Vzal mě do náruče a položil na postel.
„Počkej…“
„Copak, miláčku?“
„Mohla bych se jít osprchovat?“
„Ale voníš tak krásně…“
Se smíchem jsem mu utekla do koupelny.
„Děkuji ti, Jane…“
„Za co?“
„Za to, že mě miluješ…“
Trávili jsme několik hodin poznáváním jeden druhého, smáli se a šeptali si, až jsme nakonec skoro k ránu usnuli. Bohužel jsme spali jen dvě hodiny, když nás vzbudilo zaklepání na dveře.
„Kdo je to?“ Zeptal se Edward rozespale.
„Jo jsem já, Blanche… Můžu dál?“
Otočil se ke mně a s tajemným úsměvem zašeptal.
„Chceš se pobavit?“
Přikývla jsem. Schoval mě pod deku a řekl, že může vstoupit. Vešla a na sobě měla průhledný župánek a krátkou noční košili.
„Tak jsem slyšela, že jste konečně našel odvahu se oženit…“ - slyšela jsem, jak mu svůdně šeptá.
„Ano, máte pravdu, Blanche… Bude mi ctí…“ Slyšela jsem, jak zalapala po dechu… „…když nám budete moct jako první poblahopřát… Jane a já jsme se zasnoubili.“
Posadila jsem se, Edward se naklonil a majetnicky mě objal kolem ramen a políbil, zatímco Blanche měla ve tváři údiv, vztek a zlost.
„Cože?“
„Počkej…“
„Copak, miláčku?“
„Mohla bych se jít osprchovat?“
„Ale voníš tak krásně…“
Se smíchem jsem mu utekla do koupelny.
„Děkuji ti, Jane…“
„Za co?“
„Za to, že mě miluješ…“
Trávili jsme několik hodin poznáváním jeden druhého, smáli se a šeptali si, až jsme nakonec skoro k ránu usnuli. Bohužel jsme spali jen dvě hodiny, když nás vzbudilo zaklepání na dveře.
„Kdo je to?“ Zeptal se Edward rozespale.
„Jo jsem já, Blanche… Můžu dál?“
Otočil se ke mně a s tajemným úsměvem zašeptal.
„Chceš se pobavit?“
Přikývla jsem. Schoval mě pod deku a řekl, že může vstoupit. Vešla a na sobě měla průhledný župánek a krátkou noční košili.
„Tak jsem slyšela, že jste konečně našel odvahu se oženit…“ - slyšela jsem, jak mu svůdně šeptá.
„Ano, máte pravdu, Blanche… Bude mi ctí…“ Slyšela jsem, jak zalapala po dechu… „…když nám budete moct jako první poblahopřát… Jane a já jsme se zasnoubili.“
Posadila jsem se, Edward se naklonil a majetnicky mě objal kolem ramen a políbil, zatímco Blanche měla ve tváři údiv, vztek a zlost.
„Cože?“
„Včera jsem jí požádal o ruku a ona souhlasila. Nejste stejně nadšená, jako my? Myslím, že jste mi vy sama říkala, že i já si zasloužím být šťastný a Jane mě dělá doopravdy šťastným…“
„Nevím, co vám na to mám říct…“ zakoktala se.
„Když nevíte, tak nevíte…“ odsekl jí a znovu mě políbil.
Bylo moc brzy na vstávání, proto jsme ještě na chvíli usnuli. Když jsem se pak vzbudila, poslouchala jsem, jak tiše dýchá. Pohladila jsem ho po jeho rozkošně chlupaté hrudi a on otevřel oči a usmál se na mě.
„Jsi naprosto neodolatelná… Velice neodolatelná a velice nezbedná holka…“
Usmála jsem se
„Proč to říkáš?“
„Víš, jak jsem byl tu první noc opilý a jak jsi mě odvedla do pokoje? Lhal jsem ti, pamatuji si úplně všechno - to, jak jsme si povídali u baru, jak jsi mě vláčela po schodech, jak jsem tě líbal i na to, jak jsem řekl, že se s tebou chci milovat… Vzpomínám si taky, že jsi mi svlékla kalhoty…“ Ďábelsky se usmál. „A taky vím, že ses chtěla podívat…“
Schovala jsem si tvář do polštáře a zasténala jsem.
