Paní Fairfaxová měla pravdu - byla, jako by ji Bůh vyřezal z mramoru, tak krásná a dokonalá, až to bylo ohromující. Naštěstí iluze dokonalosti se roztříštila, když otevřela ústa a jízlivě řekla.
„Edward a já jsme dávní přátelé a všimla jsem si změny, která u něj nastala, když jsi přišla k nim do domu. Musíš být opravdu moc dobrá… To je ale v pořádku, protože až se vezmeme, tak ta malá půjde do internátu a bude pro ní lepší, když na to bude připravená…“
Zadívala jsem se na její levou ruku, ale prsten tam neměla… Všimla si toho.
„No, zatím se ještě nevyjádřil, ale určitě čeká na ten správný okamžik…“
„Tak já budu první, kdo vám bude gratulovat… Jsem si jistá, že spolu budete šťastní…“
„Děkuji, tvoje požehnání pro mě dost znamená…“ Dodala jízlivě.
Díkybohu ceremoniář dostal mikrofon a začal program. Blanche odešla, ale vzápětí se vrátil pan Rochester.
„Jane, vypadáš, jako by tě někdo zbil. Jsi v pořádku? Vidím, že ses už seznámila s Blanche. Není to ta nejkrásnější žena?“
„Je opravdu skvělá… Dá si někdo něco k pití? Dojdu k baru…“
Byla jsem ráda, že jsem mohla na chvíli odejít. Posadila jsem se u baru a pozorovala dění v sále - za chvíli vyvolali pana Rochestera na podium a předali mu nějakou cenu. Všichni tleskali. Pak jsem si všimla nervózního muže, který se objevil u dveří… Když ho Rochester uviděl, ztuhnul, ale pak ho odvedl do vedlejší místnosti a už se nevrátili…
Byli pryč opravdu dlouho, už jsem se bála, jestli snad neodjel. Rozhodla jsem se, že se po nich podívám, měla jsem najednou takový divný pocit… Když jsem obešla budovu, viděla jsem je u altánu, jak živě gestikulují a hádají se. Rochester vypadal opravdu naštvaně a držel neznámého muže za klopy u saka a křičel na něj.
„Proč to děláš, ty nevděčnej hajzle? Víš, že jsem se snažil pomáhat tobě i tvojí sestře…“
„Zapomeň na to… Jen očekávám, že peníze budu mít na účtě do konce měsíce. Byla by opravdu škoda, kdyby se všichni tihle milí lidé dozvěděli něco o tom, co jsi dělal ve volém čase…“ Pak odešel. Stačila jsem se ještě schovat za keř a když zmizel, šla jsem za panem Rochesterem, který seděl na lavičce a hlavu měl v dlaních.
„Stalo se něco? Chcete si o tom promluvit?“
Povzdechl si.
„Co bys dělala, kdyby se najednou všichni tihle lidé otočili zády a ukazovali na mě prstem?“
„Snažila bych se vám pomoci.“
„Ale ty nevíš, co jsem udělal…“
„Na tom nezáleží… Jste dobrý člověk a nic, co jste kdy udělal nezmění můj názor na vás…“
Smutně se usmál. „Nebuď si tím tak jistá…“
„Zabil jste někoho?“
„Ne…“
„Ukradl jste starým dámám jejich celoživotní úspory?“
„Ne…“ Konečně se usmál doopravdy. „Pamatuješ si všechno, o čem jsme si povídali, viď? Vždycky dokážeš, abych se cítil líp...“
Než mohl říct cokoliv dalšího, objevil se Eshton.
„Tady jsi, oslavenče, všichni tě hledají…“
„Vrátíme se tam?“ zeptal se mě.
„Ano, musíte…“
Zadíval se mi do očí a zašeptal. „Co bych si bez tebe počal, Jane…“
„Nic, neznal byste mě, proto bych vám vůbec nechyběla…“
„Jdeme… Pořád mi dlužíš ten tanec…“
Vzal mě za ruku a šli jsme zpátky.
Hudba hrála, když jsme vešli dovnitř a zrovna, když se chystal, že mě odvede na parket, zastavil ho nějaký muž.
