Edward Rochester - I. - 1. kapitola

Část první
Kapitola první

Další chlapec

Když se ozval hlasitý výkřik novorozeného dítěte, byl leden 1799 a dalo se očekávat, že lidé kolem budou šťastní. Vyčerpaná matka, která cítila úlevu, že už je dítě na světě, se marně snažila zakrýt zklamání nad tím, že má opět syna - místo dcery, kterou si tak toužebně přála. Zadívala se na to křičící černovlasé dítě. Porodní bába jí miminko podala do náruče, ale stěží se na něj usmála a vrátila jí ho - pak hned usnula. Otec dítěte se neusmál vůbec…
John Rochester byl majitelem panství Thornfield Hall a nyní otec dvou synů -Rowlanda a tohoto, který ještě nemá ani jméno. Záleželo mu jen na dvou věcech - na Thornfield Hallu a na penězích. Měl celkem rád svého staršího syna - byl to přece dědic celého panství a jeho nástupce, ale když se podíval na dítě před sebou, věděl, že rodinné jmění bude muset jednou rozdělit a to mu vadilo… Rowlandovi bylo osm let a žena chtěla holčičku. Představovala si roztomilé dítě, skoro jako malé domácí zvířátko, které by rozptylovalo její pozornost. Holčička by nebyla problém, ale narodil se chlapec a jemu se představa dalšího chlapce v rodině nelíbila - zlostně se otočil a odešel do svého pokoje.
Za několik málo minut začala matka novorozence krvácet - byl to těžký porod a málem jí stál život. Rychle volali doktora a ten jí zachránil, ale Elizabeth Rochesterová byla velmi nemocná a tak to už zůstalo i v dalších letech. Novorozený chlapeček byl oddělen od své rodiny a dali ho na starost kojné, v jejíž péči zůstal i nadále, i když se jeho matka uzdravila. Tak takhle začal život druhého syna rodu Rochesterů ….

John Rowland Rochester sám, byl jediné přeživší dítě generace Rochesterů a nesporný dědic Thornfield Hallu, všech pozemků v okolí, farem a veškerého bohatství, které Rochesterové vlastnili. Všichni jeho sourozenci zemřeli hned po porodu, nebo velmi brzy po něm a jeho matka také několikrát potratila. Proto věřil, že Bůh ve své nekonečné moudrosti učinil jen jeho, jako budoucího majitele panství.
Byl to impozantní muž - nebyl vysoký, ale dobře stavěný, hnědé vlasy a hnědé oči. I v pozdějších letech byl považován za poměrně hezkého muže, ale jediným jeho zájmem byl lov, koně a střelba. Poté, co zdědil panství, stal se vynikajícím správcem nemovitostí - měl obchodního ducha a s vytrvalostí rozmnožoval svůj majetek.
Ve svých třiceti letech si uvědomil, že nastal čas, aby si vybral ženu a zplodil dědice svého vzkvétajícího panství. V sousedství vyrůstal s Dentovými, Eshtonovými a Ingramovými a i když v těchto rodinách bylo několik mladých dam, o žádnou nestál. I když je pravdou, že ani ony nestály o něho - byl známý svojí arogancí a špatnými způsoby a málokterá žena by byla ochotná smířit se s tím, že na prvním místě by pro něj vždy byl jen Thornfield Hall. Ale ženská společnost mu nechyběla, v období dospívání a než se oženil, měl mnoho milenek, ale dával si velký pozor na to, aby nikde nezplodil žádné nemanželské dítě. Byl diskrétní a velkorysý a velmi rychle se zbavil každé ženy, o kterou neměl zájem. Většinou se stýkal se staršími ženami - vdovami, nebo těmi, které měly manžela často pryč.

Ctihodní Fairfaxovi byli mladý pár, který nebyl obdařen dětmi. Přestěhovali se do farnosti v Hay, která zahrnovala i Thornfield Hall. Reverend Fairfax byl třetím synem svých rodičů a byl nucen přijmout místo v kostele, když jeho nejstarší bratr zdědil majetek a druhý vstoupil do armády. Neměli moc peněz, ale byli šťastní. Když se zabydleli, přijela k nim na návštěvu neteř, dcera reverendova nejstaršího bratra, Elizabeth.
Bylo jí sedmnáct let, krásná a zasněná dívka s tmavými vlasy a velkýma hlubokýma očima. Byla dost inteligentní, hodně četla a se svojí plachou a vědeckou povahou se její rodiče obávali toho, že si nesežene nápadníka. Milovala příběhy o rytířích kulatého stolu, o Artušovi, Guineveře a Lancelotovi - byla velmi romantická, ale jen o nich snila, věděla, že musí být praktická. Měla spoustu sourozenců a věděla, že její rodina nemá moc velký majetek. Otec sice zdědil malý statek, ale nebyl bohatý, a tak, když jí strýček z Hay nabídl, aby na několik měsíců přijela a jen tak mimochodem se zmínil o majiteli nedalekého panství Thornfield Hall, nebyla tak úplně proti.

