Když jsem ráno otevřela, seděl na zemi naproti mému pokoji s hlavou v dlaních - vypadalo to, že tam takhle strávil celou noc. Když jsem ho tam viděla, měla jsem chuť ho obejmout a políbit, ale něco mě zastavilo…
Díval se na mě a zašeptal.
„Dovedu si představit, co si o mě teď myslíš. Zlobíš se na mě? Proč nic neříkáš? Věř mi, když říkám, že jsem ti nechtěl ublížit, ale nemohl jsem s tebou o ní mluvit dřív… Odpustíš mi to?“
Chtěla jsem mu dát najevo, že ho pořád miluju a že jsem mu odpustila, ale nevyšlo ze mě ani jediné slovo.
„No tak, Jane, řekni něco…“
Zavrtěla jsem hlavou a šla jsem dolů.
Paní Fairfaxová byla v kuchyni a myslím, že věděla, co se stalo, ale byla dost zdvořilá na to, aby se dál nevyptávala. Jen se zajímala, jak mi je. Ubezpečila jsem jí, že jsem v pořádku, objala mě a dál pokračovala ve své práci.
Sedla jsem si ke stolu a snažila se číst noviny, ale nedokázala jsem se na nic soustředit. Zazvonil telefon. Byla jsem blízko, proto jsem ho zvedla. Hlas na druhém konci kupodivu hledal mě - byl to právník mé tety Sarah Reedové a sdělil mi, že teta umírá a chce mě naposledy vidět… Další šok během jednoho dne. Neslyšela jsem o ní celých osm let, od té chvíle, co mě vyhodila ze svého domu. Právník říkal, že je doopravdy ve špatném zdravoním stavu a že bych měla přijet co nejdříve. Poděkovala jsem mu za zavolání a slíbila, že určitě přijedu…
Posadila jsem se na zem, kolena jsem objala rukama a houpala se sem a tam - nervy jsem měla napjaté jako na provázku… Včera jsem zjistila, že moje životní láska má manželku a teď paní Reedová… Zlý sen z mojí minulosti… Nevěděla jsem, co mám dělat a modlila jsem se za sílu a radu co dál… Ale za chvíli se moje mysl zklidnila a vrátila jsem se do svého pokoje - sbalit si. Nevěděla jsem, jak dlouho budu pryč, tak jsem si sbalila oblečení a hygienické potřeby tak na týden. Když jsem skončila, rozhlížela jsem se po pokoji a přemýšlela, jestli se sem ještě někdy vrátím…
Nechtěla jsem teď Edwarda vidět, ale přinutila jsem se za ním zajít. Bála jsem se, že mě přesvědčí, abych zůstala… Položila jsem tašku a zaklepala na dveře jeho pracovny. Seděl u psacího stolu, hlavu v dlaních a před sebou sklenici whisky. Zvedl hlavu a když mě uviděl, hned vstal. Sklenice se převrhla a alkohol se rozléval všude po stole, ale bylo mu to jedno. Bylo vidět, že by mě nejraději objal, ale držel se zpátky a čekal, co budu dělat já.
Přešla jsem k němu a posadila se na vedlejší židli - ani jeden z nás nemluvil… Ale nemusel říkat ani slovo, jeho oči to dělaly za něj… Viděla jsem v nich lásku a lítost a čím déle jsem se na něj dívala, tím víc se mi nechtělo odjet… Nechtěla jsem od něj pryč, chtěla jsem tady zůstat a následovat ho, kam jen by chtěl, ale…
„Edwarde, jedna žena z mé minulosti umírá a požádala mě, abych za ní přijela.“
„Kdo je to?“
„Jmenuje se Sarah Reedová.“
„A čím je pro tebe? Co s ní máš společného?“
„Je to moje teta.“
Vypadal zmateně.
„Říkala jsi, že nemáš žádnou rodinu…“
Odsekla jsem mu.
