Velký den, plný loučení nadešel a bylo to těžší, než jsem myslela. Pani Fairfaxová mě objala a popřála mi hodně štěstí a Adele se stále ujišťovala, jestli jsem ten slib na společný víkend myslela doopravdy. Po posledním polibku a objetí jsme s Edwardem vyrazili. Vyjeli jsme o den dříve, přestože jsem měla nástup na kolej až ve čtvrtek, ale chtěli jsme být nějaký čas o samotě. Rezervovali jsme si pokoj v Bed & Breakfast, kam jsme dorazili právě v době oběda. Udělali jsme si piknik na pobřeží, seděli na dece a ujídali pečené kuře, kozí sýr, zeleninu, bagety a jako dezert čokoládové sušenky. Pak jsme si užívali úchvatný pohled na moře. Když jsem o něj seděla opřená a cítila jeho horký dech na krku, začala jsem mít pochybnosti o svém rozhodnutí… Věděla jsem, že Edward má dost peněz a nemusela bych v budoucnu hledat dobře placenou práci, ale já jsem chtěla, abych mu jednou mohla pomáhat jako rovnocenný partner a společník.
Užívali jsme si zbytek dne a po večeři se ještě procházeli po pláži, než jsme se vrátili do našeho pokoje. Poslední milování bylo úžasné - na konci Edward zabořil obličej do mého krku a snažil se zklidnit svůj zrychlený dech. Ležela jsem pod ním a uvědomila si, že zítra touhle dobou už budu sama ve svém pokoji na koleji… Bojovala jsem se slzami, ale bylo to k ničemu… Zvedl hlavu a díval se na mě, myslel si, že mi nějak ublížil, políbil mě na tvář a omlouval se za něco, co neudělal. Schovala jsem obličej na jeho hrudi a rozbrečela jsem se úplně. Bolelo mě pomyšlení, že ho dlouho neuvidím… Mohl zneužít situace a znovu se mě zeptat, jestli bych ním neodletěla do Londýna, ale neudělal to… Zbytek noci jsme strávili ve vzájemném objetí, ale já jsem vůbec nemohla spát a ráno jsem se probudila se šílenou bolestí hlavy.
Když jsme dojeli na kolej, pomohl mi nanosit věci do pokoje a byla jsem ráda, že spolubydlící se ještě nenastěhovala, protože jsme tak alespoň měli ještě chvíli soukromí. Když jsem nandala věci do skříně, podal mi dárek. Bylo vidět, že to balil sám, protože papír byl přelepený izolepou, ale pro mě to byl nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostala. Když jsem krabičku otevřela, uviděla jsem digitální fotoaparát Cannon. Pošeptal mi, že by byl rád, kdybych se občas vyfotila v tom novém spodním prádle, které pro mě má a poslala mu fotku e-mailem. Se smíchem jsem mu to slíbila…
Objal mě a smutně řekl.
„Budeš mi opravdu chybět…“
Když nastal čas jeho odchodu, měla jsem v úmyslu jít s ním dolů k jeho autu, ale poprosil mě, abych to nedělala a dal mi sbohem mezi dveřmi mého nového pokoje. V hale byla spousta dalších studentů, jejich rodiny a přátelé. Odcházel neochotně a snažil se zlehčit situaci, ale nefungovalo to... Vůbec to nefungovalo...
„Buď tady hodná a moc si nehraj s ostatními studeny… OK?“
Když byl až dole, skoro u hlavních dveří, ještě se otočil a poslal mi vzdušný polibek. Vrátila jsem se do pokoje a nikdy v životě se necítila tak strašně sama… Nenáviděla jsem sama sebe za to, jaký jsem sobec…
Druhý den ráno jsem se probudila a když jsem se podívala na hodinky, uvědomila jsem si, že Edward už je na cestě do Londýna. Představovala jsem si, jak sedí v I.třídě a je tak daleko ode mě... Nemohla jsem se přinutit vstát z postele, bolel mě žaludek a hlava, tak jsem ještě chvíli zůstala ležet a zírala do stropu…
Vyučování začne od zítřka a vůbec jsem se necítila na to, abych se některé hodiny zúčastnila. Měla jsem horečku a bolelo mě celé tělo. Neustále mi zvonil telefon, ale nastavila jsem hlasovou schránku - věděla jsem, že všechny hovory budou od Edwarda, ale právě teď jsem s ním nemohla mluvit, i když jsem toužila slyšet jeho hlas.