„Promiň, povinnosti volají…“
„Smím prosit?“
Ozvalo se najednou za mnou. Byl to Charles Eshton. Usmál se a vzal mě za ruku. Tančil báječně a dokonce se mu podařilo naučit to i mě. Vedl mě jako profesionál. Lidé ustupovali a dívali se na nás, dokonce i pan Rochester se zastavil a zíral na nás. Měla jsem najednou pocit, že chci protančit celou noc. Charles se po skončení písničky uklonil, políbil mi ruku, ale pak přišel pan Rochester a odvedl ho znovu někam pryč…
Už jsem ho skoro po celý zbytek večera neviděla a Charles se mi zničehonic začal vyhýbat jako čert kříži. Adele s paní Fairfaxovou se už začaly nudit a chtěly jet domů. Když už jsme si chtěly zavolat taxi, přišel pan Rochester.
„Myslím, že jsi mi slíbila jeden tanec, pamatuješ?“
Vzal mě za ruku a odvedl na parket. Přitáhl mě k sobě mnohem blíž, než tanec žádal, ale rozruch po naší pravici všechno zkazil. Na zemi ležela Blanche Ingramová a krvácela z hlavy - zakopla o židli a spadla na roh stolu. Rochester si sundal sako a podal mi ho. Držela jsem ho a v kapse jsem cítila malou krabičku… Zvědavost není nejlepší vlastnost, ale neodolala jsem a podívala se… Byl to nádherný diamantový prsten - zásnubní… Měla jsem chuť ho zahodit, ale neudělala jsem to, místo toho jsem ho dala zpátky do kapsy, sako předala paní Fairfaxové a vyšla ven na vzduch.
Byla jsem venku asi dvacet minut, než přišel někdo ze sálu a vzkazoval mi, že mě pan Rochester hledá, ale bylo mi to jedno, chtěla jsem být sama. Za chvíli přišel sám.
„Ještě jsme netančili, Jane. Proč jsi odešla ven?“
„Bylo mi horko, potřebovala jsem na vzduch. Jak se daří Blanche?“
„Eshton jí odvezl na pohotovost a řekl, že zavolá co a jak… No, vidím, že je načase, abychom jeli domů…“
Když jsme se vrátili do Thornfieldu, převlékla jsem se a snažila se usnout. Když to ani po půlhodině nešlo, rozhodla jsem se, že se zajdu podívat do kuchyně, jestli tam není něco dobrého. Neměla jsem opravdický hlad, jen jsem nevěděla, co mám dělat a sladké je prý dobré na nervy… Tiše jsem scházela po schodech, všude kolem bylo ticho a klid.
„Edward a já jsme dávní přátelé a všimla jsem si změny, která u něj nastala, když jsi přišla k nim do domu. Musíš být opravdu moc dobrá… To je ale v pořádku, protože až se vezmeme, tak ta malá půjde do internátu a bude pro ní lepší, když na to bude připravená…“
Zadívala jsem se na její levou ruku, ale prsten tam neměla… Všimla si toho.
„No, zatím se ještě nevyjádřil, ale určitě čeká na ten správný okamžik…“
„Tak já budu první, kdo vám bude gratulovat… Jsem si jistá, že spolu budete šťastní…“
„Děkuji, tvoje požehnání pro mě dost znamená…“ Dodala jízlivě.
Díkybohu ceremoniář dostal mikrofon a začal program. Blanche odešla, ale vzápětí se vrátil pan Rochester.
„Jane, vypadáš, jako by tě někdo zbil. Jsi v pořádku? Vidím, že ses už seznámila s Blanche. Není to ta nejkrásnější žena?“
„Je opravdu skvělá… Dá si někdo něco k pití? Dojdu k baru…“
Byla jsem ráda, že jsem mohla na chvíli odejít. Posadila jsem se u baru a pozorovala dění v sále - za chvíli vyvolali pana Rochestera na podium a předali mu nějakou cenu. Všichni tleskali. Pak jsem si všimla nervózního muže, který se objevil u dveří… Když ho Rochester uviděl, ztuhnul, ale pak ho odvedl do vedlejší místnosti a už se nevrátili…
Byli pryč opravdu dlouho, už jsem se bála, jestli snad neodjel. Rozhodla jsem se, že se po nich podívám, měla jsem najednou takový divný pocit… Když jsem obešla budovu, viděla jsem je u altánu, jak živě gestikulují a hádají se. Rochester vypadal opravdu naštvaně a držel neznámého muže za klopy u saka a křičel na něj.
