Když jsem běžela do svého pokoje, srazila jsem se na schodech s Grace Poolovou - osobní asistentkou pana Rochestera. Moc často jsem ji nevídala, nepatřila mezi přátelské typy lidí a zdála se mi být vždycky tak nějak nervózní. Měla jsem pocit, že se někde ukrývá a plíží, jen aby mě vylekala. Také se tak podivně směje… Občas jsem v noci slyšela, jak chodí po chodbách a směje se - občas v noci jí slýchám... Zdvořile jsme se pozdravily a já jsem utíkala dál tak rychle, jak to jen šlo.
Po večeři jsem se šla podívat za panem Rochesterem. Hodiny právě odbíjely osm hodin, když jsem klepala na dveře.
„Pojďte dál…“
Vešla jsem a zahlédla jsem, jak drží v ruce moje porfolio s fotografiemi, zatímco Adele stojí vedle něj a dívá se mu přes rameno.
„Kde jste to vzal?“
Adele se na mě provinile zadívala.
„To já… Myslela jsem, že je strýčkovi ukážu. Některé fotografie jsou opravdu moc hezké.“
Šla jsem k nim blíž a pan Rochester vzhlédl.
„Nemůžu uvěřit tomu, že to řeknu, ale Adele má pravdu, některé jsou opravdu dost dobré. Máte bystré oko a vybíráte si zajímavé předměty… Tahle fotografie vypadá docela zlověstně... Kde berete inspiraci?“
„Prostě jen tak... Občas se procházím a když mě něco zaujme, vyfotím to.“
„Co jste měla na mysli touhle fotografií? Pojmenoval jste jí Rodina…“
„Jen jsem o něčem přemýšlela… Myslím si, že rodina je hodně důležitá…“
„Zvlášť pro někoho, jako jste vy…když nikoho nemáte.“ A dotkl se mého medailonku. Ještě chvíli si prohlížel obrázky, když najednou zvedl hlavu a řekl.
„Už je pozdě, Adele by měla jít do postele.“
„Ale strýčku, já ještě nechci, chci si prohlížet s tebou…“
„Je pozdě a mimo to, zítra tě čeká škola… Dobrou noc.“
„Dobrou noc, strýčku.“ Políbila ho na tvář, ale jen mávl rukou ve vzduchu, jakoby jí chtěl odstrčit.
„Dobrou noc, slečno…“
Během několika příštích dnů jsem ho vůbec neviděla, měl stále nějaká obchodní jednání. Dům byl neustále plný lidí v oblecích, kteří přicházeli a zase odcházeli. Někdy zůstávali na večeři a to jsem paní Fairfaxové pomáhala v kuchyni. Jídla, která připravovala nebyla gurmánská, ale vždy je připravovala s láskou a myslím, že pan Rochester i jeho hosté to oceňovali. Říkala mi, že když je pán tady v Thornfieldu, tak dává přednost domácímu stravování, před pětihvězdičkovou kuchyní. Jak jsem psala, vídaly jsme ho s Adele velmi málo - někdy zašel na chvilku do knihovny, kde jsem se s Adele učila, ale spíše jsme se potkávali jen na schodišti. Někdy prošel, jako bych ani neexistovala a jindy se usmál a prohodil pár milých slov. Nevadilo mi to, věděla jsem, že tentokrát to nemá nic společného se mnou. Ale dnes večer si pro mě vzkázal, abych přišla do knihovny. Dveře byly otevřené a on seděl u krbu, v ruce skleničku skotské.
„Posaďte se sem.“
Ukázal na židli, mnohem pohodlnější, než na jaké jsem seděla v ten první večer, kdy jsme se setkali.
„Ještě jsme neudělali harmonogram do posilovny. Vyhovuje vám to více dopoledne nebo odpoledne?“
„Odpoledne je lepší, pane.“
„Dobře tedy, beru si ráno a večer, protože je to můj dům… Vidíte, že nejsem takový zlobr, jak se vám zdá.“
Než jsem stačila odpovědět, vřítila se do pokoje Adele, na sobě tričko a džíny, které si koupila, když jsme byly na výletě v nákupním centru, doplněné dárky, které jí přivezl pan Rochester. Pózovala ve dveřích a pak přišla k nám.
