Nevím, jak se mi to podařilo, ale dostali jsme se se až do pokoje. Rozsvítila jsem, ale žárovka jen blikla a zhasla. Jediné světlo v místnosti bylo to měsíční, které svítilo přímo doprostřed pokoje. Strčila jsem do Eda a svalil se na postel, ale pořád se mě držel za ramena, tak jsem upadla na něj.
Naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe…
Zadíval se mi do očí a zašeptal „Chtěl bych tě políbit…“
Než jsem stačila odpovědět nebo uhnout, udělal to… Líbal mě nenasytně, ale já jsem to nechtěla, byl opilý a nestála jsem o to.
„Chtěl bych se s tebou milovat…“
Jen jsem se zasmála. Nechtěla jsem, aby moje první milování proběhlo s někým cizím, kdo by si to druhý den ani nepamatoval.
„Jsem úplně v pořádku, věř mi…“ To byla poslední slova před tím, než usnul. Vstala jsem z postele a konečně jsem chtěla odejít, ale ještě jsem se vrátila a pomalu jsem mu stáhla boty a kalhoty, aby se mu spalo pohodlně a pak jsem ho přikryla. Když jsem upravovala přikrývku, zamumlal.
„Neopouštěj mě, Jane… Zůstaň se mnou…“ a znovu mě přitáhl k sobě. Držel mě pevně za ruku a nemohla jsem ji nijak vykroutit. Co jsem měla dělat jiného, než se položit na postel vedle něj a čekat... Po hodině, kdy mě konečně pustil z objetí jsem vstala, pohladila ho po vlasech a než jsem odešla, zašeptala jsem.
„Ahoj… Doufám, že se ještě někdy uvidíme…“
Ráno mě probudila Adele, když skákala po mojí posteli a vykřikovala.
„Strejda Edward je doma. Vstávej, ospalče, strejda je doma… Jsem zvědavá, jestli mi přivezl nějaké dárky?“
Zasténala jsem a překulila se na posteli. Neměla jsem kocovinu, nebylo z čeho, vypila jsem jen jednu skleničku vína, ale měla jsem jen hroznou žízeň.
„Adele, přestaň skákat a přines mi, prosím velikou sklenici vody…“
Vyběhla z pokoje a pořád něco povídala. Já jsem naopak ležela pořád v posteli, zírala do stropu a přemýšlela o tmavovlasém muži z baru. Adele tu byla podivuhodně rychle, napila jsem se a konečně jsem vstala z postele.
„Dej mi dvacet minut a budu dole…“
Rychle jsem se osprchovala, vlasy stáhla do culíku a přemýšlela, co na sebe. Nikdy jsem se nepovažovala za atraktivní, ale záleželo mi na tom, abych dělala dobrý dojem. Někdy jsem si přála, abych měla dlouhé světlé vlasy, velká prsa a dlouhatánské nohy, ale bohužel, už asi navždy budu vypadat jako obyčejná hubená holka s dlouhými hnědými vlasy, širokými rty a malou postavou. Někdy mám pocit, že krása není v očích toho, kdo se dívá, ale v tom, kolik kdo měří a jak vypadá navenek…
Sešla jsem dolů a Adele už seděla s paní Fairfaxovou v kuchyni u snídaně.
„Ne, Adele, teď za strýčkem nemůžeš… Přijel velmi brzy ráno a nebylo mu moc dobře, musíme ho ještě nechat spát.“
„Nevíte, jestli mi přivezl nějaké dárky?“
„Nevím, musíš si počkat a uvidíš…“
Adele našpulila pusu a odešla z pokoje. Paní Fairfaxová se ke mně obrátila a povzdechla si.
