Kapitola devatenáctá
Cesta do Ferndeanu22.listopadu 1836
Cesta do Ferndeanu22.listopadu 1836
Tápal, hledal otevřené dveře kočáru a John ho pevnou rukou směroval dovnitř. Posadil ho na sedadlo a pootevřel okénko. Rozeznal světlo a tmu, ale to bylo všechno - víc neviděl. Pilot skočil do kočáru za ním a snažil se mu vylézt na klín, i když byl obrovský a nevešel se tam. Oběma rukama ho tlačil zpátky na zem a usmíval se.
„Ne, slez dolů, Pilote… Ty bláznivý pse…“
Neochotně slezl dolů, ale nevrátil se na své místo - místo toho se posadil a položil hlavu na koleno svého pána. Rochester si povzdychl a škrábal ho za ušima. Měl v úmyslu prospat celou cestu, ale spánek nepřicházel - jen vzpomínky…
…Mysl mu stále bloudila k noci, kdy ho našla spícího uprostřed ohně a zachránila ho. Neměl žádnou předtuchu, cítíl jen neklid tu noc, kdy odešel do svého pokoje. Měl poměrně dobrou náladu po dni stráveném s Jane, kdy jí vyprávěl o Celine. Poslouchala, respektovala jeho pocity a jen ho tiše sledovala. Viděl něhu a porozumění, s jakou se chovala k Adele a měl dojem, že je to ta nejlepší mladá žena, která je schopna soucítit s dítětem od nevěrné milenky. Tu noc, než usnul, seděl a dopíjel skleničku portského - díval se do plamenů a přemýšlel. V srdci zvlášní pocit - něco jako naději…Vstal, rozepl si košili, vytáhl ji z kalhot a lehl si do postele, ale dlouho nemohl usnout…
Další věc, které si byl vědom, byl její hlas a studená voda, kterou mu vylila do obličeje, aby ho vzbudila... Několik příštích okamžiků bylo zrychlených - vyskočil z postele, strhal hořící závěsy a společně uhasili požár, který ho mohl zabít, kdyby nepřišla. Srdce mu bušilo, posadil jí do křesla, přikryl županem a šel za Grace zjistit, co se stalo.
Když se vrátil do ložnice, stále tam čekala a chtěla nějaké vysvětlení. Cítil se provinile, když souhlasil s jejím mylným obviněním Grace. Byl si vědom toho, že mladá žena v noční košili by neměla být v noci v ložnici svého zaměstnavatele, ale stál tam a díval se, jak se pokouší odejít a přál si, aby zůstala. Nesnesl myšlenku, že by odešla, aniž by se na něj podívala...
„Počkejte - odcházíte, aniž jsem vám poděkoval?“ - vyhrkl, když už byla u dveří.
„Řekl jste, že bych měla jít, pane…“
„Takhle najednou? Právě jste mi zachránila život.“ - snažil se vymyslet způsob, jak jí tady zdržet. Pomalu se k ní přibližoval... „Alespoň mi podejte ruku…“
Zvedla ruku a po kratičkém zaváhání mu jí podala - pevně jí sevřel.
„Ach Bože, cítím její teplo…“ - probíhalo mu hlavou. Držel jí pevně, ale jemně. Pozoroval, jak se jí oči rozšířily, když se snažil přitáhnout jí k sobě blíž. Viděl, že byla překvapená a nervózní, ale nemohl si pomoci a konečky prstů jí hladil po ruce. V ústech měl sucho a nevěděl, co říkat. Zhluboka se nadechl.
„Věděl jsem, že mi prokážete dobro, už když jsem vás viděl poprvé... Věděl jsem to, když jsem se podíval do vaší tváře…“ - cítil, jak začíná koktat - jako malý školák. Znovu se nadechl a pokračoval - „Vaše tvář a váš úsměv se nevryly do mého srdce jen tak pro nic za nic. A věděl jsem, že mi nebude vadit, když vám budu za něco takového zavázán.“
Znovu jí k sobě jemně přitahoval a cítil její pátravý pohled - dívala se na něj s očima dokořán, rty lehce pootevřené.