„Ale miláčku, neschovávej se, to přece není nic špatného.“
„Proč jsi mi říkal, že si na nic nevzpomínáš?“
„Když jsem se druhý den probral v cizí posteli v tom hotelu, cítil jsem se tak nějak divně. Cítil jsem, že tě určitě ještě uvidím, ale nevěděl jsem, jak to zvládnu. Dojel jsem domů, zamkl se ve svém pokoji a snažil se přemýšlet, co dál. Věděl jsem, že to byla láska na první pohled, ale nevěřil jsem, že bys cítila to samé. Myslel jsem si, že jsi stejná jako ty ostatní ženy… Rozhodl jsem se, že zatím budu nepříjemný, však víš, jako ten první večer, když jsi za mnou přišla do pracovny. Když jsem tě uviděl, měl jsem chuť vzít tě do náručí a říct ti, že jsem se zamiloval, ale zpanikařil jsem… Byl jsem teď tvůj nadřízený a ty jsi žila v mém domě… Zní to divně, já vím, ale chtěl jsem tě nejdřív líp poznat, ale stejně jsem věděl, že moje city nejdou popřít. Měl jsem zlost sám na sebe, je mi třicetosm a tobě osmnáct - dostala ses mi do srdce tak hluboko, že jsem netušil, co s tím. Vím, že jsem na tebe občas řval a byl nespravedlivý, promiň mi to…“
„A proč jsi mi říkal, že jsem jako tvoje sestřička?“
„Protože jsem pořád nevěděl, co cítíš ty ke mně, zvlášť, když jsem na tebe občas křičel… Věděl jsem, že jsi ráda, že jsem tvůj přítel, že si se mnou ráda povídáš, ale nevěděl jsem, jestli je v tom i něco víc. Myslím, že jsem tím křikem chránil sám sebe - nechtěl jsem riskovat, že bys mě odmítla… Když jsem říkal, že chci trávit víc času s Adele, ve skutečnosti jsem chtěl být víc s tebou… Představ si, kde bychom teď byli, kdybychom k sobě byli upřímní už od začátku? Určitě bych líp spal, to je jisté…“ Zasmál se.
Celé dopoledne jsme strávili spolu v jeho pokoji, ale když se začaly ozývat naše žaludky, oblékli jsme se a vyšli ven. Když jsem vešla do kuchyně, paní Fairfaxová seděla u stolu a četla knihu. Podívala se na mě.
„Dobré ráno. Spali jste dobře, vy dva…?“
Copak jsem jí mohla říct, že jsme skoro nespali, protože jsme byli zaneprázdnění sami sebou, tak jsem se jen usmála a posadila se.
„Jane…víš, že vás mám ráda jako svoji vnučku… Jsem ráda, že je pan Rochester šťastný, ale…“
„Ale co?“
„Jste tak mladá a nezkušená… A on je dost starý na to, aby mohl být váš otec…“
„Ale on není můj otec, paní Fairfaxová…“
„Já vím, že není, ale je to prostě tak…“
„Je tak divné, že by se mohl zamilovat do někoho jako jsem já?“
Zasmála se.
„Ne, Jane, jste krásná mladá žena a já vidím, že vás má opravdu rád. Je to tak zřejmé, a poznala jsem to hned... Jen doufám, že si ho berete z těch správných důvodů…“
„Myslíte si, že bych si ho brala pro peníze? Jak se vůbec odvažujete mě z toho obviňovat?“
„Tak jsem to nemyslela…“
V tom vešel Edward.
„Ale paní Fairfaxová, veřte, že se vezmeme z těch správných důvodů. Ona mě miluje a já miluji jí - to je to, na čem záleží.“ Otočil se a políbil mě.
„Jak jsem řekl, Jane, miluji tě přesně takovou, jaká jsi...“ Zašeptal.
„Už jste určili datum svatby, pane?“
Najednou znervózněl.
„Ještě ne… Oh, podívejte se, kolik je hodin, musím chvíli pracovat, povinnosti volají. Omluv mě, miláčku…“ Znovu mě políbil a odešel.
Vzápětí vešla Adele a smála se.
„Nějak záříte, slečno.“
„Tvůj strýček mě požádal o ruku…“
Zadívala se na mě a ve tváři neměla ani náznak emocí nebo nějakého překvapení.
„To mu to teda trvalo… Díky Bohu, že o to nepožádal slečnu Ingramovou…“
„Adele…“ napomenula jsem jem jí a políbila jí na čelo.
„Máš pravdu, Adele, ještě že to nebyla slečna Blanche…“ Souhlasila s ní paní Fairfaxová.
Nechtěla jsem nic měnit i když jsem teď byla zasnoubená - dál jsem pokračovala s výukou Adele, i když si myslela, že „dostane milost“. Pilně jsme pracovaly až do pěti hodin odpoledne. Večer jsme se s Edwardem šli projít do zahrady. Skončili jsme u starého kaštanu, kde jsme se posadili.
