Další měsíc byl docela klidný, jen datum svatby jsme stále neměli domluvený. Edward odmítl zaplatit Masonovi a tak do se do místních novin dostal článek, že Edward Fairfax Rochester platí za sex… Někteří mu spílali a vyhrožovali za jeho nemorální chování, které se neslučuje s vedením společnosti, kterou vlastnil, ale za zavřenými dveřmi mu poklepávali po zádech a vyzvídali, jaké ženy měl a prosili ho o kontakty na ně. Jen jsem nad tím kroutila hlavou - žijeme ve zvláštní době…
Stála jsem po jeho boku při tom skandálu a věděla jsem, že toho, co bylo, lituje. Nijak to nekomentoval, ale bohužel někdo (Blanche Ingramová) sdělila tisku, že teď si pan Rochester vydržuje chudou, mladou a nezkušenou vychovatelku a sexuálně se s ní stýká. To jsem měla doopravdy zlost… Ale za nějaký čas se lidé naštěstí začali zabývat důležitějšími věcmi a všechno se vrátilo do starých kolejí.
Ale stále jsme se nebavili o datumu naší svatby… Něco mě stále znervózňovalo, ale nevěděla jsem co. Věděla jsem, že mě miluje, ale pořád jsem cítila, že mi něco neřekl... Občas odjížděl na celý den do města, jednat s právníky a obchodními zástupci, ale vracel se každý večer, aby mohl být s námi. V té době jsem byla šťastná a spokojená, že jsem pomalu zapomínala i na svůj sen - jít na Vysokou školu… Ale jedna moje malinkatá část stále toužila po tom, odejít studovat. Nevyznala jsem se sama v sobě… Když mi přišel dopis, že jsem nedostala stipendium, ale že by mě přijali, pokud bych si školu uhradila sama, probrečela jsem celou noc, ale nikomu jsem o tom neřekla.
Teď mě, prosím, nechápejte špatně... Miluji Edwarda, je pro mě celý svět a chci si ho vzít, ale je mi teprve osmnáct… Nemám žádné pořádné vzdělání, jen střední školu, ale to pro mě není dostačující, nemám peníze a nemám nikoho na koho bych se mohla obrátit…Mimo Edwarda… Vím, že by mi snesl modré z nebe, ale moje druhé já mě stále varuje, že bych měla být schopná jít svou vlastní cestou, protože nic v životě není jisté…
Ještě větší zmatek jsem měla, když mi Edward oznámil, že bude muset trávit nějaký čas v Londýně, kde má na starosti důležitý obchod a jeho partneři chtějí, aby se tam odstěhoval.
„Na jak dlouho?“
„Jeden, nanejvýš dva roky…“
Dva roky? Nevěděla jsem, jestli je to dobrý nápad nebo ne. Nechtěla jsem tam s ním jet, dokud bych nebyla jeho žena - nechtěla jsem tam být jen jako doprovod, chtěla jsem být něco víc… Vím, že většina žen by skákala radostí, kdyby měli tu možnost, ale já jsem nebyla jedna z nich... Myslím, že jsem se bála, že zůstanu sama a že by se se mnou začal nudit. Nemyslela jsem si, že se to stane, ale nechtěla jsem nic riskovat a chtěla jsem sama sebe chránit…
Edward viděl, že nejsem moc šťastná a snažil se o tom se mnou mluvit, ale neřekla jsem mu o svých opravdických obavách. Týdny plynuly, už jsme věděli, kdy má odletět do Londýna, ale stále jsme neměli určený náš svatební den. Byla jsem z toho trochu nervózní, proto jsem za ním zašla do jeho pracovny a rozhodla jsem se, že se zeptám.
Byl rád, že mě vidí.
„Ahoj, miláčku. Právě jsem skončil hovor s právníkem. Myslím, že teď už konečně můžeme určit datum svatby…“
„Kdy? Kdy se můžeme vzít?“
„…Za dva roky…“
„Dva roky? Proč tak dlouho? To jsi snad ženatý, nebo co?“ Křičela jsem na něj.
„Technicky vzato, opravdu jsem stále ženatý…“
„Technicky vzato? Co to znamená?“ Byla jsem v šoku.
