Odpoledne jsem navrhla výlet do města a tak jsme skočily do auta, ale motor nás zradil - ne a ne nastartovat. Zvedla jsem kapotu a snažila se přijít na to, v čem je problém.
„Je něco, s čím bych mohl pomoci?“
Otočila jsem hlavu a uviděla jsem pana Rochestera, jak stojí za mnou a usmívá se. Málem jsem se praštila hlavou o kapotu, jak rychle jsem se narovnala.
„Nestartuje to…“
„Není to baterie?“
„Ne, rádio funguje.“
„Alternátor?“
„Snad ne, měnili ho před nedávnem…“
„Možná je to zapalování nebo svíčky…“
Ano, doopravdy to byly svíčky a mě se ulevilo, že to není nic dražšího, ale byla jsem zklamaná, že nemůžeme nikam jet.
„Kam jste měly namířeno?“
„Do města na zmrzlinu, jako malá odměna za to, že se Adele dnes tak snažila.“
„Máte štěstí, že také potřebuji do města… Jestli nevadí, můžeme jet společně. Pokud byste chtěla, můžete i řídit…“
„Děkuji, moc by nám to pomohlo, ale řízení nechám raději na vás…“
Adele se posadila dopředu a já jsem si vlezla na zadní sedadlo. Všimla jsem si, že pan Rochester nastavil zrcátko tak, aby mě mohl sledovat. Když jsme dojeli do města, zastavil před kavárnou, vystoupili jsme a šli si objednat pití. Adele chtěla ledový čaj, já jsem si objednala presso a pan Rochester obyčejnou černou kávu. Když jsem sáhla po peněžence, byl rychlejší a zaplatil. Obrátila jsem se k němu.
„Co si mystíte, že děláte?“
„Je to jen placení…“
„Ale pane, byl to můj nápad, slíbila jsem ten výlet Adele a chtěla jí pozvat sama. Dokázala bych za ní zaplatit…“
„V čem je problém? Prostě jsem vás pozval obě dvě já… Nebuďte tak tvrdohlavá a šetřete si svoje peníze, budete je jednou potřebovat. Možná byste měla někdy někoho nechat, aby se o vás staral…“
Nevěděla jsem, jak mu na to odpovědět, ale vysvobodil mě Adelin smích - ohlédla jsem se a viděla jsem jí, jak se snaží flirtovat s chlapcem, kterému mohlo být tak 16 let. Zamračila jsem se a pan Rochester zasténal.
„Je stejná jako její matka… To je strašné…“ Otočil se ke mně. „Už jsem ti vyprávěl o Celine?“
Zavrtěla jsem hlavou. Odkašlal si a začal mluvit…V té chvíli jakoby se svět kolem nás rozplynul, jen jsem seděla a poslouchala ho…
„Byla to docela obyčejná holka, ale pak si usmyslela, že by chtěla být herečkou a odstěhovala se do Kalifornie. Měla štěstí, dostala roli v několika menších filmech - řekl bych, že byla ve správný čas na správném místě, ale…“ Zamračil se. „… nedivil bych se, kdyby za tím bylo i něco ohledně sexu, kvůli čemu získala ty role. Každopádně, můj bratr Rowland byl v té době také v Kalifornii, kde žil na vysoké noze za otcovy peníze… Udělal pak několik špatností, až se dostal do problémů. Jel jsem za ním, abych mu pomohl se z toho dostat a zaplatit dluhy. Když jsem se chystal vrátit zpátky, pozval mě na nějakou velkou party v Beverly Hills. Nikdy jsem nebyl tak společenský, jako on, ale šel jsem… Tam jsem se poprvé setkal s Celine… Měla kolem se spoustu mužů a usmála se na mě. Pak nás někdo představil a od té doby jsme byli nerozluční. Samozřejmě, že jsem neodjel - byl jsem přesvědčený, že je to láska na první pohled, tak naivní jsem tehdy byl. Víš, než jsem odjel do Kalifornie, neměl jsem moc zkušeností se ženami, neříkám, že žádné, to ne, ale studoval jsem a snažil se žít tak, abych otci nedělal problémy a abych jednou mohl převzít rodinnou firmu. Jak jsem říkal, myslel jsem si, že se milujeme, dokud…“ Odmlčel se.
