Kapitola pátá
Cikáni a nezvaní hosté
Cikáni a nezvaní hosté
Po několika dnech byl už z té přemíry lidí unavený - jen několik málo z nich mu bylo opravdu příjemných. Jedním z nich byl Eshton, byl to jeho přítel už několik let a rád s ním diskutoval. Plukovník Dent byl také milý, i když trochu nafoukaný a některé starší dámy byly laskavé a celkem mu nevadila jejich přítomnost. A pak samozřejmě Blanche - povýšená a výstřední... stále víc ji pozoroval, její hrubé chování k ostatním - naprosto pohrdala Adele i lidmi kolem sebe...
Jane chodila podle jeho přání do salonu každý večer - oblečená do šedých taftových šatů, vlasy úhledně učesané. Bolelo ho, když viděl, jak fádně se obléká - ostatní dámy hýřily barvami a přál si vidět i jí v takových šatech, její kaštanové vlasy učesané jinak... Kdyby se oblékla tak, jako ony, zahanbila by je všechny tím, jak by byla hezká. Byla smutná, ale nebyla zamračená - mluvila s každým s úctou, jen se zdála být každým dnem bledší a bledší. Hovořili spolu jen málokdy a jen pár slov - procházky a rozhovory, které byly dříve tak milé, se zdály, jako by ani nebyly… Ale přál si trochu nahlédnout do jejího srdce - chtěl vědět, jestli k němu něco cítí, proto pokračoval v tom, co začal…
Další den odjel, jakoby do města, ale nejel tam - věděl, že nedaleko Thornfieldu se usídlila skupinka cikánů a rozhodl se pro zpestření odpoledne. Zajel k nim a domluvil se s jednou z nich, s Birdie Lovellovou a odvezl jí s sebou potají do domu. Usadil ji do knihovny a sám se schoval za závěs - řekl jí několik podrobností o hostech, kteří byli v salonu a zbytek nechal jen na ní...
„Pane, pokud máte zájem o nějakou ženu, jsou i jednodušší způsoby, jak to udělat…“
„Ne, paní Lovellová, vlastně jsem jen doufal, že jednoho člověka odradím a o tom druhém se dozvím něco víc...“
„A co vy, pane? Vy nechcete znát svoji budoucnost?“
„Ty víš, co bude?“
„Vím jen málo věcí…“
Naklonila se k němu a vzala ho za levou ruku - hladila jí a dívala se mu do očí...
„Žiješ ve velké tmě, kéž bych ti mohla pomoci, ale nemohu, Bůh to tak chtěl. Musíš sledovat jeho plán a na konci přijde úleva a slunce… Jsi tvrdohlavý a nikdo tě nemůže odradit od toho, co chceš - vzdáš se všeho a získáš mnoho, ale až na konci svéhu úsilí... Pak je tady dítě, je tvoje a není…“
„Budu…?“ - děsil se zeptat - „Dostanu v oblasti lásky to, co chci?“
Nastalo dlouhé ticho. „Přijde doba, kdy se struska změní ve zlato a teprve potom bude všechno v pořádku…“
Chtěl se jí ještě zeptat na svoji budoucnost, ale najednou se bál…
Když se v pokoji vystřídaly všechny slečny ze salonu, věděl, že za chvilku přijde i ona…
Vešla tiše a beze známky strachu ve tváři - vypadala klidně a rozumně. Pokývla cikánce na pozdrav a dala jí do ruky minci, jak požadovala a pak jí podala ruku.