„Proč to děláš, ty nevděčnej hajzle? Víš, že jsem se snažil pomáhat tobě i tvojí sestře…“
„Zapomeň na to… Jen očekávám, že peníze budu mít na účtě do konce měsíce. Byla by opravdu škoda, kdyby se všichni tihle milí lidé dozvěděli něco o tom, co jsi dělal ve volém čase…“ Pak odešel. Stačila jsem se ještě schovat za keř a když zmizel, šla jsem za panem Rochesterem, který seděl na lavičce a hlavu měl v dlaních.
„Stalo se něco? Chcete si o tom promluvit?“
Povzdechl si.
„Co bys dělala, kdyby se najednou všichni tihle lidé otočili zády a ukazovali na mě prstem?“
„Snažila bych se vám pomoci.“
„Ale ty nevíš, co jsem udělal…“
„Na tom nezáleží… Jste dobrý člověk a nic, co jste kdy udělal nezmění můj názor na vás…“
Smutně se usmál. „Nebuď si tím tak jistá…“
„Zabil jste někoho?“
„Ne…“
„Ukradl jste starým dámám jejich celoživotní úspory?“
„Ne…“ Konečně se usmál doopravdy. „Pamatuješ si všechno, o čem jsme si povídali, viď? Vždycky dokážeš, abych se cítil líp...“
Než mohl říct cokoliv dalšího, objevil se Eshton.
„Tady jsi, oslavenče, všichni tě hledají…“
„Vrátíme se tam?“ zeptal se mě.
„Ano, musíte…“
Zadíval se mi do očí a zašeptal. „Co bych si bez tebe počal, Jane…“
„Nic, neznal byste mě, proto bych vám vůbec nechyběla…“
„Jdeme… Pořád mi dlužíš ten tanec…“
Vzal mě za ruku a šli jsme zpátky.
Hudba hrála, když jsme vešli dovnitř a zrovna, když se chystal, že mě odvede na parket, zastavil ho nějaký muž.
„Promiň, povinnosti volají…“
„Smím prosit?“
Ozvalo se najednou za mnou. Byl to Charles Eshton. Usmál se a vzal mě za ruku. Tančil báječně a dokonce se mu podařilo naučit to i mě. Vedl mě jako profesionál. Lidé ustupovali a dívali se na nás, dokonce i pan Rochester se zastavil a zíral na nás. Měla jsem najednou pocit, že chci protančit celou noc. Charles se po skončení písničky uklonil, políbil mi ruku, ale pak přišel pan Rochester a odvedl ho znovu někam pryč…
Už jsem ho skoro po celý zbytek večera neviděla a Charles se mi zničehonic začal vyhýbat jako čert kříži. Adele s paní Fairfaxovou se už začaly nudit a chtěly jet domů. Když už jsme si chtěly zavolat taxi, přišel pan Rochester.
„Myslím, že jsi mi slíbila jeden tanec, pamatuješ?“
Vzal mě za ruku a odvedl na parket. Přitáhl mě k sobě mnohem blíž, než tanec žádal, ale rozruch po naší pravici všechno zkazil. Na zemi ležela Blanche Ingramová a krvácela z hlavy - zakopla o židli a spadla na roh stolu. Rochester si sundal sako a podal mi ho. Držela jsem ho a v kapse jsem cítila malou krabičku… Zvědavost není nejlepší vlastnost, ale neodolala jsem a podívala se… Byl to nádherný diamantový prsten - zásnubní… Měla jsem chuť ho zahodit, ale neudělala jsem to, místo toho jsem ho dala zpátky do kapsy, sako předala paní Fairfaxové a vyšla ven na vzduch.
Byla jsem venku asi dvacet minut, než přišel někdo ze sálu a vzkazoval mi, že mě pan Rochester hledá, ale bylo mi to jedno, chtěla jsem být sama. Za chvíli přišel sám.
„Ještě jsme netančili, Jane. Proč jsi odešla ven?“
„Bylo mi horko, potřebovala jsem na vzduch. Jak se daří Blanche?“
„Eshton jí odvezl na pohotovost a řekl, že zavolá co a jak… No, vidím, že je načase, abychom jeli domů…“
Když jsme se vrátili do Thornfieldu, převlékla jsem se a snažila se usnout. Když to ani po půlhodině nešlo, rozhodla jsem se, že se zajdu podívat do kuchyně, jestli tam není něco dobrého. Neměla jsem opravdický hlad, jen jsem nevěděla, co mám dělat a sladké je prý dobré na nervy… Tiše jsem scházela po schodech, všude kolem bylo ticho a klid.
