Asi za dvě hodiny jsem dorazila do krásného areálu. Zašla jsem do kanceláře a vzala si přihlášku. Rozhodla jsem se, že zajedu za Edwardem a promluvíme si o tom. Za necelých deset hodin jsem stála na příjezdové cestě do Thornfieldu a vítala mě paní Fairfaxová.
„Oh, Jane, jsem tak ráda, že jste v pořádku. Měli jsme o vás všichni takový strach, když jste se neozývala. Zejména pan Rochester… Nespal od té doby, co jste odjela a jen přecházel sem a tam… A také hodně pil…“
Měla jsem špaté svědomí, že jsem nezavolala dřív.
„Kde je teď?“
„Není tady, je v nemocnici…“
„Cože? Je v pořádku?“ Zamrazilo mě.
„On ano, ale je tam s Berthou, měla srdeční příhodu a museli ji odvézt. Je teď napojená na přístroje. Lékaři říkali, že se jí uvolnila nějaká krevní sraženina…“
Znovu jsem nasedla do auta a jela do města do nemocnice. Edward seděl v čekárně na JIP. Jestli jsem si myslela, že vypadal strašně to ráno, kdy jsem odjížděla, dnes vypadal mnohem hůř… Oči měl podlité krví, tvář bledou, vlasy rozcuchané a strniště namísto hladce oholené tváře. Málem jsem ho ani nepoznala. Když mě uviděl, utíkal ke mně a sevřel mě v náručí a už nepustil.
„Jane, měl jsem o tebe takový strach… Proč jsi nezavolala dřív?“
Omluvila jsem se a řekla, že jsem ztratila pojem o čase. Nechtěl mě pustit, ale mě to nevadilo, milovala jsem, když mě držel, jen se mi špatně dýchalo, když mě svíral tak pevně.
„Doktoři po mě chtějí rozhodnutí, jestli jí mají udržovat na přístrojích…“
Viděla jsem jeho zoufalý obličej a bolest v očích.
„Kde jsi byl, když se to stalo?“
„Ve své pracovně. Byl jsem zoufalý z toho, žes odjela a myslel jsem, že se už nevrátíš. Chtěl jsem dokonce zavolat i tvojí tetě, jestli už jsi dorazila, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout na to, jak se jmenuje… Opravdu jsem si myslel, žes mě opustila už nadobro... Když dostala Bertha záchvat, paní Fairfaxová mě musela vystřízlivět, abych byl schopný jet do nemocnice…“
Pohladila jsem ho po ruce.
„Ale já jsem ti říkala, že se vrátím…“
„Já vím, ale nevolala jsi a v hlavě se mi odehrávaly děsivé scénáře, že jsi někde bourala, nebo že tě někdo zabil…“
„Co ti doktoři řekli o jejím stavu?“
„Podle všech testů se ukazuje, že mozek je mrtvý, nereaguje na bolest a i když jí srdce funguje, je zcela závislá na přístrojích. Nevím, co mám dělat… Nechci, aby mě někdo obviňoval z její smrti a nejsem si jistý, jestli dokážu říct, aby jí jen tak odpojili… Co když se doktoři mýlí?“
Políbila jsem ho na tvář a pohladila. Tohle rozhodnutí musí udělat jen on sám…
Zůstali jsme dál v nemocnici a čekali, jestli se nestane nějaký zázrak. Ale ve tři hodiny v noci nám lékaři sdělili, že Bertha měla další záchvat a srdce to nevydrželo. Zemřela pokojně a klidně… Všechno její utrpení bylo pryč, nic jí už nebolelo, byla na lepším místě a my jsme za to byli vděční…
O dva dny později byla pohřbena na místním hřbitově a na sobě měla ty černé šaty, které si kdysi vzala z mého pokoje. Bylo to krátké rozloučení, jen kaplan, Edward, já a paní Fairfaxová… Mason nepřijel, poslal jen kondolenci a kytici…
Život se pomalu vracel do normálu, znovu jsem učila Adele a pomáhala paní Fairfaxové. Ale něco se přece jen změnilo… Edward se mě už nesnažil vlákat do postele, choval se zdrženlivě a bál se mě i políbit. Svým způsobem jsem byla ráda, i když byl teď volný a mohli bychom se vzít, ale pořád jsem se nemohla rozhodnout.
Týden po pohřbu se konečně už i on zotavil, do tváří se mu vrátila barva a tmavé oči mu zářily jako dřív. Když jsme si vyčer vyšli na procházku, opět jsme skončili u starého kaštanu. Vzal mě za ruku a díval se na mě.
