Kapitola čtvrtá
Má oči jako já …
Říjen 1839
Ležela na pohovce, nohy položené na jeho klíně - nepřítomně jí hladil a díval se do ohně. Už několik dní byl vedlejší pokoj připravený na porod - lůžko bylo vystlané několika plachtami, byla připravená i dětská postýlka a maličké oblečení. Cítila jeho neklid - nebyl nemocný nebo mrzutý, ale tichý a jakoby nedosažitelný. Věděla, co ho trápí - bál se, že jí ztratí při porodu. Samozřejmě že i ona se bála, ale nechtěla o tom moc přemýšlet...
„Na co myslíš?“
Usmál se a dál jí hladil - kotníky měla trochu oteklé, ale jinak byla v pořádku, jen měla pocit, že je nemotorná a špatně spala, jinak se ale cítila opravdu dobře.
„Myslel jsem na moji matku, vlastně na oba dva rodiče. Víš, že je to dvaatřicet let od její smrti a patnáct let od smrti mého otce?“
„Myslím, že je přirozené, že o nich teď tolik přemýšlíš - také občas myslím na svoji matku. Ale já o ní vlastně nic nevím, nepamatuji si na ní, jen vím, že mi chybí, že bych jí teď chtěla mít blízko sebe.“
Objal jí kolem ramen a ona se k němu přitulila.
„Ještě jsme ani nemluvili o jméně pro dítě - kdyby to byla holčička, mohla by se jmenovat po mojí matce?“
„Elizabeth… Vždycky se mi tohle jméno líbilo - jestli chceš, budu ráda.“
Poslední dobou o dítěti moc nemluvil, i když věděla, že se na něj těší. Občas se jí dokonce zdálo, že se bojí té chvíle, až tu bude s nimi. Když před několika dny leželi v posteli a usínali, položil jí ruku na břicho. Nemluvili, jen si užívali společné blízkosti, leželi jeden druhému v náručí a cítili, jak dítě kope. Náhle si všiml malého pohybu po straně jejího břicha. Bylo to viditelné i přes noční košili - klouzalo to z jedné strany na druhou. Oba vybuchli smíchy.
„Je to buď noha nebo ruka, paní Collinsová mi to říkala.“
Edward se zapojil do shonu a příprav na dítě - pomáhal upravit jeden pokoj na dětský. Škrábal zdi i okna, maloval, pomáhal stěhovat nábytek a měl radost, když pozoroval, jak je Jane šťastná a spokojená.
„Chtěl bych, aby se holčička jmenovala i po tobě.“
„Elizabeth se mi zdála jako dobrá volba…“
„Elizabeth Jane… Chtěl bych, aby měla i kousek z tebe.“
„Ale když to bude chlapec, bude to samozřejmě Edward, po tobě…“
Zasténal. „Ne, ne, nemám rád to jméno, existuje nespočet dalších, která jsou mnohem lepší…“
„Ne, nikdy mě nenapadlo jiné jméno než Edward Rochester. Po kom jsi byl vlastně pojmenováný ty?“
„Můj bratr se jmenoval po otci a nějakém strýci - John Rowland já jsem byl prý pojmenovaný po králi.“
„Ty si vymýšlíš.“
„Ne, to ne, moje matka milovala historii a ráda četla. Rodiče chtěli holku - doufali v to, ale když jsem se narodil já, pojmenovala mě po králi ze své oblíbené knihy. Ani nevím, ze které, jen doufám, že to nebyl někdo zlý a despotický.“
„Je to krásné jméno a budu hrdá, když stejné bude mít i náš syn.“
„Edward Eyre Rochester.“ Zamračil se, ale pak přikývl.
