Z pracovny jsme odešli společně, vzal moje tašky a odnášel je dolů k autu.
„Jane, miláčku, nenávidím, když řídíš to svoje staré auto, není moc spolehlivé. Vezmi si Roadster, koupil jsem ho pro tebe, vždyť to víš…“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Honda není zas tak špatná.“
Vytáhl peněženku.
„Budeš potřebovat nějaké peníze na cestu?“
„Není potřeba, dávala jsem si stranou pro případ nouze…“
Přimhouřil oči.
„Kolik máš?“
„Dva tisíce dolarů.“
„Proč mě to vůbec nepřekvapuje…“ Povzdychl si.
Nasedla jsem do auta a stáhla okénko. Naklonil se ke mně.
„Zavolej, až tam dojedeš, prosím tě o to a nezapomeň, že tě miluju…“
Usmála jsem se a pohladila ho po tváři. „Já vím…“
Na prstě se mi leskl snubní prsten… „Nemůžu si ho nechat, to by nebylo správné…“
Sundala jsem ho a podávala mu ho. Zavrtěl hlavou a nechtěl si ho ode mě vzít.
„Koupil jsem ho pro tebe… Chci, aby sis ho nechala…“
„Je nádherný, ale ten závazek jsem přijala pod falešnou záminkou…“
Zdráhavě si prsten vzal a já jsem se rozjela. Když jsem se podívala do zpětného zrcátka, viděla jsem, jako si utírá oči a odchází domů. V tu chvíli jsem měla chuť obrátit auto a vrátit se zpátky...
Vím, že jsem mu zlomila srdce, ale on zlomil to moje. Co bylo vlastně jeho zločinem? To, že mě miluje příliš mnoho… Nemohla jsem už dál zadržovat slzy, tak jsem se jim nebránila, jela jsem a přes slzy jsem skoro neviděla na cestu...
Asi po hodině jízdy jsem musela zastavit u benzínové pumpy, nádrž byla prázdná. Natankovala jsem a jela dál, směrem ke Gatesheadu. Začalo hustě pršet, obloha potemněla a někde blízko se ozval blesk. Neviděla jsem ani na dva metry před sebe a tak jsem zpomalila. Najednou se ozvala rána a auto se zastavilo… Venku lilo jako z konve rozhodla jsem se, že zůstanu sedět a počkám, až přestane pršet, ale ani po půlhodině se počasí nelepšilo, tak jsem si nasadila kapucu a vystoupila z auta. Otevřela jsem kapotu, ale jako laik jsem nedokázala poznat, co je špatně, tak jsem se raději vrátila dovnitř. Byla jsem za tu chvíli promočená až na kůži a začala mi být zima. Proklínala jsem sama sebe, že jsem snad jediný člověk na světě bez mobilního telefonu.
Věděla jsem, co musím udělat, tak jsem vylezla, zamkla auto a pěšky jsem šla hledat nejbližší telefon. Dešť za chvíli ustal, ale stejně jsem byla promočená, takže na tom nezáleželo. Protože už většina lidí má mobil, tak na státních silnicích chybí tísňové telefonní linky. Kolem svištěla auta, ale nemyslím, že si někdo všiml, že bych potřebovala pomoc. Cítila jsem se tak sama a tak zbytečná, že jsem znovu začala brečet. Sedla jsem si do mokré trávy a zabořila obličej do dlaní.
Když jsem zvedla hlavu, viděla před sebou pár velikých tenisek. Očima jsem stoupala po džínách, přes mikinu až k opálenému obličeji, který se usmíval. Nade mnou stál vysoký muž, velmi hezký muž, který měl hluboké modré oči - to byla první věc, které jsem si na něm všimla.
Usmál se a natáhl ke mně ruku. Nepřijala jsem jí, nevěděla jsem, co ode mě chce.
„Nebojte se, neublížím vám. Chtěl jsem vám jen pomoci vstát. To porouchané auto vzadu je vaše?“
Přikývla jsem. „Ano, hledám telefon.“
Zasmál se.