„A ty jsi mi zase neřekl, že jsi ženatý…“
„Proč jsi o ní nemluvila nikdy dřív?“
Stres, který se ve mně nahromadil už ze včerajšího dne, se uvolnil a jsem se rozplakala.
„Protože ona i její tři děti mě vždycky jen terorizovali. Nedovolili mi zapomenout, že jsem outsider, který si nezaslouží, aby ho měl někdo rád… Zneužívali mě jak psychicky, tak fyzicky.“
Nechala jsem ho, aby mě objal a utěšoval. Zvedl mi hlavu a otíral slzy, něžně mě líbal na čelo i na tvář. Mrazení, které jsem cítila po celém těle se mi odráželo v očích, ve kterých dovedl číst jako v otevřené knize… Položil mě na zem a líbal tak, jakoby to mělo být naposledy… Věděla jsem, co chce, ale tentokrát jsem ho chtěla zastavit… Trvalo to celou věčnost, než jsem ho ze sebe shodila. Vypadal zklamaně, ale nezlobil se.
„Jak dlouho budeš pryč?“
„Nevím, nejméně týden…“
„Vrátíš se zpátky?“ Hlas se mu zlomil...
„Opravdu zatím nevím, mám toho hodně k přemýšlení…“
Pokýval hlavou, jakoby to chápal.
„Chci se tě na něco zeptat…“ Posadil se na židli a čekal.
„Miluješ ještě Berthu?“
Vytřeštil oči a bylo vidět, že je šokovaný. Padl na kolena a vzal mě za ruku.
„Jane, podívej se na mě… Podívej se na mě…“ Rukama mě přinutil, abych se mu dívala přímo do očí. „Musíš mi věřit, když ti říkám, že jsem nikdy nikoho doopravdy nemiloval… Byla jsi a vždycky budeš jediná.“ Nemohl zastavit slzy, které mu tekly po tvářích.
„Tak proč je pořád tady? Proč žije s tebou pod jednou střechou?“
„Má dobré a špatné dny… Když má ty dobré, chová se celkem normálně. Byla v jednom ústavu, nechal jsem jí tam skoro dva roky, ale před několika měsíci jsem jí musel vzít pryč. Otěhotněla s nějakým pacientem, nehlídali je a prostě se to stalo. Zařídili jí tam potrat, ale řekli mi, že jí už nechtějí. Je podle nich moc agresivní, když má špatný den a byl pro ně problém jí uhlídat. Vzít jí sem bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat…“
„Je mi to líto, ale proč jsi mi to neřekl…?“
„Chtěl jsem, ale nešlo to, měl jsem strach, že bys odešla… Jak jsem říkal, musím počkat dva roky, než stát New York potvrdí, že je doopravdy nevyléčitelně nemocná… Bál jsem se, že bys byla unavená z toho čekání na mě…“
„Měl jsi mi to říct. Myslíš si, že bych to nepochopila? Můj Bože, Edwarde, čekala bych na tebe celý život…“ Zatočila se mi hlava. „Ale stejně něco nechápu, věděl jsi, že by sis mě nemohl legitimně vzít. Kdy jsi mi to chtěl říct? Nebo ses se mnou chtěl oženit i přes to, že by sňatek nebyl platný?“
„Nechci ti lhát… Myslel jsem jen na sebe…“
Odstrčila jsem ho.
„Ale třeba jsi mi lhal i v něčem jiném…“
„Už v ničem jiném jsem ti nelhal, věř mi…“
„Ne, stačí, že jsi mi neřekl, že jsi ženatý…“
Vstala jsem a odcházela jsem pryč. Chytil mě za ruku a prudce mě k sobě přitáhl, v očích se mu blýskalo a křičel.
„Nevím, co je tak velký probém... Miluješ mě a já miluju tebe… Nic se nezměnilo, můžeme odjet do Londýna a dělat, že Bertha neexistuje…!“
Zírala jsem na něj.