„To je dobře, všichni spí…“ myslela jsem si, když jsem vešla do kuchyně a rozsvítila světlo. Otevřela jsem ledničku, abych zjistila, co ukrývá, když v tu chvíli mě vylekal hlas pana Rochestera.
„Copak? Nejde všechno podle tvých představ, Jane? Vidím, že taky nemůžeš spát.“
„Vůbec nic se neděje, jen jsem měla hlad.“
„A co si myslíš o dnešním večeru? Nenudila ses?“
Opřel se kuchyňský pult a otevřel pivo, které si vzal z lednice.
„Dalo by se říct, že ne…“
„Eshton mi volal, že Blanche bude mít patnáct stehů a přes noc si jí nechají v nemocnici. Nabídl jsem, že až jí pustí, že může přijet sem na Thornfield… Samozřejmě i se svými přáteli. Vypadá to, že budeme mít společnost…“
„Adele bude ráda, když pozná některé nové tváře…“
„A co ty?“
„Tohle není můj dům a nemám do toho co mluvit, pane…“
Zamračil se.
„Doufal jsem, že smýšlíš o Thornfieldu jako o svém domově…“
„Ano, ale…“
„Ale co?“
Chtěla jsem mu říct, že jsem se do něj zamilovala, chtěla jsem mu říct, aby si nebral Blanche, ale mlčela jsem a nedala jsem najevo svoje city a nakonec jsem zbaběle ustupovala ke dveřím.
„Ale nic… Jsem unavená, pane. Dobrou noc…“
„Dobrou noc, Jane… A sladké sny…“
Druhý den se paní Fairfaxová dala do velkého úklidu celého domu - připravovala pokoje pro hosty, leštila zrcadla, vyměňovala květiny ve vázách, luxovala koberce a do těchto prací zapojila Adele i mě. Ve čtyři hodiny přijela Blanche s Charlesem Eshtonem a spolu s nimi i její matka a sestra a ještě dávný rodinný přítel pan Dent. Předpokládala jsem, že při této příležitosti se pan Rochester vysloví a požádá Blanche o ruku… Všechno tomu zatím nasvědčovalo.
Paní Fairfaxová byla ráda, že jsou v domě hosté a vesele je vítala. Bohužel se nikdy nedozví, jak Blanche a její matka nacházely chyby na všem, co udělala… Procházeli celým domem a jen kritizovali - dřevěné podlahy nebyly dost lesklé, nábytek byl moc starý a velký, jídlo, které připravila nebylo dost nóbl pro labužníky a vadila jim i spousta dalších věcí. Když mluvila s paní Fairfaxovou, přikazovala jí, jakoby byla služka a mnohokrát jsem se musela vzteky kousat do rtů, abych něco neřekla…
Měla jsem zlost, jak jí všechno na Thornfieldu vadilo - miluji tenhle dům, i když někomu by se mohl zdát studený a starý. Je to místo plné starožitností, ale může se chodit do každé místnosti, sedět v nádherných křeslech a všechno je uspořádáno tak, aby ladilo a splývalo s moderním vybavením.
Po výborné večeři, která se stávala z kuřete na zelenině a čerstvě upečeného chleba, se pan Rochester a jeho hosté shromáždili v salonku. Nechtěla jsem je poslouchat, ale mluvili hlasitě, tak jsem si všimla, jak všichni podlézají Blanche a litují, jaké utrpení musela včera v nemocnici prožít a podobně.
Když už jí lichotky nebavily, přešla ke klavíru a začala hrát nějakou píseň. Musím uznat, že hrála opravdu dobře. Neměla jsem chuť dál tam zůstávat, proto jsem vzala Adele a odvedla jí do postele.
Druhý den jsme se všichni probudili do krásného jarního dne a tak se všichni rozhodli, že vyjedou na výlet. Nasedli do svých aut a odjeli. Ulevilo se mi, ale jen do té doby, než mi paní Fairfaxová řekla, že v autě s panem Rochesterem jela jen Blanche… Budou spolu sami…
„Jane, pan Rochester říkal, že dnes večer máte přijít do salonu a že nemáte odcházet tak brzy, jako včera…“
„Musím tam být?“
„Ptala jsem se ho na to, ale říkal, že jestli nepřijdete, tak si pro vás dojde klidně i do vašeho pokoje.“
„Nebude muset, přijdu… I když nerada.“
Chtěla jsem se do večera nějak zabavit, proto jsem vzala fotoaparát a vydala se na procházku. Fotila jsem jen tak a vrátila jsem se až na večeři.