„Děkuji za dárky, strýčku. Jsou skvělé…“ Chtěla mu vyskočit na klín, ale odstrčil jí.
„Dost! Jdi si sednout vedle a vezmi si časopis nebo něco…“ Obrátil se ke mně.
„Docela se mi líbí, jak jste dala dohromady Adelino oblečení. Vypadá teď víc stylově a ne jako laciná panenka, když se oblékala tak, jak byla zvyklá. Mám pocit, že se zajímá jen o oblečení a snad už i o kluky… Jsem rád, že jste tady, nesnesu být s ní sám.“
„Ale ona touží po vaší pozornosti a lásce…“
„Myslíte? V tom případě pro nás tři naplánují nějakou akci na víkend…“
Nic jsem na to neříkala, jen jsem seděla a pozorovala Adele, jak si čte časopis. Představovala jsem si sama sebe v jejím věku a přemýšlela o tom, jak rozdílné jsme. Utápěla jsem se ve svých myšlenkách, až mě probral hlas pana Rochestera.
„Mluvte…“ přikázal mi.
Asi jsem se na něj divně podívala, protože se okamžitě omluvil.
„Omlouvám se za svoji hrubost. Rád bych, abyste si se mnou povídala. Mám toho hodně na srdci…“
„Je všechno v pořádku? Jestli o tom chcete mluvit, umím naslouchat…“
„Tím nejsem překvapený, tušil jsem to. Vsadím se, že vám lidé vykládají věci, které ostatním neříkají, že? Nasloucháte jim bez sebemenšího odsuzování…“
„Jak víte, že jsem něčeho takového schopná?“
„Něco zvláštního ve tvých očích mi to napovídá…“
Začervenala jsem se a překvapilo mě to.
„Cítíš se nepříjemně? Neumíš přijímat komplimenty?“
„Ne, neumím, nevím, jak na ně správně reagovat.“
„To je škoda… Jaké jsi vůbec měla dětství?“
„Řekněme, že místo, kde jsem byla, nebylo to nejlepší…“
„To nemohlo být, protože jinak bys nebyla tak dobrý posluchač. Člověk, který má problém se nedokáže otevřít ostatním lidem. Děláš pro ostatní to, co chceš, aby dělali oni pro tebe… A mimochodem, když ti někdo skládá kompliment, měla bys alespoň poděkovat…“
„Děkuji, pane.“ Zadívala jsem se na něj a znovu jsem se ztratila v jeho černých očích…
„Dost už o tobě… I já mám svojí černou minulost, ale když jsem s tebou, mám pocit, že už mě tolik netíží vzpomínky. Když jsem byl ve tvém věku, nevěděl jsem vůbec nic o zoufalství a bolesti, ale teď, v osmatřiceti letech mám pocit, že už vydržím všechno… A co mě mrzí nejvíc jsou moje vlastní chyby. Neviním už nikoho jiného než sám sebe…“
„Je mi líto, když to říkáte…“
„Když by tuhle větu řekl kdokoliv jiný, bral bych to jako projev soucitu, ale když to říkáš ty, mám chuť povědět ještě něco víc…“
Naklonil se ke mně, nechtěl, aby to slyšela paní Fairfaxová nebo Adele.
„Nechápej to špatně, nikoho jsem nezabil ani jsem neokradl stařenky o celoživotní úspory, ale… Prostě se za sebe stydím. Měl jsem lépe vědět, co je správné a co ne, byl jsem na to už dost starý. Vlastně - věděl jsem to, ale ignoroval to… Vidíš, jak jsi mě donutila, abych se ti otevřel? Myslím, že až vyrosteš, měla by z tebe být psycholožka. Vydělala bys spoustu peněz za to, že by někdo seděl a jen bys poslouchala, jak si stěžuje… Ještě jednu malou radu do života - Nikdy nedělej nic, co by způsobilo, že bys toho později litovala… Je pak velmi těžké s tím dál žít…“
„Takže tím myslíte, že bych neměla riskovat?“
„Jsi moc chytrá… To, co jsem měl na mysli je to, abys naslouchala jen andělovi, když ti bude radit, jak dál… Ten tě nikdy nepovede špatným směrem, na rozdíl od ďábla…“
Mohla bych ho takhle poslouchat celé hodiny, ale bylo už deset. Vstala jsem a chystala se popřát mu dobrou noc, když najednou prohlásil.