„Jane, nevezmete dnes Adele někam na nákup? Pan Rochester je vždycky nevrlý, když sem po dlouhé době přijede a myslím si, že by bylo nejlepší držet jí dnes tak, aby ho neviděla. Nemám ráda, když na ní křičí kvůli tomu, jak stále vyzvídá, jestli jí něco přivezl… Jsem si jistá, že jí má rád, ale někdy to tak nevypadá…“
Adele byla nadšená, když jsem jí řekla, že pojedeme do města a utíkala se převléknout. Šla jsem dolů do garáže. Stálo tam nové sportovní auto a předpokládala jsem, že je pana Rochestera. Kde jsem to auto už jenom viděla? Určitě jsem ho už někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kde…
Nasedla jsem do své Hondy a modlila se, aby nastartovala. Nastartovala na podruhé…
„Honem, Adele, nebo ti ujedu…“
„Slečno, proč si nepůjčítě některé ze strýčkových aut? To vaše je úplně strašné…“
„Chceš jet, nebo ne?“
„Chci…“
Jakmile nasedla, hned začala ladit rádio. Znala spoustu písniček, které se hrály a hezky zpívala. Možná bych mohla promluvit s panem Rochesterem, aby jí nechal vzdělávat i v hudbě - měla by tak jiný zájem, než ve volném čase číst jen módní časopisy. Přemýšlela jsem o téhle devítileté dívce, která seděla vedle mě - o tom, jak světsky se chová na svůj věk. Z toho, co jsem se dozvěděla vím, že Adele žila v Kalifornii jen s matkou, která je herečka a v poslední době se potýkala s drogami…
Podle paní Fairfaxové neměl pan Rochester to srdce nechat dítě v takovémhle prostředí a rozhodl se, že se o ni bude starat sám, dokud se její matka nepostaví opět na nohy. Zdá se, že Adele byla vystavena životnímu stylu Holywoodu, tj. časté večírky s drogami a alkoholem. To opravdu není vhodné prostředí pro dítě…
Když jsme dorazily do centra, uvědomila jsem si, že jsem se ani nenasnídala a teď jsem už měla pěkný hlad. Navrhla jsem, že se nejdřív najíme, než začneme náš nákupní maraton. Adele velice pečlivě sleduje svoji dětskou postavu, ale souhlasila. Objednala si jen salát, zatímco já jsem s chutí snědla kuřecí nudličky a k tomu mléčný koktejl.
Nákupní horečka trvala na můj vkus dlouho a bylo už šest hodin večer, když byla Adele konečně spokojená a souhlasila, že se můžeme vrátit domů - spolu s hromadou věcí, které si koupila. Nemohla se dočkat, až to všechno ukáže panu Rochesterovi, ale protože ten byl ve své pracovně, dožadovala se toho, že udělá módní přehlídku mě. Odmítla jsem a odešla jsem do svého pokoje.
Lehla jsem si na postel a do ruky vzala svůj starý fotoaparát - měla jsem chuť jít ven a fotit. Thornfield je za soumraku nádherný, slábnoucí světlo tvoří děsivé a tajemné stíny po celém domě. Skoro hodinu jsem trávila procházkou a focením. Když jsem se vracela nazpátek, slyšela jsem paní Fairfaxovou, jak mě volá.
„Jane, kde jste? Ach, tady jste…“ zahlédla mě, jak se vracím po trávníku a běžela ke mně. „Jane, je skoro devět hodin a pan Rochester se po vás shání…“
„Po mě? Proč?“
„Měla byste se převléknout do něčeho vhodnějšího a pořádně se učesat…“
Běžela jsem zpátky po schodech a rychle prohlédla svůj šatník. Nemám toho mnoho, tak nebylo těžké se rozhodnout co na sebe. Vybrala jsem si jednoduché růžové tričko a kalhoty. Na krku jsem měla jen jediný špěrk a to medailon po mamince - byl to její nejoblíbenější šperk a uvnitř jsou obrázky mých rodičů. Je to to jediné, co mi po nich zůstalo… Naposledy jsem se podívala do zrcadla, učesala si vlasy a použila lesk na rty. Když jsem byla jakž takž spokojená se svým vzhledem, utíkala jsem dolů, abych splnila požadavek nepolapitelného pana Rochestera.
„Pane Rochestere, slečna Eyrová je tady…“ oznámila mu paní Fairfaxová.
„Přiveďte jí dovnitř…“ uslyšela jsem otrávený hlas.
Když jsem vešla do pokoje, jediný člověk, kterého jsem viděla, byla Adele. Zdálo se, že pan Rochester se skrývá v obrovském křesle, které stálo u krbu.
„Pane, to je Adelina vychovatelka, slečna Eyrová.“
Vstal a otočil se ke mně.
„Ach můj bože… To je Ed, ten z baru ze včerejší noci…“ Srdce mi bušilo a tváře zčervenaly. Nemohla jsem se vůbec pohnout. Šel ke mně a díval se mi do očí…
„Možná to nebyl nejlepší nápad… Není mi ještě moc dobře a tak bychom mohli s představováním pokračovat zítra…“ zabručel.
„Chcete něco přinést, pane?“ zeptala se ho paní Fairfaxová.
„Ne! Chci tady zůstat sám... Teď hned…“
„Pojď, Adele…“ Chtěla jsem odejít z místnosti ven. Když jsem byla už téměř u dveří, pan Rochester mě chytil za ruku a zašeptal mi do ucha.