„Dokud co?“
Zrovna v té chvíli se ale vrátila Adele a v ruce měla telefonní číslo toho mladíka, se kterým se bavila. „Strýčku, dal mi svůj telefon…“
„Tak to ne, mladá dámo… Je ti teprve devět let a jemu nejméně šestnáct!“
„Teprve patnáct, strýčku…“
„Říkám ne!“ Vytrhl jí papírek z ruky a roztrhal ho.
Netřeba dodávat, že jsme z kavárny co nejrychleji odjeli. Cesta domů byla celkem klidná, protože Adele seděla na zadním sedadle, byla nazlobená a ani na jednoho z nás celou cestu nepromluvila. Moc jsem o ní ale v té chvíli nepřemýšlela, myslela jsem na to, o čem předtím povídal pan Rochester…
„Je něco, s čím bych mohl pomoci?“
Otočila jsem hlavu a uviděla jsem pana Rochestera, jak stojí za mnou a usmívá se. Málem jsem se praštila hlavou o kapotu, jak rychle jsem se narovnala.
„Nestartuje to…“
„Není to baterie?“
„Ne, rádio funguje.“
„Alternátor?“
„Snad ne, měnili ho před nedávnem…“
„Možná je to zapalování nebo svíčky…“
Ano, doopravdy to byly svíčky a mě se ulevilo, že to není nic dražšího, ale byla jsem zklamaná, že nemůžeme nikam jet.
„Kam jste měly namířeno?“
„Do města na zmrzlinu, jako malá odměna za to, že se Adele dnes tak snažila.“
„Máte štěstí, že také potřebuji do města… Jestli nevadí, můžeme jet společně. Pokud byste chtěla, můžete i řídit…“
„Děkuji, moc by nám to pomohlo, ale řízení nechám raději na vás…“
Adele se posadila dopředu a já jsem si vlezla na zadní sedadlo. Všimla jsem si, že pan Rochester nastavil zrcátko tak, aby mě mohl sledovat. Když jsme dojeli do města, zastavil před kavárnou, vystoupili jsme a šli si objednat pití. Adele chtěla ledový čaj, já jsem si objednala presso a pan Rochester obyčejnou černou kávu. Když jsem sáhla po peněžence, byl rychlejší a zaplatil. Obrátila jsem se k němu.
„Co si mystíte, že děláte?“
„Je to jen placení…“
„Ale pane, byl to můj nápad, slíbila jsem ten výlet Adele a chtěla jí pozvat sama. Dokázala bych za ní zaplatit…“
„V čem je problém? Prostě jsem vás pozval obě dvě já… Nebuďte tak tvrdohlavá a šetřete si svoje peníze, budete je jednou potřebovat. Možná byste měla někdy někoho nechat, aby se o vás staral…“
Nevěděla jsem, jak mu na to odpovědět, ale vysvobodil mě Adelin smích - ohlédla jsem se a viděla jsem jí, jak se snaží flirtovat s chlapcem, kterému mohlo být tak 16 let. Zamračila jsem se a pan Rochester zasténal.
„Je stejná jako její matka… To je strašné…“ Otočil se ke mně. „Už jsem ti vyprávěl o Celine?“
Zavrtěla jsem hlavou. Odkašlal si a začal mluvit…V té chvíli jakoby se svět kolem nás rozplynul, jen jsem seděla a poslouchala ho…
„Byla to docela obyčejná holka, ale pak si usmyslela, že by chtěla být herečkou a odstěhovala se do Kalifornie. Měla štěstí, dostala roli v několika menších filmech - řekl bych, že byla ve správný čas na správném místě, ale…“ Zamračil se. „… nedivil bych se, kdyby za tím bylo i něco ohledně sexu, kvůli čemu získala ty role. Každopádně, můj bratr Rowland byl v té době také v Kalifornii, kde žil na vysoké noze za otcovy peníze… Udělal pak několik špatností, až se dostal do problémů. Jel jsem za ním, abych mu pomohl se z toho dostat a zaplatit dluhy. Když jsem se chystal vrátit zpátky, pozval mě na nějakou velkou party v Beverly Hills. Nikdy jsem nebyl tak společenský, jako on, ale šel jsem… Tam jsem se poprvé setkal s Celine… Měla kolem se spoustu mužů a usmála se na mě. Pak nás někdo představil a od té doby jsme byli nerozluční. Samozřejmě, že jsem neodjel - byl jsem přesvědčený, že je to láska na první pohled, tak naivní jsem tehdy byl. Víš, než jsem odjel do Kalifornie, neměl jsem moc zkušeností se ženami, neříkám, že žádné, to ne, ale studoval jsem a snažil se žít tak, abych otci nedělal problémy a abych jednou mohl převzít rodinnou firmu. Jak jsem říkal, myslel jsem si, že se milujeme, dokud…“ Odmlčel se.