„Tak to tedy nejsem jediný na světě, kdo je bez mobilu? Jestli chcete, odvezu vás k nejbližší pumpě a tam si zavoláte odtah…“
Normálně bych si nikdy nesedla do auto s cizím mužem, ale podle cedule byla nejbližší pumpa 9 kilometrů… Otevřel dveře svého malého auta a představil se.
„Já jsem John Rivers.“
„A já Jane Eyrová…“
Vyjeli jsme, ale ani jeden z nás nemluvil. Všiml si, že je mi zima, tak pustil topení a řekl.
„Mám dvě sestry, které jsou tak ve vašem věku. A co vy, máte nějakou rodinu? Odkud jste?“
Odpověděla jsem opatrně.
„Mám tetu, ale odcizily jsme se a právě teď jsem za ní jela.“
„To je škoda, rodina je velmi důležitá. Nevím, čím bych byl bez svých sester...“
Vystoupila jsem na výjezdu a u pumpy byla telefonní budka. Zavolala jsem odtahový vůz a John mě odvezl k mému autu. Trval na tom, že mě tam odveze zpátky, abych nemusela pěšky.
„A co děláte, slečno Eyrová?“
„Já jsem vychovatelka.“
Zasmál se.
„Netušil jsem, že vychovatelky ještě existují.“
„A co děláte vy?“
„Jsem poradcem u Clinton Community College v Bluff Point. Je to nádherná škola.“
„To věřím…“
„Vy ještě studujete?“
„Ne, nedostala jsem stipendium a platit si vysokou školu, to si nemohu dovolit…“
„Dobré vzdělání je stejně tak důležité, jako rodina.“
Když jsme dojeli k mému porouchanému autu, stál tam už odtahový vůz. Poděkovala jsem Johnovi a ještě než jsme se rozloučili, podal mi svoji vizitku. Zastrčila jsem ji do kapsy kalhot a ihned na ni zapomněla...
Během několika minut naložili moje auto a řidič odjížděl do garáží, kde měl opravnu. Odtah stál 150 dolarů, zaplatila jsem a vešla do haly, kde mechanici prohlíželi, kde je chyba. Řekli, že jsem měla štěstí, že jsem nejela moc rychle, protože byl poškozený motor.
„Kolik bude stát oprava?“
„Tak kolem 1800 dolarů.“
„Tolik?“
„Musíme tam dát celý nový díl a nebude to hotové do zítřka, tím si buďte jistá, slečno.“
Neměla jsem na vybranou… Ale moje druhé já mi říkalo, že mám možnost volby - "Zavolej Edwardovi, přijede pro tebe a pomůže ti..." Ale já jsem nechtěla být zachráněná…
„Fajn…“ řekla jsem, když jsem podepsala smlouvu o opravě.
O auto je postaráno a teď se musím postarat sama o sebe. Neměla jsem hlad, hledala jsem spíš místo, kde bych si mohla odpočinout. Poblíž jsem našla jeden motel. Vstoupila jsem dovnitř a muž za pultem se zatvářil udiveně. Nevím proč, asi jsem nevypadala jako jeho obvyklá klientela. Řekl, že ještě nestačil uklidit, ale nevadilo mi to, odpověděla jsem, že se o to postarám sama - nechtěla jsem čekat další dvě hodiny venku, než by byl hotový.
Vzala jsem svoje tašky a vydala se nahoru po špinavých schodech. Pokoj vypadal jako po nějaké bouřlivé party, protože se tam povalovaly plechovky od piva, pizzy a krabice od kondomů. Ten zápach byl příšerný, tak jsem hned otevřela okno. Díkybohu za gumové rukavice, které jsem našla za dveřmi v neporušeném obalu.
