Současný příběh Jane Eyrové - 8 .část

Když jsem se druhý den ráno probudila, zjistila jsem, že dveře mého pokoje jsou pootevřené a všimla jsem si, že černé šaty nejsou na ramínku, kam jsem je večer pověsila... Zpanikařila jsem a začala je hledat. Třeba je Adele odnesla ukázat paní Fairfaxové?
Seběhla jsem dolů do kuchyně a našla jsem pana Rochestera a Adele sedět u snídaně. Vzhlédl od novin.
„Jste připravena na dnešní večer, Jane?“
„Nemohu najít svoje šaty, pane… Vzala jsi je ty, Adele?“
„Ne, slečno, neviděla jsem je.“
„Tak to vám je asi sebral duch, který se tady v noci prochází po chodbách.“ Usmál se pan Rochester.
„Nevěřím na duchy… Velmi vtipné, myslím, že budu muset zůstat doma a nikam večer nepůjdu.“
„Ne, to ne… Dnes večer potřebuji vaši podporu, Jane.“
„Ale já opravdu nemám co na sebe…“
„V čem je problém? Vraťte se do obchodu a kupte si jiné…“
„…Ale ona si nemůže dovolit koupit si jiné šaty…“ vložila se do toho Adele.
„Jak to myslíš? Copak jste nekupovaly šaty na můj účet?“
Podívala jsem se mu zpříma do očí.

„Ne, zaplatila jsem si je z vlastních peněz…“
„Můžeš nás nechat na chvíli o samotě?“ poprosil Adele.
Když odešla, otočil se ke mně.
„Proč odmítáš, abych ti koupil šaty?“
„Protože se o sebe můžu postarat sama...“
Oči měl najednou zlé a práskl hrnkem o stůl.
„Tohle gesto bylo roztomilé v kavárně, ale teď je to nepříjemné… Proč nikomu nedovolíš, aby ti udělal radost? Jsou to jenom šaty… Proč jsi tak tvrdohlavá, Jane? To si necháš ujít celý večer jen kvůli tomu, že mi nedovolíš, abych ti koupil šaty? Sakra práce..!“
Trochu se uklidnil.
„Jestli to pomůže, můžu ti na na ně půjčit. Strhnu ti to z příští výplaty, souhlasíš?“
„Ano, takhle je to správné.“
„Tak se rychle nasnídej a běž do toho obchodu…“

Když jsem tam dojela a vybírala si jiné šaty, zjistila jsem, že už žádné černé v mé velikosti nemají. Pomalu jsem zpanikařila, ale pak jsem si vzpomněla na ty modré, které vybrala Adele. Měli je…
Odpoledne jsem měla ještě spoustu času na to, abych se připravila, proto jsem nespěchala, dopřála jsem si dlouhou koupel a když jsem se oblékla, vešla Adele.
„Moc vám to sluší, ale myslím, že bysme měli použít trochu make-upu. Jen pro dnešní večer. Pomůžu vám…“
Útočila na mě kulmou, řasenkou, leskem na rty a byla jsem docela zvědavá, co ze mě vytvoří. Byla jsem příjemně překvapená, když jsem se pak podívala do zrcadla - vypadala jsem lépe, mnohem lépe… Rovné vlasy jsem měl zvlněné a moje rty vypadaly krásně, ale nejvíc se mi líbily oči - byly dvakrát tak velké a zelenější, než kdy jindy. Jak to jen udělala? Netušila jsem, že se dnes devítileté dívky tolik vyznají v kosmetických kouzlech...
„Moc vám to sluší… Ale co boty?“
Ukázala jsem na černé pantoflíčky, které jsem si chtěla vzít, ale zavrtěla hlavou. Sedla si a sundala si páskované stříbrné střevíčky, které si včera koupila - kupodivu jsme měly stejnou velikost.
„Ale Adele, ty boty jsi tolik chtěla… Miluješ je…“
„Ale vás mám radši, slečno…“
Měla jsem chuť brečet…

Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl vcházet, proto jsem šla po schodech přes kuchyň a plížila jsem se po chodbě. Paní Fairfaxová i pan Rochester už čekali dole… Vypadal tak dobře ve smokingu a bílé košili... Adele stála na vrcholu schodiště a pomalu scházela dolů. Usmála se a zamávala mi, když mě uviděla a pak se otočil i pan Rochester…
„Jane…" Doslova na mě zíral. "Nevím jak jinak to říct, ale vypadáš úžasně…“
„Vy také, pane.“
„Chtěl bych vidět, jak scházíš po schodišti tak, jako Adele.“
„Nejsem žádná modelka a nerada se předvádím…“
„Ale sluší ti to… Udělej to pro mě, prosím…“
Věděla jsem, že mi to sluší, proto jsem souhlasila. Nebyla jsem sice zvyklá na chůzi na vysokých podpatcích, ale dávala jsem si pozor. Pomalu, jako krásky z módních časopisů jsem sestupovala po schodech, úsměv na tváři… Adele tleskala a všimla jsem si, že pan Rochester ze mě nemohl odtrhnout oči… Když jsem došla až dolů, vzal mě za ruku a políbil jí.
„Slib mi, že mi večer věnuješ alespoň jeden tanec…“
„Myslím, že to nebude žádný problém…“
„Jen počkej, až tě uvidí ostatní muži, budu je muset odhánět holí…“ znělo to tak trochu žárlivě.
Pustil mě, položil ruku na moje záda a vedl mě ven k přistavené limuzíně. Adele seděla vpředu s paní Fairfaxovou a já vzadu spolu s panem Rochesterem. Nebyla jsem zvyklá na sezení v takových krásných šatech, cítila jsem se nesvá…

Za chvíli jsme dorazili do klubu. Přivítal se s nějakým přítelem, který ho také hned odvedl - ještě než odešel, otočil se ke mně s utrápeným výrazem ve tváři a zamával mi.
Když jsem se rozlédla kolem, zjistila jsem, že uprostřed místnosti je veliký stůl s občerstvením - přistoupila jsem a na talířek jsem si nandavala jednohubky. Nedívala jsem se pořádně, kam jdu a najednou jsem cítila, že jsem někomu šlápla na nohu. Uskočila jsem a začala se omlouvat.
„Je mi to moc líto, pane. Omouvám se…“
Usmál se na mě.
„Nic se nestalo. Já jsem Charles…“ a potřásl mi rukou.
„Jane, jmenuji se Jane…“ koktala jsem. Byl vysoký, pohledný, krásné modré oči a tmavé vlnité vlasy.
„Jste tady sama?“
„Ne, jsem tady s přáteli…“
Naklonil se ke mně.
„To je škoda, kdybyste tady byla sama, velmi rád bych vám dělal společnost...“
Nevěděla jsem, co mu na tu lichotku odpovědět, sami víte, že je neumím přijímat, a v tu chvíli jsem viděla přicházet pana Rochestera.
„Eshtone, příteli… Vidím, že ses už seznámil s Jane…“
Charles se na mě podíval, pak se podíval na něj a vypadal opravdu překvapeně.
„Tak to vy jste ta Adelina vychovatelka? Snad jsem vás nějak neurazil…“
Rochester se na něj zvláštně podíval.
„Stalo se něco o čem ještě nevím?“
„Ne…asi jsem to trochu přehnal s pitím… Omluvte mě na chvíli…“ a oba společně odešli.
Sledovala jsem, jak se živě baví a gestikulují na druhém konci místnosti, když v tu chvíli mi někdo zaklepal na rameno. Otočila jsem se a viděla krásnou ženu, která stála za mnou. To, jak vypadala, nelze slovy ani popsat - opravdu jsem nikdy neviděla krásnější ženu…
„Ty musíš být Jane Eyrová. Já jsem Blanche Ingramová…“