„Dokud co?“
Zrovna v té chvíli se ale vrátila Adele a v ruce měla telefonní číslo toho mladíka, se kterým se bavila. „Strýčku, dal mi svůj telefon…“
„Tak to ne, mladá dámo… Je ti teprve devět let a jemu nejméně šestnáct!“
„Teprve patnáct, strýčku…“
„Říkám ne!“ Vytrhl jí papírek z ruky a roztrhal ho.
Netřeba dodávat, že jsme z kavárny co nejrychleji odjeli. Cesta domů byla celkem klidná, protože Adele seděla na zadním sedadle, byla nazlobená a ani na jednoho z nás celou cestu nepromluvila. Moc jsem o ní ale v té chvíli nepřemýšlela, myslela jsem na to, o čem předtím povídal pan Rochester…
Když jsme dorazili do Thornfieldu, vyskočila z auta a utekla do domu, aniž by se na nás vůbec podívala. Chtěla jsem za ní jít, ale zastavil mě.
„Nech ji být… Bude v pořádku. Vypadá to, že bude hezký večer, nechceš se projít?“
Přikývla jsem a pomalu jsme došli až ke starému kaštanu. Opřel se o strom a vzdychl.
„Ta holka bude moje smrt…“
„Jednou se to všechno urovná a bude to mnohem lepší…“
„Kdy?“
Usmála jsem se. „Tak za deset nebo patnáct let…“
„Nemůžu čekat tak dlouho…“
Seděli jsme tiše pod stromem a nezáleželo mi na tom, jestli něco říká nebo ne - byla jsem s ním a on byl všechno, co jsem potřebovala… Nechtěla jsem odsud odejít a on začal znovu mluvit o Celine…
„...Nastěhoval jsem jí k sobě do domu a dal jí všechno, co chtěla a ještě něco navíc… Myslel jsem si, že jsme šťastní a že jsem našel lásku svého života, ale jen do té doby, než jsem zjistil, že má poměr s Rowlandem…“
„S vaším bratrem?“
„Ano. Neměl jsem vůbec žádné tušení…“
„Nevím, co na to říct…“
„Nic neříkej… Vrátil jsem se sem a rozhodl jsem se dívat na svět tak, jak ho vidím teď.“
„A Adele..? Jak ta s tím vším souvisí?“
„Když bratr zemřel na předávkování drogami a když jsem procházel jeho osobní věci, zjistil jsem, že Celine celá léta posílal peníze… Peníze na dítě. Sešel jsem se s ní a řekla mi, že existuje možnost, že i já jsem otcem, že by to mohla být moje dcera, ale nikdy jsem nenašel odvahu nechat udělat DNA testy. Zjistil jsem, že Adele bere na večírky, neposílá jí do školy... a nechtěl jsem, aby z vyrostla druhá Lindsay Lohanová, proto jsem jí odvezl sem. Celine se pak vdala za nějakého producenta a teď jen čeká, až ten chlap zemře a ona bude dědit…“
Zadívala jsem se na něj a z nějakého důvodu jsme se oba dva začali smát. Myslím, že to bylo jako uvolnění po všem tom smutku, který ho celé roky trápil. Seděli jsme pod stromem a smáli se…
„Dlouho jsem Thornfield nepovažoval za svůj domov, ale teď… Najednou si nedovedu představit, že bych měl být někde jinde…“
„To je dobře, protože Adele byste moc chyběl, kdybyste zase na dlouho odjel…“
„A ještě někomu bych chyběl?“
„Paní Fairfaxové určitě také.“
„A co tobě? Mohl bych chybět i tobě?“
Naklonil se ke mně, jakoby mě chtěl políbit a srdce mi začalo tlouct rychleji.
