Edward Rochester - IV. - 1. kapitola

Část čtvrtá

Kapitola první

Adele chce znát pravdu...

Paříž, duben 1851

Edward spolu s celou rodinou byl už skoro týden na dovolené v Paříži. Předtím byli na měsíc v Belle a už se do Paříže těšil - miloval tohle město. Seděl, četl si noviny a spolu s Jane čekal na děti, až se najedí. Měli v plánu procházku do Bois de Boulogne. V jejich hotelovém apartmá právě obědvali, jen Adele se zpozdila - ráno někam odešla a dosud se nevrátila. Najednou práskly dveře a dívka vešla dovnitř, vlasy rozcuchané a tvář červenou.

„Adele, kde jsi byla, už jsme se báli… Stalo se něco?“ - zeptala se jí Jane.

„Můžu s tebou mluvit? Ale jen my dvě - samy…“ - podívala se směrem k Edwardovi a mračila se.

Sledoval, jak jeho žena a Adele odešly z pokoje - Adele byla o dost vyšší, ale teď vypadala jako malé ztracené dítě, když šla vedle ní. Chvíli čekal a pak vstoupil do dětského pokoje, kde našel děti, jak jedí - drnčí stříbrnými příbory a neustále něco štěbetají a vyptávají se chůvy Molly. Byla u nich už několik let - mladá, korpulentní, ale hodná a děti jí milovaly. Nevšimli si ho, když vešel - chvíli stál a sledoval je.

„Pane Nede, nemluvte, když jíte… Slečno Elizabeth, dávejte trochu pozor, málem jste srazila pohár s vodou… Helen, otvírej pořádně pusinku, máš víc jídla na obličeji a kolem sebe než v bříšku…“

Otírala nejmladší holčičku, ale smála se u toho.
„Vaši rodiče očekávájí, že budete schopni jíst ve společnosti, ale vy jste zatím jako tři divoši. Nehodíte se ani na večeři na nějaké obchodní lodi.“

Také se usmíval a pozoroval tu malou skupinku. Někdy měl pocit, že je zahlcen svými dětmi a ve věku padesáti let je starý na to, aby se vyrovnal takové aktivitě, jakou jeho rodina oplývala. Vzpomněl si na Cartera, který se občas také pozastavil nad svými pěti dětmi a jen kroutil hlavou. „Kdo jsou tyhle děti a jak se sem dostaly?“ - občas měl chuť říct totéž, ale nepřestal děkovat Bohu za to, co mu bylo dáno.

Sledoval Neda - hrdého jedenáctilého chlapce, který byl obrazem jeho samého, když byl v jeho věku. Devítiletou Elizabeth, která byla tak podobná své matce, ale bez jejího pevného zdraví - holčička chytila každou nemoc, která se kolem vyskytla. Vzpomínal na svého druhého syna, který zemřel, ještě než se narodil… A pak tam byla Helen - díval se na svoji šestiletou dcerku - jejich miláčka, požehnání. Nemysleli, že by ještě měli další dítě… Díval se na její kadeřavé dlouhé vlásky a zelené oči, zelené tak, jako měla její matka.

Po smrti jejich chlapečka se bála dalšího dítěte a snažili se tomu zabránit, ale časem se přestala bát a po roce opět otěhotněla, ale ve třetím měsíci znovu potratila. Byli z toho smutní, ale snažili se o to víc soustředit na Neda a Elizabeth.

V roce 1844 byl dokončen nový Thornfield Hall a oni se tam přestěhovali, a o rok později zjistila, že je opět těhotná. Byla klidnější, protože věděla, že blízko je Carter, kterému oba důvěřovali. Dlouho to nikomu neřekla, byla nervozní, dokud nepřešel třetí měsíc, ale nenastaly žádné komplikace ani krvácení a těhotenství dál postupovalo normálně. V polovině srpna, v neobvykle horké noci, začala rodit. Možná to bylo tím, že neporodila živé dítě už několik let, nebo možná vzpomínky na ty ostatní bolesti jí nutily k tomu, aby se Edwarda držela za ruku a prosila ho, aby s ní zůstal. A tak to byl on, kdo u ní seděl na posteli, držel jí a podporoval. Otíral jí obličej vlhkým hadrem, utěšoval a držel pokaždé, když cítila nový nával bolesti. Dítě bylo větší než všechny předešlé - Carter se mračil a dělal, co se dalo, ale všechno dobře dopadlo a za chvíli držel v ruce červené a křičící dítě - Helen. Byla šťastné miminko, ale když rostla, byla velmi tvrdohlavá a Edward i Jane, kteří si mysleli, že mají zkušenosti s výchovou svých předešlých dětí, si uvědomili, jak byli Ned a Elizabeth bezproblémoví - zatímco jejich malá sestra - to byla pro ně větší výzva.