Obešel stůl, vzal mě za ruku a posadil na pohovku. Klekl si přede mě a vyprávěl…
„Po tom fiasku s Celine jsem dost cestoval. Zatímco jsem byl pryč, otec mi zavolal a poslal mě na Floridu za jeho starým přítelem Masonem, prý, abych dohodl nějaký obchod. Odletěl jsem tam… Richard, ten, který mě vydíral, má ještě sestru, Berthu… Znali jsme se už jako děti a společně si hrávali spolu s Rowlandem na rytíře a princezny. Když mi bylo asi tak dvanáct, Masonovi se odstěhovali na Floridu a od té doby jsem je neviděl. Měl jsem Berthu vždycky tak trošku rád…
No, a když jsem se tam po letech objevil, zjistil jsem, že vyrostla z nohaté hubené holky v úchvatně krásnou ženu. Každopádně, naše setkání skončilo sexem a tím, že jsem si jí za pár týdnů vzal… Když mi zemřel otec a pak i bratr, vrátil jsem se do New Yorku a ona se mnou. V té době se už začala chovat dost podivně - křičela sprosťárny na sousedy, nechtěla se mýt, byla hádavá a stávala se z ní násilnice. Ani nevím, kolikrát mi v nemocnici zašívali rány, když po mě něco hodila… Vzal jsem jí k lékaři, ale říkali, že jsou to jen deprese… Všechno se strašně rychle zhoršovalo, nevěděl jsem, co dál a nemohl jsem s ní vydržet. Nakonec dostala nějaké léky, ale nechtěla je brát… Pak začala spát s různými muži, které potkávala, bylo jí jedno s kým… Chtěl jsem se rozvést, ale stát New York nerozvede manželství z důvodů cizoložství. Jediný způsob byl, že bychom museli žít odděleně… Nějaký čas jsme tak žili, ale těsně před rozvodem jí diagnostikovali schizofrenii a tak bylo celé řízení zastaveno. Měla duševní nemoc a podle zákonů se s ní proto nemohu rozvést po dobu pěti let. Kdyby jí uznali jako nevyléčitelnou, což se teď konečně stalo, mohl bych se oženit za dva roky…“
Seděla jsem na židli bez hnutí a nevěděla, co říct...
„Kde je teď?“
Vzal mě za ruku.
„Žije v oddělené části domu a hlídá jí Grace Poolová...“
Když jsme vyšli po točitých schodech, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla, protože byly zakryté závěsem, do velké místnosti, zaklepal na dřevěné dveře. Grace Poolová otevřela a vůbec jí nepřekvapilo, když nás viděla.
„Jak se dnes daří vaší pacientce?“
„Není to špatné, má jeden ze svých lepších dnů, ale i tak se mějte na pozoru…“
Rozhlédla jsem se a všimla si hlubokých škrábanců na dveřích, jakoby se odsud někdo snažil uniknout. V pokoji byla skoro tma a těžké závěsy byly stažené. Když si mé oči zvykly na to šero, viděla jsem, že na skříni visí mé ztracené černé šaty.
Paní Poolová se omlouvala.
„Je mi to líto, ale Berthě se moc líbily. Jeden večer mi utekla a trochu se toulala po domě. Zřejmě zavítala i do vašeho pokoje…“
„To je v pořádku, může si je nechat, jestli chce…“
Edward mě objal a snažil se mě políbit, ale odtáhla jsem se od něho...
Periferním viděním jsem si všimla pohybu na druhé straně místnosti a vzápětí k nám přihopkala žena. Mohla bych říct, že byla stále atraktivní, i když o sebe nepečovala, vlasy měla mastné, slepené a obličej nemytý. Poskakovala kolem nás a něco si šeptala sama pro sebe. Edwarda jakoby si ani nevšímala, ale přistoupila ke mně a vykřikla.
„Chci tvoje šaty, dej mi je..“ a pak mě popadla za vlasy.
Paní Poolová jí hned chytila za ruce a Edward se snažil, aby mě pustila. Smála se jako šílenec a pak najednou utekla do vedlejšího pokoje.
Rychle jsme vyšli ven - po fyzické stránce jsem byla úplně v pořádku, ale můj citový stav teď trochu kolísal.