„Jistě pane, mě byste také chyběl…“
„Jsem rád, že to vím, Jane, protože… Protože jsi jako moje malá sestřička, kterou jsem vždycky chtěl, ale nikdy jsem jí neměl…“ A pohladil mě po tváři.
Sestřička??? Néééééééé…
Najednou jsem měla pocit, že tu už dál nemůžu sedět, omluvila jsem se a odešla. V hlavě mi pořád vířilo slovo „ sestřička“… Milovala jsem ho a on ve mně viděl jen malou sestřičku. Kdybych měla kam jít, sbalila bych si tašky a odešla… Jak bych mohla vedle něj žít s vědomím, že nikdy nebude opětovat moje city? Naštěstí jsem nikoho nepotkala, neměla jsem náladu povídat si s někým dalším. Brečela jsem celou noc a trápily mě noční můry… Už zase…
Moje noční můra je z doby, kdy mi bylo asi jednáct a trestali mě... Reverend Brocklehurst mě odvezl do školy a snažil se odnaučit všechno, co jsem měla v povaze a co bylo podle něj špatné. Dosahoval toho tím, že mě i ostatní děti držel o hladu a pravidelnými výprasky. Pořád ho vidím, jak nade mnou stojí a říká mi, jak jsem zlá a špatná a že mě nikdy nikdo nebude milovat, protože toho nejsem hodna a že strávím zbytek života v pekle… Pak odešel vedle do pokoje a přinesl si březovou hůl, ohnul mě přes židli a začal bít… Když skončil, čekal, že mu za výprask poděkuji…
Asi jsem při prožívání těch ran ve snu křičela, protože najednou jsem se probudila a viděla jsem rozmlácený zámek na svých dveřích a v pokoji stál pan Rochester. Rozhlédl se, jakoby čekal, že někoho uvidí...
„Jsi v pořádku, Jane?“
„Ne… ano… Nic se neděje, pane, to byl jen sen, zlý sen…“ koktala jsem.
Vypadal, že se mu ulevilo, posadil se na kraj mojí postele a otřel mi zpocené čelo.
„Zlý sen? Nechceš si o tom promuvit?“
„Teď ne… Snad někdy…“
„Nechceš něco přinést, třeba sklenici vody?“
To, co jsem chtěla bylo, aby mě sevřel v náručí, kde bych se určitě cítila v bezpečí a řekl, že mě miluje, ale věděla jsem, že to se nikdy nestane…
„Ne, jsem v pořádku... Myslím, že jsem už klidná a zkusím znovu spát.“
„Dobrý nápad.“
„Děkuji vám, pane…“
„Děkuješ? A za co?“
„Za to, že jste měl zájem vědět, jestli jsem v pořádku.“
Usmál jsem a čekala jsem, že se vrátí do svého pokoje, ale on se ani nepohnul. Prostě se znovu posadil na moji postel - vypadal, jako když chce něco říct, ale mlčel… Jen se na mě díval a měla jsem pocit, že mi vidí až do duše a všechno zoufalství, které jsem znovu a znovu ve snech prožívala, se najednou jakoby rozplynulo. Pak se otočil a zamířil ke dveřím.
„Je mi líto, že jsem rozbil ten zámek, ráno ho nechám opravit…“
Bože, jak moc jsem chtěla, aby zůstal…
Dodržel slovo, dopoledne přišel zámečník a zámek vyměnil. Ten den jsem pana Rochestera neviděla ani při snídani, ani při obědě. Vzhledem k tomu, že pršelo, nemohla jsem jít ani ven, proto jsem se rozhodla, že zajdu do posilovny. Oblékla jsem si rukavice a představila jsem si, že ten boxovací pytel je Brocklehurst… a úder, kop, úder, kop… Když jsem se po chvíli podívala na zrcadlovou stěnu, viděla jsem pana Rochestera, jak tam stojí a dívá se na mě.