„Na tenhle strom mám spoustu vzpomínek. Můj bratr a já jsme ho milovali, když jsme byli ještě malí kluci. Předstírali jsme, že jsme rytíři a že bojujeme s drakem a zachraňujeme princezny. Ale obávám se, že pro tebe to není moc šťastné místo - tady jsem na tebe bezdůvodně křičel, tady jsem ti vyprávěl o Celine… Ale chtěl bych, aby tohle místo bylo zvláštní i pro tebe…“
Klekl si, sáhl do kapsy a vytáhl malou černou krabičku.
„Jane, nabízím ti svoje srdce, sebe a všechno, co mám… Jediné, co bych chtěl na oplátku jsi ty… Chceš mě ještě?“
Jen jsem se usmála.
„To znamená, ano?“
Vzala jsem jeho tvář do rukou a zašeptala. „Ano, Edwarde, vezmu si tě…“
Otevřel krabičku a navlékl mi prsten, který jsem tehdy v noci viděla v jeho saku. Teprve teď jsem si ho mohla prohlédnout pořádně. Zalapala jsem po dechu - byl to kulatý diamant, jemně broušený a zasazený do bílého zlata.
„Líbí se ti?“
„Je nádherný… Je tak dokonalý, jako ty…“
„Jane, já nejsem vůbec dokonalý a ty to moc dobře víš. Musím ti ještě říct něco moc důležitého…“
Než to mohl dokončit, někde kousek od nás práskl blesk a ozvalo se zadunění. Znenadání přišla prudká bouřka a my jsme utíkali rychle domů...
„Nevím, co vám na to mám říct…“ zakoktala se.
„Když nevíte, tak nevíte…“ odsekl jí a znovu mě políbil.
Bylo moc brzy na vstávání, proto jsme ještě na chvíli usnuli. Když jsem se pak vzbudila, poslouchala jsem, jak tiše dýchá. Pohladila jsem ho po jeho rozkošně chlupaté hrudi a on otevřel oči a usmál se na mě.
„Jsi naprosto neodolatelná… Velice neodolatelná a velice nezbedná holka…“
Usmála jsem se
„Proč to říkáš?“
„Víš, jak jsem byl tu první noc opilý a jak jsi mě odvedla do pokoje? Lhal jsem ti, pamatuji si úplně všechno - to, jak jsme si povídali u baru, jak jsi mě vláčela po schodech, jak jsem tě líbal i na to, jak jsem řekl, že se s tebou chci milovat… Vzpomínám si taky, že jsi mi svlékla kalhoty…“ Ďábelsky se usmál. „A taky vím, že ses chtěla podívat…“
Schovala jsem si tvář do polštáře a zasténala jsem.
„Ale miláčku, neschovávej se, to přece není nic špatného.“
„Proč jsi mi říkal, že si na nic nevzpomínáš?“
„Když jsem se druhý den probral v cizí posteli v tom hotelu, cítil jsem se tak nějak divně. Cítil jsem, že tě určitě ještě uvidím, ale nevěděl jsem, jak to zvládnu. Dojel jsem domů, zamkl se ve svém pokoji a snažil se přemýšlet, co dál. Věděl jsem, že to byla láska na první pohled, ale nevěřil jsem, že bys cítila to samé. Myslel jsem si, že jsi stejná jako ty ostatní ženy… Rozhodl jsem se, že zatím budu nepříjemný, však víš, jako ten první večer, když jsi za mnou přišla do pracovny. Když jsem tě uviděl, měl jsem chuť vzít tě do náručí a říct ti, že jsem se zamiloval, ale zpanikařil jsem… Byl jsem teď tvůj nadřízený a ty jsi žila v mém domě… Zní to divně, já vím, ale chtěl jsem tě nejdřív líp poznat, ale stejně jsem věděl, že moje city nejdou popřít. Měl jsem zlost sám na sebe, je mi třicetosm a tobě osmnáct - dostala ses mi do srdce tak hluboko, že jsem netušil, co s tím. Vím, že jsem na tebe občas řval a byl nespravedlivý, promiň mi to…“
„A proč jsi mi říkal, že jsem jako tvoje sestřička?“
„Protože jsem pořád nevěděl, co cítíš ty ke mně, zvlášť, když jsem na tebe občas křičel… Věděl jsem, že jsi ráda, že jsem tvůj přítel, že si se mnou ráda povídáš, ale nevěděl jsem, jestli je v tom i něco víc. Myslím, že jsem tím křikem chránil sám sebe - nechtěl jsem riskovat, že bys mě odmítla… Když jsem říkal, že chci trávit víc času s Adele, ve skutečnosti jsem chtěl být víc s tebou… Představ si, kde bychom teď byli, kdybychom k sobě byli upřímní už od začátku? Určitě bych líp spal, to je jisté…“ Zasmál se.