„Ale ona existuje a stále je podle zákona tvoje žena! Do Londýna si s sebou vezmi Adele.“
„Ano, existuje… Je to moje duševně nemocná manželka. Nechci s sebou Adele, ta půjde do školy, chci jen tebe…“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nevím, jestli mě doopravdy chceš nebo ne… Mám toho teď hodně k přemýšlení.“
„Ty si myslíš, že tě už nechci? Řekl jsem ti, co k tobě cítím a nic se nezměnilo. Myslíš, že bych ti znovu lhal?“
„Kdybys mi všechno řekl už na začátku, nikdy bych s tebou nespala…“
„Nechápu, v čem je pořád problém… Odjeď se mnou pryč a až to půjde, vezmeme se.“
„Věci se změnily…“
„Jak to?“
„Kdybych s tebou šla, nebylo by to správné… Takhle ne…“
Začal se smát.
„Ale Jane, to je přece směšné… Co chceš teď dělat?“
„Nebudu dělat nic… Jak jsem řekla, odjedu do Gatesheadu za mojí tetou a promluvíme si, až se vrátím.“
„Sakra, Jane! Přestaň být tak strašně spravedlivá. Většina žen by si na tvém místě nic nerozmýšlela a odjela by se mnou…“
„Máš pravdu, většina žen ne… Ale já nejsem jako většina žen, já jsem já a ty to moc dobře víš… Ber, nebo nech být! Řekl jsi mi, abych se nikdy neměnila, že mě miluješ přesně takovou, jaká jsem…“
„Vím, máš na to právo. Miluji tě, když jsi takhle tvrdohlavá.“ Maličko se usmál.
„Edwarde, jsem už z toho dohadování unavená. Jen chci, abys věděl, že tě obdivuji za to, co děláš pro Berthu a že i když jsi občas provedl nějakou tu špatnost, jsi dobrý člověk. Miluji tě, ale teď prostě nevím, co bude dál…“
„Pořád chceš odjet do Gatesheadu?“
„Ano, chci… Ale já se vrátím…“
Díval se na mě a zašeptal.
„Dovedu si představit, co si o mě teď myslíš. Zlobíš se na mě? Proč nic neříkáš? Věř mi, když říkám, že jsem ti nechtěl ublížit, ale nemohl jsem s tebou o ní mluvit dřív… Odpustíš mi to?“
Chtěla jsem mu dát najevo, že ho pořád miluju a že jsem mu odpustila, ale nevyšlo ze mě ani jediné slovo.
„No tak, Jane, řekni něco…“
Zavrtěla jsem hlavou a šla jsem dolů.
Paní Fairfaxová byla v kuchyni a myslím, že věděla, co se stalo, ale byla dost zdvořilá na to, aby se dál nevyptávala. Jen se zajímala, jak mi je. Ubezpečila jsem jí, že jsem v pořádku, objala mě a dál pokračovala ve své práci.