„Tati…“ - Helen ho uviděla a zamávala mu na pozdrav, ale v ruce držela lžíci, se kterou nabírala hrášek z talíře, který se teď rozprskl po podlaze.

„Molly má pravdu, jste malá nekulturní zvířátka...“ ušklíbl se na ně, ale laškovně, nemyslel to vážně. „Helen, vstaň a sesbírej ten hrášek, ať se nezašlape do koberce.“- napomenul holčičku.

„Tati, ona nemá ráda hrášek, viděl jsem jí, jak ho házela pod stůl ještě před tím, než jsi přišel, myslela si, že jí asi nevidíme. Řekl jsem jí, aby to nedělala, ale kopla mě.“

„Helen, nemůžeš kopat svého bratra, snaží se pomáhat Molly.“

„Ano pane, máte pravdu, je s ní těžké pořízení. Děti každý večer protestují, když jim dávám jejich dávku rybího oleje a ze všeho nejvíc se brání Helen. Je pro mě utrpení dostat jí lžičku medicíny do krku.“

Děti byly už naobědvané a převlečené a netrpělivě čekaly na maminku a na Adele, aby už mohly jít ven.

„Helen, prosím tě, jdi za maminkou a zeptej se jí, kdy bude připravená - že na ní všichni čekáme.“

Holčička byla ve věku, kdy milovala, že může být nějak užitečná, proto hned bežela vyřídit vzkaz, ale za chvíli se vrátila.

„Maminka říká, že máme jít bez nich, jen s Molly. A tati, Adele pláče…“

Posadil si holčičku na klín a chvíli poslouchal její štěbetání, ale pak vstal. „Molly, slyším tady nějakou opičku, která asi utekla ze ZOO, musíme jí tam vrátit.“ - řekl a vzal jí za nohy a držel jí hlavou dolů. Helen ječela radostí.

„Tati, já nejsem žádná opička.“

„A co tedy jsi?“

„Jsem Helen Maria Rochesterová…“ vykřikla a chichotala se.

„Vážně? Tak to se tedy omlouvám, slečno Rochesterová…“ postavil jí na nohy, ale skákala po něm a chtěla, aby jí nosil.

„Molly, byla byste tak laskavá a odvedla tuhle mladou dámu do dětského pokoje? Potřebuji odejít a zjistit, co se stalo.“

Zaklepal na dveře a čekal na odpověď. Věděl, že Adele je zasnoubená s Thomasem Cooperem a napadlo ho, že se dozvěděla nějaké nemilé zprávy. Cooper - mladý farář z Hay - evidentně jí zbožňoval, ale Adele pořád trápilo její postavení. Rochesterova schovanka - pod tím si mohl každý vykládat něco jiného. Léta se o ní staral a pečoval, ale i tak byly jejich vztahy stále napjaté. Adele nesla tíhu jeho zklamání a bolesti,když ho její matka opustila - stále to měl na paměti, kdykoliv se na ní podíval…

Ale byla klidná a uctivá, stále mu říkala „pane Rochestere“ i když Jane už několik let oslovala křestním jménem. Byly spíš jako dvě sestry, než jako nevlastní matka s dcerou. Edward oceňoval Adelino milující přátelství, ale nevěděl, jak překlenout propast, kterou k ní měl on a myslel si, že je už stejně moc pozdě.