„Vrať se sem, až bude v posteli. Musíme si promluvit…“
Naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe…
Zadíval se mi do očí a zašeptal „Chtěl bych tě políbit…“
Než jsem stačila odpovědět nebo uhnout, udělal to… Líbal mě nenasytně, ale já jsem to nechtěla, byl opilý a nestála jsem o to.
„Chtěl bych se s tebou milovat…“
Jen jsem se zasmála. Nechtěla jsem, aby moje první milování proběhlo s někým cizím, kdo by si to druhý den ani nepamatoval.
„Jsem úplně v pořádku, věř mi…“ To byla poslední slova před tím, než usnul. Vstala jsem z postele a konečně jsem chtěla odejít, ale ještě jsem se vrátila a pomalu jsem mu stáhla boty a kalhoty, aby se mu spalo pohodlně a pak jsem ho přikryla. Když jsem upravovala přikrývku, zamumlal.
„Neopouštěj mě, Jane… Zůstaň se mnou…“ a znovu mě přitáhl k sobě. Držel mě pevně za ruku a nemohla jsem ji nijak vykroutit. Co jsem měla dělat jiného, než se položit na postel vedle něj a čekat... Po hodině, kdy mě konečně pustil z objetí jsem vstala, pohladila ho po vlasech a než jsem odešla, zašeptala jsem.
„Ahoj… Doufám, že se ještě někdy uvidíme…“
Ráno mě probudila Adele, když skákala po mojí posteli a vykřikovala.
„Strejda Edward je doma. Vstávej, ospalče, strejda je doma… Jsem zvědavá, jestli mi přivezl nějaké dárky?“
Zasténala jsem a překulila se na posteli. Neměla jsem kocovinu, nebylo z čeho, vypila jsem jen jednu skleničku vína, ale měla jsem jen hroznou žízeň.
„Adele, přestaň skákat a přines mi, prosím velikou sklenici vody…“
Vyběhla z pokoje a pořád něco povídala. Já jsem naopak ležela pořád v posteli, zírala do stropu a přemýšlela o tmavovlasém muži z baru. Adele tu byla podivuhodně rychle, napila jsem se a konečně jsem vstala z postele.
„Dej mi dvacet minut a budu dole…“
Rychle jsem se osprchovala, vlasy stáhla do culíku a přemýšlela, co na sebe. Nikdy jsem se nepovažovala za atraktivní, ale záleželo mi na tom, abych dělala dobrý dojem. Někdy jsem si přála, abych měla dlouhé světlé vlasy, velká prsa a dlouhatánské nohy, ale bohužel, už asi navždy budu vypadat jako obyčejná hubená holka s dlouhými hnědými vlasy, širokými rty a malou postavou. Někdy mám pocit, že krása není v očích toho, kdo se dívá, ale v tom, kolik kdo měří a jak vypadá navenek…
Sešla jsem dolů a Adele už seděla s paní Fairfaxovou v kuchyni u snídaně.
„Ne, Adele, teď za strýčkem nemůžeš… Přijel velmi brzy ráno a nebylo mu moc dobře, musíme ho ještě nechat spát.“
„Nevíte, jestli mi přivezl nějaké dárky?“
„Nevím, musíš si počkat a uvidíš…“
Adele našpulila pusu a odešla z pokoje. Paní Fairfaxová se ke mně obrátila a povzdechla si.