Sedla jsem si ke stolu a snažila se číst noviny, ale nedokázala jsem se na nic soustředit. Zazvonil telefon. Byla jsem blízko, proto jsem ho zvedla. Hlas na druhém konci kupodivu hledal mě - byl to právník mé tety Sarah Reedové a sdělil mi, že teta umírá a chce mě naposledy vidět… Další šok během jednoho dne. Neslyšela jsem o ní celých osm let, od té chvíle, co mě vyhodila ze svého domu. Právník říkal, že je doopravdy ve špatném zdravoním stavu a že bych měla přijet co nejdříve. Poděkovala jsem mu za zavolání a slíbila, že určitě přijedu…
Posadila jsem se na zem, kolena jsem objala rukama a houpala se sem a tam - nervy jsem měla napjaté jako na provázku… Včera jsem zjistila, že moje životní láska má manželku a teď paní Reedová… Zlý sen z mojí minulosti… Nevěděla jsem, co mám dělat a modlila jsem se za sílu a radu co dál… Ale za chvíli se moje mysl zklidnila a vrátila jsem se do svého pokoje - sbalit si. Nevěděla jsem, jak dlouho budu pryč, tak jsem si sbalila oblečení a hygienické potřeby tak na týden. Když jsem skončila, rozhlížela jsem se po pokoji a přemýšlela, jestli se sem ještě někdy vrátím…
Nechtěla jsem teď Edwarda vidět, ale přinutila jsem se za ním zajít. Bála jsem se, že mě přesvědčí, abych zůstala… Položila jsem tašku a zaklepala na dveře jeho pracovny. Seděl u psacího stolu, hlavu v dlaních a před sebou sklenici whisky. Zvedl hlavu a když mě uviděl, hned vstal. Sklenice se převrhla a alkohol se rozléval všude po stole, ale bylo mu to jedno. Bylo vidět, že by mě nejraději objal, ale držel se zpátky a čekal, co budu dělat já.
Přešla jsem k němu a posadila se na vedlejší židli - ani jeden z nás nemluvil… Ale nemusel říkat ani slovo, jeho oči to dělaly za něj… Viděla jsem v nich lásku a lítost a čím déle jsem se na něj dívala, tím víc se mi nechtělo odjet… Nechtěla jsem od něj pryč, chtěla jsem tady zůstat a následovat ho, kam jen by chtěl, ale…
„Edwarde, jedna žena z mé minulosti umírá a požádala mě, abych za ní přijela.“
„Kdo je to?“
„Jmenuje se Sarah Reedová.“
„A čím je pro tebe? Co s ní máš společného?“
„Je to moje teta.“
Vypadal zmateně.
„Říkala jsi, že nemáš žádnou rodinu…“
Odsekla jsem mu.
„A ty jsi mi zase neřekl, že jsi ženatý…“
„Proč jsi o ní nemluvila nikdy dřív?“
Stres, který se ve mně nahromadil už ze včerajšího dne, se uvolnil a jsem se rozplakala.
„Protože ona i její tři děti mě vždycky jen terorizovali. Nedovolili mi zapomenout, že jsem outsider, který si nezaslouží, aby ho měl někdo rád… Zneužívali mě jak psychicky, tak fyzicky.“
Nechala jsem ho, aby mě objal a utěšoval. Zvedl mi hlavu a otíral slzy, něžně mě líbal na čelo i na tvář. Mrazení, které jsem cítila po celém těle se mi odráželo v očích, ve kterých dovedl číst jako v otevřené knize… Položil mě na zem a líbal tak, jakoby to mělo být naposledy… Věděla jsem, co chce, ale tentokrát jsem ho chtěla zastavit… Trvalo to celou věčnost, než jsem ho ze sebe shodila. Vypadal zklamaně, ale nezlobil se.
„Jak dlouho budeš pryč?“
„Nevím, nejméně týden…“
„Vrátíš se zpátky?“ Hlas se mu zlomil...
„Opravdu zatím nevím, mám toho hodně k přemýšlení…“
Pokýval hlavou, jakoby to chápal.
„Chci se tě na něco zeptat…“ Posadil se na židli a čekal.
„Miluješ ještě Berthu?“
Vytřeštil oči a bylo vidět, že je šokovaný. Padl na kolena a vzal mě za ruku.
„Jane, podívej se na mě… Podívej se na mě…“ Rukama mě přinutil, abych se mu dívala přímo do očí. „Musíš mi věřit, když ti říkám, že jsem nikdy nikoho doopravdy nemiloval… Byla jsi a vždycky budeš jediná.“ Nemohl zastavit slzy, které mu tekly po tvářích.