„Vaše ruka je moc jemná - není tam nic napsáno, svůj osud máte vepsaný v obličeji, má milá. Jak se tady cítíte, obklopená všemi těmi bohatými lidmi? Jste unavená a smutná?“
„Občas jsem unavená, ale smutná nejsem.“
„Pak máte nějaké tajné naděje, které nosíte v sobě a které vám dávají sílu ve vaší nejisté budoucnosti.“
„Ano, doufám, že jednou našetřím dostatek peněz, abych si mohla otevřít malou školu.“
„A co si myslíte o hostech, kteří jsou tady. Cítíte k někomu z nich sympatie nebo náklonnost?“
„Jsou to pro mě neznámí lidé a někteří z nich jsou docela příjemní, ale ostatních si moc nevšímám. Za chvíli odjedou a nemyslím si, že mají nějaký vliv na můj osud.“
„A co nějaký gentleman?“
„Já ty pány neznám, sem tam spolu prohodíme pár slov, ale jinak nic.“
„A co pán domu?“
Jane polkla. „Ale ten není doma…“
„Teď ne, ale brzy zase přijede. To, že tady teď není, přece neznamená, že neexistuje...“
„Ne, to ne… Ale co má pan Rochester společného s mým osudem?“
„Existuje několik mladých dam, které se snaží pana Rochestera všemožně okouzlit, nemyslíte?“
„Má právo využívat náklonnosti a společnosti svých hostů.“
„A jednoho zejména, že? Copak nevidíš lásku mezi panem Rochesterem a jednou mladou dámou? Povídá se, že se pán chce oženit a slečna Ingramová si ho chce vzít.“
Mlčela, ale pak se ohradila. „Nepřišla jsem sem, abych poslouchala osud pana Rochestera. Chci znát svůj…“
„A přece - tvůj osud hodně závisí na jeho... Štěstí ti leží na dosah ruky, stačí jen, aby ses natáhla a vzala si ho. Tvůj obličej je tak tichý a vážný, a přece se umíš usmívat. Mohla bys mít spoustu lásky, kdyby ses konečně rozhodla…Jsi nezávislá a nikoho nežádáš o pomoc…Co budeš dělat, až se pan Rochester ožení a přijde sem slečna Ingramová? Kam půjdeš? Co bude pak?“
Najednou byla zoufalá, vytrhla jí ruku, prudce vstala a chtěla odejít... Birdie se otočila a promluvila na pana Rochestera, který vyšel zpoza závěsu. Jane na něj rozhořčeně zírala - vytáhl peníze, předal je Birdie a vystrčil jí ze dveří.
„Děkuji vám, paní Lovellová. Poskytla jste mi toho hodně k přemýšlení.“
Pokynul Jane, která vypadala zmateně a dusil v sobě smích. „No tak, jsem to já, nebojte se...“
„To co jste dělal, není fér, pane.“
„Ale je… Řekněte mi, jak se Blanche tvářila, když odsud vyšla?“
„Nevím, nebyla jsem tam, četla jsem si s Adele. Proč jste té dámě platil za to, aby mi povídala hlouposti?“
„Nebyl to trik proti vám, Jane. Byla to jen hra - chtěl jsem vědět, co si myslíte. Jak jinak to mám zjistit? Zlobíte se na mě hodně?“
„Jsem zmatená, chtěl jste, abych mluvila nesmysly.“
„Ne, nemyslím si, že jste říkala nesmysly. A teď mi povězte, co se děje v saloně.“
„Moc o tom teď nemluví, všichni se shromáždili kolem pána, který před chvílí přijel a povídají si s ním.“
Zamračil se. „Návštěva?“
„Je to nějaký cizinec, říkal, že přijel ze Západní Indie, je to váš přítel. Myslím, že se jmenuje Mason.“
Najednou měl pocit, jako by ho někdo polil studenou vodou - nemohl se nadechnout. Natáhl se po ní a chytil jí za ruku.
„Jste v pořádku, pane?“ - zeptala se hlasem, plným obav. Odvedla ho k židli, kam se posadil, ale stále se jí držel za ruku.
„Jane...“ - zašeptal.
„Jste bledý, pane. Mohu pro vás něco udělat?“
„Jane, kdyby mě všichni, co jsou tady opustili, nadávali mi a plivali na mě - co byste udělala?“
„Zůstala bych s vámi, pane.“
„Neopustila byste mě?“
„Samozřejmě že ne, pane.“
Dívala se na něj a zašeptala. „Udělala bych pro vás cokoliv…“
Vešla tiše a beze známky strachu ve tváři - vypadala klidně a rozumně. Pokývla cikánce na pozdrav a dala jí do ruky minci, jak požadovala a pak jí podala ruku.