Vzpomněl si na jeden den, krátce po jejím příjezdu na prázdniny do Ferndeanu - mluvil s Elizabeth, držel ji v náručí a říkal: „Jsi tatínkova holčička?“ - obrátil se a viděl, jak Adele stojí ve dveřích, oči plné smutku a měl pocit viny - stál tam, objímal svoji dceru, zatímco Adele sklopila oči a odešla...

Teď stál u dveří a znovu klepal, když konečně uslyšel hlas. „Pojďte dál.“ Vstoupil a viděl svoji ženu a Adele, jak sedí vedle sebe na pohovce u krbu - Adelina tvář byla oteklá a červená a bylo vidět, že hodně plakala.

„Edwarde, promiň, ale dnes odpoledne s vámi nepůjdu ven, Adele potřebuje mojí pomoc. Běžte s Molly, uvidíme se, až se vrátíš…“

„Stalo se něco? Je něco s Thomasem? Řekněte mi to…“

Zavrtěla hlavou. „Edwarde, drahoušku, prostě jen vezmi děti a běžte…“

„Ne!“ - ozval se najednou Adelin hlas. „Ať tady zůstane - on jediný mi může dát odpověď na moji otázku.“

Zvedla hlavu a hlas měla pevný. Dlouho nikdo nepromluvil, jen Edward sledoval její nepřátelský pohled. Po celá léta byla tak slušná, tichá a zdvořilá, že tím byl šokovaný.

„Tak co? Chtěla jsi, abych zůstal - chceš se mě na něco zeptat? Tak ven s tím…“

„Adele se byla dnes ráno podívat v domě, kde kdysi žila se svojí matkou a potkala tam paní DeSimone…“

Cítil šok, když znovu po letech uslyšel to jméno - Adele začala usedavě plakat.

„Jak? Jak si to můžeš pamatovat? Bylo ti šest let, když jsem tě odsud odvezl. Nemůžeš si to pomatovat…“
„Nevím, nikdy jsem na ten dům nezapomněla…A od vašeho správce jsem zjistila i adresu.“

Zhluboka se nadechl. „A DeSimone - ona tam ještě byla? Chtěla ti něco?“

Znovu si připomněl obličej té staré čarodějnice, její barvené vlasy, tváře červené pod nánosem makeupu - nenáviděl Celiinu nevlastní matku…

„Madam DeSimone je stále majitelkou toho domu. Stála jsem na chodníku před ním - chtěla jsem jen vědět, jak vypadá, ale ona mě zahlédla. Volala na mě „Celine“ a říkala mi, že jsem stejná jako ona. Když jsem jí odpověděla, kdo jsem, pozvala mě dovnitř, nabídla mi kávu a byla moc laskavá. Když jsme spolu mluvily, nejdřív jsem si myslela, že by to mohla být hodná babička…“

Měl vztek a zanadával si - řekl slova, která málokdy používal a která nikdy neříkal před ženami. Adele i Jane se na něj překvapeně podívaly.

„Promiňte, ale nemohl jsem si pomoct. Agnes DeSimone a tvoje babička? Děkuj Bohu za to, že jí nebyla…“

„Proč jste mi říkal, že je moje matka mrtvá? Myslím mrtvá před tím… když jsem byla malá. Proč jste mi nikdy neřekl pravdu? Teď je opravdu mrtvá, ale teprve dva roky…“

„Celine zemřela? Jak to víš?“

„Madam DeSimone mi to řekla. Zemřela někde v Itálii, bez peněz, sama a nemocná…“

„Chtěl jsem, aby ti daly pokoj, obě dvě a chtěl jsem, abys od nich byla co nejdál.“

Nechápavě zavrtěla hlavou. „Neodpověděl jste mi na otázku. Proč jste mi říkal, že je mrtvá?“

„Věděl jsem, že to tak bude jednodušší a hlavně laskavější, než kdybych ti o ní vykládal nějaké lži…“

„Jste můj otec nebo ne?“

Zůstal stát s otevřenou pusou a díval se střídavě na Adele a na Jane, která jen pokrčila rameny a usmála se na něj.