„Co? Takhle brzy?“
„Je čas, aby Adele už byla v posteli...“
„Vidím, že jsem se rozpovídal až moc, omlouvám se.“
„Nemusíte se omlouvat. Doufám, že dokončíme náš rozhovor jindy.“
„Můžete se vsadit, slečno… Moc rád si s tebou povídám… Sladké sny…“
Ráno, když jsem vešla do jídleny, viděla jsem, že u snídaně sedí spolu s Adele i pan Rochester. Bylo to divné, protože s námi nikdy nejedl od té doby, co se vrátil. Když mě viděl, usmál se, naklonil se k Adele a zašeptal.
„Raz, dva, tři …“ a pak oba dva společně řekli. „Dobré ráno, ospalče…“
„Dobré ráno Adele, dobré ráno, pane.“
Paní Fairfaxová mi nandala plný talíř smažených vajec a položila přede mě opečené tousty.
„Tak, slečno Eyrová, co máte dnes v plánu?“
„Učení, pak procházka a cvičení… A co vy, pane?“
„Jako obvykle, bohužel jen pracovní záležitosti. Uvidíme se později.“
Podíval se na hodinky, vstal a rychle odešel.
Po snídani jsme s Adele odešly do knihovny, kde začala výuka. Dělala opravdu veliké pokroky, pevně věřím, že když budeme pokračovat tak dobře, jak jsme začaly, že v září může nastoupit do čtvrté třídy. Její matka byla příliš zaneprázdněná na to, aby se zajímala o vzdělání své dcery. Adele je opravdu chytrá a když chce, dokáže se soustředit a výsledky tomu odpovídají. Myslím si, že mít dobré vzdělání je velmi důležité, mnohem důležitější, než mít značkové oblečení… Jen doufám, že i Adele si to jednou uvědomí.
Po večeři jsem se šla podívat za panem Rochesterem. Hodiny právě odbíjely osm hodin, když jsem klepala na dveře.
„Pojďte dál…“
Vešla jsem a zahlédla jsem, jak drží v ruce moje porfolio s fotografiemi, zatímco Adele stojí vedle něj a dívá se mu přes rameno.
„Kde jste to vzal?“
Adele se na mě provinile zadívala.
„To já… Myslela jsem, že je strýčkovi ukážu. Některé fotografie jsou opravdu moc hezké.“
Šla jsem k nim blíž a pan Rochester vzhlédl.
„Nemůžu uvěřit tomu, že to řeknu, ale Adele má pravdu, některé jsou opravdu dost dobré. Máte bystré oko a vybíráte si zajímavé předměty… Tahle fotografie vypadá docela zlověstně... Kde berete inspiraci?“
„Prostě jen tak... Občas se procházím a když mě něco zaujme, vyfotím to.“
„Co jste měla na mysli touhle fotografií? Pojmenoval jste jí Rodina…“
„Jen jsem o něčem přemýšlela… Myslím si, že rodina je hodně důležitá…“
„Zvlášť pro někoho, jako jste vy…když nikoho nemáte.“ A dotkl se mého medailonku. Ještě chvíli si prohlížel obrázky, když najednou zvedl hlavu a řekl.
„Už je pozdě, Adele by měla jít do postele.“
„Ale strýčku, já ještě nechci, chci si prohlížet s tebou…“
„Je pozdě a mimo to, zítra tě čeká škola… Dobrou noc.“
„Dobrou noc, strýčku.“ Políbila ho na tvář, ale jen mávl rukou ve vzduchu, jakoby jí chtěl odstrčit.