Měla jsem asi depresi a strach, ale nevěděla jsem z čeho. Najednou jsem vůbec netušila, proč tady vůbec jsem a co tady dělám… Cítila jsem se unavená…
Slyšela jsem zaklepání na dveře. „Slečno Eyrová, jste tam?“
Neměla jsem sílu vstát a ani cokoliv říct. Někdo vešel do mého pokoje a zřejmě mu stačil jediný pohled na mě, aby zavolal neznámou blondýnu, která mi dala napít trochu vody. To byla poslední věc, kterou si pamatuji…
Když jsem se probudila, nebyla jsem už ve svém pokoji na koleji, vypadalo to, jako když ležím někde v nemocnici. Zpanikařila jsem, rozhlížela se kolem sebe a pokoušela se vstát, ale cítila jsem se tak slabá, že jsem upadla zpátky do postele. Najednou dovnitř vstoupila žena s dlouhými kudrnatými vlasy.
„Aaa, už jste se vzbudila. Půjdu to oznámit Johnovi. Měli jsme o vás opravdu strach.“
Pohladila mě po ruce, než odešla z pokoje, ale za malou chvíli se vrátila s mužem, který se asi jmenoval John…
„Diano, potřebuje se najíst, ale dávej jí jen malé kousky, nechceme přece, aby jí bylo zle…“
Přinesl sušenky a něco k pití. Měla jsem velikou žízeň, ale nedovolili mi se hodně napít. Snědla jsem několik soust a bylo mi už trochu lépe.
„Kde to jsem? Co je dneska za den?“
„Je úterý a jste na ošetřovně na koleji.“ Zadíval se na zásnubní prsten na mojí ruce. „Jste poprvé mimo domov? Chybí vám vaše rodina, že?“
Byla jsem zmatená, částečně proto, na co se mě ptal a částečně proto, že mi připadal podivně povědomý…
„Proč se ptáte?“
„Vzhledem k tomu, že byste mohla být v depresi. Řekli mi, že jste se zavřela v pokoji a nikam jste za celé dny nevyšla, ani jste se neúčastnila žádných zábav, které se konají pro první ročník. Nepřišla jste ani na první den vyučování…“
„Jak víte, že jsem nikam nešla?“
„Řekla mi to Mary, moje sestra.“
„Jak o mě věděla?“
„Zřejmě vás viděla, jak se loučíte s někým z vaší rodiny… Deprese je velmi častá věc pro někoho, kdo je poprvé mimo domov. Příznaky se projevují smutkem, nadměrnými starostmi, problémy s rozhodováním, potížemi s jídlem a spánkem. Myslím a jsem si tím jistý, že alespoň několika z nich trpíte i vy.“
Neměla jsem chuť se s ním dohadovat.
„Nemusíte se bát, oznámil jsem to vašim profesorům a oni vědí, co se děje. Nejste ani první, ani poslední. Každý se může dostat do podobné situace.“
Pak mi to konečně došlo - to je ten muž, který mi pomohl, když se mi rozbilo auto…
Dal mi brožuru, kde byly kontaktní údaje na poradnu proti depresi a ujistil mě, že všechno je důvěrné a bezplatné.
„Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělal.“
„Dávejte na sebe pozor, Jane.“
Rozloučil se a odešel.