„Tak jste nebo nejste?“

„Ne, nejsem…“

„Madam DeSimone mi říkala, že jste. Věděla o vás všechno, všechno o vaší rodině. Proč by mi to jinak říkala?“

„Protože jí to namluvila její dcera - alespoň to předpokládám. Slyšel jsem DeSimone, když jí Celine řekla, že je těhotná, jak jí radila, aby si našla co nejbohatšího nápadníka…Byl jsem po ruce a byl jsem důvěřivý blbec, tak proto.“

„Edwarde, ne…“

„Ne, Jane, chci to všechno slyšet, bez ohledu na to, jestli mi to nějak uškodí. Dluží mi to…“

„Adele, Jane má pravdu - nechci říkat věci, které budou bolet a jsou kruté - věci, na které jsem nikdy nezapomněl. Copak ty si pamatuješ, jestli tě tvoje matka milovala? Myslím tím stejným způsobem jako třeba Jane…“

„Ne. Moc si na ní nevzpomínám, jen to, jak mě učila tančit a zpívat…“- hlesla tiše. „Ale chci vědět všechno.“

Povzdychl si. „Budu o tom mluvit, ale ne dokud tady bude moje žena. Není uctivé mluvit o tom v její přítomnosti.“

„Ne, chci, aby tady zůstala - to Jane mi řekla, že bych se měla pokusit získat od vás nějaké informace o mojí rodině…“

„Je to pravda. Mě to nebude vadit, ale jestli chceš, odejdu a můžete si promluvit o samotě.“

„Ne.“ - řekli to oba navzájem a Adele pokračovala. „Jane, prosím tě, zůstaň tady a pan Rochester nám řekne všechno…“

Povzdechl si a začal.

„Ano, Celine říkala, že jsem tvůj otec, trvala na tom, i když jsme se už dávno rozešli a já jsem přijel na návštěvu, abych tě viděl. Věděl jsem, že nejsi moje…“

„Jak? Jak jste to mohl vědět?“

„Člověk pozná svoje děti.“ - zamračil se.

„Ne… Máte přece dceru, která vypadá stejně jako Jane - z vás nemá vůbec nic a přesto nepochybujete, že je vaše. Vím, situace není stejná, ale jak jste mohl vědět, že já nejsem vaše?“

„Vím to, protože Jane je moje žena - a vím, že nejsi moje dcera, protože jsem znal tvoji matku. Se mnou nikdy dítě nechtěla. Adele, odpusť, jestli jsem se k tobě vždycky nechoval tak, jak sis představovala, ale chtěl jsem jen tvoje dobro a bezpečí. Prosím, už v tomhle rozhovoru nebudeme pokračovat…“

„Ne, byla jsem malá holka, když jste mě přivezl do Anglie a já jsem se modlila, abyste byl můj opravdický otec. A když jsme sem přijeli, nechal jste mě tady samotnou a pořád jste odjížděl pryč. Nenáviděla jsem být tady, být vázána na vás. Nenáviděla jsem tu myšlenku, že se o mě staráte jen proto, abyste udělal dobrý skutek.“

„Nikdy jsem netušil, že sis to myslela…“

„Ne, nikdy jste netušil vůbec nic… Nebylo to fér, starat se jen o mě, zatímco o ostatní ne.“

„Adele, život není fér…“

„Proč jste mě nenechal u madam DeSimone? Třeba by se tam pro mě matka vrátila… Odvezl jste mě do Anglie, sem, kde mě nikdy nemohla najít.“

„Adele, nechci ti říkat všechno… Prostě jsem se o tebe chtěl postarat a tady jsi byla v bezpečí!“

„Ale já chci vědět všechno - všechno, pane Rochestere…“

Zamračil se. „Pamatuješ si na DeSimone? Víš už něco o vztahu mezi mužem a ženou..?“

„Nejsem už dítě a Jane se se mnou o tom bavila - vím, co se odehrává mezi mužem a ženou. Já chci jen pochopit, proč jste mě odvezl pryč od mojí matky. Jane i děti mě milují, ale vím, že vy mě nikdy milovat nebudete - stejně jako máte rád je…“