„Doufám, že to nejsem já, koho si představuješ…“ Zažertoval a zasmál se.
„Ne, nejste to vy…“
„Vím, že tohle je tvůj čas na cvičení, ale měl jsem špatný den a potřebuji se trochu odreagovat. Vadilo by ti, kdybych se připojil?“
„Vůbec ne, je to přece váš dům…“
„Kde jsi se naučila takhle boxovat?“
„Před dvěma lety jsem byla na kurzu sebeobrany.“
„Nevím, jestli jsem ti to řekl už předtím, ale zapůsobilo na mě, jak ses dovedla bránit ten večer, co jsme se viděli poprvé. Vůbec jsi nepotřebovala moji pomoc.“
„Zdá se, že vás to překvapilo. Proč vás to tolik šokuje?“
Pokrčil rameny. „Nevím, většina žen se neumí bránit a jen se opírají o ostatní - o rodiče, o milence nebo manžely…“
„Možná to je proto, že jste nepoznal ženy, které jsou odkázány jen samy na sebe…“
Když jsem se otočila, všiml si jizvy, jedné z mnoha, kterou mám na zádech.
„Co se ti stalo?“
„Ach tohle… To je trvalá připomínka na moje dětství…“
„Chceš si o tom promuvit?“ zeptal se a jemně přejel prsty přes jizvu. Měla jsem pocit, že omdlím…
„…Když moji rodiče zemřeli, teta mě odložila do internátu. Zdálo se to být skvělé místo, ale jen do té doby, než jsem poznala, jaké to tam doopravdy je. Ředitel zpronevěřoval peníze, které dostával od státu na provoz zařízení a na nás nezbývalo skoro nic. Nebylo dost jídla ani oblečení pro nás pro všechny… Také měl zálibu v tom, nás terorizovat, hlavně mě a jednu dívku, jmenovala se Helen Burnsová. Byla velmi tichá a trochu neohrabaná, ale měla jsem jí moc ráda - bylo to moje nejlepší kamarádka... Rád nás bil a jednou o ní zlomil pravítko tak, že jí poranil ruku. Ani jí to neošetřil a rána se zanítila tak, že o tu ruku skoro přišla…“
„To jsem netušil…“
„Je toho víc…“
Řekla jsem mu o tom, jak mě bili březovou holí, pravidelně a bez jakékoliv příčiny. Rány, které mi tím způsobili se nijak neléčily a proto ty jizvy…
„Chcete slyšet něco divného?“ zeptala jsem se ho přímo.
„Co, Jane?“
„Nestydím se za svoje jizvy… Myslím, že je to určitý znak odvahy. Přežila jsem něco, čím by žádné dítě nemělo projít, takže když jsem smutná, tak si vzpomenu na to, co jsem přežila a věřím, že jednou se všechno v dobré obrátí…“
Bylo vidět, že ho to zaskočilo.
„Nevím, co ti na to mám říct, snad jen to, že jsi naprosto úžasná. Kéž bych měl tvoji vnitřní sílu a klid. Nevím, jak to děláš…“
„Myslím na to, co říkala Helen. Všechno zlo bude jednou potrestáno a všechno zlé se jednou v dobé obrátí…“
„Co se s ní stalo?“
„Nevím, když byl nakonec ředitel zatčen, tak ústav zavřeli a nás rozdělili. Doufám jen, že se dostala do dobré rodiny.“
„A kde jsi skončila ty?“
„Žila jsem dva roky s paní Templeovou, byla vychovatelkou v internátu - pomohla mi, pečovala o mě a povzbuzovala mě ve škole. Pak mi poradila, abych se přihlásila na Vysokou školu, jak jsem o tom vždycky snila. Pomohla mi sehnat i tuhle práci… Teď jen čekám, jestli dostanu to stipendium…“
„A co když ne?“
Pokrčila jsem rameny.