Za chvíli jsem naplnila dva odpadkové pytle, ale ani tak nevypadal pokoj o moc lépe. Koberec byl špinavý a mohla jsem jen hádat, jaká je jeho původní barva a nábytek byl poškrábaný. Postel nevypadala o nic lépe. Stáhla jsem ušpiněné povlečení a ani jsem nechtěla zjišťovat, od čeho je opatlané a šla jsem si dolů na Recepci vyzvednout čisté.
Koupelna byla také příšerná, mokré a špinavé ručníky poházené po zemi, další plechovky od piva a špinavé umyvadlo. Vzala jsem si na pomoc čistící prostředky, které ležely nedotčené na pračce a pustila se dalšího úklidu - posbírala jsem plechovky, vyčistila záchod a sprchový kout a pověsila čisté ručníky. To už jsem byla tak unavená, že jsem se osprchovala, převlékla do pyžama a usnula…
Probrala jsem se až druhý den ráno a v prvních chvíli jsem nevěděla, kde to jsem. Volala jsem do servisu, kde mi oznámili, že auto bude pojízdné až pozdě odpoledne. Co budu celý den dělat?
Převlékla jsem se a přemýšlela, kde se najím. Měla jsem posledních 10 dolarů, tak jsem musela uvažovat moudře, za co je utratím. Koupila jsem si sendvič a láhev vody. Bylo krásně, proto jsem se rozhodla, že se najím venku v parku.
Seděla jsem na lavičce a pozorovala hrající si děti. Toužila jsem po tom, rozjet se domů, do Thornfieldu a být opět u Edwarda. Koho by zajímalo, že je ještě ženatý? Život je příliš krátký a nevyzpytatelný... Člověk neví, co ho čeká za rohem ani co bude zítra… Miluje mě, já jeho také a to je nejdůležitější… Nikomu tím přece neublížíme…
Utřela jsem si slzy, ale hlas v hlavě mě nabádal, že musím nejdřív za tetou. Proč? Nenáviděla mě, tak proč za ní musím?
„Jednoduše proto, že jsi lepší než ona…“ nabádalo mě znovu mé druhé já.
„Jane, miláčku, nenávidím, když řídíš to svoje staré auto, není moc spolehlivé. Vezmi si Roadster, koupil jsem ho pro tebe, vždyť to víš…“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Honda není zas tak špatná.“
Vytáhl peněženku.
„Budeš potřebovat nějaké peníze na cestu?“
„Není potřeba, dávala jsem si stranou pro případ nouze…“
Přimhouřil oči.
„Kolik máš?“
„Dva tisíce dolarů.“
„Proč mě to vůbec nepřekvapuje…“ Povzdychl si.
Nasedla jsem do auta a stáhla okénko. Naklonil se ke mně.
„Zavolej, až tam dojedeš, prosím tě o to a nezapomeň, že tě miluju…“
Usmála jsem se a pohladila ho po tváři. „Já vím…“
Na prstě se mi leskl snubní prsten… „Nemůžu si ho nechat, to by nebylo správné…“
Sundala jsem ho a podávala mu ho. Zavrtěl hlavou a nechtěl si ho ode mě vzít.
„Koupil jsem ho pro tebe… Chci, aby sis ho nechala…“
„Je nádherný, ale ten závazek jsem přijala pod falešnou záminkou…“
Zdráhavě si prsten vzal a já jsem se rozjela. Když jsem se podívala do zpětného zrcátka, viděla jsem, jako si utírá oči a odchází domů. V tu chvíli jsem měla chuť obrátit auto a vrátit se zpátky...
Vím, že jsem mu zlomila srdce, ale on zlomil to moje. Co bylo vlastně jeho zločinem? To, že mě miluje příliš mnoho… Nemohla jsem už dál zadržovat slzy, tak jsem se jim nebránila, jela jsem a přes slzy jsem skoro neviděla na cestu...
