Zahnala jsem Adele do postele jak nejrychleji to šlo, ale bohužel to byl jeden z těch vzácných večerů, kdy nemohdla usnout a musela jsem číst další a další kapitoly v knížce, kterou jsme měly rozečtenou. Když usnula, bylo už po desáté… Když jsem šla dolů, doufala jsem, že pan Rochester tam už nebude. Tiše jsem zaklepala na dveře.
„Pojď dál a posaď se sem, k ohni…“ Chvíli mlčel, ale pak pokračoval.
„Tak ty jsi ta Jane Eyrová, o které ustavičně mluví paní Fairfaxová? Vsadím se, že vůbec neví, že máš v sobě schovaný kousek ďábla… Myslím, že ani neví, žes byla v noci v baru, že? Kolik je ti vlastně let?“ ptal se, ale v ruce držel můj životopis…
„Je ti teprve osmnáct a neměla bys vůbec pít, natož někde v noci chodit po barech!“
„Prosím, nechte mě to vysvětlit…“
„Nic mi nevysvětluj… Jsi sotva zletilá a to je fakt!“
Oči měl studené a zlé, když se na mě díval.
„Prosím, jen mě nepropouštějte… Slibuji, že to bylo naposledy… Potřebuji tuhle práci…“
„Jak často jsi tam chodila?“ křičel na mě.
„Byla jsem tam jen dvakrát a nikdy to neovlivnilo můj pracovní výkon… Nikdy jsem se neopila. Věřte mi, dala jsem si jen jednu skleničku a vrátila se zpátky sem…“
Uklidnil se. „Adele dosáhla určitého pokroku, všiml jsem si toho, ale i tak má před sebou ještě dlouhou cestu.“
„Vím, ale učíme se každý den.“
„Dobře, to je pro dnešek všechno… Můžeš jít!“ zavrčel a otočil se.
Snažila jsem se neplakat a šla jsem ke dveřím.
„Ještě moment, slečno Eyrová… Stalo se něco minulou noc?“
„Co tím myslíte?“
„Dělali jsme…něco…? Víš jak to myslím? Nelíbí se mi ta myšlenka - zaměstnavatel se zaměstnancem… Mohla by z toho vzniknout dost nepříjemná situace…“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nic si z té noci nepamatuju... Vzpomínám na pití v baru a pak na to, jak jsem se probudil v posteli v hotelu. Ani nevím, jak jsem se tam dostal…“
„Nic se nestalo, pane. Nebylo vám, dobře a já jsem vám jen pomohla po schodech do pokoje.“
Zadíval se na mě a zapochyboval. „Ty? Tomu moc nevěřím…“
„Děkuji za důvěru, ale jestli chcete, zeptejte se barmana. Jsem si jistá, že z toho, jak sledoval, když jsem vás táhla po schodech, měl velkou legraci.“
„Hmmm, myslím, že se ho ptát nebudu a postačí mi tvoje slovo. A ještě jedna věc… Bavili jsme se spolu o něčem hodně osobním?“
„Ne, nic osobního…“
Zasmál se.
„Tak to jsme povídali asi samé nesmysly - nic, co by stálo za připomenutí, že?“
„Ano… Už je pozdě, jestli dovolíte, šla bych už spát… A děkuji, že jste mi dal druhou šanci, pane.“
„Nenuťte mě, abych toho litoval…“ řekl přísně a otočil se k ohni.
Odešla jsem tak rychle, jak to jen šlo a nahoře ve svém pokoji jsem se konečně rozbrečela. Cítila jsem se divně a nemohla jsem pana Rochestera dostat z hlavy ven. Byla to snad láska na první pohled? Házela jsem sebou a dlouho jsem nemohla usnout. Netřeba dodávat, že to byla hodně dlouhá noc…
Když ráno zazvonil budík, nemohla jsem se přinutit vstát a předstírat před paní Fairfaxovou, že jsem v noci s panem Rochesterem nemluvila. Díkybohu, že jsem nemusela, když jsem dorazila dolů do jídelny, informovala mě, že pan Rochester je zaneprázdněný a nemá teď čas, ale že si se mnou chce popovídat později. Ulevilo se mi. Pak jsem si uvědomila, že je neděle a já mám volno. Rozhodla jsem se, že si zajdu do zahrady, s knížkou v ruce a budu si číst. Na svém oblíbeném místě pod starým kaštanem jsem rozložila deku a začala číst…
Byl to nějaký hloupý příběh o mladé ženě, zamilované do muže, který o ní nejevil zájem. Nebavilo mě to, ale nějak jsem dokázala přečíst několik kapitol, když tu konečně začala být kniha zajímavá...