Přečetla jsem si brožuru, kterou mi tu nechal, ale neshledala jsem tam nic zajímavého, tak jsem jí odložila. Vzala jsem si iPhone a pustila si všechny vzkazy od Edwarda:
„Ahoj, to jsem já. Jsem na půlce cesty do Thornfieldu a myslel jsem si, že otočím auto, vrátím se a unesu tě s sebou do Londýna ať chceš nebo ne… Jsem blázen, viď? Určitě se máš skvěle a poznáváš nové lidi. Vím, že tě budou mít všichni kolem rádi. Miluju tě a zavolám, až dorazím domů.“
„Jane, to jsem zase já. Právě jsem dorazil. Adele a paní Fairfaxové tě pozdravují a budeš jim chybět. Ale mě víc… Je tady bez tebe najednou nějak smutno. Určitě toho máš teď hodně a ani sis nezapnula telefon, viď. Neponocuj… Miluju tě.“
„Volám ti z letadla, ale jen krátce, letuška se na mě divně dívá… Do prčic, už musím končit, pilot nechce, abych používal mobil, musím ho vypnout. Chybíš mi...“
„To jsem zase já. Let byl klidný, představoval jsem si, že na vedlejším sedadle letíš se mnou. Je všechno v pořádku, ještě ses neozvala? Pá, miláčku.“
„Jane, to jsem zase já… Už je sobota a ještě jsi ani nezavolala... Co se sakra děje? Ozvi se mi, mám opravdu strach…“
„Jane, je neděle. Co se děje? Jsi na mě naštvaná? Udělal jsem něco špatně? Prosím, zavolej, ať vím, co je s tebou.“
„Jestli to jde, zavolej mi… Už je pondělí a jsem pomalu nepříčetný a asi sednu na letadlo a poletím zpátky, zjistit, jestli jsi v pořádku! Prosím, zavolej... Jestli je někde nějaký problém, jsem si jistý, že ho spolu vyřešíme…“
Slyšela jsem strach v jeho hlase, který se z každou zprávou stupňoval a tak jsem vytočila jeho číslo a čekala, až zvedne telefon. Nemusela jsem čekat dlouho, ozval se téměř okamžitě…
„Ó, můj Bože, Jane… Jsi to opravdu ty? Už jsem se bál, že jsi snad mrtvá…“
Zasmála jsem se.
„Nebylo mi dobře, Edwarde a teď jsem v nemocnici... Promiň, že jsem nezavolala dřív, ale nemohla jsem…“
„V nemocnici? Co se stalo? Ty jsi… těhotná?“
„Ne, nic takového, teď už jsem v pořádku. Moc mi chybíš… Jak je v Londýně?“
„Oh…“ Znělo to zklamaně. „Pořád tady prší. Jak ti jde učení?“
Neřekla jsem mu, že jsem se ještě ani jednou neúčastnila vyučování, tak jsem zalhala…
„Je to snadnější, než jsem myslela…“
Zasmál se.
„To je proto, že jsi tak inteligentní, učitelé ještě nevědí, co v tobě mají. Věděl jsem, že ti to půjde dobře.“
„Díky za důvěru… Miluji tě.“
„Já tebe taky. Jsem teď na cestě na obchodní jednání, tak mi drž palce. Jsem rád, že jsi v pořádku a děkuji, že jsi se konečně ozvala. Zavolám ti později. Ahoj…“
„Ahoj…“
Té noci Mary zaklepala na dveře, aby se ujistila, jestli jsem v pořádku a já jsem byla…
Užívali jsme si zbytek dne a po večeři se ještě procházeli po pláži, než jsme se vrátili do našeho pokoje. Poslední milování bylo úžasné - na konci Edward zabořil obličej do mého krku a snažil se zklidnit svůj zrychlený dech. Ležela jsem pod ním a uvědomila si, že zítra touhle dobou už budu sama ve svém pokoji na koleji… Bojovala jsem se slzami, ale bylo to k ničemu… Zvedl hlavu a díval se na mě, myslel si, že mi nějak ublížil, políbil mě na tvář a omlouval se za něco, co neudělal. Schovala jsem obličej na jeho hrudi a rozbrečela jsem se úplně. Bolelo mě pomyšlení, že ho dlouho neuvidím… Mohl zneužít situace a znovu se mě zeptat, jestli bych ním neodletěla do Londýna, ale neudělal to… Zbytek noci jsme strávili ve vzájemném objetí, ale já jsem vůbec nemohla spát a ráno jsem se probudila se šílenou bolestí hlavy.
Když jsme dojeli na kolej, pomohl mi nanosit věci do pokoje a byla jsem ráda, že spolubydlící se ještě nenastěhovala, protože jsme tak alespoň měli ještě chvíli soukromí. Když jsem nandala věci do skříně, podal mi dárek. Bylo vidět, že to balil sám, protože papír byl přelepený izolepou, ale pro mě to byl nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostala. Když jsem krabičku otevřela, uviděla jsem digitální fotoaparát Cannon. Pošeptal mi, že by byl rád, kdybych se občas vyfotila v tom novém spodním prádle, které pro mě má a poslala mu fotku e-mailem. Se smíchem jsem mu to slíbila…
Objal mě a smutně řekl.