„Jane, nevezmete dnes Adele někam na nákup? Pan Rochester je vždycky nevrlý, když sem po dlouhé době přijede a myslím si, že by bylo nejlepší držet jí dnes tak, aby ho neviděla. Nemám ráda, když na ní křičí kvůli tomu, jak stále vyzvídá, jestli jí něco přivezl… Jsem si jistá, že jí má rád, ale někdy to tak nevypadá…“
Adele byla nadšená, když jsem jí řekla, že pojedeme do města a utíkala se převléknout. Šla jsem dolů do garáže. Stálo tam nové sportovní auto a předpokládala jsem, že je pana Rochestera. Kde jsem to auto už jenom viděla? Určitě jsem ho už někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kde…
Nasedla jsem do své Hondy a modlila se, aby nastartovala. Nastartovala na podruhé…
„Honem, Adele, nebo ti ujedu…“
„Slečno, proč si nepůjčítě některé ze strýčkových aut? To vaše je úplně strašné…“
„Chceš jet, nebo ne?“
„Chci…“
Jakmile nasedla, hned začala ladit rádio. Znala spoustu písniček, které se hrály a hezky zpívala. Možná bych mohla promluvit s panem Rochesterem, aby jí nechal vzdělávat i v hudbě - měla by tak jiný zájem, než ve volném čase číst jen módní časopisy. Přemýšlela jsem o téhle devítileté dívce, která seděla vedle mě - o tom, jak světsky se chová na svůj věk. Z toho, co jsem se dozvěděla vím, že Adele žila v Kalifornii jen s matkou, která je herečka a v poslední době se potýkala s drogami…
Podle paní Fairfaxové neměl pan Rochester to srdce nechat dítě v takovémhle prostředí a rozhodl se, že se o ni bude starat sám, dokud se její matka nepostaví opět na nohy. Zdá se, že Adele byla vystavena životnímu stylu Holywoodu, tj. časté večírky s drogami a alkoholem. To opravdu není vhodné prostředí pro dítě…
Když jsme dorazily do centra, uvědomila jsem si, že jsem se ani nenasnídala a teď jsem už měla pěkný hlad. Navrhla jsem, že se nejdřív najíme, než začneme náš nákupní maraton. Adele velice pečlivě sleduje svoji dětskou postavu, ale souhlasila. Objednala si jen salát, zatímco já jsem s chutí snědla kuřecí nudličky a k tomu mléčný koktejl.
Nákupní horečka trvala na můj vkus dlouho a bylo už šest hodin večer, když byla Adele konečně spokojená a souhlasila, že se můžeme vrátit domů - spolu s hromadou věcí, které si koupila. Nemohla se dočkat, až to všechno ukáže panu Rochesterovi, ale protože ten byl ve své pracovně, dožadovala se toho, že udělá módní přehlídku mě. Odmítla jsem a odešla jsem do svého pokoje.
Lehla jsem si na postel a do ruky vzala svůj starý fotoaparát - měla jsem chuť jít ven a fotit. Thornfield je za soumraku nádherný, slábnoucí světlo tvoří děsivé a tajemné stíny po celém domě. Skoro hodinu jsem trávila procházkou a focením. Když jsem se vracela nazpátek, slyšela jsem paní Fairfaxovou, jak mě volá.
„Jane, kde jste? Ach, tady jste…“ zahlédla mě, jak se vracím po trávníku a běžela ke mně. „Jane, je skoro devět hodin a pan Rochester se po vás shání…“
„Po mě? Proč?“
„Měla byste se převléknout do něčeho vhodnějšího a pořádně se učesat…“
Běžela jsem zpátky po schodech a rychle prohlédla svůj šatník. Nemám toho mnoho, tak nebylo těžké se rozhodnout co na sebe. Vybrala jsem si jednoduché růžové tričko a kalhoty. Na krku jsem měla jen jediný špěrk a to medailon po mamince - byl to její nejoblíbenější šperk a uvnitř jsou obrázky mých rodičů. Je to to jediné, co mi po nich zůstalo… Naposledy jsem se podívala do zrcadla, učesala si vlasy a použila lesk na rty. Když jsem byla jakž takž spokojená se svým vzhledem, utíkala jsem dolů, abych splnila požadavek nepolapitelného pana Rochestera.
„Pane Rochestere, slečna Eyrová je tady…“ oznámila mu paní Fairfaxová.
„Přiveďte jí dovnitř…“ uslyšela jsem otrávený hlas.
Když jsem vešla do pokoje, jediný člověk, kterého jsem viděla, byla Adele. Zdálo se, že pan Rochester se skrývá v obrovském křesle, které stálo u krbu.
„Pane, to je Adelina vychovatelka, slečna Eyrová.“
Vstal a otočil se ke mně.
„Ach můj bože… To je Ed, ten z baru ze včerejší noci…“ Srdce mi bušilo a tváře zčervenaly. Nemohla jsem se vůbec pohnout. Šel ke mně a díval se mi do očí…
„Možná to nebyl nejlepší nápad… Není mi ještě moc dobře a tak bychom mohli s představováním pokračovat zítra…“ zabručel.
„Chcete něco přinést, pane?“ zeptala se ho paní Fairfaxová.
„Ne! Chci tady zůstat sám... Teď hned…“
„Pojď, Adele…“ Chtěla jsem odejít z místnosti ven. Když jsem byla už téměř u dveří, pan Rochester mě chytil za ruku a zašeptal mi do ucha.
„Vrať se sem, až bude v posteli. Musíme si promluvit…“
Žádné komentáře:
Okomentovat