Edward Rochester - II. - 24. kapitola

Kapitola dvacátáčtvrtá

Jane, vezmeš si mě?
4.července 1837

Po snídani šli na procházku, ruku v ruce chodili v ještě vlhké trávě a poslouchali cvrlikání ptáků. Popisovala mu všechno, co se dělo kolem. Když byl trochu unavený po té nezvyklé námaze, posadili se na malou mýtinku na spadlý kmen a ona vůbec nenamítala, když si jí posadil na klín a pevně sevřel v náručí.
„Ty zlá, proč jsi mi utekla? Víš, jak mi bylo, když jsem našel tvůj pokoj prázdný? Viděl jsem, že všechno, co mělo nějakou cenu, jsi tam nechala… Měl jsem strach, co si počneš, bez peněz, bez rodiny, bez pomoci... Řekni mi, co jsi dělala celý ten čas?“
„Řeknu vám to… Pořád nemůžu uvěřit, že jsem tady s vámi.“
„Jane, nikdy bych tě nenutil, aby sis mě vzala. Měl jsem výčitky svědomí - klidně bych ti dal polovinu majetku a nežádal bych ani políbení na oplátku, ale nepustil bych tě takhle samotnou…“
Vyprávěla mu, jak s pláčem odešla z Thornfieldu a chytila kočár, jak vystoupila v neznámém městě, kde hledala práci - o tom jak přišla do domku mladého kněze a jeho sester, kteří se o ni láskyplně starali. Vyprávěla mu o tom, jak dostala místo učitelky v místní škole pro dívky a o tom, jak jí pan Briggs informoval o dědictví…
Všiml si, že během vyprávění často mluví o jakémsi Johnu Riversovi a začal v něm hlodat červík žálivosti.
„Takže ten St. John je tvůj bratranec? Je to docela náhoda, že tě zachránil právě tvůj bratranec a sestřenice. Měla jsi ho ráda?“
„Ano, mám ho ráda.“
Jeho sebevědomí postupně klesalo, když mu řekla, že Johnovi je devětadvacet let, je světlovlasý a modrooký, s pohlednými rysy a jemným chováním. Nikdy nemohl soupeřit s takovým mužem a uvědomil si bolest a žárlivost, kterou pociťoval - on byl o deset let starší, tmavý, ošklivý a k tomu všemu mrzák…

“Proč se ke mě vrátila? Chce nás dva jen srovnávat?“

...Málem se dusil neznámou bolestí - jako by zarážela nůž stále hlouběji do jeho žárlivého srdce. Začal se podrobněji vyptávat a dozvěděl se, že jí John učil hindustánsky, protože měl v plánu vzít si ji za ženu a odvézt do Indie. Zaťal zuby a odtáhl se od ní.
„Možná mi už nechceš sedět na kolenou…“
Přisunula se k němu blíž. „Proč myslíte, pane Rochestere?“
„Měla bys jít svou vlastní cestou - s manželem, kterého sis vybrala.“
„Ale on není můj manžel a nikdy by jím být nemohl. Nemiluje mě a já nemiluji jeho... Sám nejlíp víte, co to znamená...“
„Ne, Jane… I když jsi byla pryč, utěšoval jsem se představou, že mě miluješ a proto jsi mě opustila. Netušil jsem, že když jsem plakal, tys milovala jiného. Nech mě a jdi si za ním…“
„Jestli chcete, abych odešla, musíte mě shodit, protože já už z vlastní vůle nikdy neodejdu.“
„Myslíš to vážně?“
„Ano a nemusíte vůbec žárlit - chtěla jsem vás jen trochu podráždit.Byl jste tak skleslý a hněv je lepší než smutek. Kdybyste věděl, jak moc vás miluji, věděl byste, že se nemusíte bát. Celé moje srdce je u vás – navždycky. Jste všechno, co jsem kdy chtěla…“
Pevně jí objal a políbil - tolik by chtěl, aby se stala jeho ženou, opravdovou ženou, ale copak by si mohla vzít někoho, jako je on?
„Můj ztracený zrak…“ Cítil slzy,které se mu opět draly do očí - jedna mu stékala po tváři. Rychle jí utřel rukou a byl v rozpacích - nechtěl, aby ho viděla plakat. Ale viděla - cítil, jak ho pohladila po tváři a políbila, ale nic neřekla.
„Jane, ale já nechci ošetřovatelku - já chci ženu… Je to pro tebe novinka?“
„Ano, nemluvil jste o tom.“
„A je to nevítaná zpráva?“
„To záleží na tom, jakou ženu si vyberete.“
„Nechám výběr na tobě - budu se řídít tím, jak rozhodneš ty…“
„Tak si vyberte tu, která vás miluje nejvíc...“
„Vyberu si tu, kterou já miluji nejvíc… Jane, vezmeš si mě?“
„Ano, pane.“
„Slepého mrzáka, kterého budeš muset vodit za ruku?“
„Ano, pane.“
„Dopravdy ?“
„Doopravdy, pane…“