Měla jsem v hlavě zmatek, různé pocity se ve mně praly a toužila jsem po tom, vyjevit mu všechno, co k němu cítím. Když jsem se osprchovala a převlékla, běžela jsem po schodech k jeho pracovně. Dveřě byly zavřené, tak jsem zaklepala. Nic. Snažila jsem se je otevřít, ale bylo zamčeno. Jestli není v kanceláři, kde by mohl být? Ve svém pokoji? Běžela jsem zpátky nahoru. Dveře byly pootevřené, tak jsem nahlédla dovnitř. Nikde nikdo. Když jsem se vracela do haly, byla jsem zmatená – chtěla jsem mu říct něco moc důležitého, ne… potřebovala jsem mu to říct…
Uviděla jsem paní Fairfaxovou.
„Dobré ráno, Jane.“
„Dobré ráno. Nevíte, kde je pan Rochester?“
„Uklidni se děvče… Je něco, s čím bych ti mohla pomoci?“
„Ne, já jen potřebuji vědět, kde je… Musím s ním mluvit…“
„Je mi líto, ale není tady… Je pryč…“
Zpanikařila jsem, ale snažila jsem se zachovat klid
„Pryč? Myslíte tím, že se vrátí později?“
„Je mi to líto, ale není tady… Je pryč.“
„Ne. Měl nějaké naléhavé obchodní jednání a musel odjet ihned po snídani.“
„Ale přijede, až všechno vyřídí?“
„Tím si nejsem tak jistá. Říkal něco o tom, že se zastaví u svého přítele Charlese Eshtona a myslím, že když pojede za ním, tak se tady několik týdnů neukáže. Beztoho je doma už dost dlouho, to často nedělá. U pana Eshotna má spoustu přátel a jistě si mají co povídat. A také tajně doufám, že se už konečně vysloví a požádá o ruku slečnu Ingramovou…“
„Cože? Bude se ženit?“
„Měl by, už má načase… Blanche Ingramovou zná už několik let a patří do okruhu jeho přátel. Měli spolu kdysi snad románek, ale pak se moc neviděli, ale myslím, že teď, když se znovu setkají, přijde k rozumu a konečně jí požádá o ruku… Je opravdu krásná.“
To, co říkala moc bolelo…
„Kdo?“
„No Blanche přece. Poslouchala jste, co jsem vám říkala?“
Bohužel jsem slyšela každé její slovo a cítila jsem, jakoby mi nějaký neviditelný nůž rozdíral srdce.
„Je vysoká a opravdu nádherná. Slyšela jsem, že i Hugh Heffner chtěl, aby mu pózovala pro časopis Playboy, ale odmítla to. Kdyby se s panem Rochester vzali, měli by společně nádherné děti. Chtěla bych ho konečně vidět šťastného, poslední dobou neměl moc dobré období a cítil se tak mizerně…“
Už jsem jí prostě nemohla dál poslouchat… Obrátila jsem se a chtěla jsem odejít.
„Počkejte, Jane, mám tady pro vás od něj vzkaz…“
„Jaký?“
„Řekl, že ten nový automobil, který přivezl, můžete zatím používat, když je vaše auto rozbité. Není to od něj milé?“
Nevěděla jsem, co mám dělat - věděla jsem jen, že už tady nemůžu zůstat dál. Všude jsem viděla jen a jen jeho. Nasedla jsem do svého starého auta a vůbec netušila, kam jedu… Chtěla jsem být jen daleko od Thornfieldu… Potřebovala jsem se napít... Ladila jsem rádio, ale všude hráli jen samé láskyplné písničky a to jsem teď nechtěla slyšet. Když jsem zastavila před barem, uvědomila jsem si, že dovnitř jít nemůžu - zase další vzpomínky a mimoto jsem si zapomněla doklady i peněženku…
Seděla jsem v autě a vzpomínala na to, co mí říkal…
„Věříš v lásku na první pohled…“
„Rodina je pro tebe důležitá, že…“
„Ty jsi ale krásná holčička…“
„Jsi jako moje malá sestřička, kterou jsem nikdy neměl a po které jsem vždycky toužil…“
Utřela jsem si slzy a jela jsem dál, ještě jsem nebyla připravená vrátit se zpátky, proto jsem jezdila jen tak nazdařbůh dál a vzpomínala… Vzpomínala jsem na naše rozhovory, na jeho smích a smysl pro humor… Ale neměla jsem kam jít, proto jsem musela zpátky do Thornfieldu…
Vrhla jsem se do učení s Adele a byla jsem ráda, že tím mohu nějak zaměstnat svoji mysl. Pracovaly jsme tvrdě a učily se každý den. Každé odpoledne jsem odcházela do zahrady pod starý kaštan, kde jsem si četla, nebo jen tak seděla a se zavřenýma očima přemýšlela.
„Jane, Jane, Jane… Kde jste?“
„Stalo se něco, paní Fairfaxová?“
„Nic, jen jsem vám chtěla oznámit, že právě volal pan Rochester…“
„To je od něj hezké…“
„Vy ani nechcete vědět, co říkal?“
„Ale ano, chci… Povídejte…“
„Říkal, že v sobotu večer uspořádá večeři pro své obchodní partnery a chce, abychom tam my všichni, jako jeho rodina, šli s ním. Není to vzrušující?“
„Hmmm, ale mě se to netýká.“
„Ale ano, speciálně na vás se ptal. Řekl, že jestli nemáte co na sebe, že máte použít jeho kreditní kartu a koupit si nějaké slavnostní šaty pro tuto příležitost. Na večeři přijede i pan Eshton a slečna Ingramová a spousta dalších lidí. Pan Rochester tady bude mít nějaké obchodní jednání s klientem, který mu dává hodně zabrat, jak sám říkal…“
„Výborně, ráda je poznám…“ dodala jsem tiše.
Když jsem to oznámila Adele, byla nadšením bez sebe a rozhodla, že musíme ihned zajet do města pořídit si nové šaty. Nemohla se dočkat, zato já jsem neměla nejmenší chuť na večírek jít…
Adele si ve vybrala krátké žluté baby-doll šaty bez ramnek, ale snažila jsem se jí to rozmluvit, byly moc sexy na dívku jejího věku a pan Rochester by mě asi zabil, kdyby se v nich objevila ve společnosti. Nakonec si koupila jednoduché krátké s ramínky a moc jí slušely…
Teď byla řada na mě… Vybrala jsem si černé, jednoduché s knoflíky. Vzala jsem je do šatny, když se najednou objevila Adele s těmi nádhernými modrými...
„Našla jsem šaty přesně pro vás slečno. Zkuste si je…“
„Už jedny mám.“ Ukázala jsem jí svůj výběr, ale ona jen pokrčila nos.
„Zkuste si je, prosím…“
Neochotně jsem je vzala a oblékla si je. Když jsem se na sebe podívala, musela jsem uznat, že jsou opravdu nádherné a že mi i sluší. Podívala jsem se na cenovku, ale bylo to o hodně víc, než jsem měla v úmyslu utratit. Vím, že mi pan Rochester řekl, abych si koupila šaty na jeho účet, ale to jsem nechtěla... Rozhodla jsem se, že si šaty zaplatím sama a koupila jsem si ty černé.
Adele si ještě musela vybrat kabelku a boty, proto jsme pokračovaly v nákupech…
Pan Rochester se vrátil zpátky v pátek pozdě večer. Slyšela jsem, jak ho Adele vítá, ale nešla jsem tam - přinutila jsem se zůstat ve svém pokoji. Chystala jsem se spát, když v tom někdo zaklepal na moje dveře.
„Pojď dál…“ Myslela jsem si, že je to Adele.
Šok - ve dveřích stál pan Rochester, vešel dovnitř a zavřel za sebou.
„Ahoj Jane… Proč jsi mě nepřišla přivítat?“
Nechtěla jsem lhát. „Není mi dobře.“
Přešel až ke mně a sedl si na kraj postele.
„To je mi líto. Jak jsi dopadla se sháněním šatů na zítřejší večer?“
Otočil se a podíval se na černé šaty, které byly pověšené na skříni. Obrátil oči v sloup.
„To jsou ony?“
„Ano…“
„Zitřek bude jistě zajímavý i když nesnáším podobné večeře. Radši bych trávil večer u ohně a ve stanu s tebou a s Adele… Stýskalo se mi po tobě, těch posledních pár dní…“ Usmál se na mě.
Chtěla jsem změnit téma rozhovoru.
„Jaké obchodní jednání tu budete mít?“
Vypadal zmateně. „Obchodní jednání?“
„No, jednání s klientem, který vám prý dává zabrat, jak říkala paní Fairfaxová…“
„Aha, jednání… No, myslím, že to jde lépe, než jsem předpokládal.“
„To jsem ráda.“
Pohladil mě po ruce.
„Já taky. Až se ta situace vyřeší, tak všechny moje problémy skončí… Vypadáš unaveně, nebudu tě už rušit… Dobrou noc, Jane.“
„Dobrou noc…“
Uviděla jsem paní Fairfaxovou.
„Dobré ráno, Jane.“
„Dobré ráno. Nevíte, kde je pan Rochester?“
„Uklidni se děvče… Je něco, s čím bych ti mohla pomoci?“
„Ne, já jen potřebuji vědět, kde je… Musím s ním mluvit…“
„Je mi líto, ale není tady… Je pryč…“
Zpanikařila jsem, ale snažila jsem se zachovat klid
„Pryč? Myslíte tím, že se vrátí později?“
„Je mi to líto, ale není tady… Je pryč.“
„Ne. Měl nějaké naléhavé obchodní jednání a musel odjet ihned po snídani.“
„Ale přijede, až všechno vyřídí?“
„Tím si nejsem tak jistá. Říkal něco o tom, že se zastaví u svého přítele Charlese Eshtona a myslím, že když pojede za ním, tak se tady několik týdnů neukáže. Beztoho je doma už dost dlouho, to často nedělá. U pana Eshotna má spoustu přátel a jistě si mají co povídat. A také tajně doufám, že se už konečně vysloví a požádá o ruku slečnu Ingramovou…“
„Cože? Bude se ženit?“
„Měl by, už má načase… Blanche Ingramovou zná už několik let a patří do okruhu jeho přátel. Měli spolu kdysi snad románek, ale pak se moc neviděli, ale myslím, že teď, když se znovu setkají, přijde k rozumu a konečně jí požádá o ruku… Je opravdu krásná.“
To, co říkala moc bolelo…
„Kdo?“
„No Blanche přece. Poslouchala jste, co jsem vám říkala?“
Bohužel jsem slyšela každé její slovo a cítila jsem, jakoby mi nějaký neviditelný nůž rozdíral srdce.
„Je vysoká a opravdu nádherná. Slyšela jsem, že i Hugh Heffner chtěl, aby mu pózovala pro časopis Playboy, ale odmítla to. Kdyby se s panem Rochester vzali, měli by společně nádherné děti. Chtěla bych ho konečně vidět šťastného, poslední dobou neměl moc dobré období a cítil se tak mizerně…“
Už jsem jí prostě nemohla dál poslouchat… Obrátila jsem se a chtěla jsem odejít.
„Počkejte, Jane, mám tady pro vás od něj vzkaz…“
„Jaký?“
„Řekl, že ten nový automobil, který přivezl, můžete zatím používat, když je vaše auto rozbité. Není to od něj milé?“
Nevěděla jsem, co mám dělat - věděla jsem jen, že už tady nemůžu zůstat dál. Všude jsem viděla jen a jen jeho. Nasedla jsem do svého starého auta a vůbec netušila, kam jedu… Chtěla jsem být jen daleko od Thornfieldu… Potřebovala jsem se napít... Ladila jsem rádio, ale všude hráli jen samé láskyplné písničky a to jsem teď nechtěla slyšet. Když jsem zastavila před barem, uvědomila jsem si, že dovnitř jít nemůžu - zase další vzpomínky a mimoto jsem si zapomněla doklady i peněženku…
Seděla jsem v autě a vzpomínala na to, co mí říkal…
„Věříš v lásku na první pohled…“
„Rodina je pro tebe důležitá, že…“
„Ty jsi ale krásná holčička…“
„Jsi jako moje malá sestřička, kterou jsem nikdy neměl a po které jsem vždycky toužil…“
Utřela jsem si slzy a jela jsem dál, ještě jsem nebyla připravená vrátit se zpátky, proto jsem jezdila jen tak nazdařbůh dál a vzpomínala… Vzpomínala jsem na naše rozhovory, na jeho smích a smysl pro humor… Ale neměla jsem kam jít, proto jsem musela zpátky do Thornfieldu…
Vrhla jsem se do učení s Adele a byla jsem ráda, že tím mohu nějak zaměstnat svoji mysl. Pracovaly jsme tvrdě a učily se každý den. Každé odpoledne jsem odcházela do zahrady pod starý kaštan, kde jsem si četla, nebo jen tak seděla a se zavřenýma očima přemýšlela.
„Jane, Jane, Jane… Kde jste?“
„Stalo se něco, paní Fairfaxová?“
„Nic, jen jsem vám chtěla oznámit, že právě volal pan Rochester…“
„To je od něj hezké…“
„Vy ani nechcete vědět, co říkal?“
„Ale ano, chci… Povídejte…“
„Říkal, že v sobotu večer uspořádá večeři pro své obchodní partnery a chce, abychom tam my všichni, jako jeho rodina, šli s ním. Není to vzrušující?“
„Hmmm, ale mě se to netýká.“
„Ale ano, speciálně na vás se ptal. Řekl, že jestli nemáte co na sebe, že máte použít jeho kreditní kartu a koupit si nějaké slavnostní šaty pro tuto příležitost. Na večeři přijede i pan Eshton a slečna Ingramová a spousta dalších lidí. Pan Rochester tady bude mít nějaké obchodní jednání s klientem, který mu dává hodně zabrat, jak sám říkal…“
„Výborně, ráda je poznám…“ dodala jsem tiše.
Když jsem to oznámila Adele, byla nadšením bez sebe a rozhodla, že musíme ihned zajet do města pořídit si nové šaty. Nemohla se dočkat, zato já jsem neměla nejmenší chuť na večírek jít…
Adele si ve vybrala krátké žluté baby-doll šaty bez ramnek, ale snažila jsem se jí to rozmluvit, byly moc sexy na dívku jejího věku a pan Rochester by mě asi zabil, kdyby se v nich objevila ve společnosti. Nakonec si koupila jednoduché krátké s ramínky a moc jí slušely…
Teď byla řada na mě… Vybrala jsem si černé, jednoduché s knoflíky. Vzala jsem je do šatny, když se najednou objevila Adele s těmi nádhernými modrými...
„Našla jsem šaty přesně pro vás slečno. Zkuste si je…“
„Už jedny mám.“ Ukázala jsem jí svůj výběr, ale ona jen pokrčila nos.
„Zkuste si je, prosím…“
Neochotně jsem je vzala a oblékla si je. Když jsem se na sebe podívala, musela jsem uznat, že jsou opravdu nádherné a že mi i sluší. Podívala jsem se na cenovku, ale bylo to o hodně víc, než jsem měla v úmyslu utratit. Vím, že mi pan Rochester řekl, abych si koupila šaty na jeho účet, ale to jsem nechtěla... Rozhodla jsem se, že si šaty zaplatím sama a koupila jsem si ty černé.
Adele si ještě musela vybrat kabelku a boty, proto jsme pokračovaly v nákupech…
Pan Rochester se vrátil zpátky v pátek pozdě večer. Slyšela jsem, jak ho Adele vítá, ale nešla jsem tam - přinutila jsem se zůstat ve svém pokoji. Chystala jsem se spát, když v tom někdo zaklepal na moje dveře.
„Pojď dál…“ Myslela jsem si, že je to Adele.
Šok - ve dveřích stál pan Rochester, vešel dovnitř a zavřel za sebou.
„Ahoj Jane… Proč jsi mě nepřišla přivítat?“
Nechtěla jsem lhát. „Není mi dobře.“
Přešel až ke mně a sedl si na kraj postele.
„To je mi líto. Jak jsi dopadla se sháněním šatů na zítřejší večer?“
Otočil se a podíval se na černé šaty, které byly pověšené na skříni. Obrátil oči v sloup.
„To jsou ony?“
„Ano…“
„Zitřek bude jistě zajímavý i když nesnáším podobné večeře. Radši bych trávil večer u ohně a ve stanu s tebou a s Adele… Stýskalo se mi po tobě, těch posledních pár dní…“ Usmál se na mě.
Chtěla jsem změnit téma rozhovoru.
„Jaké obchodní jednání tu budete mít?“
Vypadal zmateně. „Obchodní jednání?“
„No, jednání s klientem, který vám prý dává zabrat, jak říkala paní Fairfaxová…“
„Aha, jednání… No, myslím, že to jde lépe, než jsem předpokládal.“
„To jsem ráda.“
Pohladil mě po ruce.
„Já taky. Až se ta situace vyřeší, tak všechny moje problémy skončí… Vypadáš unaveně, nebudu tě už rušit… Dobrou noc, Jane.“
„Dobrou noc…“
Žádné komentáře:
Okomentovat