Kapitola sedmá
Měsíc bez Jane
Měsíc bez Jane
Odjela z Thornfield Hallu a navenek hladký provoz domu pokračoval, nikdo tím nebyl ovlivněn, kromě něj a Adele - ale tu zaměstnávala Sophie, která slíbila, že se o ni postará.
Ten den, co odešla se cítil tak nějak v šoku - jeho smysl pro rovnováhu byl narušen a bylo pro něj těžké se soustředit. Nemohl uvěřit tomu, že před šesti měsíci ještě vůbec nevěděl, kdo Jana Eyrová je a teď se mu život bez ní zdál tak prázdný - ještě víc než před tím, než se s ní setkal poprvé. Snažil se bavit své hosty, ale myšlenky mu stále utíkaly někam jinam...
Druhý týden její nepřítomnosti přišel paní Fairfaxové dopis z Gatesheadu - Jane psala, posílala pozdravy všem a oznamovala, že teta je ještě naživu a ona tam musí ještě nějakou chvíli zůstat...
Edward odjel do Londýna, doufal, že navštíví pana Lanthorpa a přijde na jiné myšlenky, ale stejně zjistil, že nemůže myslet na nic jiného, než na ní. Nemohl bez ní žít - týdny bez její přítomnosti mu připadaly jako mučení. Přemýšlel, jak dál - vždycky věděl, že když by našel ženu, kterou by mohl milovat - oženil by s ní i když věděl, že sňatek by byl neplatný. Ale nepochyboval o tom, že kdyby jí požádal o ruku a řekl, jak se věci doopravdy mají, nevzala by si ho… Bylo to nesnesitelné - část toho, co na ní miloval nejvíc - její morálka - je ten důvod, co ho od ní odděloval. Neměl na vybranou - rozhodl se, že to, co se stalo dřív, nebyla jeho chyba a že mu Bůh jistě odpustí…
Další den po návratu z Londýna vzal tužku a notes a vydal se na procházku přes pole. Posadil se na starý pařez a užíval si teplý den - nebyl žádný umělec, ale psal o všem, co ho kdy potkalo a kreslil co ho napadlo. Když po chvíli zvedl hlavu, viděl jí, jak se pomalu blíží po cestě. Srdce se mu rozbušilo, ale snažil se zůstat klidný. Zvedl ruku a vesele pozdravil.
„Dobrý den, Jane. Proč jste si neposlala pro kočár? To jdete až z Millcotte pěšky?“
„Je krásný den a měla jsem chuť se projít.“
„Co jste dělala celý ten měsíc, co jste byla pryč? Určitě jste na mě už zapomněla.“
„Byla jsem u tety, pane, zemřela.“
Nemohl si pomoct, ale musel se začít smát. „Pravá Janina odpověď. Přichází z příbytku mrtvých - andělé, chraňte mě.“
Smáli se tomu oba dva - postavil se a pomalu se společně vydali k Thornfieldu.
„Pojďte domů, Jane, všichni budou rádi, že jste se vrátila…“
„Děkuji vám, pane, že jste ke mně tak laskavý. Tam, kde jste vy, je můj jediný domov, věřte mi to...“
Zastavil se a bodlo ho u srdce, když to slyšel.
„Myslela jsem že jste v Londýně.“
„Kdo vám to napověděl?“
„Psala mi paní Fairfaxová.“
„ A psala vám, proč jsem tam jel?“
„Ano, koupit kočár na svatbu se slečnou Ingramovou.“ - její hlas byl najednou smutnější, jako kdyby zadržovala slzy. „Mohl byste mi něco slíbit, pane?“
„Pokusím se.“ - srdce se mu opět rozbušilo - třeba konečně teď řekne, co cítí…
„Slíbíte mi, že Adele i mě dopravíte někam do bezpečí, než do domu vstoupí vaše žena? Myslím, že nemá Adele ráda a bude šťastnější, když v domě nebude muset mít ani ji ani žádnou vychovatelku…“
Věděl, že slyšela každé netaktní slovo od Blanche i její matky a pocítil nával hněvu.
„Slibuji, že Adele pošlu do školy… A co budete dělat vy, slečno Eyrová?“
„Podám si inzerát a najdu si nové místo.“
„Ne…“- zavrtěl hlavou. „Najdu vám nové místo sám. Ve skutečnosti už o jednom vím... Slibte mi jen, že nebudete inzerovat…“
Ztratil odvahu mluvit s ní v této chvíli o manželství. „Co byste říkala Irsku?“
„Irsko?“ - zamračila se. „Ale to je strašně daleko…“
Zvedla oči a podívala se na něj - v tu chvíli cítil emoce, které mezi nimi jiskřily, ale nemohl mluvit, teď ne! Byl to obrovský krok, který měl v plánu…
Žádné komentáře:
Okomentovat