Asi po hodině jízdy jsem musela zastavit u benzínové pumpy, nádrž byla prázdná. Natankovala jsem a jela dál, směrem ke Gatesheadu. Začalo hustě pršet, obloha potemněla a někde blízko se ozval blesk. Neviděla jsem ani na dva metry před sebe a tak jsem zpomalila. Najednou se ozvala rána a auto se zastavilo… Venku lilo jako z konve rozhodla jsem se, že zůstanu sedět a počkám, až přestane pršet, ale ani po půlhodině se počasí nelepšilo, tak jsem si nasadila kapucu a vystoupila z auta. Otevřela jsem kapotu, ale jako laik jsem nedokázala poznat, co je špatně, tak jsem se raději vrátila dovnitř. Byla jsem za tu chvíli promočená až na kůži a začala mi být zima. Proklínala jsem sama sebe, že jsem snad jediný člověk na světě bez mobilního telefonu.
Věděla jsem, co musím udělat, tak jsem vylezla, zamkla auto a pěšky jsem šla hledat nejbližší telefon. Dešť za chvíli ustal, ale stejně jsem byla promočená, takže na tom nezáleželo. Protože už většina lidí má mobil, tak na státních silnicích chybí tísňové telefonní linky. Kolem svištěla auta, ale nemyslím, že si někdo všiml, že bych potřebovala pomoc. Cítila jsem se tak sama a tak zbytečná, že jsem znovu začala brečet. Sedla jsem si do mokré trávy a zabořila obličej do dlaní.
Když jsem zvedla hlavu, viděla před sebou pár velikých tenisek. Očima jsem stoupala po džínách, přes mikinu až k opálenému obličeji, který se usmíval. Nade mnou stál vysoký muž, velmi hezký muž, který měl hluboké modré oči - to byla první věc, které jsem si na něm všimla.
Usmál se a natáhl ke mně ruku. Nepřijala jsem jí, nevěděla jsem, co ode mě chce.
„Nebojte se, neublížím vám. Chtěl jsem vám jen pomoci vstát. To porouchané auto vzadu je vaše?“
Přikývla jsem. „Ano, hledám telefon.“
Zasmál se.
„Tak to tedy nejsem jediný na světě, kdo je bez mobilu? Jestli chcete, odvezu vás k nejbližší pumpě a tam si zavoláte odtah…“
Normálně bych si nikdy nesedla do auto s cizím mužem, ale podle cedule byla nejbližší pumpa 9 kilometrů… Otevřel dveře svého malého auta a představil se.
„Já jsem John Rivers.“
„A já Jane Eyrová…“
Vyjeli jsme, ale ani jeden z nás nemluvil. Všiml si, že je mi zima, tak pustil topení a řekl.
„Mám dvě sestry, které jsou tak ve vašem věku. A co vy, máte nějakou rodinu? Odkud jste?“
Odpověděla jsem opatrně.
„Mám tetu, ale odcizily jsme se a právě teď jsem za ní jela.“
„To je škoda, rodina je velmi důležitá. Nevím, čím bych byl bez svých sester...“
Vystoupila jsem na výjezdu a u pumpy byla telefonní budka. Zavolala jsem odtahový vůz a John mě odvezl k mému autu. Trval na tom, že mě tam odveze zpátky, abych nemusela pěšky.
„A co děláte, slečno Eyrová?“
„Já jsem vychovatelka.“
Zasmál se.
„Netušil jsem, že vychovatelky ještě existují.“
„A co děláte vy?“
„Jsem poradcem u Clinton Community College v Bluff Point. Je to nádherná škola.“
„To věřím…“
„Vy ještě studujete?“
„Ne, nedostala jsem stipendium a platit si vysokou školu, to si nemohu dovolit…“
„Dobré vzdělání je stejně tak důležité, jako rodina.“
Když jsme dojeli k mému porouchanému autu, stál tam už odtahový vůz. Poděkovala jsem Johnovi a ještě než jsme se rozloučili, podal mi svoji vizitku. Zastrčila jsem ji do kapsy kalhot a ihned na ni zapomněla...