„Čtete něco pěkného?“
Lekla jsem se, knížka mi vylétla z rukou a přistála několik centimetrů od pana Rochestera. Zvedl ji, podíval se na název, obrátil oči v sloup a vrátil mi ji. Beze slova jsem ji od něj vzala a požádala ho, aby se posadil, pokud chce. Opravdu se posadil, opřel se o strom a díval se do dálky. Nevěděla jsem, co bych mu měla říct a tak jsme tam takhle potichu seděli asi pět minut. Pak se zasmál a řekl.
„Adele je posedlá dárky. Pořád se mě ptá, kde je ten, který jsem jí slíbil přivézt…“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nemohu uvěřit tomu, že je to snad jediné, o co má zájem, tedy kromě oblékání...“
„Asi je to tím, že jsem jí moc rozmazloval. Zvykla si, že ode mě dostává dárky jen tak… Co myslíte, je to správné?“
„To je vaše rozhodnutí, pane. Není na mě, abch rozhodovala, jestli je to správné nebo ne.“
„Ne, máte pravdu. Ptala se mě, jestli jsem přivezl dárek i vám. Máte ráda dárky?“
„Nevím, nedostávala jsem žádné a nemyslím si, že po tom všem bych si nějaký zasloužila…“
„A co tenhle medailonek? Jsem si jistý, že to je určitě dárek…“
„To je po mojí mamince. Je to jediná věc, která mi po ní zbyla.“
„To je mi líto…“ vykoktal. „Nevěděl jsem. A co váš otec?“
„Také zemřel. Chcete vidět, jak vypadali?“
Co to dělám? Normálně neukazuji lidem obrázky mých rodičů, ale z nějakého důvodu jsem cítila, že se nemusím bát a klidně mohu. Opatrně jsem otevřela medailon. Pan Rochester se o mě opřel a opatrně ho vzal do ruky. Cítila jsem jeho dech, když se díval na fotografie.
„Vypadají šťastně…“
„Byli šťastní… Zamilovali se do sebe na první pohled.“
Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. „Věříte v lásku na první pohled, slečno Eyrová?“
„To záleží na okolnostech, ale myslím, že ano. Myslím, že dva lidé, kteří k sobě patří, to instinktivně poznají.“
„Jééé, to jste vy?“ díval se, jak mě maminka držela v náručí.
„Ano, to jsem já...“
„Jsi krásná holčička…“
Zavřel medailon, jemně mi ho položil na hruď a přejel mi prstem po kůži.
„Adele tě mám moc ráda. Vím, že je to s ní občas těžké, ale paní Fairfaxová říká, že jí zvládáš docela dobře…“
„Tak vidíte, právě teď jste mi dal dárek. Cením si vaší pochvaly, zvláště po té včerejší noci…“
Ta poslední slova jsem chtěla vrátit zpátky, protože když jsem je řekla, prudce vstal.
„Doufám, že nečteš takové slátaniny před Adele.“
Zařval a ukázal na knihu, která ležela na zemi.
„Ne, pane.“ Nevěděla jsem, co říct - v jednu chvíli byl milý a pak na mě řve jako šílenec... Odmlčel se, zakroutil hlavou a pak beze slova odešel. Seděla jsem ohromená na dece několik minut.
„Co má sakra za problém?“ pomyslela jsem si. „Je to učinený Dr. Jekyll a Mr. Hyde...“
Když jsem vešla do kuchyně, paní Fairfaxová právě krájela její slavný makový koláč s citronovou polevou. Vzala jsem si na talíř malý kousek.
„Zbyde tam i pro pana Rochestera? Je to jeho nejoblíbenější…“
Položila jsem vidličku a odstrčila talíř - koláč už najednou nevypadal vůbec tak lákavě, jako před chvílí.