„Nic mi nedlužíte, pane. Jsem ráda, že jsem byla náhodou vzhůru…“
Stál tam a cítil touhu, která se šířila celým jeho tělem - zrychleně dýchal a srdce mu bušilo. Stáli několik centimetrů od sebe a dívali se jeden druhému do očí. Mohl by se stydět za intenzivní tělesnou reakci - jak moc po ní toužil. Cítil se slabý, cítil, jak se mu teplo šíří do břicha a stále níž a uvědomoval si téměř bolestivý tlak v úzkých kalhotách, které měl na sobě. Díval se do jejích rozšířených zornic, na lehce pootevřené rty, na malá prsa pod noční košilí a nemohl se ubránit představě mít ji právě teď a tady… Chtěl jí k sobě přitisknout, ale věděl, že nemůže… Pomalu a neochotně vytahovala svojí ruku z té jeho.
„Je mi zima, pane a myslím, že na chodbě slyším paní Fairfaxovou.“ - zašeptala. Sledoval, jak odchází, trochu nejistě se dotýkala stěny, aby se opřela a pak zmizela...
Zabalil se do županu a šel si lehnout do knihovny na gauč. Bolest a tlak mezi nohama, příliv sladké bolesti v srdci a emoce, které mu vířily v hlavě, ho nenechaly spát. Musel si nějak ulevit. Zadíval se na dveře knihovny, vstal, otočil klíčem v zámku a lehl si zpátky na pohovku. Rozepl si kalhoty a jeho ruka se pomalu pohybovala nahoru a dolů…
…Otočila se, aby se vrátila do svého pokoje, ale nenechal jí a vzal ji do náruče… Odnášel jí a jemně položil na postel - objala ho a přitáhla k sobě… Převalil se na ni a jejich ústa hladově hledala jeden druhého… Hladil jí a vklouzl rukou pod její košili, cítil hebkou pleť a zkoumal jí svými prsty…
„Jane, ach ano, miláčku… Dotýkala se ho, byla připravená - držel jí pevně, když si jí vzal a vstoupil do ní…
„Miluji tě…“ - zašeptal a její štíhlé tělo reagovalo na jeho pomalé a hluboké pohyby…
…Netrvalo to dlouho, kousl se do rtu, když ucítil stahy a teplý proud zalil jeho břicho. Zasténal a dech se mu zpomaloval - už si byl vědom toho, kde doopravdy je. Otřel se a kapesník zastrčil do zadní kapsy, natáhl si kalhoty a rozhlédl se kolem - cítil se tak nějak provinile, jako kdyby ho mohla vidět. Pak si znovu lehl, zabalil se do županu a přemýšlel.
Už věděl jistě, že jí miluje - uvědomoval si to čím dál víc za poslední dva měsíce, ale nikdy nepoznal nic takového. S každou ženou, kterou měl, byla na prvním místě touha, bez ohledu na to, zda by mohlo vzniknout něco pevnějšího. Tohle bylo poprvé… Cítil nejprve fascinaci, respekt, pocit spřízněnosti a rostoucí lásku. A když tam společně před chvílí stáli a hladil jí po ruce, cítil mnohem víc než jen touhu - měl dojem že cítí i její lásku. Bylo by možné, aby ho i ona milovala? Jeho tělo se konečně uvolnilo a mohl odpočívat, ale jeho mysl pracovala dál a o dvě hodiny později byl vzhůru a chystal se odjet. Musel dát do pohybu plán, který stvořila jeho mysl. Proto odjel z Thornfieldu a uspořádal večírek, kde se chtěl ujistit, jestli k němu i ona něco cítí…
„Ale ona mě milovala, milovala mě víc, než si zasloužím… „ - pomyslel si, když teď seděl v kočáře a cestoval do Ferndeanu. Ale to už je pryč, už tady není a on zůstal sám… Cítil se víc sám, než za celé ty předešlé roky.
Pořád ho bolelo srdce - bolelo mnohem víc než nově zhojené rány, ale vítal tu bolest, protože mu dávala pocit, že je naživu. Jeho duše byla jako porouchaný stroj, schopný jen smutku...