„Nevím, zkusím si najít novou práci, až Adele odejde do školy a začnu znovu…“
„Jsi úžasná... Jdi se osprchovat a sejdeme se na příjezdové cestě, mám něco, co bych ti chtěl ukázat.“
Běžela jsem po schodech nahoru a rychle se osprchovala a převlékla. Co by to tak mohlo být, co mi chce ukázat? Když jsem vyšla zadními dveřmi, viděla jsem černý Mercedes Benz SL Roadster zaparkovaný na příjezdové cestě. Pan Rochester stál vedle něj.
„Koupil jste si nové auto?“
Usmál se.
„Můj dealer se mě pokouší nalákat na nový model. Nechal ho tady, abych ho vyzkoušel. Chceš se projet?“ Hodil po mě klíčky.
„Já? Co když se něco stane?“
„Co by se mělo stát? A jestli ano, tak si auto nechám… Neměj strach.“
„Kam pojedeme?“
„Za Millcotte je skvělá silnice…“
„Nech ji být… Bude v pořádku. Vypadá to, že bude hezký večer, nechceš se projít?“
Přikývla jsem a pomalu jsme došli až ke starému kaštanu. Opřel se o strom a vzdychl.
„Ta holka bude moje smrt…“
„Jednou se to všechno urovná a bude to mnohem lepší…“
„Kdy?“
Usmála jsem se. „Tak za deset nebo patnáct let…“
„Nemůžu čekat tak dlouho…“
Seděli jsme tiše pod stromem a nezáleželo mi na tom, jestli něco říká nebo ne - byla jsem s ním a on byl všechno, co jsem potřebovala… Nechtěla jsem odsud odejít a on začal znovu mluvit o Celine…
„...Nastěhoval jsem jí k sobě do domu a dal jí všechno, co chtěla a ještě něco navíc… Myslel jsem si, že jsme šťastní a že jsem našel lásku svého života, ale jen do té doby, než jsem zjistil, že má poměr s Rowlandem…“
„S vaším bratrem?“
„Ano. Neměl jsem vůbec žádné tušení…“
„Nevím, co na to říct…“
„Nic neříkej… Vrátil jsem se sem a rozhodl jsem se dívat na svět tak, jak ho vidím teď.“
„A Adele..? Jak ta s tím vším souvisí?“
„Když bratr zemřel na předávkování drogami a když jsem procházel jeho osobní věci, zjistil jsem, že Celine celá léta posílal peníze… Peníze na dítě. Sešel jsem se s ní a řekla mi, že existuje možnost, že i já jsem otcem, že by to mohla být moje dcera, ale nikdy jsem nenašel odvahu nechat udělat DNA testy. Zjistil jsem, že Adele bere na večírky, neposílá jí do školy... a nechtěl jsem, aby z vyrostla druhá Lindsay Lohanová, proto jsem jí odvezl sem. Celine se pak vdala za nějakého producenta a teď jen čeká, až ten chlap zemře a ona bude dědit…“
Zadívala jsem se na něj a z nějakého důvodu jsme se oba dva začali smát. Myslím, že to bylo jako uvolnění po všem tom smutku, který ho celé roky trápil. Seděli jsme pod stromem a smáli se…
„Dlouho jsem Thornfield nepovažoval za svůj domov, ale teď… Najednou si nedovedu představit, že bych měl být někde jinde…“
„To je dobře, protože Adele byste moc chyběl, kdybyste zase na dlouho odjel…“
„A ještě někomu bych chyběl?“
„Paní Fairfaxové určitě také.“
„A co tobě? Mohl bych chybět i tobě?“
Naklonil se ke mně, jakoby mě chtěl políbit a srdce mi začalo tlouct rychleji.
„Jistě pane, mě byste také chyběl…“
„Jsem rád, že to vím, Jane, protože… Protože jsi jako moje malá sestřička, kterou jsem vždycky chtěl, ale nikdy jsem jí neměl…“ A pohladil mě po tváři.