Pan Rochester se spolu s ostatními vrátili také před chvílí a teď stáli venku a Blanche přejížděla rukou po novém autě. Přistoupil k ní a řekl, že to je dárek pro novou paní Rochesterovou…
„Myslím, že bych ho měla vzít na zkušební jízdu, abych věděla, jestli se jí bude líbit…“ zasmála se. Neodpověděl, jen se záhadně usmál a odešel do domu.
Jak jsem tam tak stála a poslouchala jejich krátký rozhovor, cítila jsem, že doopravdy žárlím. Byla jsem ráda, že jsem to auto mohla řídit jako první a vzpomínala jsem na náš společný výlet. Nenáviděla jsem tu představu, že jí vzal stejnou cestou, ukazoval jí stejné věci jako mě… Vím, že to není realistické, ale nemohla jsem si pomoci…
Než se Adele převlékla k večeři, všichni ostatní už byli v jídelně. Najedla jsem se v kuchyni a pak jsem spolu s ní šla do salonu a posadila jsem se na pohovku, v ruce knížku a snažila se číst.
Zanedlouho celá společnost vešla také - Blanche se převlékla do bílých kalhot a červeného upnutého svetru s velikým výstřihem, který lákal, aby se každý podíval…
„Ale, máte tady tu vaši neteř… Ještě pořád? Myslela jsem, že nemáte rád děti, Edwarde…“
„Nikdy jsem neřekl, že je nemám rád, jen mi není moc příjemná jejich společnost.“
„Hmmm, ale tohle dítě vypadá celkem rozumně.“
„Za to mám co děkovat Jane…“
Blanche se zamračila a rozhlédla se po místnosti.
„Kde je ta její učitelka? Aha, tamhle… Jane, pojďte a posaďte se k nám…“
Neochotně jsem vstala a přešla jsem k nim. Blanche se otočila na pana Rochestera a řekla.
„Neříkal jste, že pošlete Adele na podzim do školy?“
„Mám to v plánu.“
Usmála se na mě. „A co tady pak budete dělat vy? Najdete si jinou práci jako chůva?“
„Nemyslím…“
„No, jestli o ničem nevíte, mohla bych vám nějakou práci zařídit. Vždy mám nějaké přátelé, kteří hledají někoho, kdo by se staral o jejich děti…“
Pan Rochester ji přerušil.
„Nedělejte si s tím starosti, Blanche, i já jí dokážu najít dobré místo.“
„Myslíte? Spousta dnešních chův je tak nekompetentních. Některé flirtují s manžely těch žen, u kterých pracují. Můžete mi věřit, že dnešní mladá děvčata jsou velmi nevyzpytatelná… Mladé ženy jsou dnes snadno k mání a vůbec jim nevadí svádět starší muže.“
Moje sebeovládání skoro selhalo, měla jsem chuť jí plácnout, když tohle říkala. Naštěstí jí pan Rochester přerušil.
„Už toho nechte, jsem unavený z tohohle nesmyslného tématu. Nezahrajete raději ještě nějakou píseň?“
Když se oba dva vydali ke klavíru, popadla jsem Adele a nejkratší cestou jsem mířila ke dveřím. Měla jsem doopravdy vztek a chtěla jsem odsud pryč. Překvapilo mě, že ani Adele se nijak nevzpírala a ochotně běžela přede mnou. Byla jsem v polovině schodů, když jsem zaslechla.
„Odcházíš tak brzy, Jane?“
Otočila jsem se a pan Rochester stál dole u schodiště. Zastavila jsem se.
„Už je čas, aby Adele byla v posteli...“
„Aha. A proč sis se mnou nepřišla popovídat?“
„Byl jste zaneprázdněn svými hosty.“
„Nikdy bych nedal přednost jim před rozhovorem s tebou, vždyť to víš… Vrať se, až uložíš Adele…“
„Jsem docela unavená, myslím, že bych raději šla do postele.“
„Hmmm, paní Fairfaxová mi říkala, že jsi jí hodně pomáhala.“
„Nevadilo mi to.“
„Vypadáš nějak naštvaně a oči se ti lesknou, jako bys chtěla plakat. Co je s tebou?“
„Nic, jsem jen unavená…“
„Dobře, jdi si tedy, ale chci, abys s námi seděla každý večer v salonu a povídala si. Je ti to jasné?“
„Ano, pane…“
„Copak? Nejde všechno podle tvých představ, Jane? Vidím, že taky nemůžeš spát.“
„Vůbec nic se neděje, jen jsem měla hlad.“
„A co si myslíš o dnešním večeru? Nenudila ses?“
Opřel se kuchyňský pult a otevřel pivo, které si vzal z lednice.