„Co je to s ním? Je tak zvláštní…“
„Nic, miláčku… Je prostě takový, jaký je. I když si pamatuji, že vždycky takový nebyl - byl moc hodný a milý. Ale to jen do té doby, než dospěl a měl nějaké neshody se svým bratrem Rowlandem a pak i s otcem. Pan Rowland byl otcův oblíbenec a to vyvolávalo nějaké neshody, ale nic bližšího nevím. Nevyjasnilo se to ani před jejich smrtí…“
„Takže oni jsou už oba dva mrtví? Jak zemřeli?“
„Starý pan Rochester na infarkt a mladý pán Rowland za záhadných okolností…“
„To jako vražda?“
„Ne, to ne, spíš bych řekla, že zemřel nepřirozenou smrtí v mladém věku…“
„Škoda, že neměli šanci si všechno vyjasnit. Musí se užírat vinou za to, že si k sobě nedokázali najít cestu.“
„To nevím, vím jen to, že to tady nemá rád a vždycky zůstává jen pár dní. Prý ho tu trápí zlé vzpomínky. Vezmete si ten koláč?“
„Díky, ale sním si ho nahoře v pokoji.“
Posadila jsem se na postel a pustila se do něj. Měla jsem spoustu volného času před večeří, tak jsem se převlékla do sportovních kraťasů a trička a šla do suterénu, kde byla dobře vybavená tělocvična. Chodím sem skoro každý den - je to úžasný relax, hlavně ten boxovací pytel. Soustředila jsem se na kopání a boxování a zapomněla na všechno kolem sebe. Byla jsem úplně zpocená, když jsem asi po 20ti minutách skončila a rozhodla jsem se, že se osvěžím v lázni. Zavřela jsem dveře, svlékla jsem cvičební úbor a ponořila se do bublající horké vody. Byl to nádherný a uvolňující pocit a všechna bolest z namožených svalů byla pryč. Vychutnávala jsem si ten klid, zavřela oči a ztratila se ve svém vlastním světě…
Ani jsem neslyšela otevírání dveří. Otevřela jsem oči a v nich stál pan Rochester…
„Ach, promiňte…“
Rychle jsem se potopila do vody. „Vy neumíte klepat?“
„Nevěděl jsem, že tady někdo je, světla jsou skoro zhasnutá a kromě toho, nedovolil jsem ostatním, aby sem chodili…“
„Je mi líto, nevěděla jsem, že je to zakázané. Paní Fairfaxová říkala, že mohu používat tělocvičnu a myslela jsem si, že smím i sem…“
Povzdechl si.
„Myslím, že si prostě budeme muset vytvořit nějaký harmonogram, abychom se tady vystřídali oba dva…“
„To je dobrý nápad.“
„Přijďte za mnou dnes večer kolem osmé hodiny do knihovny, vypracujeme časový rozvrh.“
„Pojď dál a posaď se sem, k ohni…“ Chvíli mlčel, ale pak pokračoval.
„Tak ty jsi ta Jane Eyrová, o které ustavičně mluví paní Fairfaxová? Vsadím se, že vůbec neví, že máš v sobě schovaný kousek ďábla… Myslím, že ani neví, žes byla v noci v baru, že? Kolik je ti vlastně let?“ ptal se, ale v ruce držel můj životopis…
„Je ti teprve osmnáct a neměla bys vůbec pít, natož někde v noci chodit po barech!“
„Prosím, nechte mě to vysvětlit…“
„Nic mi nevysvětluj… Jsi sotva zletilá a to je fakt!“
Oči měl studené a zlé, když se na mě díval.
„Prosím, jen mě nepropouštějte… Slibuji, že to bylo naposledy… Potřebuji tuhle práci…“
„Jak často jsi tam chodila?“ křičel na mě.
„Byla jsem tam jen dvakrát a nikdy to neovlivnilo můj pracovní výkon… Nikdy jsem se neopila. Věřte mi, dala jsem si jen jednu skleničku a vrátila se zpátky sem…“
Uklidnil se. „Adele dosáhla určitého pokroku, všiml jsem si toho, ale i tak má před sebou ještě dlouhou cestu.“
„Vím, ale učíme se každý den.“
„Dobře, to je pro dnešek všechno… Můžeš jít!“ zavrčel a otočil se.
Snažila jsem se neplakat a šla jsem ke dveřím.
