Kapitola patnáctá
Požár v Thornfield Hallu
Požár v Thornfield Hallu
Dvacátého září byl neobvykle horký den - suchý a zdánlivě nekonečný pro lidi, pracující na polích. Soumrak přinesl vítaný chládek a předzvěst deště. Tu noc opět vyšel ven a chodil po zahradě téměř dvě hodiny - byl vyčerpaný, unavený a skleslý. Nemohl tu depresi ze sebe dostat ničím, nepomáhal ani alkohol, ani slzy. V prvních týdnech, od jejího útěku je ještě dokázal zadržovat, ale jakmile se vzdal naděje na její návrat, přestal se jim vzpouzet. Občas se snažil překonat vzlykání, ale teď, když už v domě skoro nikdo nezůstal, mohl plakat beze strachu, že ho někdo uslyší…
Ale dnes večer se rozhodl, že se to všechno změní - nechtěl už být pasivní, rozhodl se odejít a hledat jí zase sám a všude. Grace tady může zůstat a dál se starat o Berthu a John a Marie mohou spravovat dům.
Byl si téměř jistý, že neopustila Anglii a s největší pravděpodobností bude někde v severní Anglii - měl v plánu začít hledat v Yorkshiru, v blízkosti Lowoodu. Nebyl by klidný, dokud by to znovu nezkusil - bylo mu jedno, jak dlouho to bude trvat…
„Najdu tě, miláčku…“ - zašeptal do tmy a opřel se hlavou o strom. „Nezáleží na tom, jak dlouho tě budu hledat, ale najdu tě…“
Občas nemohl zastavit svoji zběsilou fantazii a přeskakoval do budoucnosti, kdy se mu zdálo, že do jejího života vstoupil někdo jiný, kdo jí nabídl to, co on nemohl. Byla to pro něj bolestivá myšlenka, to, že by milovala někoho jiného - ale ne tak bolestivá jako ta, že hladoví někde v chudobinci, nebo je dokonce mrtvá... Mrtvá na sto různých způsobů - to trápilo jeho představivost, když se občas snažil spát.
Jak tam tak stál a třídil svoje myšlenky, cítil pach kouře - byl to drsný a ostrý zápach starého dřeva. Vystoupil zpoza stromu, podíval se směrem k domu a srdce se mu málem zastavilo hrůzou - Thornfield Hall byl v jednom ohni…
Běžel k hlavnímu vchodu a proklínal sám sebe, za to, že nevěnoval větší pozornost Grace a tomu, jestli pořádně hlídá Berthu. Věděl, že to musela být jedině ona, kdo oheň založil. Otevřel těžké dřevěné dveře a stěží viděl, přes kouř, který se valil snad úplně všude.
„John a Marie“ - napadlo ho. „Určitě šli už dávno spát…“
„Johne! Marie!“ - zakřičel, běžel k jejich pokoji a bušil na dveře. „Probuďte se…“
Začal kašlat, ale dveře se brzy otevřely a John v noční košili a s čepicí nakřivo vyšel ven.
„Rychle, vstávejte, hoří…“
Pomohl jim sejít před dům, když si uvědomil, že v posledním patře je ještě Grace a Bertha. Běžel zpátky po točitém schodišti a hledal v kapse klíče. Dveře ale nebyly zamčené, což ostatně čekal. Bertha v pokoji nebyla, nikde jí neviděl, ale Grace ležela na zemi, tvář smrtelně bledou. Sklonil se k ní a ucítil vůni piva i to, jak ještě dýchá.
„Grace, vzbuď se, vstávej…“ - ale bylo málo času. Zvedl jí, přehodil si jí přes rameno a odnášel rychle pryč. Zdálo se to být snad před milionem let, kdy byli tak mladí a on jí poprvé v lese políbil - když jim bylo oběma třináct let…
Venku stáli lidé z vesnice a pomáhali hasit požár - nějaký muž od něj vzal Grace
Nemusel být odborník na požáry, aby poznal, že je všechno marné - oheň zasáhl hlavní část domu a plameny byly vidět téměř v každém okně. Stál tam a díval se na peklo, které ničilo jeho dům.
