Edward Rochester - II. - 1. kapitola

Část druhá
Kapitola první

Leden 1836

Od chvíle, kdy opět nasedl na koně a za sebou nechal stojící dívku, uběhla už pěkná chvilka a cítil, že mu kotník natéká čím dál víc. Snažil se udržet nohu ve třmenu, ale bolest se zvětšovala.
…Vzpomněl si, jak se o ní opřel, když ho podpírala a pomohla mu dojít ke koni... Měl pocit náhlé lehkosti a cítil její teplo - i přes kabát, všude, kde se ho dotkla, stále cítil to zvláštní teplo…
„Pane, nečekali jsme vás tak brzy. Vítám vás doma.“
„Obávám se, že jsem si poranil kotník. Pomůžete mi dolů, Johne?“
Pomohl mu z koně i do domu, kde mu hned paní Fairfaxová sdělovala všechny novinky, za dobu jeho nepřítomnosti. Během pěti minut měl pocit, že se mu rozskočí hlava z toho všeho, co na něj vychrlila a bolela ho stejně, jako kotník. Poslali pro doktora Cartera a on se mezitím dobelhal do svého pokoje, kde si lehl na postel a John mu pomalu sundal botu z nateklé nohy. Kotník se už zvětšil a zmodral - namočil si nohu do studené vody a odpočíval. Ulevilo se mu - zaklonil hlavu a zavřel oči...
Nečekal, že by se do jeho myšlenek mohla zatoulat ta vychovatelka, kterou viděl… Znovu si vybavil její tvář, tmavé šaty i klobouk - byl přesvědčený, ale jen na chvíli, že to snad není ani lidská bytost. Pamatoval si všechny pohádky na dobrou noc, které mu Nellie vyprávěla a ta dívka mu připadala, jako pohádková víla.
Usmál se a pomyslel na ruku, kterou mu položila kolem pasu, když se o ní opíral. Zajímalo ho, jestli už se vrátila zpátky... Vstal, kulhal k oknu a díval se na nádvoří. Opřel se o okenní parapet a rozhlížel se po okolí - lucerna u vchodu svítila. Stál tam a myšlenky v hlavě mu vířily. Obával se návratu domů, ale deprese, které obvykle každý jeho příjezd doprovázely, překvapivě chyběly - nyní je nahradily myšlenky na novou osobu v tomto domě. Čekal, že každou chvíli přijde John s doktorem a na nádvoří uviděl tmavou postavu, která šla ke dveřím. Povzdechl si - snad to bylo úlevou, když zjistil, že vychovatelka se v pořádku vrátila domů…

„Není to zlomené.“
„To jsem věděl sám...“- odsekl mu podrážděně.
Carter se zasmál - byl to vysoký muž, tyčící se vysoko nad Edwardem, když stáli vedle sebe.
„Nu a teď máš i profesionální názor. Hodně leduj a nech nohu nahoře co nejdéle - nedoporučuju teď několik dní jízdu na koni. Řekneš mi, co se stalo?“
„Prostě jsem spadl z koně. A nevyptávej se pořád..!“

Byl doma první den a nemohl opustit pokoj kvůli zranění a kvůli padajícímu sněhu. Ležel v posteli a ještě spal - mlhavě si uvědomoval Johnovu přítomnost i to, jak prohrabuje oheň a přikládá. Probudil se v devět hodin a posadil se. John nechal omylem pootevřené dveře a odněkud slyšel jasný a vysoký hlásek Adele a pak další hlas - ten, který slyšel už včera - klidný a příjemný... Dobelhal se ke dveřím a otevřel je ještě víc. Venku padal sníh - Adele nemohla jít ven a vychovatelka se jí snažila zabavit povídáním.
…Vychovatelka… Slečna Eyrová… Slečna Jana Eyrová - její jméno se mu líbilo víc než to stručné oslovení „vychovatelka“. Překvapil sám sebe - „Proč o ní vůbec pořád přemýšlí? Proč na ní nemůže zapomenout?“ „Slečna Eyrová“ - hezké anglické jméno. Znělo tak příjemně na jazyku, po letech vyslovování samých cizích jmen.
Poslouchal jemné tóny jejího hlasu, slyšel jí, ale neviděl - ale měla příjemný hlas - tichý, nenápadný a klidný. Uvědomil si, že byl včera nevrlý a choval se k ní špatně a přesto se nezdálo, že by tím byla nějak popuzená nebo zaskočená. Zdálo se, že o něj měla doopravdy starost, o cizince, a přesto mu nabídla pomoc.
Seděl a poslouchal, jak jemně opravuje Adelinu angličtinu a byl trochu podrážděný, když přišla Sophie a Adele odešla spolu s ní dolů do kuchyně. Slyšel, jak přechází v hale sem a tam - viděl jí jen letmo pootevřenými dveřmi. Byla klidná, ale ne rozmrzelá, vážná, ale ne podrážděná. Zamyšleně jí sledoval a měl zlost, když pak přišla paní Fairfaxová a požádala jí, zda by jí nepomohla s nějakým sčítáním výloh na domácnost. Obě pak odešly do prvního patra.