Kapitola druhá
konec května 1839
Byli už v Londýně dva dny, když přišlo pozvání od pana Lanthorpa. Edward byl rád, naposledy ho viděl v roce 1836. Jane mu sice psala když se vzali, ale odpověď nepřišla. Když si byl jistý cestou do Londýna, poslali mu další dopis, na který konečně odpověděl. Bylo to milé a laskavé psaní, kde mu gratuloval k manželství a zároveň vyjádřil znepokojení, nad ztrátou jeho ruky a slepotou. Služka je odvedla do domu a brzy Edward slyšel známý, hluboký hlas Roberta Lanthorpa - otce jeho zesnulého přítele. Když se zdravil s Jane, byl jeho hlas teplý a laskavý a když Edwardovi stiskl ruku - tiskl ji dlouho a pevně.
„Ach, Edwarde…“ - zašeptal starý muž, když viděl jeho jizvy a prázdný rukáv. „Nikdy by mě nenapadlo, jak těžké mohou být naše životy…“
Snažil se ho uklidnit, což se mu po chvíli podařilo - starý pán mu naposledy stiskl ruku a usmál se na Jane.
„Paní Rochesterová, nevím, jestli vám to váš muž povídal, ale poprvé do tohoto domu vstoupil, když to byl ještě patnáctiletý dospívající mladíček a přijel sem na prázdniny s mým synem.“
Několik hodin společně seděli, povídali si a rozebírali svoje životy. Užívala si těch historek - ráda poslouchala, jaký její manžel byl, když byl mladší a smála se tomu vyprávění. Dozvídala se historky, které Edward a Hugo prováděli a o nichž se jí ani nesnilo. Pozdě odpoledne se vrátili do hotelu, kde si odpočinuli - Edward se snažil tvářit bezstarostně, ale v duchu byl nervozní. Napjatě očekával, jak zítra dopadnou u lékaře. Tiše ležel na posteli a snažil se být klidný a cítil, jak se k němu tiskne a šeptá.
„Nezáleží na tom, co ti zítra řekne, ať řekne cokoliv, nic se nezmění…“
Těžce polkl. „Já vím, já to vím… ale tolik bych tě chtěl vidět a tolik bych chtěl být zase muž, kterého bys nemusela vodit... Chci se o tebe starat já a ne aby to bylo naopak… A chci vidět naše dítě, až se narodí…“
Druhý den se vydali do ordinace doktora Smithe - jen polekaně zamrkala, když viděla všechny nástroje, které měl vyrovnané na stolku před sebou... Doktor byl strohý a nemluvný, jen poslouchal, jak přišel Edward ke zranění a jak ho Carter léčil. Když ho vyšetřil, umyl si znovu ruce a posadil se.
„Pane Rochestere, máte zjizvenou oblast kolem centra oka. Mám dojem, že se to zhojilo dobře od okraje ven, ale uvnitř se vytvořilo zjizvení a to se bez našeho lékařského zásahu samo nezlepší.“
„Chápu - jaká tedy bude léčba?“
„Chirurgický zákrok - je opravdu veliká šance, že všechno bude zase v pořádku. Nerad hazarduji, ale ve vašem případě je šance opravdu veliká. V nejhorším případě zůstane všechno tak, jak je teď, ale jak jsem řekl, šance, že budete vidět jsou opravdu veliké... Po operaci byste musel zůstat několik dní na lůžku, ale ne déle než týden. Je to teď už jen na vás, pane.“
„Dělejte, co je třeba. Chci vidět svoji ženu a chci vidět naše dítě, až se narodí...“ - řekl pevným hlasem.
Chodila sem a tam po pokoji přála si, aby mohla být s ním, ale lékař i jeho asistent jí nedovolili zůstat, protože se obávali, že trauma z operace by mohlo způsobit, že by potratila. Chtěla jim říct, že se nebojí, ale oni trvali na tom, že musí počkat venku. Teď přecházela po pokoji a snažila se zachytit sebemenší zvuk zpoza zavřených dveří. Věděla, že lékaři chtěli, aby byl vzhůru. Potřebují, aby si uvědomoval co se kolem děje - proto nedostal žádné opium na zklidnění a proti bolesti. Věděla, že další z mužů bude Edwardovi stále pevně držet hlavu, aby se nehýbal - představovala si, jak moc ho to bude bolet, ale nic neslyšela… Chodila sem a tam, rukama si hladila břicho a vzpomínala na Edwardova tichá slova… „Chci vidět svoje dítě…“ - a modlila se za něj.
Dveře se otevřely a vyšel doktor Smith - usmíval se a osušoval si ruce.
„Věřím, že operace dopadla dobře, paní Rochesterová.“
Natáhl ruku, aby jí zabránil vstoupit do místnosti.
„Asistent teď ovazuje oko, ale nemusíte mít obavy, uvidíte ho brzy. Váš manžel je opravdu silný muž a hodně to teď závisí na jeho schopnostech uzdravit se. Operace pro něj byla bolestivá a jeho spolupráce nám to hodně usnadnila.“
Cítila slabost v kolenou, proto se raději posadila na pohovku. Opřela se, zavřela oči a poprvé pocítila zvláštní pocit v břiše - jemný pohyb, jakoby malé narážení. Uvědomila si, co to bylo a ulevilo se jí - poprvé pocítila, jak se jejich dítě hýbá. Krátce nato jí doktor Smith pokynul, že může jít dál. Pokoj byl čistý, chirurgické nástroje byly pryč a Edward ležel na posteli a oko měl zavázané.
„Pane, přivedl jsem vaši ženu, jak jste chtěl, ale jen na chvilku, pak musíte odpočívat.“
Políbila ho na čelo a zašeptala.
„Doktor mi řekl, že jsi byl velmi statečný, miláčku a že všechno šlo dobře. Teď jen odpočívej - budu čekat venku.“
Žádné komentáře:
Okomentovat