Současný příběh Jane Eyrové - 1.část

„Paní Fairfaxová, mám dnes večer volno, tak si zajedu do města… Nepotřebujete tam něco?“
Nasedla jsem do mojí zrezivělé Hondy Civic z roku 1990 ozdobené nálepkou „Nesmějte se, je moje a je zaplacené…“ a odjela jsem dolů do města. Potřebovala jsem se na chvíli dostat z tohohle velkého a studeného domu… Nechápejte mě špatně, mám ráda svoji práci i paní Fairfaxovou - hospodyni a Adele - moji žačku, ale občas mám pocit, že si od nich potřebuji na chvíli odpočinout. Adele umí mluvit snad jen o nejnovější jarní módě, která je teď in a paní Fairfaxová o svojí oblíbené telenovele, kterou pravidelně sleduje. Copak někdy nemohou mluvit o důležitějších věcech? Je toho tolik, co se kolem nás děje, ale ty dvě myslí snad jen na to, jak široké džíny jsou letos v módě a jestli Cassyin bratr spí se svojí milenkou…
Zajela jsem na téměř prázdné parkoviště, vystoupila z auta a opřela se o dveře. Přemýšlela jsem o uplynulých třech měsících… Kdo by věřil, že já Jane Eyrová, žijící téměř na ulici jsem se stala guvernantkou neteře jednoho boháče. Tuším, že ten výraz „neteř“ není ten pravý - kvůli občasným narážkám paní Fairfaxové, ale třeba se jednou dozvím víc. Pana Rochestera jsem ještě nikdy neviděla, ale Pracovní smlouvu mám a výplata zatím chodí včas, tak se o něj nezajímám.
Adele - velmi živá devítiletá holčička, která žije a dýchá snad jen pro módu a pro kluky. Mám za úkol jí trochu zklidnit, než na podzim nastoupí do internátní školy a naučit jí základní školní znalosti.
Pak je tady paní Fairfaxová - přivítala mě s otevřenou náručí hned ten první den, kdy jsem dorazila. Měla jsem najednou pocit, velmi příjemný pocit z toho, jak tu ke mně byli všichni laskaví. Paní Fairfaxová mě vzala pod svá ochranná křídla a pokouší se, aby se Thornfield stal mým domovem, když jsem tak daleko od toho svého… Ale nic o mě neví, neříkala jsem jí moc podrobností ze své minulosti. Necítím potřebu sdílet svoje osobní informace s lidmi, se kterými pracuji…
Člověk by si myslel, že bych tu měla být spokojená - mám střechu nad hlavou (jednu z nejhezčích, jakou jsem kdy měla), lidé, kteří jsou kolem mě mě mají rádi a starají se o mě, výplata je docela vysoká… Jsem tady ráda, ale mám pocit, že mi něco chybí, že mohu se svým životem udělat něco víc. Neuspokojuje mě jen sedět a dělat to, co je snadné a co se ode mě očekává. Toužím po dobrodružství, po tom poznat nové tváře - lidi svého věku, nebo jiné zajímavé lidi, kteří mají své zájmy a kteří žijí ve světě, který se rozkládá za Thornfield Hallem. V hloubi duše toužím po tom, aby se splnil můj sen a já na podzim mohla odejít na Vysokou školu, kam jsem si podala přihlášku o stipendium, ale do té doby musím čekat…

Přestala jsem vzpomínat a vešla do baru… Jeden rychlý pohled kolem - je skoro prázdný, až na tři lidi: barmana, opilce, který když mě zahlédl, tak pomalu míří ke mně a muže s tmavými vlasy, který sedí v zadní části místnosti na barové stoličce. Než jsem se stačila opilcovi vyhnout, zakopl a spadl na mě. Lekla jsem se, tak jsem nijak nereagovala, ale jen do té doby, než řekl.
„Kotě, pojď se mnou ven…“ přitáhl mě k sobě, snažil se mě políbit a dělal obscénní gesta.
Rozzlobilo mě to, prudce jsem ho odstrčila a on se praštil o věšák, až mu z nosu vytryskla krev.
„Už nikdy na mě nesahejte! Rozumíte mi? Nikdy nesahejte na žádnou ženu, která si to nepřeje…“
Kývl hlavou a pustil mě. Muž sedící u baru se otočil a překvapeně se na mě podíval. Asi si nemyslel, že by se někdo jako já dokázal bránit. Opilec si otřel kapající krev do košile a odešel. Upravila jsem si svetr a posadila jsem se k baru.
„Chodíte sem často?“ zeptal se tmavovlasý muž sarkasticky a usmál se.
„Ukažte mi nějaký průkaz, mladá dámo…“ požádal mě barman.
Podala jsem mu svoji falešnou občanku a doufala, že si toho nevšimne… V tuhle chvíli jsem potřebovala skleničku vína… V Thornfieldu jsem se nikdy netroufla nalít si skleničku, všichni si myslí, že jsem mladá dáma, která nedělá nikdy nic špatného. Nejsem svatá, ani jsem nikdy nepředstírala, že jsem, ale snažím se dělat to, co je správné… po většinu času. Kromě toho nechci, aby si někdo myslel, že bych mohla mít na Adele špatný vliv. Jak jsem řekla, mám ji ráda, stejně jako paní Fairfaxovou, je jako babička, kterou jsem nikdy neměla.
Barman zkoumal můj falešný průkaz, ale nakonec mi nalil skleničku - jen nevím, jestli opravdu nepoznal, že není pravý, nebo chce být jen milý. Povzdechla jsem si a chystala se napít.