Sestřička??? Néééééééé…
Najednou jsem měla pocit, že tu už dál nemůžu sedět, omluvila jsem se a odešla. V hlavě mi pořád vířilo slovo „ sestřička“… Milovala jsem ho a on ve mně viděl jen malou sestřičku. Kdybych měla kam jít, sbalila bych si tašky a odešla… Jak bych mohla vedle něj žít s vědomím, že nikdy nebude opětovat moje city? Naštěstí jsem nikoho nepotkala, neměla jsem náladu povídat si s někým dalším. Brečela jsem celou noc a trápily mě noční můry… Už zase…
Moje noční můra je z doby, kdy mi bylo asi jednáct a trestali mě... Reverend Brocklehurst mě odvezl do školy a snažil se odnaučit všechno, co jsem měla v povaze a co bylo podle něj špatné. Dosahoval toho tím, že mě i ostatní děti držel o hladu a pravidelnými výprasky. Pořád ho vidím, jak nade mnou stojí a říká mi, jak jsem zlá a špatná a že mě nikdy nikdo nebude milovat, protože toho nejsem hodna a že strávím zbytek života v pekle… Pak odešel vedle do pokoje a přinesl si březovou hůl, ohnul mě přes židli a začal bít… Když skončil, čekal, že mu za výprask poděkuji…
Asi jsem při prožívání těch ran ve snu křičela, protože najednou jsem se probudila a viděla jsem rozmlácený zámek na svých dveřích a v pokoji stál pan Rochester. Rozhlédl se, jakoby čekal, že někoho uvidí...
„Jsi v pořádku, Jane?“
„Ne… ano… Nic se neděje, pane, to byl jen sen, zlý sen…“ koktala jsem.
Vypadal, že se mu ulevilo, posadil se na kraj mojí postele a otřel mi zpocené čelo.
„Zlý sen? Nechceš si o tom promuvit?“
„Teď ne… Snad někdy…“
„Nechceš něco přinést, třeba sklenici vody?“
To, co jsem chtěla bylo, aby mě sevřel v náručí, kde bych se určitě cítila v bezpečí a řekl, že mě miluje, ale věděla jsem, že to se nikdy nestane…
„Ne, jsem v pořádku... Myslím, že jsem už klidná a zkusím znovu spát.“
„Dobrý nápad.“
„Děkuji vám, pane…“
„Děkuješ? A za co?“
„Za to, že jste měl zájem vědět, jestli jsem v pořádku.“
Usmál jsem a čekala jsem, že se vrátí do svého pokoje, ale on se ani nepohnul. Prostě se znovu posadil na moji postel - vypadal, jako když chce něco říct, ale mlčel… Jen se na mě díval a měla jsem pocit, že mi vidí až do duše a všechno zoufalství, které jsem znovu a znovu ve snech prožívala, se najednou jakoby rozplynulo. Pak se otočil a zamířil ke dveřím.
„Je mi líto, že jsem rozbil ten zámek, ráno ho nechám opravit…“
Bože, jak moc jsem chtěla, aby zůstal…
Dodržel slovo, dopoledne přišel zámečník a zámek vyměnil. Ten den jsem pana Rochestera neviděla ani při snídani, ani při obědě. Vzhledem k tomu, že pršelo, nemohla jsem jít ani ven, proto jsem se rozhodla, že zajdu do posilovny. Oblékla jsem si rukavice a představila jsem si, že ten boxovací pytel je Brocklehurst… a úder, kop, úder, kop… Když jsem se po chvíli podívala na zrcadlovou stěnu, viděla jsem pana Rochestera, jak tam stojí a dívá se na mě.
„Doufám, že to nejsem já, koho si představuješ…“ Zažertoval a zasmál se.
„Ne, nejste to vy…“
„Vím, že tohle je tvůj čas na cvičení, ale měl jsem špatný den a potřebuji se trochu odreagovat. Vadilo by ti, kdybych se připojil?“
„Vůbec ne, je to přece váš dům…“
„Kde jsi se naučila takhle boxovat?“
„Před dvěma lety jsem byla na kurzu sebeobrany.“
„Nevím, jestli jsem ti to řekl už předtím, ale zapůsobilo na mě, jak ses dovedla bránit ten večer, co jsme se viděli poprvé. Vůbec jsi nepotřebovala moji pomoc.“
„Zdá se, že vás to překvapilo. Proč vás to tolik šokuje?“
Pokrčil rameny. „Nevím, většina žen se neumí bránit a jen se opírají o ostatní - o rodiče, o milence nebo manžely…“
„Možná to je proto, že jste nepoznal ženy, které jsou odkázány jen samy na sebe…“
Když jsem se otočila, všiml si jizvy, jedné z mnoha, kterou mám na zádech.