John Rochester se s Elizabeth Fairfaxovou seznámil jedno nedělní ráno, krátce poté, co přijela. Okamžitě ho zaujala svojí temnou a tajemnou krásou - byla mladá a její klidná povaha byla to, co považoval v manželství za dobrou vlastnost. I Elizabeth se líbil - byl přitažlivý, když cválal na koni po louce k Thornfield Hallu - dokázala si ho představit v brnění, tak, jako rytíře ze svých snů.
Pro Johna Rochestera, který hledal mladou ženu v plodném věku, se zdála být Elizabeth dokonalá - romantická, tichá a nezkušená a on bohatý, temperamentní a zkušený. I když byl chamtivý, nevadilo mu, že jeho snoubenka byla chudá - cítil, že její krása a mládí to všechno vykompenzují. Odjel za jejími rodiče, kde požádal o její ruku...

Oženil se s ní ve vesnickém kostele v Hay, dva měsíce poté, co se poznali. Jejich syn Rowlaand se narodil o devět měsíců později.
Všude se tím chlubil: „Devět měsíců a dvacet minut od našeho sňatku…“
Když Elizabeth tuhle poznámku slyšela, trpce se pousmála - byla ráda, že jeho hrubé a zpocené tápání netrvalo déle, než sám přiznával. Velmi brzy ztratila romantické představy, ale věděla, že dokáže hluboce milovat, i když to zatím doopravdy nepoznala - jen ve svých snech. Tato vlastnost - hluboce milovat - se přenesla na jejího druhorozeného syna - i když jí objevil až o mnoho let později... Kdyby měla Elizabeth milujícího a vášnivého manžela, byl by její život mnohem spokojenější, ale John Rochester vždy mířil k manželskému loži jen s pocitem lovce, který chce co nejrychleji zvítězit.

Když zjistila, že je těhotná, byla ráda, že už nemusí předstírat lásku - vlastně se jí ulevilo, protože věděla, že už nemusí podstupovat ten hnusný fyzický akt. Všechny její sny o lásce a romantice jí nikdy nepřipravily na šok, kterým pro ni bylo skutečné manželství.
John byl také rád, že je těhotná - velmi brzy dosáhl toho, co chtěl. Opět se vrátil jen k péči o své panství a doufal, že se narodí chlapec. Její panenský stud, tak přitažlivý o svatební noci ho brzy nudil a když viděl odpor v jejích očích pokaždé, když přišel za ní do ložnice, přestal tam brzy chodit úplně.

Po porodu veškerou svoji péči věnovala maličkému Rowlandovi, ale stále cítila, že ho nemiluje tak, jak by měla. Byl úplnou miniaturou svého otce - snažila se být milující matkou, navštěvovala ho u chůvy denně, ale malý chlapec už od malička více tíhl ke svému otci. Od chvíle, kdy se přestal batolit a začal pořádně chodit, odmítal sedět u své matky na klíně a všude následoval svého otce. Ve čtyřech letech dostal prvního poníka - naučil se jezdit na koni a od té doby s ním trávil skoro veškerý čas.
John Rochester věděl, že ho jeho žena nemiluje, ale nezáleželo mu na tom, nechtěl ani zjišťovat proč tomu tak je a ani neměl zájem to zlepšit. Věděl, že nemá ráda, když za ní chodí do ložnice, proto nechal zařídit oddělené pokoje a byl diskrétní, když navštěvoval své četné přítelkyně - nechtěl ji tím ponižovat.
Jejich život byl prázdný, takový, jaký vedla i ostatní šlechta - muži jezdili na lov a obhospodařovali panství a ženy seděly doma a čekaly na své muže…

Když bylo Rowlandovi asi sedm let, začala Elizabeth cítit touhu po dalším dítěti - chlapec pobýval stále jen se svým otcem a ona byla sama. Necítila fyzickou touhu po tom, najít si třeba milence - tak jako si její muž vydržoval milenky - chtěla jen holčičku. Chtěla dítě, o které by se mohla starat jen ona sama. Předložila svůj plán Johnovi a jeho jediná námitka byla, že dítě nesmí být chlapec, protože pak by nastaly problémy s dědictvím - nikdy se mu nelíbila myšlenka, že by se majetek musel dělit.
Elizabeth otěhotněla poměrně rychle a byla to pro ni opět velká úleva. Chtěla holčičku, kterou by pojmenovala Beth nebo Betsy a ani nepřemýšlela o jméně pro chlapce - jediné, které jí napadlo, bylo z oblíbených knížek o rytířích - Edward, ale doufala, že nebude potřeba ho použít… Elizabeth Rochesterová měla porodit přibližně v polovině ledna. Byla ráda, protože do té doby jen ležela v posteli a četla knihy. Nikdo jí celý den neviděl, jen služebná, když přinesla jídlo a občas přišel manžel se synem a vyptávali se, jak se cítí.