Celé dopoledne jsme strávili spolu v jeho pokoji, ale když se začaly ozývat naše žaludky, oblékli jsme se a vyšli ven. Když jsem vešla do kuchyně, paní Fairfaxová seděla u stolu a četla knihu. Podívala se na mě.
„Dobré ráno. Spali jste dobře, vy dva…?“
Copak jsem jí mohla říct, že jsme skoro nespali, protože jsme byli zaneprázdnění sami sebou, tak jsem se jen usmála a posadila se.
„Jane…víš, že vás mám ráda jako svoji vnučku… Jsem ráda, že je pan Rochester šťastný, ale…“
„Ale co?“
„Jste tak mladá a nezkušená… A on je dost starý na to, aby mohl být váš otec…“
„Ale on není můj otec, paní Fairfaxová…“
„Já vím, že není, ale je to prostě tak…“
„Je tak divné, že by se mohl zamilovat do někoho jako jsem já?“
Zasmála se.
„Ne, Jane, jste krásná mladá žena a já vidím, že vás má opravdu rád. Je to tak zřejmé, a poznala jsem to hned... Jen doufám, že si ho berete z těch správných důvodů…“
„Myslíte si, že bych si ho brala pro peníze? Jak se vůbec odvažujete mě z toho obviňovat?“
„Tak jsem to nemyslela…“
V tom vešel Edward.
„Ale paní Fairfaxová, veřte, že se vezmeme z těch správných důvodů. Ona mě miluje a já miluji jí - to je to, na čem záleží.“ Otočil se a políbil mě.
„Jak jsem řekl, Jane, miluji tě přesně takovou, jaká jsi...“ Zašeptal.
„Už jste určili datum svatby, pane?“
Najednou znervózněl.
„Ještě ne… Oh, podívejte se, kolik je hodin, musím chvíli pracovat, povinnosti volají. Omluv mě, miláčku…“ Znovu mě políbil a odešel.
Vzápětí vešla Adele a smála se.
„Nějak záříte, slečno.“
„Tvůj strýček mě požádal o ruku…“
Zadívala se na mě a ve tváři neměla ani náznak emocí nebo nějakého překvapení.
„To mu to teda trvalo… Díky Bohu, že o to nepožádal slečnu Ingramovou…“
„Adele…“ napomenula jsem jem jí a políbila jí na čelo.
„Máš pravdu, Adele, ještě že to nebyla slečna Blanche…“ Souhlasila s ní paní Fairfaxová.
Nechtěla jsem nic měnit i když jsem teď byla zasnoubená - dál jsem pokračovala s výukou Adele, i když si myslela, že „dostane milost“. Pilně jsme pracovaly až do pěti hodin odpoledne. Večer jsme se s Edwardem šli projít do zahrady. Skončili jsme u starého kaštanu, kde jsme se posadili.
„Na tenhle strom mám spoustu vzpomínek. Můj bratr a já jsme ho milovali, když jsme byli ještě malí kluci. Předstírali jsme, že jsme rytíři a že bojujeme s drakem a zachraňujeme princezny. Ale obávám se, že pro tebe to není moc šťastné místo - tady jsem na tebe bezdůvodně křičel, tady jsem ti vyprávěl o Celine… Ale chtěl bych, aby tohle místo bylo zvláštní i pro tebe…“
Klekl si, sáhl do kapsy a vytáhl malou černou krabičku.
„Jane, nabízím ti svoje srdce, sebe a všechno, co mám… Jediné, co bych chtěl na oplátku jsi ty… Chceš mě ještě?“
Jen jsem se usmála.
„To znamená, ano?“
Vzala jsem jeho tvář do rukou a zašeptala. „Ano, Edwarde, vezmu si tě…“
Otevřel krabičku a navlékl mi prsten, který jsem tehdy v noci viděla v jeho saku. Teprve teď jsem si ho mohla prohlédnout pořádně. Zalapala jsem po dechu - byl to kulatý diamant, jemně broušený a zasazený do bílého zlata.
„Líbí se ti?“
„Je nádherný… Je tak dokonalý, jako ty…“
„Jane, já nejsem vůbec dokonalý a ty to moc dobře víš. Musím ti ještě říct něco moc důležitého…“
Než to mohl dokončit, někde kousek od nás práskl blesk a ozvalo se zadunění. Znenadání přišla prudká bouřka a my jsme utíkali rychle domů...
Žádné komentáře:
Okomentovat