Kapitola třináctá
Těhotenství
Paříž - duben 1827
Těhotenství
Paříž - duben 1827
„Zatraceně, Edwarde, nemůžeš zaklepat, než vejdeš do mého pokoje?“ - vykřikla rozzlobeně.
Poslední dobou byla roztržitá a náladová, ale snažil se to překousnout. Byli spolu už celý rok a zdálo se, že jí už omrzel - byl z jejich vztahu zoufalý. Několikrát, když za ní večer přišel, nikdy nebyla doma a neřekla mu, kde byla. K tomu všemu se přidaly starosti - dostal zprávy z Thornfieldu od doktora Cartera, že je Bertha nemocná, takže musel odjet do Anglie. Odjel na téměř celý měsíc…
Když se vrátil, něco se změnilo - Celine byla stále napjatá a podrážděná.
„Co se děje, miláčku?“
„Myslela jsem, žes mě opustil a už se nevrátíš. Nebylo mi dobře a ty jsi tady nebyl...“
„Měla jsi mi poslat vzkaz, přijel bych co nejdříve. Přivedu ti lékaře, chceš?“
„Ne! To bude v pořádku.“
Byla poslední dobou bledá a moc nejedla, ale po několika týdnech, když jí viděl při převlékání, zjistil, že její ňadra jsou plnější a břicho, vždycky tak ploché se nějak zaoblilo. Usoudil, že je jí už konečně lépe a začala pořádně jíst.
Měkké světlo svíček ozařovalo její pokoj, leželi spolu v posteli - hladil jí po vlasech a po tváři.
„Vypadáš jinak.“ - řekl a cítil, jak ztuhla.
„Jak to myslíš?“
„Máš větší prsa, krásná prsa a bradavky jsou tmavší, než jsi měla dřív. Jsi opravdu moc krásná, Celine.“
„To je tím, že se mi blíží menstruace, vůbec si toho nevšímej a nech toho.“ - plácla ho přes ruku a otočila se. Ale pak se zase otočila k němu a začala ho svádět - líbala ho smyslně a začali se milovat. Netrvalo dlouho a on si uvědomil, že musí přestat, nebo opustit její tělo, jinak ztratí kontrolu.
„Celine… Pusť mě…“ - snažil se zastavit její pohyby, ale zavrtěla hlavou a pokračovala dál. Cítil blížící se vyvrcholení, ale ona na něj dosedla ještě pevněji a jeho zrychlený dech byl jediným zvukem v celé místnosti.
„Proč jsi to udělala? Nikdy jsi to nechtěla…“
„Jsme spolu už celý rok a tak jsem chtěla zažít, jaké to je. Bylo to moc hezké, když jsi nepřestal…“
začátek června 1827
„Jsi těhotná? Víš to jistě?“ Seděla vedle něj na pohovce a viděl, že plakala.
„Nedostala jsem menstruaci, šla jsem k doktorovi a on mi to povtrdil. Je to tvoje dítě, pamatuješ na tu noc když ses vrátil z Anglie? Co na to říkáš?“
„Musím si na tu myšlenku nejdřív zvyknout. Vždycky jsem si myslel, že se nejdřív ožením a až pak budu mít děti, ale budu stát při tobě, neboj se...“
„Věděla jsem, že jsi dobrý člověk.“
Zavrtěl hlavou. Nevěděl, co cítil - mozek mu horečnatě pracoval. Věděl, že kdyby si mohl být jistý tím, že je dítě doopravdy jeho, pravděpodobně by byl šťastnější. Ale nevěděl to… Nemohl si být jistý…
„Nebudeš tím procházet sama, budu tady, u tebe…“
Žádné komentáře:
Okomentovat