Bylo 19.ledna, když ucítila první mírné kontrakce a netrvalo dlouho a porod se rozběhl. Všechno postupovalo velmi rychle a porodní bába jí ujistila, že už za chvíli bude mít dítě v náručí. Ale po hodině si i ona uvědomila, že všechno neprobíhá tak, jak by mělo. Dítě nebylo v optimální poloze a bylo jasné, že se na svět bez pomoci nedostane. Rychle zavolali doktora, který zjistil, že se mohou snažit marně…
Doktor se potřeboval s někým poradit, jak postupovat dál - s paní Rochesterovou nemluvil, místo toho šel do sálu za jejím manželem. On měl být ten, kdo rozhodne o tom, co bude následovat - buď dítě nebo žena. Informoval ho, že má o pacientku strach, že dítě neleží správně a že bude nutné provést řadu vnitřních manipulací, aby se pokusil ho otočit. Společně to všechno oznámili Elizabeth. Přikývla, černé oči rozšířené strachem - věděla, až příliš dobře, jako každá těhotná žena, co jí bude čekat… A háčky, nože a pilky - to všechno by musel lékař použít, pokud se mu dítě nepodaří správně otočit a vyndat…
Ale ona neměla v úmyslu nechat ho, aby zabil její holčičku - za všech okolností chtěla, aby dítě zachránil. Po dalším důkladnějším vyšetření doktor zjistil, že situace není tak beznadějná, jak se zprvu obával - bude schopen dítě otočit a vytáhnout ho ven za nohy - bude to sice chvíli trvat, ale byl si jistý, že se to podaří...
Už když bylo dítě venku jen z poloviny, doktor i jeho asistentka jasně viděli, že to není děvčátko, jak paní chtěla, ale chlapec. Ale neřekli jí nic, nechtěli, aby se zatím příliš vyčerpala, potřebovali ještě její pomoc. Porodní bába mluvila nesmysly, smála se a snažila se Elizabeth co nejdéle zdržet od otázky - „Co se narodilo…“ Lékař nechápavě kroutil hlavou nad tou situací, ale dál se věnoval své práci.
Jakoby v mlze slyšela Elizabeth Rochesterová první výkřik svého dítěte, ale také slyšela, jak jí lékař oznamuje, že má krásného a zdravého syna. Byla připravená zemřít pro svoji dceru - a místo ní další nudný a otravný muž v jejím životě…
Porodní bába převzala od lékaře dítě a zabalila ho.
„Paní Rochesterová, podívejte se na něj…“- viděla příliš mnoho žen, které byly zklamány tím, že se jim narodila dcera, když toužily po synovi - jen málo žen bylo zklamáno narozením chlapce, ale cítila, že když ho žena uvidí, přestane snad být smutná.
Otočila hlavu a uviděla černovlasé dítě, které hlasitě křičelo a mávalo ručičkami. Snažila se pousmát, ale byla příliš unavená - zavřela oči a dala tím najevo, že chce odpočívat. Předali novorozence Alici Fairfaxové, která chlapečka omyla a zavinula a pak šli oznámit Johnu Rochesterovi, že se stal otcem dalšího syna.

Porodní bába se s úzkostí dívala do bílé tváře paní Rochesterové a dělala si o ni starost. Prohmatala jí břicho - byla nervozní a její obavy byly potvrzeny - krev vytryskla zpod noční košile. Rychle znovu volali doktora. Elizabeth byla opravdu ve špatném stavu, báli se o její život… Zpočátku se dlouho nedařilo zastavit krvácení a vypadalo to, že zemře.
John Rochester se ujal řešení situace - dítě předal do péče kojné a chtěl, aby bylo co nejdřív pokřtěné. Nebyl ochotný čekat na to, až bude jeho žena schopná vstát a jít do kostela - co kdyby už ani neměla možnost? Byl poněkud pověrčivý a cítil, že to musí udělat, aby odvrátil zlo od své rodiny. Vzpomněl si, že Elizabeth vybrala pro chlapce jméno Edward, i když nevěděl, kde k němu přišla - v jejich rodině nikdy žádný Edward nebyl…

„Edward Fairfax Rochester“- vzhledem k tomu, že byl konec ledna a v kostele byla opravdu zima, neponořili dítě do vody celé, vodu použili pouze na to, aby mu požehnali. Pár kapek stékalo po chlapečkově čele, zachvěl se, zamrkal a otevřel obrovské tmavé oči - stejné jako jeho matka. Po obřadu byl opět předán kojné - nekonala se žádná oslava, jak tomu bylo u křtu jeho bratra Rowlanda. Ale malému Edwardovi samozřejmě na ničem z toho nezáleželo - potřeboval jen pravidelný příděl mléka, teplo a péči. Ležel v náručí Nellie Careyové, která se o něj starala stejně jako o svoji týden starou dcerku a netušil, že ta žena je placená za to, aby ho krmila a že jeho domovem není tahle zemědělská usedlost, ale místní veliké panství dole u cesty. Ležel v kolébce a rozhlížel se kolem sebe - plakal jen tehdy, když měl hlad. A takhle začal jeho život…