„Ptal jsem se, jestli sem chodíte často?“
Zamračila jsem se, neměla jsem chuť si dnes s někým povídat a chtěla jsem mu to říct. Podívala jsem se na něj a pomyslela si, že naštěstí není konvenčně hezký, jako například Brad Pitt nebo podobné typy. Jeho rysy byly moc tvrdé - kdyby byl pohledný, jak se znám, nebyla bych schopná s ním souvisle mluvit. Obvykle, když vidím pohledného muže, ztrácím řeč a nevím, co říkat.
První, čeho jsem si všimla, byly jeho oči - tmavé a pronikavé a zdálo se, jakoby nahlédly až do mojí duše. Dokonce i z té vzdálenosti, která byla mezi námi, mě jeho pohled přitahoval blíž a blíž. Málem jsem se v těch očích utopila…
„Jen když se chci na chvíli dostat pryč od reality…“ odpověděla jsem a snažila se vypadat lhostejně.
„A proč se mladá žena jako vy potřebuje dostávat od reality? To je váš život opravdu tak špatný?“
„Teď to není špatné, je to jen trochu nuda, ale před pár lety to bylo opravdu zlé…“
„Neurazíte se, když se posadím k vám? Slibuji, že ruce budu mít za zády…“ usmál se.
„Nevadí mi to… Tedy myslím to, že se posadíte blíž…“
Vstal a sebevědomě přešel až ke mně, posadil se na vedlejší stoličku a kývl na barmana.
„Všechno, co bude slečna pít, pište na můj účet.“ Pak se otočil ke mě.
„Jestli máte chuť mluvit, jsem dobrý posluchač. Mimochodem, já jsem Ed.“
Usmál se podal mi ruku.
„Já jsem Jane, těší mě. A jsem schopná zaplatit si svoji útratu… Nepotřebuji a ani nechci, abyste platil za mě.“
„To mě ani v nejmenším nepřekvapuje, Jane…“ smál se nahlas. Objednal si pivo a čekal. Nevěděla jsem, co říkat - nejsem ten typ, který hned sděluje ostatním lidem svoji minulost. Nechci, aby mě někdo litoval, ale s ním to bylo jiné, připadala jsem si, jako když mi bude rozumět a najednou jsem měla chuť říct mu všechno o svém mizerném životě… Ale ještě jsem nemohla, ještě ne. Stala jsem se za několik posledních let tvrdohlavá, soběstačná a vždy na pozoru… Bála jsem se, že to bude bolet…
„Nevím, jak začít…“
„To je v pořádku, ani já ne. Jen abyste věděla, ani já jsem neměl na růžích ustláno. Jestli máte pocit, že o tom nechcete mluvit, věřte, že vám rozumím. Ale jestli chcete, můžete říct svůj příběh třeba pětadvaceti slovy, nebo i méně…“
Zasmála jsem se a nadechla se.
„Dobře tedy… Jsem sirotek, který se kdysi dostal na jedno opravdu špatné místo…“
Ed počítal slova na prstech.
„To je zatím jen jedenáct slov. Pořád jich máte čtrnáct k dobru…“
Usmála jsem se napila se ze sklenice.
„Říkal jste pětadvaceti nebo i méně… A co vy? Jaký je váš příběh?“
„V životě jsem udělal chyby, za které se stydím a které mě pronásledují dodnes…“
„To je mi líto... Nechci, aby to vyznělo špatně, ale poučil jste se z nich?“
„Ještě ne, ale doufám, že… někdy v budoucnu…“
Zvedl sklenici a řekl „Připíjím na budoucnost…“
Zadíval se na mě a já jsem nemohla uhnout pohledem - nešlo to… Měla jsem pocit, že z tohohle náhodného setkání vzejde něco dobrého. Chtěla jsem se mu dívat do očí už napořád…
„Myslíš, že jsem hezký?“
„Co? Proč se ptáte?“ překvapila mě jeho otázka.
„Protože jsi na mě zírala.“
„Ne… to ne…“
„Ale ano. A neodpověděla jsi mi na otázku.“
„Na jakou?“
„Ptal jsem se, jestli myslíš, že jsem hezký.“
„Proč to potřebujete vědět?“
„Jsem zvědavý a zajímá mě, co si myslíš.“
„Je mnoho jiných otázek, kterými byste dovedl zjistit, co si myslím… Co třeba téma války v Íráku nebo kandidáti na prezidenta…?“
„Kdybych chtěl mluvit o politice, nešel bych do baru…“
„Myslíte si, že ženy v baru nejsou natolik chytré?“
Usmál se.
„Tak co?“ škádlila jsem ho.
Mávl rukou. „To je jedno… Co ta odpověď na moji otázku?“
„Trochu…“
„Co?“ Usmál se znovu
„Ok, ano, jste, stačí? Ale proč se na to ptáte mě? Stačí se podívat do zrcadla.“
„Nevěřím ve vlastní úsudek a kromě toho, je příjemné to slyšet od někoho nezávislého. Líbí se mi, jak ti ty tvoje zelené oči jiskří, když se na mě díváš…“
Než jsem stačila něco říct, pokusil se vstát, ale nějak špatně odhadl situaci a skoro upadl na podlahu.
„Barmane… Není mi moc dobře… Máte nějaký volný pokoj, kde bych mohl přespat?“
„Nahoře, třetí dveře vpravo…“
Viděla jsem, že by asi nezvládl vyjít po schodech sám a protože jsem byla v pořádku, rozhodla jsem se, že mu pomohu. Když jsem si stoupla, barman mi pomohl a já jsem fungovala jako pomocná berlička, o kterou se Ed opřel. Musel na nás být veselý pohled, byl o pěkný kus větší, než já.