Rozhlédl se kolem sebe - viděl Cartera, který se staral o Grace, několik žen, stojících kolem ní a muže, kteří hasili požár. Ucítil, jak se k němu někdo přitiskl - Pilot ho našel, kňučel a mával ocasem.
„Pilote, chlapče, tady jsi, díky Bohu, že jsi venku...“ - drbal ho na hlavě.
Stáje s koňmi byly naštěstí dost daleko od domu, takže nehrozilo, že by se oheň dostal až tam. Náhlý výkřik vysoko nad jejich hlavami ho přinutil zvednout oči nahoru. Bertha stála na střeše, vysoká a strašidelná v té bílé noční košili a rozpuštěnými černými vlasy - křičela, tančila po střeše a čím dál víc se přibližovala k okraji…
Později si Edward nebude moci vzpomenout, na co v té chvíli myslel - jistě, měl ideální příležitost zbavit se té zátěže a bez jakéhokoliv podezření - nikdo by mu nemohl nic vyčítat, ale to ho v té chvíli nenapadlo. Utíkal ke vchodu a běžel co nejrychleji nahoru. Hustý kouř ho dusil, lapal po dechu, ale dostal se na střechu. Bertha se otočila a poznala ho - chvíli se dívali jeden na druhého a v očích se jim zračila vzájemná nenávist.
„Bertho, pojď se mnou dolů. Není to tu bezpečné, pojď, pomůžu ti ven…“
„Pomoct mi? Už nikdy nebudeš spát v posteli v tomhle domě, ani ta tvoje děvka, pro kterou byly ty svatební šaty a kterou jsi přivedl nahoru…“
Její hlas byl chraptivý a drsný. Odstoupila ještě o kousek dál…Snažil se ignorovat její bláznivé řeči a v duchu byl šťastný za to, že Jane té noci nespala ve svém pokoji. „Tam kde jsi teď, moje zlatíčko, tam jsi v bezpečí před hněvem tohohle démona…“ říkal si v duchu.
Zkusil to znovu. „Bertho, pojď dolů.“
Ale slyšel výkřik a pak už viděl jen její tělo ležet dole na nádvoří. Otočil se a vracel se zpátky ven, cestou, kterou přišel. Slyšel praskání dřeva a sprška jisker mu dopadla na tvář a do očí - pak se ozvala rána a celý svět kolem něj se zhroutil…
Ale dnes večer se rozhodl, že se to všechno změní - nechtěl už být pasivní, rozhodl se odejít a hledat jí zase sám a všude. Grace tady může zůstat a dál se starat o Berthu a John a Marie mohou spravovat dům.
Byl si téměř jistý, že neopustila Anglii a s největší pravděpodobností bude někde v severní Anglii - měl v plánu začít hledat v Yorkshiru, v blízkosti Lowoodu. Nebyl by klidný, dokud by to znovu nezkusil - bylo mu jedno, jak dlouho to bude trvat…
„Najdu tě, miláčku…“ - zašeptal do tmy a opřel se hlavou o strom. „Nezáleží na tom, jak dlouho tě budu hledat, ale najdu tě…“
Občas nemohl zastavit svoji zběsilou fantazii a přeskakoval do budoucnosti, kdy se mu zdálo, že do jejího života vstoupil někdo jiný, kdo jí nabídl to, co on nemohl. Byla to pro něj bolestivá myšlenka, to, že by milovala někoho jiného - ale ne tak bolestivá jako ta, že hladoví někde v chudobinci, nebo je dokonce mrtvá... Mrtvá na sto různých způsobů - to trápilo jeho představivost, když se občas snažil spát.
Jak tam tak stál a třídil svoje myšlenky, cítil pach kouře - byl to drsný a ostrý zápach starého dřeva. Vystoupil zpoza stromu, podíval se směrem k domu a srdce se mu málem zastavilo hrůzou - Thornfield Hall byl v jednom ohni…
Běžel k hlavnímu vchodu a proklínal sám sebe, za to, že nevěnoval větší pozornost Grace a tomu, jestli pořádně hlídá Berthu. Věděl, že to musela být jedině ona, kdo oheň založil. Otevřel těžké dřevěné dveře a stěží viděl, přes kouř, který se valil snad úplně všude.