„Budeš mi opravdu chybět…“
Když nastal čas jeho odchodu, měla jsem v úmyslu jít s ním dolů k jeho autu, ale poprosil mě, abych to nedělala a dal mi sbohem mezi dveřmi mého nového pokoje. V hale byla spousta dalších studentů, jejich rodiny a přátelé. Odcházel neochotně a snažil se zlehčit situaci, ale nefungovalo to... Vůbec to nefungovalo...
„Buď tady hodná a moc si nehraj s ostatními studeny… OK?“
Když byl až dole, skoro u hlavních dveří, ještě se otočil a poslal mi vzdušný polibek. Vrátila jsem se do pokoje a nikdy v životě se necítila tak strašně sama… Nenáviděla jsem sama sebe za to, jaký jsem sobec…
Druhý den ráno jsem se probudila a když jsem se podívala na hodinky, uvědomila jsem si, že Edward už je na cestě do Londýna. Představovala jsem si, jak sedí v I.třídě a je tak daleko ode mě... Nemohla jsem se přinutit vstát z postele, bolel mě žaludek a hlava, tak jsem ještě chvíli zůstala ležet a zírala do stropu…
Vyučování začne od zítřka a vůbec jsem se necítila na to, abych se některé hodiny zúčastnila. Měla jsem horečku a bolelo mě celé tělo. Neustále mi zvonil telefon, ale nastavila jsem hlasovou schránku - věděla jsem, že všechny hovory budou od Edwarda, ale právě teď jsem s ním nemohla mluvit, i když jsem toužila slyšet jeho hlas.
Měla jsem asi depresi a strach, ale nevěděla jsem z čeho. Najednou jsem vůbec netušila, proč tady vůbec jsem a co tady dělám… Cítila jsem se unavená…
Slyšela jsem zaklepání na dveře. „Slečno Eyrová, jste tam?“
Neměla jsem sílu vstát a ani cokoliv říct. Někdo vešel do mého pokoje a zřejmě mu stačil jediný pohled na mě, aby zavolal neznámou blondýnu, která mi dala napít trochu vody. To byla poslední věc, kterou si pamatuji…
Když jsem se probudila, nebyla jsem už ve svém pokoji na koleji, vypadalo to, jako když ležím někde v nemocnici. Zpanikařila jsem, rozhlížela se kolem sebe a pokoušela se vstát, ale cítila jsem se tak slabá, že jsem upadla zpátky do postele. Najednou dovnitř vstoupila žena s dlouhými kudrnatými vlasy.
„Aaa, už jste se vzbudila. Půjdu to oznámit Johnovi. Měli jsme o vás opravdu strach.“
Pohladila mě po ruce, než odešla z pokoje, ale za malou chvíli se vrátila s mužem, který se asi jmenoval John…
„Diano, potřebuje se najíst, ale dávej jí jen malé kousky, nechceme přece, aby jí bylo zle…“
Přinesl sušenky a něco k pití. Měla jsem velikou žízeň, ale nedovolili mi se hodně napít. Snědla jsem několik soust a bylo mi už trochu lépe.
„Kde to jsem? Co je dneska za den?“
„Je úterý a jste na ošetřovně na koleji.“ Zadíval se na zásnubní prsten na mojí ruce. „Jste poprvé mimo domov? Chybí vám vaše rodina, že?“
Byla jsem zmatená, částečně proto, na co se mě ptal a částečně proto, že mi připadal podivně povědomý…
„Proč se ptáte?“
„Vzhledem k tomu, že byste mohla být v depresi. Řekli mi, že jste se zavřela v pokoji a nikam jste za celé dny nevyšla, ani jste se neúčastnila žádných zábav, které se konají pro první ročník. Nepřišla jste ani na první den vyučování…“
„Jak víte, že jsem nikam nešla?“
„Řekla mi to Mary, moje sestra.“
„Jak o mě věděla?“
„Zřejmě vás viděla, jak se loučíte s někým z vaší rodiny… Deprese je velmi častá věc pro někoho, kdo je poprvé mimo domov. Příznaky se projevují smutkem, nadměrnými starostmi, problémy s rozhodováním, potížemi s jídlem a spánkem. Myslím a jsem si tím jistý, že alespoň několika z nich trpíte i vy.“
Neměla jsem chuť se s ním dohadovat.