„Ještě moment, slečno Eyrová… Stalo se něco minulou noc?“
„Co tím myslíte?“
„Dělali jsme…něco…? Víš jak to myslím? Nelíbí se mi ta myšlenka - zaměstnavatel se zaměstnancem… Mohla by z toho vzniknout dost nepříjemná situace…“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nic si z té noci nepamatuju... Vzpomínám na pití v baru a pak na to, jak jsem se probudil v posteli v hotelu. Ani nevím, jak jsem se tam dostal…“
„Nic se nestalo, pane. Nebylo vám, dobře a já jsem vám jen pomohla po schodech do pokoje.“
Zadíval se na mě a zapochyboval. „Ty? Tomu moc nevěřím…“
„Děkuji za důvěru, ale jestli chcete, zeptejte se barmana. Jsem si jistá, že z toho, jak sledoval, když jsem vás táhla po schodech, měl velkou legraci.“
„Hmmm, myslím, že se ho ptát nebudu a postačí mi tvoje slovo. A ještě jedna věc… Bavili jsme se spolu o něčem hodně osobním?“
„Ne, nic osobního…“
Zasmál se.
„Tak to jsme povídali asi samé nesmysly - nic, co by stálo za připomenutí, že?“
„Ano… Už je pozdě, jestli dovolíte, šla bych už spát… A děkuji, že jste mi dal druhou šanci, pane.“
„Nenuťte mě, abych toho litoval…“ řekl přísně a otočil se k ohni.
Odešla jsem tak rychle, jak to jen šlo a nahoře ve svém pokoji jsem se konečně rozbrečela. Cítila jsem se divně a nemohla jsem pana Rochestera dostat z hlavy ven. Byla to snad láska na první pohled? Házela jsem sebou a dlouho jsem nemohla usnout. Netřeba dodávat, že to byla hodně dlouhá noc…
Když ráno zazvonil budík, nemohla jsem se přinutit vstát a předstírat před paní Fairfaxovou, že jsem v noci s panem Rochesterem nemluvila. Díkybohu, že jsem nemusela, když jsem dorazila dolů do jídelny, informovala mě, že pan Rochester je zaneprázdněný a nemá teď čas, ale že si se mnou chce popovídat později. Ulevilo se mi. Pak jsem si uvědomila, že je neděle a já mám volno. Rozhodla jsem se, že si zajdu do zahrady, s knížkou v ruce a budu si číst. Na svém oblíbeném místě pod starým kaštanem jsem rozložila deku a začala číst…
Byl to nějaký hloupý příběh o mladé ženě, zamilované do muže, který o ní nejevil zájem. Nebavilo mě to, ale nějak jsem dokázala přečíst několik kapitol, když tu konečně začala být kniha zajímavá...
„Čtete něco pěkného?“
Lekla jsem se, knížka mi vylétla z rukou a přistála několik centimetrů od pana Rochestera. Zvedl ji, podíval se na název, obrátil oči v sloup a vrátil mi ji. Beze slova jsem ji od něj vzala a požádala ho, aby se posadil, pokud chce. Opravdu se posadil, opřel se o strom a díval se do dálky. Nevěděla jsem, co bych mu měla říct a tak jsme tam takhle potichu seděli asi pět minut. Pak se zasmál a řekl.
„Adele je posedlá dárky. Pořád se mě ptá, kde je ten, který jsem jí slíbil přivézt…“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nemohu uvěřit tomu, že je to snad jediné, o co má zájem, tedy kromě oblékání...“
„Asi je to tím, že jsem jí moc rozmazloval. Zvykla si, že ode mě dostává dárky jen tak… Co myslíte, je to správné?“
„To je vaše rozhodnutí, pane. Není na mě, abch rozhodovala, jestli je to správné nebo ne.“
„Ne, máte pravdu. Ptala se mě, jestli jsem přivezl dárek i vám. Máte ráda dárky?“
„Nevím, nedostávala jsem žádné a nemyslím si, že po tom všem bych si nějaký zasloužila…“
„A co tenhle medailonek? Jsem si jistý, že to je určitě dárek…“
„To je po mojí mamince. Je to jediná věc, která mi po ní zbyla.“
„To je mi líto…“ vykoktal. „Nevěděl jsem. A co váš otec?“
„Také zemřel. Chcete vidět, jak vypadali?“
Co to dělám? Normálně neukazuji lidem obrázky mých rodičů, ale z nějakého důvodu jsem cítila, že se nemusím bát a klidně mohu. Opatrně jsem otevřela medailon. Pan Rochester se o mě opřel a opatrně ho vzal do ruky. Cítila jsem jeho dech, když se díval na fotografie.
„Vypadají šťastně…“
„Byli šťastní… Zamilovali se do sebe na první pohled.“
Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. „Věříte v lásku na první pohled, slečno Eyrová?“
„To záleží na okolnostech, ale myslím, že ano. Myslím, že dva lidé, kteří k sobě patří, to instinktivně poznají.“
„Jééé, to jste vy?“ díval se, jak mě maminka držela v náručí.