„John a Marie“ - napadlo ho. „Určitě šli už dávno spát…“
„Johne! Marie!“ - zakřičel, běžel k jejich pokoji a bušil na dveře. „Probuďte se…“
Začal kašlat, ale dveře se brzy otevřely a John v noční košili a s čepicí nakřivo vyšel ven.
„Rychle, vstávejte, hoří…“
Pomohl jim sejít před dům, když si uvědomil, že v posledním patře je ještě Grace a Bertha. Běžel zpátky po točitém schodišti a hledal v kapse klíče. Dveře ale nebyly zamčené, což ostatně čekal. Bertha v pokoji nebyla, nikde jí neviděl, ale Grace ležela na zemi, tvář smrtelně bledou. Sklonil se k ní a ucítil vůni piva i to, jak ještě dýchá.
„Grace, vzbuď se, vstávej…“ - ale bylo málo času. Zvedl jí, přehodil si jí přes rameno a odnášel rychle pryč. Zdálo se to být snad před milionem let, kdy byli tak mladí a on jí poprvé v lese políbil - když jim bylo oběma třináct let…
Venku stáli lidé z vesnice a pomáhali hasit požár - nějaký muž od něj vzal Grace
Nemusel být odborník na požáry, aby poznal, že je všechno marné - oheň zasáhl hlavní část domu a plameny byly vidět téměř v každém okně. Stál tam a díval se na peklo, které ničilo jeho dům.
Rozhlédl se kolem sebe - viděl Cartera, který se staral o Grace, několik žen, stojících kolem ní a muže, kteří hasili požár. Ucítil, jak se k němu někdo přitiskl - Pilot ho našel, kňučel a mával ocasem.
„Pilote, chlapče, tady jsi, díky Bohu, že jsi venku...“ - drbal ho na hlavě.
Stáje s koňmi byly naštěstí dost daleko od domu, takže nehrozilo, že by se oheň dostal až tam. Náhlý výkřik vysoko nad jejich hlavami ho přinutil zvednout oči nahoru. Bertha stála na střeše, vysoká a strašidelná v té bílé noční košili a rozpuštěnými černými vlasy - křičela, tančila po střeše a čím dál víc se přibližovala k okraji…
Později si Edward nebude moci vzpomenout, na co v té chvíli myslel - jistě, měl ideální příležitost zbavit se té zátěže a bez jakéhokoliv podezření - nikdo by mu nemohl nic vyčítat, ale to ho v té chvíli nenapadlo. Utíkal ke vchodu a běžel co nejrychleji nahoru. Hustý kouř ho dusil, lapal po dechu, ale dostal se na střechu. Bertha se otočila a poznala ho - chvíli se dívali jeden na druhého a v očích se jim zračila vzájemná nenávist.
„Bertho, pojď se mnou dolů. Není to tu bezpečné, pojď, pomůžu ti ven…“
„Pomoct mi? Už nikdy nebudeš spát v posteli v tomhle domě, ani ta tvoje děvka, pro kterou byly ty svatební šaty a kterou jsi přivedl nahoru…“
Její hlas byl chraptivý a drsný. Odstoupila ještě o kousek dál…Snažil se ignorovat její bláznivé řeči a v duchu byl šťastný za to, že Jane té noci nespala ve svém pokoji. „Tam kde jsi teď, moje zlatíčko, tam jsi v bezpečí před hněvem tohohle démona…“ říkal si v duchu.
Zkusil to znovu. „Bertho, pojď dolů.“
Ale slyšel výkřik a pak už viděl jen její tělo ležet dole na nádvoří. Otočil se a vracel se zpátky ven, cestou, kterou přišel. Slyšel praskání dřeva a sprška jisker mu dopadla na tvář a do očí - pak se ozvala rána a celý svět kolem něj se zhroutil…
Žádné komentáře:
Okomentovat