Během několika minut naložili moje auto a řidič odjížděl do garáží, kde měl opravnu. Odtah stál 150 dolarů, zaplatila jsem a vešla do haly, kde mechanici prohlíželi, kde je chyba. Řekli, že jsem měla štěstí, že jsem nejela moc rychle, protože byl poškozený motor.
„Kolik bude stát oprava?“
„Tak kolem 1800 dolarů.“
„Tolik?“
„Musíme tam dát celý nový díl a nebude to hotové do zítřka, tím si buďte jistá, slečno.“
Neměla jsem na vybranou… Ale moje druhé já mi říkalo, že mám možnost volby - "Zavolej Edwardovi, přijede pro tebe a pomůže ti..." Ale já jsem nechtěla být zachráněná…
„Fajn…“ řekla jsem, když jsem podepsala smlouvu o opravě.
O auto je postaráno a teď se musím postarat sama o sebe. Neměla jsem hlad, hledala jsem spíš místo, kde bych si mohla odpočinout. Poblíž jsem našla jeden motel. Vstoupila jsem dovnitř a muž za pultem se zatvářil udiveně. Nevím proč, asi jsem nevypadala jako jeho obvyklá klientela. Řekl, že ještě nestačil uklidit, ale nevadilo mi to, odpověděla jsem, že se o to postarám sama - nechtěla jsem čekat další dvě hodiny venku, než by byl hotový.
Vzala jsem svoje tašky a vydala se nahoru po špinavých schodech. Pokoj vypadal jako po nějaké bouřlivé party, protože se tam povalovaly plechovky od piva, pizzy a krabice od kondomů. Ten zápach byl příšerný, tak jsem hned otevřela okno. Díkybohu za gumové rukavice, které jsem našla za dveřmi v neporušeném obalu.
Za chvíli jsem naplnila dva odpadkové pytle, ale ani tak nevypadal pokoj o moc lépe. Koberec byl špinavý a mohla jsem jen hádat, jaká je jeho původní barva a nábytek byl poškrábaný. Postel nevypadala o nic lépe. Stáhla jsem ušpiněné povlečení a ani jsem nechtěla zjišťovat, od čeho je opatlané a šla jsem si dolů na Recepci vyzvednout čisté.
Koupelna byla také příšerná, mokré a špinavé ručníky poházené po zemi, další plechovky od piva a špinavé umyvadlo. Vzala jsem si na pomoc čistící prostředky, které ležely nedotčené na pračce a pustila se dalšího úklidu - posbírala jsem plechovky, vyčistila záchod a sprchový kout a pověsila čisté ručníky. To už jsem byla tak unavená, že jsem se osprchovala, převlékla do pyžama a usnula…
Probrala jsem se až druhý den ráno a v prvních chvíli jsem nevěděla, kde to jsem. Volala jsem do servisu, kde mi oznámili, že auto bude pojízdné až pozdě odpoledne. Co budu celý den dělat?
Převlékla jsem se a přemýšlela, kde se najím. Měla jsem posledních 10 dolarů, tak jsem musela uvažovat moudře, za co je utratím. Koupila jsem si sendvič a láhev vody. Bylo krásně, proto jsem se rozhodla, že se najím venku v parku.
Seděla jsem na lavičce a pozorovala hrající si děti. Toužila jsem po tom, rozjet se domů, do Thornfieldu a být opět u Edwarda. Koho by zajímalo, že je ještě ženatý? Život je příliš krátký a nevyzpytatelný... Člověk neví, co ho čeká za rohem ani co bude zítra… Miluje mě, já jeho také a to je nejdůležitější… Nikomu tím přece neublížíme…
Utřela jsem si slzy, ale hlas v hlavě mě nabádal, že musím nejdřív za tetou. Proč? Nenáviděla mě, tak proč za ní musím?
„Jednoduše proto, že jsi lepší než ona…“ nabádalo mě znovu mé druhé já.
Žádné komentáře:
Okomentovat