„Ale jak poznáme, koho z nás budeš volat? Když jsem byl malý, moje ošetřovatelka mi říkávala Neddie, ale jen v soukromí, samozřejmě. Jednou, když mi tak řekla, netušila, že jí můj otec slyšel - ten ale zuřil. Křičel na ní: „Pro tebe je to vždycky jen pan Edward“…Víš o tom, že to byla matka Grace Poolové? Říkal jsem ti to někdy? Nellie Careyová - starala se o mě od narození, protože matka byla nemocná a dělala to i pak. Nejdřív mě jen kojila, spolu s Grace. Vyrůstali jsme bok po boku jako sourozenci skoro dva roky - pak jí najali, aby se o mě starala i dál. Ona to byla, kdo za mnou v noci chodil, když matka zemřela a utěšovala mě - na jejím rameni jsem plakal…“
Pohladila ho po tváři. „Co se stalo s Nellie?“
„Otec mě pak poslal do školy - nechtěl, aby se ze mě v její péči stal strašpytel, jak říkal. Ale než jsem odešel, stejně jsem se občas vyplížil ven a hrál si s Grace. Paní Fairfaxová na mě občas ještě dohlížela, ale byla velmi zaměstnaná prací na faře a otec jí pak najal jako hospodyni, když jsem byl na Jamajce. Když mi bylo asi patnáct, Nellie zemřela, byla těžce nemocná. Ani jsem to nevěděl, byl jsem ve škole a domů jsem směl jen na prázdniny. Chlapečkovi můžeme říkat Ned - jako památka na Nellie, co myslíš?“
„Budu moc ráda. Co se vlastně stalo s Grace?“
„Nevím, odešla, když jsem byl v bezvědomí po tom zranění. Carter mi řekl, že pro ní přijel její syn. Předtím, než jsem se s Johnem přestěhoval do Ferndeanu, jsem na její účet v bance vložil nějaké peníze. Asi je stále naživu, ale nereaguje na dopisy, které jí psala paní Fairfaxová. Jednoho dne jí zkusím najít, ale mám skoro strach jak budeme reagovat, až se uvidíme navzájem. Ale teď mám strach z něčeho jiného a ty víš z čeho…“
Mračil se, když mluvil a ve tváři se mu zračily obavy z budoucnosti - viděla je tam.
„Edwarde, vím, že se bojíš, ale všechno bude v pořádku, vím že bude… Prosím, přestaň se bát.“
21.října 1839
Chvíli ležel a dezorientovaně mžoural kolem sebe - uvědomoval si jasně hořící oheň v krbu i kroky, které slyšel. Otočil se a hledal Jane, ale místo vedle něj bylo prázdné. Viděl jí, jak stojí u krbu a dívá se do ohně.
„Drahoušku, jsi v pořádku?“
„Ach, ano, promiň, nechtěla jsem tě rušit.“
Postavil se za ní a objal jí rukama.
„Bolí tě to? Mám už poslat pro paní Collinsovou?“
„Ne, je to jen nepříjemné… Přemýšlím o tom, že bych se mohla poradit s Marií - měla děti a snad by mi pomohla ulevit od bolesti. Možná mi uleví pohyb…“
Cítil v sobě rostoucí strach - věděl, že je to přirozená věc, věděl, že to přijde, ale pořád na to nebyl připravený... Objal jí a zabořil obličej do jejích vlasů. Cítil, jak je malá a zranitelná v jeho náručí a dal by cokoliv - svoje oči, svůj život - jen aby byla v pořádku. Tolik se bál, že by o ni mohl přijít - spousta mužů ztratila svoje ženy i děti … Stávalo se to - stalo se to vlastně i jeho matce. Nepřemýšlel o tom, jak by žil, kdyby ji ztratil právě teď...
„Kéž bychom byli v Thornfieldu a kéž by tady byl Carter… Bylo by to o tolik jednodušší...“
„Paní Collinsová je schopná žena, pomáhala rodit už spoustu dětí a určitě mi pomůže - ona i Marie. Neměl by ses tolik bát, zažil jsi už ten pocit, když se narodila Adele.“
„Ne, tohle jsem necítil a stejně byla na světě, když jsem se vrátil… Nebyl jsem u toho.“
„Paní Collinsová rodí děti už víc než čtyřicet let, poznala by, kdyby bylo nutné poslat pro lékaře. A nevím, jestli bych chtěla, abys u toho byl - paní Collinsová by to asi nedovolila.“
„Kdybych mohl, zůstal bych s tebou - vzal bych tu bolest na sebe, jen kdyby to šlo…“
„Vím, že ano…“
Cítil, jak ztuhla, jak se prudce nadechla a zašeptala.
„Edwarde, zavolej Marii, prosím …“
Žádné komentáře:
Okomentovat