Po nějaké době už byl schopen sám zapnout a rozepnout knoflíky na kalhotách jednou rukou a to dostatečně rychle - byl to skvělý pocit nezávislosti. Potřeboval Johnovu pomoc s kravatou a ponožkami a občas s knoflíky u košile, ale tohle malé vítězství mu přinášelo lepší pocit.
„Ne, slez dolů, Pilote… Ty bláznivý pse…“
Neochotně slezl dolů, ale nevrátil se na své místo - místo toho se posadil a položil hlavu na koleno svého pána. Rochester si povzdychl a škrábal ho za ušima. Měl v úmyslu prospat celou cestu, ale spánek nepřicházel - jen vzpomínky…
…Mysl mu stále bloudila k noci, kdy ho našla spícího uprostřed ohně a zachránila ho. Neměl žádnou předtuchu, cítíl jen neklid tu noc, kdy odešel do svého pokoje. Měl poměrně dobrou náladu po dni stráveném s Jane, kdy jí vyprávěl o Celine. Poslouchala, respektovala jeho pocity a jen ho tiše sledovala. Viděl něhu a porozumění, s jakou se chovala k Adele a měl dojem, že je to ta nejlepší mladá žena, která je schopna soucítit s dítětem od nevěrné milenky. Tu noc, než usnul, seděl a dopíjel skleničku portského - díval se do plamenů a přemýšlel. V srdci zvlášní pocit - něco jako naději…Vstal, rozepl si košili, vytáhl ji z kalhot a lehl si do postele, ale dlouho nemohl usnout…
Další věc, které si byl vědom, byl její hlas a studená voda, kterou mu vylila do obličeje, aby ho vzbudila... Několik příštích okamžiků bylo zrychlených - vyskočil z postele, strhal hořící závěsy a společně uhasili požár, který ho mohl zabít, kdyby nepřišla. Srdce mu bušilo, posadil jí do křesla, přikryl županem a šel za Grace zjistit, co se stalo.
Když se vrátil do ložnice, stále tam čekala a chtěla nějaké vysvětlení. Cítil se provinile, když souhlasil s jejím mylným obviněním Grace. Byl si vědom toho, že mladá žena v noční košili by neměla být v noci v ložnici svého zaměstnavatele, ale stál tam a díval se, jak se pokouší odejít a přál si, aby zůstala. Nesnesl myšlenku, že by odešla, aniž by se na něj podívala...
„Počkejte - odcházíte, aniž jsem vám poděkoval?“ - vyhrkl, když už byla u dveří.
„Řekl jste, že bych měla jít, pane…“
„Takhle najednou? Právě jste mi zachránila život.“ - snažil se vymyslet způsob, jak jí tady zdržet. Pomalu se k ní přibližoval... „Alespoň mi podejte ruku…“
Zvedla ruku a po kratičkém zaváhání mu jí podala - pevně jí sevřel.
„Ach Bože, cítím její teplo…“ - probíhalo mu hlavou. Držel jí pevně, ale jemně. Pozoroval, jak se jí oči rozšířily, když se snažil přitáhnout jí k sobě blíž. Viděl, že byla překvapená a nervózní, ale nemohl si pomoci a konečky prstů jí hladil po ruce. V ústech měl sucho a nevěděl, co říkat. Zhluboka se nadechl.
„Věděl jsem, že mi prokážete dobro, už když jsem vás viděl poprvé... Věděl jsem to, když jsem se podíval do vaší tváře…“ - cítil, jak začíná koktat - jako malý školák. Znovu se nadechl a pokračoval - „Vaše tvář a váš úsměv se nevryly do mého srdce jen tak pro nic za nic. A věděl jsem, že mi nebude vadit, když vám budu za něco takového zavázán.“
Znovu jí k sobě jemně přitahoval a cítil její pátravý pohled - dívala se na něj s očima dokořán, rty lehce pootevřené.