„Agnes DeSimone byla kdysi tanečnice v opeře - byla prý velmi krásná, ale to nemohu posoudit. Když trochu zestárla, zjistila, že tanec je pro ní už moc obtížný a tak dohlížela na mladé dívky v baletní škole - učila je tančit a zpívat. Pečlivě vybírala, nechávala si jen ty krásné a mladé. Tvoje matka, Celine, byla sirotek, a když se jednoho dne jako malá toulala po ulicích Paříže, Madame jí uviděla, jak tančí na chodníku. Tanec bylo to jediné, co Celine uměla už snad od malička. Vzala si jí k sobě a učila jí v baletní škole - stala se její chráněnkou. Byla krásnější a nadanější, než ostatní dívky. Ano, určitě se ti teď zdá, že jí zachránila před hladem a bídou, ale DeSimone byla ještě k tomu všemu ještě kuplířka. Věděla, co muži ve městě chtějí a sama jim to nabízela - dívky, malé holky, které měla na starost, tak dohazovala bohatým mužům a ty starší přímo do nevěstinců…

Byl jsem tak naivní, nedovedl jsem si představit, že by někdo jiný mohl chtít něco jiného než ženu. Nevěděl jsem, že existují i lidé, kteří chtějí velmi mladé ženy, děti… chápeš? Malé holky?!“ Přestal na chvíli mluvit, ale hned zas pokračoval.

„Ano, DeSimon našla jednoho velmi bohatého, který měl zálibu v mladých holčičkách - uviděl Celine a chtěl jí. Nevím, kolik jí bylo, snad devět nebo deset - zhruba ve stejném věku, jako je naše Elizabeth...“ - zaskřípal zubama.

„Celé dva roky jí měl - byla to jeho hračka a co asi musela vytrpět v jeho ruku. Každý večer tančila pro jeho přátelé a každou neděli si jí nechal posílat do svojí ložnice …“ - odmlčel se a promnul si unavené oči.

„Byl jsem s Celine dva roky, když mi to řekla. Nechápal jsem, proč je vždycky v neděli ve špatné náladě, ale když mi to řekla, pochopil jsem…“

Adele plakala a slzy se jí valily po tvářích…

„Když se z Celine stala žena, ztratil o ní zájem a odhodil jí jako odpadky zpátky na ulici. Pokračovala v tanci u DeSimone a ona jí dál prodávala bohatým mužům, ale ne už tak zvráceným. Když jsem Celine poznal, už byla sólistka v baletu a doslova mě oslnila. DeSimone rychle zjistila, že jsem byl bohatý. Nenáviděl jsem jí od první chvíle, co jsem jí uviděl a ona mě také, ale to mi nezabránilo zůstat s Celine. Nejdřív jsem doufal, že bych si Celine vzal, ale ona nechtěla - ztratila by svoji nezávislot, jak sama říkala. Když ses narodila, byla zoufalá, že nemůže tančit, začala hladovět, aby zhubla a byla nervózní, ale vrátila se zpátky na jeviště. Právě v té době mi řekla všechno o svojí minulosti - měl jsem vztek, chtěl jsem DeSimone zabít, ale Celine mi bránila. Bože, ona jí pořád milovala… Jen mi řekla, že tebe před ní ochrání a donutila mě slíbit to samé… Za několik měsíců jsme se rozešli a pak za dalších několik jsem za ní přijel, abych tě viděl. Smířil jsem se s tím, že nejsi moje dcera, ale měl jsem tě rád. DeSimone nežila s tvojí matkou v domě, ale byla s vámi v neustálém kontaktu. O pár let později jsem dostal zprávu, že jsi v domově pro sirotky a že tě tam odložila Celine, když utekla se svým milencem. Paní Frederique, která se tam o tebe starala, mi říkala, že DeSimone se na tebe chodila ptát a nabízela se, že si tě vezme do péče, ale tvoje matka naštěstí nechala dopis, ve kterém psala, že chce, abych tě do péče dostal jedině já… Snad už chápeš, proč jsem tě odvezl sem - měl jsem strach, že by ti mohla ublížit tak, jak jsem nechtěl… Kdybys zůstala s ní, dovedeš si představit, jak by to dopadlo?“

Přikývla a znovu začala tiše plakat, ale Jane jí vzala do náruče a hladila po vlasech - Edward je sledoval, ale myšlenky měl úplně jinde - otočil se a odešel...