„Co se ti stalo?“
„Ach tohle… To je trvalá připomínka na moje dětství…“
„Chceš si o tom promuvit?“ zeptal se a jemně přejel prsty přes jizvu. Měla jsem pocit, že omdlím…
„…Když moji rodiče zemřeli, teta mě odložila do internátu. Zdálo se to být skvělé místo, ale jen do té doby, než jsem poznala, jaké to tam doopravdy je. Ředitel zpronevěřoval peníze, které dostával od státu na provoz zařízení a na nás nezbývalo skoro nic. Nebylo dost jídla ani oblečení pro nás pro všechny… Také měl zálibu v tom, nás terorizovat, hlavně mě a jednu dívku, jmenovala se Helen Burnsová. Byla velmi tichá a trochu neohrabaná, ale měla jsem jí moc ráda - bylo to moje nejlepší kamarádka... Rád nás bil a jednou o ní zlomil pravítko tak, že jí poranil ruku. Ani jí to neošetřil a rána se zanítila tak, že o tu ruku skoro přišla…“
„To jsem netušil…“
„Je toho víc…“
Řekla jsem mu o tom, jak mě bili březovou holí, pravidelně a bez jakékoliv příčiny. Rány, které mi tím způsobili se nijak neléčily a proto ty jizvy…
„Chcete slyšet něco divného?“ zeptala jsem se ho přímo.
„Co, Jane?“
„Nestydím se za svoje jizvy… Myslím, že je to určitý znak odvahy. Přežila jsem něco, čím by žádné dítě nemělo projít, takže když jsem smutná, tak si vzpomenu na to, co jsem přežila a věřím, že jednou se všechno v dobré obrátí…“
Bylo vidět, že ho to zaskočilo.
„Nevím, co ti na to mám říct, snad jen to, že jsi naprosto úžasná. Kéž bych měl tvoji vnitřní sílu a klid. Nevím, jak to děláš…“
„Myslím na to, co říkala Helen. Všechno zlo bude jednou potrestáno a všechno zlé se jednou v dobé obrátí…“
„Co se s ní stalo?“
„Nevím, když byl nakonec ředitel zatčen, tak ústav zavřeli a nás rozdělili. Doufám jen, že se dostala do dobré rodiny.“
„A kde jsi skončila ty?“
„Žila jsem dva roky s paní Templeovou, byla vychovatelkou v internátu - pomohla mi, pečovala o mě a povzbuzovala mě ve škole. Pak mi poradila, abych se přihlásila na Vysokou školu, jak jsem o tom vždycky snila. Pomohla mi sehnat i tuhle práci… Teď jen čekám, jestli dostanu to stipendium…“
„A co když ne?“
Pokrčila jsem rameny.
„Nevím, zkusím si najít novou práci, až Adele odejde do školy a začnu znovu…“
„Jsi úžasná... Jdi se osprchovat a sejdeme se na příjezdové cestě, mám něco, co bych ti chtěl ukázat.“
Běžela jsem po schodech nahoru a rychle se osprchovala a převlékla. Co by to tak mohlo být, co mi chce ukázat? Když jsem vyšla zadními dveřmi, viděla jsem černý Mercedes Benz SL Roadster zaparkovaný na příjezdové cestě. Pan Rochester stál vedle něj.
„Koupil jste si nové auto?“
Usmál se.
„Můj dealer se mě pokouší nalákat na nový model. Nechal ho tady, abych ho vyzkoušel. Chceš se projet?“ Hodil po mě klíčky.
„Já? Co když se něco stane?“
„Co by se mělo stát? A jestli ano, tak si auto nechám… Neměj strach.“
„Kam pojedeme?“
„Za Millcotte je skvělá silnice…“
Žádné komentáře:
Okomentovat