsem se ale ještě vrátil a slyšel jsem ho v jedné kanceláři, jak na někoho křičí a hádá se s ním. Nejdřív jsem si myslel, že křičí na tebe, tak jsem zůstal stát a poslouchal jsem, ale brzy jsem si uvědomil, že to nejsi ty, ale nějaký jeho přítel, Mike… Věděla jsi o tom, že je gay?“
„Ano, věděla jsem to.“
„Tak proč jsi ho líbala?“
„Byla jsem rozrušená, když ses mi dlouho neozýval a po tom, co jsem mluvila s Blanche a… mimochodem on políbil mě... Je mi to líto, Edwarde, můžeš mi to odpustit?“
„Samozřejmě, miláčku. Ale musím se přiznat, že předtím, než jsem se dozvěděl, že je gay, jsem byl doopravdy hodně žárlivý. Myslel jsem, že mě podvádíš a chtěl jsem ti nějak ublížit, když jsi mě obvinila z poměru s Blanche… Promiň mi to…“
Políbila jsem ho na rty a už nikdy jsem ho nechtěla přestat líbat - najednou jsem věděla, že už nikdy nechci být sama - bez něj… On byl pro mě to nejdůležitější a teď jsem si byla úplně jistá tím, že bez něho nemá můj život smysl.
„Vezmeme se, Edwarde? Co nejdřív…“
Nevypadal tak šťastně, jak jsem očekávala, ve skutečnosti byl docela smutný.
„Tohle je ta nejtěžší věc, jakou musím udělat… Ne, nevezmeme se…“
„Proč? Copak jsi mi neříkal, žes mě nepřestal milovat?“
„Jane, doopravdy tě miluji, ale copak bys mohla být vázaná na člověka, který vidí jen na jedno oko a má skoro chromou ruku? A nezapomeň na to, co říkal Dr. Carter - o poškození spánkového laloku. Co kdybych nebyl schopný plnit manželské povinnosti nebo budu mít mozek postižený jinak? Ještě nikdo neví, jak se ta porucha bude projevovat… Jsi moc mladá a zasloužíš si celého člověka, ne takovou troku, jako jsem teď já… Sprošťuji tě tvého slibu a jsi volná, můžeš jít…“
Ale já jsem se ani nehnula a vypadala jsem doopravdy naštvaně.
„Tak jdi! Copak jsi mě neslyšela? Řekli jsem ti, že jsi volná…“ Křičel na mě.
„Slyšela jsem tě, ale musel bys toho udělat mnohem víc, abych odešla, protože já už z vlastní vůle neodejdu a neopustím tě…“
„Nechci, abys se mnou zůstávala ze soucitu, víš jak to nesnáším…“
„Úplně poslední věc, kterou k tobě cítím, je soucit, Edwarde.“
„Říkáš to tak, jakoby to byla pravda, ale já nejsem blázen. Běž pryč a nech mě být…“
Odvrátil se a díval se z okna ven, trvalo skoro celou věčnost, než zavrčel.
„Proč jsi pořád tady?“
„To je ale hloupá otázka, jsem tady protože tě miluji a chci být tvojí ženou.“
Vypadal doopravdy překvapeně, jakoby mě předtím vůbec neposlouchal…
„Ty mě pořád ještě chceš? Opravdu se chceš vázat na mrzáka, který tě nemůže milovat tak, jak si zasloužíš?“
„Jestli tě ještě chci? Já tě potřebuju… Nedokážu bez tebe žít a je mi jedno, jestli máš levou ruku zdravou nebo ne. A s tím dalším problémem se jistě nějak popereme, společně… Víš stejně dobře jako já, že k lásce existuje i jiná cesta než jen sex a jsem ráda, že jsi mě nepřestal milovat. Nedělej si starosti, Edwarde, bez ohledu na to, jak to dopadne, budu s tebou.“
Obličej mě stále vážný.
„Ale já nechci sestru a ošetřovatelku, já chci ženu…“
„Jen počkej, až mě uvidíš v mém sexy kostýmu zdravotní sestřičky, myslím, že změníš názor.“
Snažila jsem se odlehčit napjatou atmosféru, ale nefungovalo to, tak jsem se posadila k němu na postel, vzala jeho tvář do dlaní a zašeptala.
„Edwarde, je nám souzeno být spolu, vím to… Občas si myslím, že někdy někdo napsal náš příběh, ale možná v trochu jemnější próze.“
Konečně se usmál.
„Proč si myslíš, že by o nás někdo mohl psát? Co z nás dělá tak zvláštní pár?“
„Já nevím, temný, zádumčivý, starší muž s tajemstvím, který se zamiluje do nezkušené osmnáctileté dívky a nakonec i přes spoustu trápení, dojdou ke štěstí a žijí spolu až do smrti… To je myslím dostačující námět na dobrou knihu…“
„Mě to zní spíš jako nějaká telenovela a víš jak je nemám rád…“
„Tak co tomu říkáš? Prokážeš mi tu čest a vezmeš si mě za ženu?“
Objal mě a já jsem ho políbila s takovou vášní, že musel cítit, jak moc jsem ho milovala. Když ho propustili z nemocnice, místo toho, abychom se vrátili rovnou do Thornfieldu, jeli jsme do kostela, kde jsme se vzali…
„Čtenáři, vzala jsem si ho… Byla to klidná svatba, jen on a já, kněz a jeho zapisovatel. Nebyli tam žádní mládenci ani družičky, žádné květiny, žádné drahé svatební šaty a ani Edward neměl oblek… Nic z toho teď nebylo důležité…“
Stáli jsem naproti sobě, drželi se za ruce a poslouchali, co oddávající říká…
„…Teď už nebudete cítít žádný déšť, protože jeden druhému jste přístřeším. Teď nebudete cítit žádnou zimu, protože máte teplo jeden pro druhého. Nyní již nebudete osamělí, protože máte před sebou společný život. Když den končí, podívejte se jeden na druhého, vezměte se za ruce a nezapomeňte, že celá vaše budoucnost leží před vámi… Je to dlouhá a klikatá cesta, ale jistě ji společně zvládnete. Poděkujte za svoji minulost a přítomnost a já vám žehnám ke společné budoucnosti. Z moci svěřené mi státem New York vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu…“
Když mě políbil, zašeptal.
„Tak jak se dnes cítíš, paní Rochesterová?“
„Prostě skvěle… A jak vy, pane Rochestere?“
„Nikdy mi nebylo líp…“
Žádné komentáře:
Okomentovat