„Ano, to jsem já...“
„Jsi krásná holčička…“
Zavřel medailon, jemně mi ho položil na hruď a přejel mi prstem po kůži.
„Adele tě mám moc ráda. Vím, že je to s ní občas těžké, ale paní Fairfaxová říká, že jí zvládáš docela dobře…“
„Tak vidíte, právě teď jste mi dal dárek. Cením si vaší pochvaly, zvláště po té včerejší noci…“
Ta poslední slova jsem chtěla vrátit zpátky, protože když jsem je řekla, prudce vstal.
„Doufám, že nečteš takové slátaniny před Adele.“
Zařval a ukázal na knihu, která ležela na zemi.
„Ne, pane.“ Nevěděla jsem, co říct - v jednu chvíli byl milý a pak na mě řve jako šílenec... Odmlčel se, zakroutil hlavou a pak beze slova odešel. Seděla jsem ohromená na dece několik minut.
„Co má sakra za problém?“ pomyslela jsem si. „Je to učinený Dr. Jekyll a Mr. Hyde...“
Když jsem vešla do kuchyně, paní Fairfaxová právě krájela její slavný makový koláč s citronovou polevou. Vzala jsem si na talíř malý kousek.
„Zbyde tam i pro pana Rochestera? Je to jeho nejoblíbenější…“
Položila jsem vidličku a odstrčila talíř - koláč už najednou nevypadal vůbec tak lákavě, jako před chvílí.
„Co je to s ním? Je tak zvláštní…“
„Nic, miláčku… Je prostě takový, jaký je. I když si pamatuji, že vždycky takový nebyl - byl moc hodný a milý. Ale to jen do té doby, než dospěl a měl nějaké neshody se svým bratrem Rowlandem a pak i s otcem. Pan Rowland byl otcův oblíbenec a to vyvolávalo nějaké neshody, ale nic bližšího nevím. Nevyjasnilo se to ani před jejich smrtí…“
„Takže oni jsou už oba dva mrtví? Jak zemřeli?“
„Starý pan Rochester na infarkt a mladý pán Rowland za záhadných okolností…“
„To jako vražda?“
„Ne, to ne, spíš bych řekla, že zemřel nepřirozenou smrtí v mladém věku…“
„Škoda, že neměli šanci si všechno vyjasnit. Musí se užírat vinou za to, že si k sobě nedokázali najít cestu.“
„To nevím, vím jen to, že to tady nemá rád a vždycky zůstává jen pár dní. Prý ho tu trápí zlé vzpomínky. Vezmete si ten koláč?“
„Díky, ale sním si ho nahoře v pokoji.“
Posadila jsem se na postel a pustila se do něj. Měla jsem spoustu volného času před večeří, tak jsem se převlékla do sportovních kraťasů a trička a šla do suterénu, kde byla dobře vybavená tělocvična. Chodím sem skoro každý den - je to úžasný relax, hlavně ten boxovací pytel. Soustředila jsem se na kopání a boxování a zapomněla na všechno kolem sebe. Byla jsem úplně zpocená, když jsem asi po 20ti minutách skončila a rozhodla jsem se, že se osvěžím v lázni. Zavřela jsem dveře, svlékla jsem cvičební úbor a ponořila se do bublající horké vody. Byl to nádherný a uvolňující pocit a všechna bolest z namožených svalů byla pryč. Vychutnávala jsem si ten klid, zavřela oči a ztratila se ve svém vlastním světě…
Ani jsem neslyšela otevírání dveří. Otevřela jsem oči a v nich stál pan Rochester…
„Ach, promiňte…“
Rychle jsem se potopila do vody. „Vy neumíte klepat?“
„Nevěděl jsem, že tady někdo je, světla jsou skoro zhasnutá a kromě toho, nedovolil jsem ostatním, aby sem chodili…“
„Je mi líto, nevěděla jsem, že je to zakázané. Paní Fairfaxová říkala, že mohu používat tělocvičnu a myslela jsem si, že smím i sem…“
Povzdechl si.
„Myslím, že si prostě budeme muset vytvořit nějaký harmonogram, abychom se tady vystřídali oba dva…“
„To je dobrý nápad.“
„Přijďte za mnou dnes večer kolem osmé hodiny do knihovny, vypracujeme časový rozvrh.“
Žádné komentáře:
Okomentovat