Edward mi prohlížel hlavu, jestli mi neublížila, objal mě a začal vzlykat…
„Jane, je mi to líto, nechtěl jsem, aby se to stalo…Neublížila ti?“
Snažil se mě uklidnit, omlouval se, objímal mě, houpal mě v náručí sem a tam jako malé dítě… A já jsem najednou cítila, že musím někam pryč… pryč z Thornfieldu, pryč od něj, abych si mohla vyčistit hlavu a přemýšlet, co dál…
Otočila jsem se a odcházela do svého pokoje - šel za mnou a říkal, ať počkám, ale nechtěla jsem ho poslouchat… Teď ne… Zabouchla jsem mu dveře před nosem a zamkla se. Lehla jsem si na postel a zírala do stropu, zatímco Edward bušil na dveře a snažil se dostat dovnitř…
Stála jsem po jeho boku při tom skandálu a věděla jsem, že toho, co bylo, lituje. Nijak to nekomentoval, ale bohužel někdo (Blanche Ingramová) sdělila tisku, že teď si pan Rochester vydržuje chudou, mladou a nezkušenou vychovatelku a sexuálně se s ní stýká. To jsem měla doopravdy zlost… Ale za nějaký čas se lidé naštěstí začali zabývat důležitějšími věcmi a všechno se vrátilo do starých kolejí.
Ale stále jsme se nebavili o datumu naší svatby… Něco mě stále znervózňovalo, ale nevěděla jsem co. Věděla jsem, že mě miluje, ale pořád jsem cítila, že mi něco neřekl... Občas odjížděl na celý den do města, jednat s právníky a obchodními zástupci, ale vracel se každý večer, aby mohl být s námi. V té době jsem byla šťastná a spokojená, že jsem pomalu zapomínala i na svůj sen - jít na Vysokou školu… Ale jedna moje malinkatá část stále toužila po tom, odejít studovat. Nevyznala jsem se sama v sobě… Když mi přišel dopis, že jsem nedostala stipendium, ale že by mě přijali, pokud bych si školu uhradila sama, probrečela jsem celou noc, ale nikomu jsem o tom neřekla.
Teď mě, prosím, nechápejte špatně... Miluji Edwarda, je pro mě celý svět a chci si ho vzít, ale je mi teprve osmnáct… Nemám žádné pořádné vzdělání, jen střední školu, ale to pro mě není dostačující, nemám peníze a nemám nikoho na koho bych se mohla obrátit…Mimo Edwarda… Vím, že by mi snesl modré z nebe, ale moje druhé já mě stále varuje, že bych měla být schopná jít svou vlastní cestou, protože nic v životě není jisté…
Ještě větší zmatek jsem měla, když mi Edward oznámil, že bude muset trávit nějaký čas v Londýně, kde má na starosti důležitý obchod a jeho partneři chtějí, aby se tam odstěhoval.
„Na jak dlouho?“
„Jeden, nanejvýš dva roky…“
Dva roky? Nevěděla jsem, jestli je to dobrý nápad nebo ne. Nechtěla jsem tam s ním jet, dokud bych nebyla jeho žena - nechtěla jsem tam být jen jako doprovod, chtěla jsem být něco víc… Vím, že většina žen by skákala radostí, kdyby měli tu možnost, ale já jsem nebyla jedna z nich... Myslím, že jsem se bála, že zůstanu sama a že by se se mnou začal nudit. Nemyslela jsem si, že se to stane, ale nechtěla jsem nic riskovat a chtěla jsem sama sebe chránit…
Edward viděl, že nejsem moc šťastná a snažil se o tom se mnou mluvit, ale neřekla jsem mu o svých opravdických obavách. Týdny plynuly, už jsme věděli, kdy má odletět do Londýna, ale stále jsme neměli určený náš svatební den. Byla jsem z toho trochu nervózní, proto jsem za ním zašla do jeho pracovny a rozhodla jsem se, že se zeptám.
Byl rád, že mě vidí.
„Ahoj, miláčku. Právě jsem skončil hovor s právníkem. Myslím, že teď už konečně můžeme určit datum svatby…“
„Kdy? Kdy se můžeme vzít?“
„…Za dva roky…“
„Dva roky? Proč tak dlouho? To jsi snad ženatý, nebo co?“ Křičela jsem na něj.
„Technicky vzato, opravdu jsem stále ženatý…“
„Technicky vzato? Co to znamená?“ Byla jsem v šoku.