„Dalo by se říct, že ne…“
„Eshton mi volal, že Blanche bude mít patnáct stehů a přes noc si jí nechají v nemocnici. Nabídl jsem, že až jí pustí, že může přijet sem na Thornfield… Samozřejmě i se svými přáteli. Vypadá to, že budeme mít společnost…“
„Adele bude ráda, když pozná některé nové tváře…“
„A co ty?“
„Tohle není můj dům a nemám do toho co mluvit, pane…“
Zamračil se.
„Doufal jsem, že smýšlíš o Thornfieldu jako o svém domově…“
„Ano, ale…“
„Ale co?“
Chtěla jsem mu říct, že jsem se do něj zamilovala, chtěla jsem mu říct, aby si nebral Blanche, ale mlčela jsem a nedala jsem najevo svoje city a nakonec jsem zbaběle ustupovala ke dveřím.
„Ale nic… Jsem unavená, pane. Dobrou noc…“
„Dobrou noc, Jane… A sladké sny…“
Druhý den se paní Fairfaxová dala do velkého úklidu celého domu - připravovala pokoje pro hosty, leštila zrcadla, vyměňovala květiny ve vázách, luxovala koberce a do těchto prací zapojila Adele i mě. Ve čtyři hodiny přijela Blanche s Charlesem Eshtonem a spolu s nimi i její matka a sestra a ještě dávný rodinný přítel pan Dent. Předpokládala jsem, že při této příležitosti se pan Rochester vysloví a požádá Blanche o ruku… Všechno tomu zatím nasvědčovalo.
Paní Fairfaxová byla ráda, že jsou v domě hosté a vesele je vítala. Bohužel se nikdy nedozví, jak Blanche a její matka nacházely chyby na všem, co udělala… Procházeli celým domem a jen kritizovali - dřevěné podlahy nebyly dost lesklé, nábytek byl moc starý a velký, jídlo, které připravila nebylo dost nóbl pro labužníky a vadila jim i spousta dalších věcí. Když mluvila s paní Fairfaxovou, přikazovala jí, jakoby byla služka a mnohokrát jsem se musela vzteky kousat do rtů, abych něco neřekla…
Měla jsem zlost, jak jí všechno na Thornfieldu vadilo - miluji tenhle dům, i když někomu by se mohl zdát studený a starý. Je to místo plné starožitností, ale může se chodit do každé místnosti, sedět v nádherných křeslech a všechno je uspořádáno tak, aby ladilo a splývalo s moderním vybavením.
Po výborné večeři, která se stávala z kuřete na zelenině a čerstvě upečeného chleba, se pan Rochester a jeho hosté shromáždili v salonku. Nechtěla jsem je poslouchat, ale mluvili hlasitě, tak jsem si všimla, jak všichni podlézají Blanche a litují, jaké utrpení musela včera v nemocnici prožít a podobně.
Když už jí lichotky nebavily, přešla ke klavíru a začala hrát nějakou píseň. Musím uznat, že hrála opravdu dobře. Neměla jsem chuť dál tam zůstávat, proto jsem vzala Adele a odvedla jí do postele.
Druhý den jsme se všichni probudili do krásného jarního dne a tak se všichni rozhodli, že vyjedou na výlet. Nasedli do svých aut a odjeli. Ulevilo se mi, ale jen do té doby, než mi paní Fairfaxová řekla, že v autě s panem Rochesterem jela jen Blanche… Budou spolu sami…
„Jane, pan Rochester říkal, že dnes večer máte přijít do salonu a že nemáte odcházet tak brzy, jako včera…“
„Musím tam být?“
„Ptala jsem se ho na to, ale říkal, že jestli nepřijdete, tak si pro vás dojde klidně i do vašeho pokoje.“
„Nebude muset, přijdu… I když nerada.“
Chtěla jsem se do večera nějak zabavit, proto jsem vzala fotoaparát a vydala se na procházku. Fotila jsem jen tak a vrátila jsem se až na večeři.