„Dobrou noc, slečno…“
Během několika příštích dnů jsem ho vůbec neviděla, měl stále nějaká obchodní jednání. Dům byl neustále plný lidí v oblecích, kteří přicházeli a zase odcházeli. Někdy zůstávali na večeři a to jsem paní Fairfaxové pomáhala v kuchyni. Jídla, která připravovala nebyla gurmánská, ale vždy je připravovala s láskou a myslím, že pan Rochester i jeho hosté to oceňovali. Říkala mi, že když je pán tady v Thornfieldu, tak dává přednost domácímu stravování, před pětihvězdičkovou kuchyní. Jak jsem psala, vídaly jsme ho s Adele velmi málo - někdy zašel na chvilku do knihovny, kde jsem se s Adele učila, ale spíše jsme se potkávali jen na schodišti. Někdy prošel, jako bych ani neexistovala a jindy se usmál a prohodil pár milých slov. Nevadilo mi to, věděla jsem, že tentokrát to nemá nic společného se mnou. Ale dnes večer si pro mě vzkázal, abych přišla do knihovny. Dveře byly otevřené a on seděl u krbu, v ruce skleničku skotské.
„Posaďte se sem.“
Ukázal na židli, mnohem pohodlnější, než na jaké jsem seděla v ten první večer, kdy jsme se setkali.
„Ještě jsme neudělali harmonogram do posilovny. Vyhovuje vám to více dopoledne nebo odpoledne?“
„Odpoledne je lepší, pane.“
„Dobře tedy, beru si ráno a večer, protože je to můj dům… Vidíte, že nejsem takový zlobr, jak se vám zdá.“
Než jsem stačila odpovědět, vřítila se do pokoje Adele, na sobě tričko a džíny, které si koupila, když jsme byly na výletě v nákupním centru, doplněné dárky, které jí přivezl pan Rochester. Pózovala ve dveřích a pak přišla k nám.
„Děkuji za dárky, strýčku. Jsou skvělé…“ Chtěla mu vyskočit na klín, ale odstrčil jí.
„Dost! Jdi si sednout vedle a vezmi si časopis nebo něco…“ Obrátil se ke mně.
„Docela se mi líbí, jak jste dala dohromady Adelino oblečení. Vypadá teď víc stylově a ne jako laciná panenka, když se oblékala tak, jak byla zvyklá. Mám pocit, že se zajímá jen o oblečení a snad už i o kluky… Jsem rád, že jste tady, nesnesu být s ní sám.“
„Ale ona touží po vaší pozornosti a lásce…“
„Myslíte? V tom případě pro nás tři naplánují nějakou akci na víkend…“
Nic jsem na to neříkala, jen jsem seděla a pozorovala Adele, jak si čte časopis. Představovala jsem si sama sebe v jejím věku a přemýšlela o tom, jak rozdílné jsme. Utápěla jsem se ve svých myšlenkách, až mě probral hlas pana Rochestera.
„Mluvte…“ přikázal mi.
Asi jsem se na něj divně podívala, protože se okamžitě omluvil.
„Omlouvám se za svoji hrubost. Rád bych, abyste si se mnou povídala. Mám toho hodně na srdci…“
„Je všechno v pořádku? Jestli o tom chcete mluvit, umím naslouchat…“
„Tím nejsem překvapený, tušil jsem to. Vsadím se, že vám lidé vykládají věci, které ostatním neříkají, že? Nasloucháte jim bez sebemenšího odsuzování…“
„Jak víte, že jsem něčeho takového schopná?“
„Něco zvláštního ve tvých očích mi to napovídá…“
Začervenala jsem se a překvapilo mě to.