„Nic mi nedlužíte, pane. Jsem ráda, že jsem byla náhodou vzhůru…“
Stál tam a cítil touhu, která se šířila celým jeho tělem - zrychleně dýchal a srdce mu bušilo. Stáli několik centimetrů od sebe a dívali se jeden druhému do očí. Mohl by se stydět za intenzivní tělesnou reakci - jak moc po ní toužil. Cítil se slabý, cítil, jak se mu teplo šíří do břicha a stále níž a uvědomoval si téměř bolestivý tlak v úzkých kalhotách, které měl na sobě. Díval se do jejích rozšířených zornic, na lehce pootevřené rty, na malá prsa pod noční košilí a nemohl se ubránit představě mít ji právě teď a tady… Chtěl jí k sobě přitisknout, ale věděl, že nemůže… Pomalu a neochotně vytahovala svojí ruku z té jeho.
„Je mi zima, pane a myslím, že na chodbě slyším paní Fairfaxovou.“ - zašeptala. Sledoval, jak odchází, trochu nejistě se dotýkala stěny, aby se opřela a pak zmizela...
Zabalil se do županu a šel si lehnout do knihovny na gauč. Bolest a tlak mezi nohama, příliv sladké bolesti v srdci a emoce, které mu vířily v hlavě, ho nenechaly spát. Musel si nějak ulevit. Zadíval se na dveře knihovny, vstal, otočil klíčem v zámku a lehl si zpátky na pohovku. Rozepl si kalhoty a jeho ruka se pomalu pohybovala nahoru a dolů…
…Otočila se, aby se vrátila do svého pokoje, ale nenechal jí a vzal ji do náruče… Odnášel jí a jemně položil na postel - objala ho a přitáhla k sobě… Převalil se na ni a jejich ústa hladově hledala jeden druhého… Hladil jí a vklouzl rukou pod její košili, cítil hebkou pleť a zkoumal jí svými prsty…
„Jane, ach ano, miláčku… Dotýkala se ho, byla připravená - držel jí pevně, když si jí vzal a vstoupil do ní…
„Miluji tě…“ - zašeptal a její štíhlé tělo reagovalo na jeho pomalé a hluboké pohyby…
…Netrvalo to dlouho, kousl se do rtu, když ucítil stahy a teplý proud zalil jeho břicho. Zasténal a dech se mu zpomaloval - už si byl vědom toho, kde doopravdy je. Otřel se a kapesník zastrčil do zadní kapsy, natáhl si kalhoty a rozhlédl se kolem - cítil se tak nějak provinile, jako kdyby ho mohla vidět. Pak si znovu lehl, zabalil se do županu a přemýšlel.
Už věděl jistě, že jí miluje - uvědomoval si to čím dál víc za poslední dva měsíce, ale nikdy nepoznal nic takového. S každou ženou, kterou měl, byla na prvním místě touha, bez ohledu na to, zda by mohlo vzniknout něco pevnějšího. Tohle bylo poprvé… Cítil nejprve fascinaci, respekt, pocit spřízněnosti a rostoucí lásku. A když tam společně před chvílí stáli a hladil jí po ruce, cítil mnohem víc než jen touhu - měl dojem že cítí i její lásku. Bylo by možné, aby ho i ona milovala? Jeho tělo se konečně uvolnilo a mohl odpočívat, ale jeho mysl pracovala dál a o dvě hodiny později byl vzhůru a chystal se odjet. Musel dát do pohybu plán, který stvořila jeho mysl. Proto odjel z Thornfieldu a uspořádal večírek, kde se chtěl ujistit, jestli k němu i ona něco cítí…
„Ale ona mě milovala, milovala mě víc, než si zasloužím… „ - pomyslel si, když teď seděl v kočáře a cestoval do Ferndeanu. Ale to už je pryč, už tady není a on zůstal sám… Cítil se víc sám, než za celé ty předešlé roky.
Pořád ho bolelo srdce - bolelo mnohem víc než nově zhojené rány, ale vítal tu bolest, protože mu dávala pocit, že je naživu. Jeho duše byla jako porouchaný stroj, schopný jen smutku...
Po nějaké době už byl schopen sám zapnout a rozepnout knoflíky na kalhotách jednou rukou a to dostatečně rychle - byl to skvělý pocit nezávislosti. Potřeboval Johnovu pomoc s kravatou a ponožkami a občas s knoflíky u košile, ale tohle malé vítězství mu přinášelo lepší pocit.
Žádné komentáře:
Okomentovat