„Nemusíte se bát, oznámil jsem to vašim profesorům a oni vědí, co se děje. Nejste ani první, ani poslední. Každý se může dostat do podobné situace.“
Pak mi to konečně došlo - to je ten muž, který mi pomohl, když se mi rozbilo auto…
Dal mi brožuru, kde byly kontaktní údaje na poradnu proti depresi a ujistil mě, že všechno je důvěrné a bezplatné.
„Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělal.“
„Dávejte na sebe pozor, Jane.“
Rozloučil se a odešel.
Přečetla jsem si brožuru, kterou mi tu nechal, ale neshledala jsem tam nic zajímavého, tak jsem jí odložila. Vzala jsem si iPhone a pustila si všechny vzkazy od Edwarda:
„Ahoj, to jsem já. Jsem na půlce cesty do Thornfieldu a myslel jsem si, že otočím auto, vrátím se a unesu tě s sebou do Londýna ať chceš nebo ne… Jsem blázen, viď? Určitě se máš skvěle a poznáváš nové lidi. Vím, že tě budou mít všichni kolem rádi. Miluju tě a zavolám, až dorazím domů.“
„Jane, to jsem zase já. Právě jsem dorazil. Adele a paní Fairfaxové tě pozdravují a budeš jim chybět. Ale mě víc… Je tady bez tebe najednou nějak smutno. Určitě toho máš teď hodně a ani sis nezapnula telefon, viď. Neponocuj… Miluju tě.“
„Volám ti z letadla, ale jen krátce, letuška se na mě divně dívá… Do prčic, už musím končit, pilot nechce, abych používal mobil, musím ho vypnout. Chybíš mi...“
„To jsem zase já. Let byl klidný, představoval jsem si, že na vedlejším sedadle letíš se mnou. Je všechno v pořádku, ještě ses neozvala? Pá, miláčku.“
„Jane, to jsem zase já… Už je sobota a ještě jsi ani nezavolala... Co se sakra děje? Ozvi se mi, mám opravdu strach…“
„Jane, je neděle. Co se děje? Jsi na mě naštvaná? Udělal jsem něco špatně? Prosím, zavolej, ať vím, co je s tebou.“
„Jestli to jde, zavolej mi… Už je pondělí a jsem pomalu nepříčetný a asi sednu na letadlo a poletím zpátky, zjistit, jestli jsi v pořádku! Prosím, zavolej... Jestli je někde nějaký problém, jsem si jistý, že ho spolu vyřešíme…“
Slyšela jsem strach v jeho hlase, který se z každou zprávou stupňoval a tak jsem vytočila jeho číslo a čekala, až zvedne telefon. Nemusela jsem čekat dlouho, ozval se téměř okamžitě…
„Ó, můj Bože, Jane… Jsi to opravdu ty? Už jsem se bál, že jsi snad mrtvá…“
Zasmála jsem se.
„Nebylo mi dobře, Edwarde a teď jsem v nemocnici... Promiň, že jsem nezavolala dřív, ale nemohla jsem…“
„V nemocnici? Co se stalo? Ty jsi… těhotná?“
„Ne, nic takového, teď už jsem v pořádku. Moc mi chybíš… Jak je v Londýně?“
„Oh…“ Znělo to zklamaně. „Pořád tady prší. Jak ti jde učení?“
Neřekla jsem mu, že jsem se ještě ani jednou neúčastnila vyučování, tak jsem zalhala…
„Je to snadnější, než jsem myslela…“
Zasmál se.
„To je proto, že jsi tak inteligentní, učitelé ještě nevědí, co v tobě mají. Věděl jsem, že ti to půjde dobře.“
„Díky za důvěru… Miluji tě.“
„Já tebe taky. Jsem teď na cestě na obchodní jednání, tak mi drž palce. Jsem rád, že jsi v pořádku a děkuji, že jsi se konečně ozvala. Zavolám ti později. Ahoj…“
„Ahoj…“
Té noci Mary zaklepala na dveře, aby se ujistila, jestli jsem v pořádku a já jsem byla…
Žádné komentáře:
Okomentovat