„Jane, za poslední dva týdny jsem si znovu uvědomil, že bez tebe nemůžu žít… Jsi moje lepší já a potřebuji někoho, kdo mi ukáže tu správnou cestu životem. Vezmi si mě, prosím tě o to znovu…“
„Nechci být tvoje záchrana, chci být tvoje žena. Víš stejně dobře jako já, že nejsem dokonalá a tím, že si mě vezmeš, nenajdeš spasení…“
Pochopil, co jsem tím myslela.
„Pojedeš se mnou do Londýna?“
„Ne, teď ne… Rozhodla jsem se nastoupit na Vysokou školu…“
„Kdy? Kdy ses rozhodla?“
„Když jsem byla v Gatesheadu a zjistila jsem, že mi rodiče nechali nějaké akcie, které za ta léta určitým způsobem vydělaly. Teď mám něco málo přes 20.000 dolarů. Vyplnila jsem si přihlášku na Clinton Community College a nastoupím tam od září… Je tam všechno, co potřebuji, včetně bydlení na koleji. Přijela jsem za tebou, abych se o tom s tebou poradila.“
„Nevím, jestli tě mám obejmout nebo uškrtit…“
Naklonila jsem se k němu. „…Já jsem doufala, že mě obejmeš.“
Vzal mě do náručí a pevně objal.
„Gratuluji ti k přijetí... Ale proč jsi mi to neřekla, zaplatil bych ti školné, abys nemusela plýtvat penězi po rodičích. Proč jsi mi té škole neřekla už dřív… už když jsi přijela?“
„Ne, Edwarde, vím, že bys to udělal, ale nechci to tak. A neřekla jsem to proto, že jsem se bála…“
„Ty si myslíš, že bych ti nějak ublížil? Jsi si jistá, že je škola jediným důvodem, proč se ještě nechceš vdávat? Moje city se nezměnily… A co ty tvoje? Ještě pořád mě chceš? Budeš mě chtít i potom…?“
„Samozřejmě, že tě chci, Edwarde. Nic se nezměnilo a teď budu hrdě nosit zásnubní prstýnek. Budu tvoje přítelkyně a tvoje milenka, jestli chceš, jen se svatbou chci ještě chvíli počkat…“
Políbil mě s takovou vášní a touhou, že se mi podlomily kolena.
„Opravdu tě nijak nepřesvědčím?“
„Ne, ani když mě budeš takhle líbat, Edwarde. Opravdu chci jít do školy… Nezlob se.“
„Kdy nastupuješ?“
„Za dva týdny… Stejně jako ty, až budeš odlétat do Londýna.“
„Myslím, že bychom už měli pomalu začít balit.“
Objal mě a šli jsem zpátky domů. Musela jsem mu to říct, ale cítila jsem, že je zklamaný. Miluji ho a vím, že se to nikdy nezmění, ale také jsem chtěla něco dokázat sama sobě… Než jsme vešli do kuchyně, obrátila jsem se k němu.
„Překvapil jsi mě svojí reakcí… Čekala jsem, že se strašlivě pohádáme.“
Usmál se a vzal mi hlavu do dlaní.
„Vidíš, že nejsem takový zlobr, jak si myslíš. Ale teď vážně, Jane, jsi tak důsledná a paličatá a to je jeden z mnoha důvodů, proč tě miluju... Pamatuj, že to se nikdy nezmění…“
„Děkuji ti…. A věř mi, že pak chci strašně moc být tvojí ženou…“
Utřel mi slzu a zašeptal. „Já vím…“
Tu noc jsme se doopravdy milovali - myslím, že to bylo proto, že jsem oba dva věděli, že nemáme kam spěchat a nic nás už netrápí. Bylo to klidné a posvátné a cítili jsme k sobě hlubší vazbu, než předtím.Pak jsme si dlouho do noci povídali o tom, jaké to bude, až já budu ve škole a on tak daleko, plánovali jsme Vánoce a prázdniny...
Ty dva týdny, které nám zbývaly, než odjedu na kolej, se Edward snažil pořídit mi všechno, co budu potřebovat. Prý nemůžu přežít bez malé ledničky, iPhonu, počítače a mobilního telefonu. Trval na tom, že mi ty věci koupí, i když jsem si to chtěla zaplatit sama. Bylo to poprvé, co jsem ho nechala… Dokonce mi nabídl, že zaplatí i školné, ale to jsem už odmítla.
„Ne, miláčku, to je něco, co musím udělat já… Sama pro sebe.“
„Jsi tak jiná, tak zvláštní a já jsem šťastný, že jsem tě našel…“
V té době jsem se přestěhovala do jeho ložnice - nechtěli jsme být od sebe a ty chvíle, které nám zbývají, než se rozejdeme každý jiným směrem, jsme chtěli trávit spolu. Necítili jsme potřebu milovat se každý den, jen jsme si užívali přítomnosti toho druhého…
Adele nebyla moc šťastná z toho, že strýček odletí do Londýna a já odjedu do školy, ale nabídla jsem jí, že ze mnou může někdy přijet na víkend a to jí konečně potěšilo.