„Tak proč je pořád tady? Proč žije s tebou pod jednou střechou?“
„Má dobré a špatné dny… Když má ty dobré, chová se celkem normálně. Byla v jednom ústavu, nechal jsem jí tam skoro dva roky, ale před několika měsíci jsem jí musel vzít pryč. Otěhotněla s nějakým pacientem, nehlídali je a prostě se to stalo. Zařídili jí tam potrat, ale řekli mi, že jí už nechtějí. Je podle nich moc agresivní, když má špatný den a byl pro ně problém jí uhlídat. Vzít jí sem bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat…“
„Je mi to líto, ale proč jsi mi to neřekl…?“
„Chtěl jsem, ale nešlo to, měl jsem strach, že bys odešla… Jak jsem říkal, musím počkat dva roky, než stát New York potvrdí, že je doopravdy nevyléčitelně nemocná… Bál jsem se, že bys byla unavená z toho čekání na mě…“
„Měl jsi mi to říct. Myslíš si, že bych to nepochopila? Můj Bože, Edwarde, čekala bych na tebe celý život…“ Zatočila se mi hlava. „Ale stejně něco nechápu, věděl jsi, že by sis mě nemohl legitimně vzít. Kdy jsi mi to chtěl říct? Nebo ses se mnou chtěl oženit i přes to, že by sňatek nebyl platný?“
„Nechci ti lhát… Myslel jsem jen na sebe…“
Odstrčila jsem ho.
„Ale třeba jsi mi lhal i v něčem jiném…“
„Už v ničem jiném jsem ti nelhal, věř mi…“
„Ne, stačí, že jsi mi neřekl, že jsi ženatý…“
Vstala jsem a odcházela jsem pryč. Chytil mě za ruku a prudce mě k sobě přitáhl, v očích se mu blýskalo a křičel.
„Nevím, co je tak velký probém... Miluješ mě a já miluju tebe… Nic se nezměnilo, můžeme odjet do Londýna a dělat, že Bertha neexistuje…!“
Zírala jsem na něj.
„Ale ona existuje a stále je podle zákona tvoje žena! Do Londýna si s sebou vezmi Adele.“
„Ano, existuje… Je to moje duševně nemocná manželka. Nechci s sebou Adele, ta půjde do školy, chci jen tebe…“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nevím, jestli mě doopravdy chceš nebo ne… Mám toho teď hodně k přemýšlení.“
„Ty si myslíš, že tě už nechci? Řekl jsem ti, co k tobě cítím a nic se nezměnilo. Myslíš, že bych ti znovu lhal?“
„Kdybys mi všechno řekl už na začátku, nikdy bych s tebou nespala…“
„Nechápu, v čem je pořád problém… Odjeď se mnou pryč a až to půjde, vezmeme se.“
„Věci se změnily…“
„Jak to?“
„Kdybych s tebou šla, nebylo by to správné… Takhle ne…“
Začal se smát.
„Ale Jane, to je přece směšné… Co chceš teď dělat?“
„Nebudu dělat nic… Jak jsem řekla, odjedu do Gatesheadu za mojí tetou a promluvíme si, až se vrátím.“
„Sakra, Jane! Přestaň být tak strašně spravedlivá. Většina žen by si na tvém místě nic nerozmýšlela a odjela by se mnou…“
„Máš pravdu, většina žen ne… Ale já nejsem jako většina žen, já jsem já a ty to moc dobře víš… Ber, nebo nech být! Řekl jsi mi, abych se nikdy neměnila, že mě miluješ přesně takovou, jaká jsem…“
„Vím, máš na to právo. Miluji tě, když jsi takhle tvrdohlavá.“ Maličko se usmál.
„Edwarde, jsem už z toho dohadování unavená. Jen chci, abys věděl, že tě obdivuji za to, co děláš pro Berthu a že i když jsi občas provedl nějakou tu špatnost, jsi dobrý člověk. Miluji tě, ale teď prostě nevím, co bude dál…“
„Pořád chceš odjet do Gatesheadu?“
„Ano, chci… Ale já se vrátím…“
Žádné komentáře:
Okomentovat