Pan Rochester se spolu s ostatními vrátili také před chvílí a teď stáli venku a Blanche přejížděla rukou po novém autě. Přistoupil k ní a řekl, že to je dárek pro novou paní Rochesterovou…
„Myslím, že bych ho měla vzít na zkušební jízdu, abych věděla, jestli se jí bude líbit…“ zasmála se. Neodpověděl, jen se záhadně usmál a odešel do domu.
Jak jsem tam tak stála a poslouchala jejich krátký rozhovor, cítila jsem, že doopravdy žárlím. Byla jsem ráda, že jsem to auto mohla řídit jako první a vzpomínala jsem na náš společný výlet. Nenáviděla jsem tu představu, že jí vzal stejnou cestou, ukazoval jí stejné věci jako mě… Vím, že to není realistické, ale nemohla jsem si pomoci…
Než se Adele převlékla k večeři, všichni ostatní už byli v jídelně. Najedla jsem se v kuchyni a pak jsem spolu s ní šla do salonu a posadila jsem se na pohovku, v ruce knížku a snažila se číst.
Zanedlouho celá společnost vešla také - Blanche se převlékla do bílých kalhot a červeného upnutého svetru s velikým výstřihem, který lákal, aby se každý podíval…
„Ale, máte tady tu vaši neteř… Ještě pořád? Myslela jsem, že nemáte rád děti, Edwarde…“
„Nikdy jsem neřekl, že je nemám rád, jen mi není moc příjemná jejich společnost.“
„Hmmm, ale tohle dítě vypadá celkem rozumně.“
„Za to mám co děkovat Jane…“
Blanche se zamračila a rozhlédla se po místnosti.
„Kde je ta její učitelka? Aha, tamhle… Jane, pojďte a posaďte se k nám…“
Neochotně jsem vstala a přešla jsem k nim. Blanche se otočila na pana Rochestera a řekla.
„Neříkal jste, že pošlete Adele na podzim do školy?“
„Mám to v plánu.“
Usmála se na mě. „A co tady pak budete dělat vy? Najdete si jinou práci jako chůva?“
„Nemyslím…“
„No, jestli o ničem nevíte, mohla bych vám nějakou práci zařídit. Vždy mám nějaké přátelé, kteří hledají někoho, kdo by se staral o jejich děti…“
Pan Rochester ji přerušil.
„Nedělejte si s tím starosti, Blanche, i já jí dokážu najít dobré místo.“
„Myslíte? Spousta dnešních chův je tak nekompetentních. Některé flirtují s manžely těch žen, u kterých pracují. Můžete mi věřit, že dnešní mladá děvčata jsou velmi nevyzpytatelná… Mladé ženy jsou dnes snadno k mání a vůbec jim nevadí svádět starší muže.“
Moje sebeovládání skoro selhalo, měla jsem chuť jí plácnout, když tohle říkala. Naštěstí jí pan Rochester přerušil.
„Už toho nechte, jsem unavený z tohohle nesmyslného tématu. Nezahrajete raději ještě nějakou píseň?“
Když se oba dva vydali ke klavíru, popadla jsem Adele a nejkratší cestou jsem mířila ke dveřím. Měla jsem doopravdy vztek a chtěla jsem odsud pryč. Překvapilo mě, že ani Adele se nijak nevzpírala a ochotně běžela přede mnou. Byla jsem v polovině schodů, když jsem zaslechla.
„Odcházíš tak brzy, Jane?“
Otočila jsem se a pan Rochester stál dole u schodiště. Zastavila jsem se.
„Už je čas, aby Adele byla v posteli...“
„Aha. A proč sis se mnou nepřišla popovídat?“
„Byl jste zaneprázdněn svými hosty.“
„Nikdy bych nedal přednost jim před rozhovorem s tebou, vždyť to víš… Vrať se, až uložíš Adele…“
„Jsem docela unavená, myslím, že bych raději šla do postele.“
„Hmmm, paní Fairfaxová mi říkala, že jsi jí hodně pomáhala.“
„Nevadilo mi to.“
„Vypadáš nějak naštvaně a oči se ti lesknou, jako bys chtěla plakat. Co je s tebou?“
„Nic, jsem jen unavená…“
„Dobře, jdi si tedy, ale chci, abys s námi seděla každý večer v salonu a povídala si. Je ti to jasné?“
„Ano, pane…“
Žádné komentáře:
Okomentovat