„Cítíš se nepříjemně? Neumíš přijímat komplimenty?“
„Ne, neumím, nevím, jak na ně správně reagovat.“
„To je škoda… Jaké jsi vůbec měla dětství?“
„Řekněme, že místo, kde jsem byla, nebylo to nejlepší…“
„To nemohlo být, protože jinak bys nebyla tak dobrý posluchač. Člověk, který má problém se nedokáže otevřít ostatním lidem. Děláš pro ostatní to, co chceš, aby dělali oni pro tebe… A mimochodem, když ti někdo skládá kompliment, měla bys alespoň poděkovat…“
„Děkuji, pane.“ Zadívala jsem se na něj a znovu jsem se ztratila v jeho černých očích…
„Dost už o tobě… I já mám svojí černou minulost, ale když jsem s tebou, mám pocit, že už mě tolik netíží vzpomínky. Když jsem byl ve tvém věku, nevěděl jsem vůbec nic o zoufalství a bolesti, ale teď, v osmatřiceti letech mám pocit, že už vydržím všechno… A co mě mrzí nejvíc jsou moje vlastní chyby. Neviním už nikoho jiného než sám sebe…“
„Je mi líto, když to říkáte…“
„Když by tuhle větu řekl kdokoliv jiný, bral bych to jako projev soucitu, ale když to říkáš ty, mám chuť povědět ještě něco víc…“
Naklonil se ke mně, nechtěl, aby to slyšela paní Fairfaxová nebo Adele.
„Nechápej to špatně, nikoho jsem nezabil ani jsem neokradl stařenky o celoživotní úspory, ale… Prostě se za sebe stydím. Měl jsem lépe vědět, co je správné a co ne, byl jsem na to už dost starý. Vlastně - věděl jsem to, ale ignoroval to… Vidíš, jak jsi mě donutila, abych se ti otevřel? Myslím, že až vyrosteš, měla by z tebe být psycholožka. Vydělala bys spoustu peněz za to, že by někdo seděl a jen bys poslouchala, jak si stěžuje… Ještě jednu malou radu do života - Nikdy nedělej nic, co by způsobilo, že bys toho později litovala… Je pak velmi těžké s tím dál žít…“
„Takže tím myslíte, že bych neměla riskovat?“
„Jsi moc chytrá… To, co jsem měl na mysli je to, abys naslouchala jen andělovi, když ti bude radit, jak dál… Ten tě nikdy nepovede špatným směrem, na rozdíl od ďábla…“
Mohla bych ho takhle poslouchat celé hodiny, ale bylo už deset. Vstala jsem a chystala se popřát mu dobrou noc, když najednou prohlásil.
„Co? Takhle brzy?“
„Je čas, aby Adele už byla v posteli...“
„Vidím, že jsem se rozpovídal až moc, omlouvám se.“
„Nemusíte se omlouvat. Doufám, že dokončíme náš rozhovor jindy.“
„Můžete se vsadit, slečno… Moc rád si s tebou povídám… Sladké sny…“
Ráno, když jsem vešla do jídleny, viděla jsem, že u snídaně sedí spolu s Adele i pan Rochester. Bylo to divné, protože s námi nikdy nejedl od té doby, co se vrátil. Když mě viděl, usmál se, naklonil se k Adele a zašeptal.
„Raz, dva, tři …“ a pak oba dva společně řekli. „Dobré ráno, ospalče…“
„Dobré ráno Adele, dobré ráno, pane.“
Paní Fairfaxová mi nandala plný talíř smažených vajec a položila přede mě opečené tousty.
„Tak, slečno Eyrová, co máte dnes v plánu?“
„Učení, pak procházka a cvičení… A co vy, pane?“
„Jako obvykle, bohužel jen pracovní záležitosti. Uvidíme se později.“
Podíval se na hodinky, vstal a rychle odešel.
Po snídani jsme s Adele odešly do knihovny, kde začala výuka. Dělala opravdu veliké pokroky, pevně věřím, že když budeme pokračovat tak dobře, jak jsme začaly, že v září může nastoupit do čtvrté třídy. Její matka byla příliš zaneprázdněná na to, aby se zajímala o vzdělání své dcery. Adele je opravdu chytrá a když chce, dokáže se soustředit a výsledky tomu odpovídají. Myslím si, že mít dobré vzdělání je velmi důležité, mnohem důležitější, než mít značkové oblečení… Jen doufám, že i Adele si to jednou uvědomí.
Žádné komentáře:
Okomentovat