Obešel stůl, vzal mě za ruku a posadil na pohovku. Klekl si přede mě a vyprávěl…
„Po tom fiasku s Celine jsem dost cestoval. Zatímco jsem byl pryč, otec mi zavolal a poslal mě na Floridu za jeho starým přítelem Masonem, prý, abych dohodl nějaký obchod. Odletěl jsem tam… Richard, ten, který mě vydíral, má ještě sestru, Berthu… Znali jsme se už jako děti a společně si hrávali spolu s Rowlandem na rytíře a princezny. Když mi bylo asi tak dvanáct, Masonovi se odstěhovali na Floridu a od té doby jsem je neviděl. Měl jsem Berthu vždycky tak trošku rád…
No, a když jsem se tam po letech objevil, zjistil jsem, že vyrostla z nohaté hubené holky v úchvatně krásnou ženu. Každopádně, naše setkání skončilo sexem a tím, že jsem si jí za pár týdnů vzal… Když mi zemřel otec a pak i bratr, vrátil jsem se do New Yorku a ona se mnou. V té době se už začala chovat dost podivně - křičela sprosťárny na sousedy, nechtěla se mýt, byla hádavá a stávala se z ní násilnice. Ani nevím, kolikrát mi v nemocnici zašívali rány, když po mě něco hodila… Vzal jsem jí k lékaři, ale říkali, že jsou to jen deprese… Všechno se strašně rychle zhoršovalo, nevěděl jsem, co dál a nemohl jsem s ní vydržet. Nakonec dostala nějaké léky, ale nechtěla je brát… Pak začala spát s různými muži, které potkávala, bylo jí jedno s kým… Chtěl jsem se rozvést, ale stát New York nerozvede manželství z důvodů cizoložství. Jediný způsob byl, že bychom museli žít odděleně… Nějaký čas jsme tak žili, ale těsně před rozvodem jí diagnostikovali schizofrenii a tak bylo celé řízení zastaveno. Měla duševní nemoc a podle zákonů se s ní proto nemohu rozvést po dobu pěti let. Kdyby jí uznali jako nevyléčitelnou, což se teď konečně stalo, mohl bych se oženit za dva roky…“
Seděla jsem na židli bez hnutí a nevěděla, co říct...
„Kde je teď?“
Vzal mě za ruku.
„Žije v oddělené části domu a hlídá jí Grace Poolová...“
Když jsme vyšli po točitých schodech, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla, protože byly zakryté závěsem, do velké místnosti, zaklepal na dřevěné dveře. Grace Poolová otevřela a vůbec jí nepřekvapilo, když nás viděla.
„Jak se dnes daří vaší pacientce?“
„Není to špatné, má jeden ze svých lepších dnů, ale i tak se mějte na pozoru…“
Rozhlédla jsem se a všimla si hlubokých škrábanců na dveřích, jakoby se odsud někdo snažil uniknout. V pokoji byla skoro tma a těžké závěsy byly stažené. Když si mé oči zvykly na to šero, viděla jsem, že na skříni visí mé ztracené černé šaty.
Paní Poolová se omlouvala.
„Je mi to líto, ale Berthě se moc líbily. Jeden večer mi utekla a trochu se toulala po domě. Zřejmě zavítala i do vašeho pokoje…“
„To je v pořádku, může si je nechat, jestli chce…“
Edward mě objal a snažil se mě políbit, ale odtáhla jsem se od něho...
Periferním viděním jsem si všimla pohybu na druhé straně místnosti a vzápětí k nám přihopkala žena. Mohla bych říct, že byla stále atraktivní, i když o sebe nepečovala, vlasy měla mastné, slepené a obličej nemytý. Poskakovala kolem nás a něco si šeptala sama pro sebe. Edwarda jakoby si ani nevšímala, ale přistoupila ke mně a vykřikla.
„Chci tvoje šaty, dej mi je..“ a pak mě popadla za vlasy.
Paní Poolová jí hned chytila za ruce a Edward se snažil, aby mě pustila. Smála se jako šílenec a pak najednou utekla do vedlejšího pokoje.
Rychle jsme vyšli ven - po fyzické stránce jsem byla úplně v pořádku, ale můj citový stav teď trochu kolísal.
Edward mi prohlížel hlavu, jestli mi neublížila, objal mě a začal vzlykat…
„Jane, je mi to líto, nechtěl jsem, aby se to stalo…Neublížila ti?“
Snažil se mě uklidnit, omlouval se, objímal mě, houpal mě v náručí sem a tam jako malé dítě… A já jsem najednou cítila, že musím někam pryč… pryč z Thornfieldu, pryč od něj, abych si mohla vyčistit hlavu a přemýšlet, co dál…
Otočila jsem se a odcházela do svého pokoje - šel za mnou a říkal, ať počkám, ale nechtěla jsem ho poslouchat… Teď ne… Zabouchla jsem mu dveře před nosem a zamkla se. Lehla jsem si na postel a zírala do stropu, zatímco Edward bušil na dveře a snažil se dostat dovnitř…
Žádné komentáře:
Okomentovat