„Oh, Jane, jsem tak ráda, že jste v pořádku. Měli jsme o vás všichni takový strach, když jste se neozývala. Zejména pan Rochester… Nespal od té doby, co jste odjela a jen přecházel sem a tam… A také hodně pil…“
Měla jsem špaté svědomí, že jsem nezavolala dřív.
„Kde je teď?“
„Není tady, je v nemocnici…“
„Cože? Je v pořádku?“ Zamrazilo mě.
„On ano, ale je tam s Berthou, měla srdeční příhodu a museli ji odvézt. Je teď napojená na přístroje. Lékaři říkali, že se jí uvolnila nějaká krevní sraženina…“
Znovu jsem nasedla do auta a jela do města do nemocnice. Edward seděl v čekárně na JIP. Jestli jsem si myslela, že vypadal strašně to ráno, kdy jsem odjížděla, dnes vypadal mnohem hůř… Oči měl podlité krví, tvář bledou, vlasy rozcuchané a strniště namísto hladce oholené tváře. Málem jsem ho ani nepoznala. Když mě uviděl, utíkal ke mně a sevřel mě v náručí a už nepustil.
„Jane, měl jsem o tebe takový strach… Proč jsi nezavolala dřív?“
Omluvila jsem se a řekla, že jsem ztratila pojem o čase. Nechtěl mě pustit, ale mě to nevadilo, milovala jsem, když mě držel, jen se mi špatně dýchalo, když mě svíral tak pevně.
„Doktoři po mě chtějí rozhodnutí, jestli jí mají udržovat na přístrojích…“
Viděla jsem jeho zoufalý obličej a bolest v očích.
„Kde jsi byl, když se to stalo?“
„Ve své pracovně. Byl jsem zoufalý z toho, žes odjela a myslel jsem, že se už nevrátíš. Chtěl jsem dokonce zavolat i tvojí tetě, jestli už jsi dorazila, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout na to, jak se jmenuje… Opravdu jsem si myslel, žes mě opustila už nadobro... Když dostala Bertha záchvat, paní Fairfaxová mě musela vystřízlivět, abych byl schopný jet do nemocnice…“
Pohladila jsem ho po ruce.
„Ale já jsem ti říkala, že se vrátím…“
„Já vím, ale nevolala jsi a v hlavě se mi odehrávaly děsivé scénáře, že jsi někde bourala, nebo že tě někdo zabil…“
„Co ti doktoři řekli o jejím stavu?“
„Podle všech testů se ukazuje, že mozek je mrtvý, nereaguje na bolest a i když jí srdce funguje, je zcela závislá na přístrojích. Nevím, co mám dělat… Nechci, aby mě někdo obviňoval z její smrti a nejsem si jistý, jestli dokážu říct, aby jí jen tak odpojili… Co když se doktoři mýlí?“
Políbila jsem ho na tvář a pohladila. Tohle rozhodnutí musí udělat jen on sám…
Zůstali jsme dál v nemocnici a čekali, jestli se nestane nějaký zázrak. Ale ve tři hodiny v noci nám lékaři sdělili, že Bertha měla další záchvat a srdce to nevydrželo. Zemřela pokojně a klidně… Všechno její utrpení bylo pryč, nic jí už nebolelo, byla na lepším místě a my jsme za to byli vděční…
O dva dny později byla pohřbena na místním hřbitově a na sobě měla ty černé šaty, které si kdysi vzala z mého pokoje. Bylo to krátké rozloučení, jen kaplan, Edward, já a paní Fairfaxová… Mason nepřijel, poslal jen kondolenci a kytici…
Život se pomalu vracel do normálu, znovu jsem učila Adele a pomáhala paní Fairfaxové. Ale něco se přece jen změnilo… Edward se mě už nesnažil vlákat do postele, choval se zdrženlivě a bál se mě i políbit. Svým způsobem jsem byla ráda, i když byl teď volný a mohli bychom se vzít, ale pořád jsem se nemohla rozhodnout.
Týden po pohřbu se konečně už i on zotavil, do tváří se mu vrátila barva a tmavé oči mu zářily jako dřív. Když jsme si vyčer vyšli na procházku, opět jsme skončili u starého kaštanu. Vzal mě za ruku a díval se na mě.
„Jane, za poslední dva týdny jsem si znovu uvědomil, že bez tebe nemůžu žít… Jsi moje lepší já a potřebuji někoho, kdo mi ukáže tu správnou cestu životem. Vezmi si mě, prosím tě o to znovu…“
„Nechci být tvoje záchrana, chci být tvoje žena. Víš stejně dobře jako já, že nejsem dokonalá a tím, že si mě vezmeš, nenajdeš spasení…“
Pochopil, co jsem tím myslela.
