Edward Rochester - I. - 2. kapitola

Kapitola druhá

Elizabethin syn

Po dvou měsících byla Elizabeth konečně schopná vstát ze své postele a pohybovat se po pokoji. Dnes jí poprvé přinese kojná ukázat jejího syna... Nevěděla, jestli důvod její sklíčenosti je její nemoc a nedostatek pohybu nebo pocit, že v životě není nic takové, jak očekávala. Bylo jí dvacetsedm let a bylo to příliš brzy na to, aby zjistila, že život je bez nadějí do budoucna. Nebyla v depresi, ale moc přemýšlela a komplikace po porodu jí vzaly veškerou energii.
Zaklepání na dveře oznamovalo příchod mladé kojné - v jedné ruce držela jejího syna a ve druhé svojí dceru. Elizabeth ani nevěděla, jak se žena jmenuje, obrátila pozornost na dítě - chlapeček vypadal dobře živený, růžový a spokojený - ulevilo se jí. Položila ho k sobě na postel a pozorovala ho, rozbalila deku a viděla jeho baculaté nožky. Naklonila se a cítila jeho teplo a miminkovskou vůni, a když pak chlapeček otevřel oči a podíval se na ní velkýma černýma očima a v bezzubé tvářičce se objevil náznak úsměvu, najednou pocítila v srdci lehkost - sklonila se a poprvé ho políbila - svého syna…

Jaro pomalu přešlo v léto, Elizabeth se stávala silnější a pomalu se jí vracelo i ztracené zdraví. Doktor jí varoval před dalším těhotenstvím, mohlo by ji zabít, ale ona ho ujistila, že nemá v plánu mít další dítě - musela by se kvůli tomu opět sbližovat se svým manželem a o to nestála.
Kojná Nellie Careyová nosila dítě do Thornfieldu denně, Edward pomalu rostl a utěšoval osamělé srdce svojí matky. Vždycky, když jí ho přinesla, usmíval se na ní a chytal jí za ruce - pokaždé ho k sobě přitiskla a políbila ho, lechtala ho, aby se smál nahlas. Když mu bylo půl roku, chtěla nechat Elizabeth kojnou, aby se nastěhovala do domu - bylo pro ni obtížné nosit sem dítě každý den. Bylo to nezvyklé, mnoho členů tehdejší šlechty posílalo své děti pryč už od ranného dětství, a John byl proti tomu - přítomnost a křik dítěte v domě by narušil chod domácnosti. Neochotně se smířila se situací a dál netrpělivě očekávala jejich každodenní návštěvy.
Edward vyrůstal pod energickou a svědomitou péčí Nellie. Měla jen jedno dítě - o pár dnů starší dcerku a obě děti vyrůstaly vedle sebe, hrály si, hašteřily se spolu - jako bratr a sestra. Nelliin život nebyl jednoduchý, její muž byl jedním z nájemníků Johna Rochestera, ale víc času trávil pitím a rvačkami, než tím, aby obhospodařoval pole a peníze, které Nellie dostávala za péči o Edwarda, byly často jediným příjmem v rodině. Její muž nesnášel tenhle způsob výdělku, ale nevadilo mu krást jí peníze, které pak propíjel v hospodě.

Elizabeth Rochesterová a Nellie Careyová si byly blízké nejen věkem, ale i stejně nespokojenou manželskou situací. Když tak nosila každý den Edwarda do její ložnice, tak se přirozeně stávalo, že spolu občas prohodily pár slov, ale postupem času se jejich rozhovory stávaly přátelštější. Sedávaly u čaje, povídaly si, smály se a pozorovaly svoje děti, jak si hrají. Jak plynuly měsíce, Elizabeth se opět začala zajímat o dění ve farnosti, ale neustále se cítila unavená, byla bledá a vypadala nezdravě.
John Rochester a Rowland jí navštěvovali velmi málo - u společné večeře vetšinou mlčeli nebo mluvili jen o koních. Rowlandovi bylo už devět let a každý den za ním do domu chodil učitel, ale brzy nastane doba, kdy odejde do školy, stejně tak, jako synové ostatních pánů. Elizabeth se snažila, aby se Rowland svými způsoby příliš nepodobal otci - občas ho pohladila, když šel kolem ní, nebo se snažila si s ním povídat, ale zjistila, že ho vůbec nezná. Byl miniaturou svého otce - úplně ve všem.

Edward byl ovšem podobný spíš matce - měl její tmavé oči i vlasy, její vážný pohled, ačkoliv pro ní měl vždycky připravený úsměv. V dospělosti přerostl svého otce, ale byl mužnější a svalnatější a měl atletickou postavu, která v té době ale nebyla moc v módě. Po otci, bohužel, zdědil sklony k aroganci a netrpělivost. Ale příroda obdaří každého člověka určitými schopnostmi a příroda chtěla, aby byl z Edwarda Rochestera dobrý člověk... Nezáleželo na tom, jak později ohýbal a kazil svoji duši - základní vlastnost, jakou je dobrota srdce, mu vydržela i nadále a někdy ho chránila od špatného konce.

Začal brzy chodit a od té doby, co se to naučil, byl neustále v pohybu a nebylo možné ho zastavit - pořád utíkal, padal, běhal sem a tam. Nelliina holčička se občas marně pokoušela udržet s ním krok, ale v noci vždy společně usínali na malém lůžku vedle Nelliiny postele. Ale i když byl velmi aktivní, miloval předčítání - vydržel dlouhé hodiny sedět na klíně u své matky a poslouchat. Pozoroval písmenka a brzy se naučil je poznávat. Jeho slovní zásoba byla mnohem větší, než u ostatních dětí jeho věku.
Když ho pak ve věku čtyř let Nellie předala matce plně do její péče, cítila, že byl zmatený a nechápal, když mu vysvětlovala, že už nebude spát v postýlce se svojí malou kamarádkou. Posadila si ho na kolena a vysvětlovala mu, že s Grace pojedou za babičkou a tam budou žít a že on se vrátí jen a jen k mamince.
Nellie byla rozhodnutá opustit svého věčně opilého manžela a vrátit se k rodičům. Když chlapečka odváděla do Thorfieldu, plakala, a Elizabeth se jí snažila pomoci - nabídla jí pozici služky v domě. Znamenalo by to, že by nemusela odjíždět pryč a mohla i nadále se svojí dcerkou vyrůstat v jejich blízkosti a žít s nimi v domě. Nellie zajásala - zamilovala si malého chlapce a její Grace také.

Ten večer, kdy poprvé spal v Thornfield Hallu si pamatoval. Po večeři ho matka odvedla do jeho nového pokoje. Byl unavený a věděl, že by měl jít spát, ale chyběla mu Nellie a Grace. Ležel v neznámé posteli, sám ve velké místnosti - a rozplakal se. Nikdy do té doby nespal sám… Plakal hlasitě, až se John Rochester rozběsnil a křičel na chodbě, aby už byl ten spratek zticha. To způsobilo, že plakal ještě víc. Elizabeth se ho snažila utišit, držela ho v náručí a cítila, jak vzlyká. Neusnul, ani když ležela vedle něj. Nakonec ho políbila, zavřela dveře a odešla do svého pokoje - věděla, že jeho otec očekává, že bude spát sám.
„Grace, Nellie…“ ozývalo se ještě dlouho z dětského pokoje.