„Vaše ruka je moc jemná - není tam nic napsáno, svůj osud máte vepsaný v obličeji, má milá. Jak se tady cítíte, obklopená všemi těmi bohatými lidmi? Jste unavená a smutná?“
„Občas jsem unavená, ale smutná nejsem.“
„Pak máte nějaké tajné naděje, které nosíte v sobě a které vám dávají sílu ve vaší nejisté budoucnosti.“
„Ano, doufám, že jednou našetřím dostatek peněz, abych si mohla otevřít malou školu.“
„A co si myslíte o hostech, kteří jsou tady. Cítíte k někomu z nich sympatie nebo náklonnost?“
„Jsou to pro mě neznámí lidé a někteří z nich jsou docela příjemní, ale ostatních si moc nevšímám. Za chvíli odjedou a nemyslím si, že mají nějaký vliv na můj osud.“
„A co nějaký gentleman?“
„Já ty pány neznám, sem tam spolu prohodíme pár slov, ale jinak nic.“
„A co pán domu?“
Jane polkla. „Ale ten není doma…“
„Teď ne, ale brzy zase přijede. To, že tady teď není, přece neznamená, že neexistuje...“
„Ne, to ne… Ale co má pan Rochester společného s mým osudem?“
„Existuje několik mladých dam, které se snaží pana Rochestera všemožně okouzlit, nemyslíte?“
„Má právo využívat náklonnosti a společnosti svých hostů.“
„A jednoho zejména, že? Copak nevidíš lásku mezi panem Rochesterem a jednou mladou dámou? Povídá se, že se pán chce oženit a slečna Ingramová si ho chce vzít.“
Mlčela, ale pak se ohradila. „Nepřišla jsem sem, abych poslouchala osud pana Rochestera. Chci znát svůj…“
„A přece - tvůj osud hodně závisí na jeho... Štěstí ti leží na dosah ruky, stačí jen, aby ses natáhla a vzala si ho. Tvůj obličej je tak tichý a vážný, a přece se umíš usmívat. Mohla bys mít spoustu lásky, kdyby ses konečně rozhodla…Jsi nezávislá a nikoho nežádáš o pomoc…Co budeš dělat, až se pan Rochester ožení a přijde sem slečna Ingramová? Kam půjdeš? Co bude pak?“
Najednou byla zoufalá, vytrhla jí ruku, prudce vstala a chtěla odejít... Birdie se otočila a promluvila na pana Rochestera, který vyšel zpoza závěsu. Jane na něj rozhořčeně zírala - vytáhl peníze, předal je Birdie a vystrčil jí ze dveří.
„Děkuji vám, paní Lovellová. Poskytla jste mi toho hodně k přemýšlení.“
Pokynul Jane, která vypadala zmateně a dusil v sobě smích. „No tak, jsem to já, nebojte se...“
„To co jste dělal, není fér, pane.“
„Ale je… Řekněte mi, jak se Blanche tvářila, když odsud vyšla?“
„Nevím, nebyla jsem tam, četla jsem si s Adele. Proč jste té dámě platil za to, aby mi povídala hlouposti?“
„Nebyl to trik proti vám, Jane. Byla to jen hra - chtěl jsem vědět, co si myslíte. Jak jinak to mám zjistit? Zlobíte se na mě hodně?“
„Jsem zmatená, chtěl jste, abych mluvila nesmysly.“
„Ne, nemyslím si, že jste říkala nesmysly. A teď mi povězte, co se děje v saloně.“
„Moc o tom teď nemluví, všichni se shromáždili kolem pána, který před chvílí přijel a povídají si s ním.“
Zamračil se. „Návštěva?“
„Je to nějaký cizinec, říkal, že přijel ze Západní Indie, je to váš přítel. Myslím, že se jmenuje Mason.“
Najednou měl pocit, jako by ho někdo polil studenou vodou - nemohl se nadechnout. Natáhl se po ní a chytil jí za ruku.
„Jste v pořádku, pane?“ - zeptala se hlasem, plným obav. Odvedla ho k židli, kam se posadil, ale stále se jí držel za ruku.
„Jane...“ - zašeptal.
„Jste bledý, pane. Mohu pro vás něco udělat?“
„Jane, kdyby mě všichni, co jsou tady opustili, nadávali mi a plivali na mě - co byste udělala?“
„Zůstala bych s vámi, pane.“
„Neopustila byste mě?“
„Samozřejmě že ne, pane.“
Dívala se na něj a zašeptala. „Udělala bych pro vás cokoliv…“
Žádné komentáře:
Okomentovat