„Pojedeš se mnou do Londýna?“
„Ne, teď ne… Rozhodla jsem se nastoupit na Vysokou školu…“
„Kdy? Kdy ses rozhodla?“
„Když jsem byla v Gatesheadu a zjistila jsem, že mi rodiče nechali nějaké akcie, které za ta léta určitým způsobem vydělaly. Teď mám něco málo přes 20.000 dolarů. Vyplnila jsem si přihlášku na Clinton Community College a nastoupím tam od září… Je tam všechno, co potřebuji, včetně bydlení na koleji. Přijela jsem za tebou, abych se o tom s tebou poradila.“
„Nevím, jestli tě mám obejmout nebo uškrtit…“
Naklonila jsem se k němu. „…Já jsem doufala, že mě obejmeš.“
Vzal mě do náručí a pevně objal.
„Gratuluji ti k přijetí... Ale proč jsi mi to neřekla, zaplatil bych ti školné, abys nemusela plýtvat penězi po rodičích. Proč jsi mi té škole neřekla už dřív… už když jsi přijela?“
„Ne, Edwarde, vím, že bys to udělal, ale nechci to tak. A neřekla jsem to proto, že jsem se bála…“
„Ty si myslíš, že bych ti nějak ublížil? Jsi si jistá, že je škola jediným důvodem, proč se ještě nechceš vdávat? Moje city se nezměnily… A co ty tvoje? Ještě pořád mě chceš? Budeš mě chtít i potom…?“
„Samozřejmě, že tě chci, Edwarde. Nic se nezměnilo a teď budu hrdě nosit zásnubní prstýnek. Budu tvoje přítelkyně a tvoje milenka, jestli chceš, jen se svatbou chci ještě chvíli počkat…“
Políbil mě s takovou vášní a touhou, že se mi podlomily kolena.
„Opravdu tě nijak nepřesvědčím?“
„Ne, ani když mě budeš takhle líbat, Edwarde. Opravdu chci jít do školy… Nezlob se.“
„Kdy nastupuješ?“
„Za dva týdny… Stejně jako ty, až budeš odlétat do Londýna.“
„Myslím, že bychom už měli pomalu začít balit.“
Objal mě a šli jsem zpátky domů. Musela jsem mu to říct, ale cítila jsem, že je zklamaný. Miluji ho a vím, že se to nikdy nezmění, ale také jsem chtěla něco dokázat sama sobě… Než jsme vešli do kuchyně, obrátila jsem se k němu.
„Překvapil jsi mě svojí reakcí… Čekala jsem, že se strašlivě pohádáme.“
Usmál se a vzal mi hlavu do dlaní.
„Vidíš, že nejsem takový zlobr, jak si myslíš. Ale teď vážně, Jane, jsi tak důsledná a paličatá a to je jeden z mnoha důvodů, proč tě miluju... Pamatuj, že to se nikdy nezmění…“
„Děkuji ti…. A věř mi, že pak chci strašně moc být tvojí ženou…“
Utřel mi slzu a zašeptal. „Já vím…“
Tu noc jsme se doopravdy milovali - myslím, že to bylo proto, že jsem oba dva věděli, že nemáme kam spěchat a nic nás už netrápí. Bylo to klidné a posvátné a cítili jsme k sobě hlubší vazbu, než předtím.Pak jsme si dlouho do noci povídali o tom, jaké to bude, až já budu ve škole a on tak daleko, plánovali jsme Vánoce a prázdniny...
Ty dva týdny, které nám zbývaly, než odjedu na kolej, se Edward snažil pořídit mi všechno, co budu potřebovat. Prý nemůžu přežít bez malé ledničky, iPhonu, počítače a mobilního telefonu. Trval na tom, že mi ty věci koupí, i když jsem si to chtěla zaplatit sama. Bylo to poprvé, co jsem ho nechala… Dokonce mi nabídl, že zaplatí i školné, ale to jsem už odmítla.
„Ne, miláčku, to je něco, co musím udělat já… Sama pro sebe.“
„Jsi tak jiná, tak zvláštní a já jsem šťastný, že jsem tě našel…“
V té době jsem se přestěhovala do jeho ložnice - nechtěli jsme být od sebe a ty chvíle, které nám zbývají, než se rozejdeme každý jiným směrem, jsme chtěli trávit spolu. Necítili jsme potřebu milovat se každý den, jen jsme si užívali přítomnosti toho druhého…
Adele nebyla moc šťastná z toho, že strýček odletí do Londýna a já odjedu do školy, ale nabídla jsem jí, že ze mnou může někdy přijet na víkend a to jí konečně potěšilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat