Večer jsem se snažila dovolat Edwardovi, ale úplně jsem zapomněla, že mi říkal, že bude ve Francii a bude mít problémy s telefonem. Další čtyři dny jsem to zkoušela snad milionkrát a nakonec jsem slyšela, jak konečně někdo hovor zvedl. Bohužel se ozval známý hlas… "Halo?"
„Blanche? Jsi to ty? Jak to, že máš Edwardův telefon? Kde je Edward?“
Jen se zasmála.
„Jsem v jeho pokoji v hotelu a právě jsme se celé hodiny milovali a dívali se přitom na krásný výhled na Londýn. A víš co ti vzkazuje, děvenko? Že tě už nechce vidět…“
Z dálky jsem slyšela mužský hlas, který mohl klidně být Edwardův a který říkal.
„…Je to pravda, vyřiď jí, že už o ní nechci nikdy slyšet…“
Blanche pohotově zavěsila a já jsem držela v ruce telefon a byla jsem v šoku. Když jsem zkusila zavolat podruhé, telefon byl vypnutý a když jsem to znovu zkusila večer, automat hlásil, že číslo bylo odpojeno… Teď jsem s ním nemohla mluvit už vůbec… Celý zbytek dne jsem chodila po pokoji sem a tam a přemýšlela, co dál. I ve škole se moje myšlenky nedokázaly soustředit na nic jiného, než na tu nenadálou situaci, proto jsem opustila vyučování o hodinu dřív a zalezla do postele. Nemohla jsem věřit tomu, že mě už nemiluje a že ze všech lidí, kteří na světě jsou, si vybral právě Blanche Ingramovou… Probírala jsem každou minutu společně strávených dní v Londýně a nechápala jsem, co jsem udělala špatně, že mě opustil…
Třetí den, kdy jsem kromě vyučování byla pořád jen ve svém pokoji, jsem slyšela klepání na dveře. Nechtěla jsem nikoho vidět, ale byl to John a přišel se mě zeptat, jestli jsem v pořádku… Řekla jsem mu všechno, všechno o čem jsem posledních několik dní přemýšlela, všechno, co mě trápilo a rozplakala se mu na rameni. Kupodivu mě vzal do náručí a utěšoval a když jsem se na něj podívala, najednou se naklonil a políbil mě…
Teď, když dovedla srovnávat s polibky od Edwarda, tak tenhle určitě nebyl takový, jaký by se dal očekávat od dobrého přítele - snažil se být vášnivý, ale mě připadal jen jako chladný a mechanický. Neměla jsem chuť v tom dál pokračovat a tak jsem se od něj odtáhla. John se najednou podíval za mě a strnul - otočila jsem se a uviděla Edwarda, jak stojí ve dveřích, dívá se na nás a vypadal, jako by dostal ránu do břicha…
„Přijel jsem a chtěl jsem tě překvapit, ale vypadá to, že jsem tady jaksi navíc… Nemůžu uvěřit, že jsi mi tohle dokázala udělat… Vždycky jsem měl podezření, že se mezi vámi dvěma něco děje. Dovolil jsem ti odejít do školy, ale netušil jsem, že si už za tak krátkou chvíli najdeš někoho jiného…“ Křičel na mě předtím, než se otočil a ocházel pryč.
Běžela jsem za ním.
„Edwarde, ten polibek nic neznamenal. Prosím, stůj… John byl právě u mě, když jsem někoho vedle sebe potřebovala…“
Neposlouchal mě a dál odcházel.
„Stůj, Edwarde… Počkej! Ty jsi mi „dovolil“ jít do školy? Nevěděla jsem, že potřebuji tvoje svolení! Jen proto, že spolu chodíme, neznamená, že bys mě vlastnil… Nic se mezi mnou a Johnem nestalo, ale co ty?! Volala jsem ti a telefon zvedla Blanche… Jak to, že ho měla u sebe a jak to, že byla v hotelu, kde jsme před několika dny byli spolu i my dva? Řekla mi, že jste se spolu právě milovali a že mě už nikdy nechceš vidět…“
Zastavil se a blesky mu šlehaly z očí.
„Jak si můžeš myslet, že mám poměr s Blanche? Říkal jsem ti, že budu ve Francii a byl jsem tam! Můj přítel mě těsně před odletem požádal, jestli by mohl přespat v mém hotelovém pokoji, tak jsem mu to dovolil. Nevěděl jsem, že by se nějak spřáhnul s Blanche a pokud jde o můj mobil, myslel jsem, že jsem ho ztratil, když jsem spěchal na letiště a nechal jsem ho pak raději odpojit, ale zřejmě jsem ho zapomněl v pokoji… Po tom všem, čím jsme spolu prošli, nemůžu uvěřit tomu, že mě podvádíš… Máš se hodně co učit, holčičko… Kolem mě je spousta žen a bylo by pro mě snadné mít některou z nich, ale já tě tak moc miluju, že jsem na ně kašlal... Možná bych se měl postarat o to, abych nemusel dál usínat ve studené posteli noc co noc sám…“
„Blanche? Jsi to ty? Jak to, že máš Edwardův telefon? Kde je Edward?“
Jen se zasmála.
„Jsem v jeho pokoji v hotelu a právě jsme se celé hodiny milovali a dívali se přitom na krásný výhled na Londýn. A víš co ti vzkazuje, děvenko? Že tě už nechce vidět…“
Z dálky jsem slyšela mužský hlas, který mohl klidně být Edwardův a který říkal.
„…Je to pravda, vyřiď jí, že už o ní nechci nikdy slyšet…“
Blanche pohotově zavěsila a já jsem držela v ruce telefon a byla jsem v šoku. Když jsem zkusila zavolat podruhé, telefon byl vypnutý a když jsem to znovu zkusila večer, automat hlásil, že číslo bylo odpojeno… Teď jsem s ním nemohla mluvit už vůbec… Celý zbytek dne jsem chodila po pokoji sem a tam a přemýšlela, co dál. I ve škole se moje myšlenky nedokázaly soustředit na nic jiného, než na tu nenadálou situaci, proto jsem opustila vyučování o hodinu dřív a zalezla do postele. Nemohla jsem věřit tomu, že mě už nemiluje a že ze všech lidí, kteří na světě jsou, si vybral právě Blanche Ingramovou… Probírala jsem každou minutu společně strávených dní v Londýně a nechápala jsem, co jsem udělala špatně, že mě opustil…
Třetí den, kdy jsem kromě vyučování byla pořád jen ve svém pokoji, jsem slyšela klepání na dveře. Nechtěla jsem nikoho vidět, ale byl to John a přišel se mě zeptat, jestli jsem v pořádku… Řekla jsem mu všechno, všechno o čem jsem posledních několik dní přemýšlela, všechno, co mě trápilo a rozplakala se mu na rameni. Kupodivu mě vzal do náručí a utěšoval a když jsem se na něj podívala, najednou se naklonil a políbil mě…
Teď, když dovedla srovnávat s polibky od Edwarda, tak tenhle určitě nebyl takový, jaký by se dal očekávat od dobrého přítele - snažil se být vášnivý, ale mě připadal jen jako chladný a mechanický. Neměla jsem chuť v tom dál pokračovat a tak jsem se od něj odtáhla. John se najednou podíval za mě a strnul - otočila jsem se a uviděla Edwarda, jak stojí ve dveřích, dívá se na nás a vypadal, jako by dostal ránu do břicha…
„Přijel jsem a chtěl jsem tě překvapit, ale vypadá to, že jsem tady jaksi navíc… Nemůžu uvěřit, že jsi mi tohle dokázala udělat… Vždycky jsem měl podezření, že se mezi vámi dvěma něco děje. Dovolil jsem ti odejít do školy, ale netušil jsem, že si už za tak krátkou chvíli najdeš někoho jiného…“ Křičel na mě předtím, než se otočil a ocházel pryč.
Běžela jsem za ním.
„Edwarde, ten polibek nic neznamenal. Prosím, stůj… John byl právě u mě, když jsem někoho vedle sebe potřebovala…“
Neposlouchal mě a dál odcházel.
„Stůj, Edwarde… Počkej! Ty jsi mi „dovolil“ jít do školy? Nevěděla jsem, že potřebuji tvoje svolení! Jen proto, že spolu chodíme, neznamená, že bys mě vlastnil… Nic se mezi mnou a Johnem nestalo, ale co ty?! Volala jsem ti a telefon zvedla Blanche… Jak to, že ho měla u sebe a jak to, že byla v hotelu, kde jsme před několika dny byli spolu i my dva? Řekla mi, že jste se spolu právě milovali a že mě už nikdy nechceš vidět…“
Zastavil se a blesky mu šlehaly z očí.
„Jak si můžeš myslet, že mám poměr s Blanche? Říkal jsem ti, že budu ve Francii a byl jsem tam! Můj přítel mě těsně před odletem požádal, jestli by mohl přespat v mém hotelovém pokoji, tak jsem mu to dovolil. Nevěděl jsem, že by se nějak spřáhnul s Blanche a pokud jde o můj mobil, myslel jsem, že jsem ho ztratil, když jsem spěchal na letiště a nechal jsem ho pak raději odpojit, ale zřejmě jsem ho zapomněl v pokoji… Po tom všem, čím jsme spolu prošli, nemůžu uvěřit tomu, že mě podvádíš… Máš se hodně co učit, holčičko… Kolem mě je spousta žen a bylo by pro mě snadné mít některou z nich, ale já tě tak moc miluju, že jsem na ně kašlal... Možná bych se měl postarat o to, abych nemusel dál usínat ve studené posteli noc co noc sám…“
„Edwarde, počkej, promluvíme si o tom?“ Prosila jsem ho.
„Zavolám ti, až budu připravený o tom mluvit…“ a odjel.
Zhroutila jsem se na podlahu a vzlykala, John mi pomohl nahoru do pokoje, položil mě do postele a nechal samotnou v mém utrpení. Edward nezavolal ani v noci, ani celý příští den – a telefon měl stále odpojený... Ani Mary a Diana mě nedokázaly přivést na jiné myšlenky, chtěla jsem být sama.
Uplynuly další tři dny a stále žádný hovor - začala jsem opět chodit do školy a pracovat v poradně, ale srdce jsem měla zlomené a v podstatě jsem se pohybovala jen jako neživá bytost. Někdy jsem měla pocit, že to všechno je jen zlý sen a že se za chvíli probudím a zjistím, že Edward mě stále miluje… Nemohla jsem uvěřit, že jsem to všechno tak strašně zkazila…
John mě nechtěl nechávat samotnou a zavolal mě do své kanceláře. Zavřel za sebou dveře a nabídl mi židli.
„Mám pro vás jednu dobrou zprávu.“
„Jakou?“
„Vím, že se to netýká přímo vás, ale jistě vás to potěší. Náš strýc zemřel a my jsme s Mary a Dianou zdědili nějaké peníze. Teď se o sebe dokáží postarat samy a já mohu konečně odjet….“
Byla jsem doopravdy ráda - za něj a jeho sestry.
„Vím, že vám sestry budou chybět, ale jsem si jistá, že s Mikem tak budete mít šanci začít společný život.“
„Ale sestry o Mikovi nevědí a on se mnou nepojede… Chci, abyste se mnou jela vy, Jane. Miluji vás.“
„Cože? Ale vždyť jste gay?“
Zasmál se.
„Jestli jsem byl kdy schopný milovat ženu, myslím, že tou ženou jste vy. Věděl jsem to hned ten první den, co jsem vás viděl u silnice a když jsem vás políbil, cítil jsem takový divný pocit. Pojeďte se mnou do Kalifornie, ne jako sestra, ale jako taková zvláštní přítelkyně, jistě tam seženete práci v oboru a můžete začít uplatňovat psychologii v praxi. Dokončíte bakalářský titul a budeme pomáhat lidem, kteří pomoc skutečně potřebují... Kdo ví, možná naše přátelství přeroste v něco víc. Myslím si, že bych vás mohl doopravdy milovat. Přemýšlejte o tom. Přemýšlejte o tom, jak byste se nudila, kdybyste byla manželkou bohatého muže a bavila se jen pořádáním večírků a rozhovory s hloupými lidmi. Proto jste se nenarodila, věřte mi…“
Zaskočil mě tou nabídkou. Líbil se mi, ale jen jako přítel a já jsem nechtěla žít s někým, kdo mě nemiluje. Myslím, že si zasloužím mnohem víc a pokud jde o jeho narážku na Edwarda a jeho přátelé, měl částečně pravdu - nudila bych se nicneděláním, ale nemyslela jsem, si že by po mě Edward chtěl, abych ztrácela čas a ničemu se nevěnovala… Ale na tom už teď nezáleželo, on už tady není, nechce mě a možná to bude dobrý nápad, začít znovu někde úplně jinde, s jinými lidmi…
Poděkovala jsem mu za nabídku a slíbila jsem, že o tom budu přemýšlet. Vyšla jsem ven a okamžitě jsem si přála, abych se tepleji oblékla. I když byl konec března a svítilo slunce, byla zima a teplejší kabát a rukavice by byly vítané. Procházela jsem areálem, ruce zachumlavé v kapsách, ztracená ve svých myšlenkách. Nevšimla jsem si kousku ledu, uklouzla jsem, upadla a měla chuť brečet. Hrozně se mi stýskalo po Edwardovi, chtěla jsem za ním, pomáhat mu s prací a milovat ho, ale bylo zřejmé, že už o to nestojí. Najednou jsem nevěděla, jestli tady mám zůstat a nebo odjet s Johnem do Kalifornie…
Zkusila jsem se zeptat nějaké vyšší moci, co dělat dál… Zvedl se vítr a najednou jsem slyšela hlas…
„Jane!“
Byl to známý a milovaný hlas a ozýval se tak blízko… Rozhlédla jsem se kolem sebe a málem jsem zase uklouzla, ale nikoho jsem neviděla, ale ten hlas jsem slyšela znovu...
„Jane!“
Srdce mi bušilo. „Edwarde? Jsi to ty?“
„Jane!“
Vím, že kolem byli i ostatní lidé, ale bylo mi to jedno, bylo mi jedno, jestli si pomyslí, že jsem blázen, ale zakřičela jsem.
„Už jdu... Počkej na mě…“
Nasedla jsem do auta a rozjela se pryč - nevěděla jsem kam jedu, ale zdálo se, jako bych znala cestu…
„Zavolám ti, až budu připravený o tom mluvit…“ a odjel.
Zhroutila jsem se na podlahu a vzlykala, John mi pomohl nahoru do pokoje, položil mě do postele a nechal samotnou v mém utrpení. Edward nezavolal ani v noci, ani celý příští den – a telefon měl stále odpojený... Ani Mary a Diana mě nedokázaly přivést na jiné myšlenky, chtěla jsem být sama.
Uplynuly další tři dny a stále žádný hovor - začala jsem opět chodit do školy a pracovat v poradně, ale srdce jsem měla zlomené a v podstatě jsem se pohybovala jen jako neživá bytost. Někdy jsem měla pocit, že to všechno je jen zlý sen a že se za chvíli probudím a zjistím, že Edward mě stále miluje… Nemohla jsem uvěřit, že jsem to všechno tak strašně zkazila…
John mě nechtěl nechávat samotnou a zavolal mě do své kanceláře. Zavřel za sebou dveře a nabídl mi židli.
„Mám pro vás jednu dobrou zprávu.“
„Jakou?“
„Vím, že se to netýká přímo vás, ale jistě vás to potěší. Náš strýc zemřel a my jsme s Mary a Dianou zdědili nějaké peníze. Teď se o sebe dokáží postarat samy a já mohu konečně odjet….“
Byla jsem doopravdy ráda - za něj a jeho sestry.
„Vím, že vám sestry budou chybět, ale jsem si jistá, že s Mikem tak budete mít šanci začít společný život.“
„Ale sestry o Mikovi nevědí a on se mnou nepojede… Chci, abyste se mnou jela vy, Jane. Miluji vás.“
„Cože? Ale vždyť jste gay?“
Zasmál se.
„Jestli jsem byl kdy schopný milovat ženu, myslím, že tou ženou jste vy. Věděl jsem to hned ten první den, co jsem vás viděl u silnice a když jsem vás políbil, cítil jsem takový divný pocit. Pojeďte se mnou do Kalifornie, ne jako sestra, ale jako taková zvláštní přítelkyně, jistě tam seženete práci v oboru a můžete začít uplatňovat psychologii v praxi. Dokončíte bakalářský titul a budeme pomáhat lidem, kteří pomoc skutečně potřebují... Kdo ví, možná naše přátelství přeroste v něco víc. Myslím si, že bych vás mohl doopravdy milovat. Přemýšlejte o tom. Přemýšlejte o tom, jak byste se nudila, kdybyste byla manželkou bohatého muže a bavila se jen pořádáním večírků a rozhovory s hloupými lidmi. Proto jste se nenarodila, věřte mi…“
Zaskočil mě tou nabídkou. Líbil se mi, ale jen jako přítel a já jsem nechtěla žít s někým, kdo mě nemiluje. Myslím, že si zasloužím mnohem víc a pokud jde o jeho narážku na Edwarda a jeho přátelé, měl částečně pravdu - nudila bych se nicneděláním, ale nemyslela jsem, si že by po mě Edward chtěl, abych ztrácela čas a ničemu se nevěnovala… Ale na tom už teď nezáleželo, on už tady není, nechce mě a možná to bude dobrý nápad, začít znovu někde úplně jinde, s jinými lidmi…
Poděkovala jsem mu za nabídku a slíbila jsem, že o tom budu přemýšlet. Vyšla jsem ven a okamžitě jsem si přála, abych se tepleji oblékla. I když byl konec března a svítilo slunce, byla zima a teplejší kabát a rukavice by byly vítané. Procházela jsem areálem, ruce zachumlavé v kapsách, ztracená ve svých myšlenkách. Nevšimla jsem si kousku ledu, uklouzla jsem, upadla a měla chuť brečet. Hrozně se mi stýskalo po Edwardovi, chtěla jsem za ním, pomáhat mu s prací a milovat ho, ale bylo zřejmé, že už o to nestojí. Najednou jsem nevěděla, jestli tady mám zůstat a nebo odjet s Johnem do Kalifornie…
Zkusila jsem se zeptat nějaké vyšší moci, co dělat dál… Zvedl se vítr a najednou jsem slyšela hlas…
„Jane!“
Byl to známý a milovaný hlas a ozýval se tak blízko… Rozhlédla jsem se kolem sebe a málem jsem zase uklouzla, ale nikoho jsem neviděla, ale ten hlas jsem slyšela znovu...
„Jane!“
Srdce mi bušilo. „Edwarde? Jsi to ty?“
„Jane!“
Vím, že kolem byli i ostatní lidé, ale bylo mi to jedno, bylo mi jedno, jestli si pomyslí, že jsem blázen, ale zakřičela jsem.
„Už jdu... Počkej na mě…“
Nasedla jsem do auta a rozjela se pryč - nevěděla jsem kam jedu, ale zdálo se, jako bych znala cestu…
Žádné komentáře:
Okomentovat