Edward Rochester - I. - 15. kapitola

Kapitola patnáctá

Zrada
Paříž červen 1828

Byl krásný letní večer a neohlášeně přišel do jejího bytu. Nejel kočárem, po dlouhé době šel pěšky a vychutnával si ten krásný podvečer - svižně kráčel po rušných pařížských ulicích a těšil se na Celine.Vešel dovnitř, ale zdálo se, že tam není. Rozhodl se, že na ni počká v její ložnici, ale nejdřív se chtěl podívat na Adele. V dětském pokoji byla jenom kojná Manon a houpala dítě. Holčička byla tak sladká, ležela na zádech, buclaté ručičky měla roztažené a spala. Nebylo na ní nic, co by zdědila po něm - měla světlé vlásky, modré oči. Stále si nebyl jistý svým otcovstvím… Když byla Celine s Adele, zdála se být dobrou matkou, ale v podstatě veškerou péči předávala chůvě, s holčičkou se přišla jen potěšit. Snažil se potlačit svoje pocity nedůvěry a užíval si společné chvíle, které trávili s dítětem, takže i když v duši skrýval pochybnosti, byl šťastný.

V Celiině ložnici se posadil ke krbu a natáhl unavené nohy. Byla tma a kromě lehkého světla, které se do místnosti hrnulo z venku, byla tma. Vyndal si doutník, zapálil ho a relaxoval. Ale pak si vzpomněl, že nemá ráda vůni doutníku a odešel na balkon. Posadil se na židli a pozoroval ulici pod sebou. V myšlenkách se vracel k noci před několika dny, kdy se po dlouhé době opět milovali. V tom fantazírování si nevšiml, že přijel kočár a zastavil před domem, ale zvuk koňských kopyt ho zase vrátil do skutečnosti - naklonil se přes zábradlí a poznal její kočár. Rozbušilo se mu srdce - Celine vystoupila - chtěl na ni zavolat, ale něco ho zastavilo - za ní v těsném závěsu vystoupil muž... Vzal jí za ruku a šli nahoru. Samozřejmě, že jdou do ložnice… Stál na balkoně a srdce mu bušilo, ale tentokrát ne očekáváním a touhou, ale vztekem. Věděl, že je v pasti, že nemůže nepozorovaně odejít. Slyšel hlasy, otevírání dveří a už vstoupili do pokoje. Muž si sundal klobouk a plášť a Edward konečně viděl jeho tvář - dobře věděl, kdo to je - byl to mladý vikomt, který se často ochomýtal kolem Celine. Arogantní, mladý, bohatý. Celine mávla rukou ve vzduchu.
„To je strašné, ať dělám co dělám, stále cítím ty jeho strašné doutníky…“
„Tak kde je dnes večer ten tvůj Angličan?“
„Měl schůzku s nějakými obchodníky ve městě. Asi přijde zítra - musím si vychutnat chvilku bez té jeho věčné přítomnosti.“
„Nechápu, jak můžeš snášet jeho pozornost a vlastně i jeho celého. Je tak nepříjemný - tmavé vlasy i oči a pořád se mračí. Kdybych byl žena, nikdy bych nedovolil, aby se mě takový muž třeba jen dotkl.“
Celine se usmála. „Na Angličana je docela pohledný a když zavřu oči, může být někým jiným. Když si uvědomím, kolik má peněz, stává se docela snesitelným…“
„Copak můžeš mít nějaké potěšení z jeho objetí a dotyků?“
„Jsem dobrá herečka… radost a potěšení umím předstírat…“

Když to slyšel, přál si umřít - přál si, aby nikdy neslyšel ani jediné slovo z těch, které řekla… Nedíval se na ně, ale slyšel zvuky polibků a šustění šatů. Stál tam na balkoně jako socha a srdce se mu proměnilo v kámen. Ale ne… kdyby se proměnilo v kámen, tak by přece tolik nebolelo… Ale čím déle je poslouchal a díval se na ně, tím chladnější bylo - teď, teď už necítil vůbec nic… Jediné co cítil, byla pachuť krve od toho, jak se kousl do jazyka.
Vstoupil do pokoje… Vikomt ho uviděl jako první - zakryl si rukama citlivá místa, zakopl o kalhoty a omlouval se, Celine křičela a zakrývala si nahá ňadra.

„Edwarde, má lásko, to není tak, jak si myslíš. Já ti to všechno vysvětlím…“
„Držte hubu, oba dva. A vy vypadněte… Setkáme se spolu zítra při východu slunce v Bois de Boulogne - jen my dva a pistole...“
Muž zbledl a pak zrudl, bylo vidět, že má opravdu strach.
„Doporučuji vám, abyste tam byl!“
Vzal jeho věci, vyhodil je ze dvěří a Vikomta spolu s nimi. Otočil se a jen se díval na Celine - na ženu, která tvrdila, že ho miluje. Sáhl do kabátu, odpočítal peníze a dal jí je. Byla to dostatečná částka, aby ji zaopatřila na nějakou dobu - ji i dítě. Stále mu něco říkala, něco o tom, že ho miluje, že je její jediná láska a podobné nesmysly, ale neposlouchal, nechtěl to poslouchat... Konečně promluvil.

„Slyšel jsem všechno, Celine… Stál jsem na balkoně když jste přišli a slyšel jsem každé vaše slovo. Proč jsi to nikdy neřekla? Kdybych věděl, jak si mě ošklivíš, odešel bych.“
Oči se jí rozšířily hrůzou. „Ale nic z toho jsem nemyslela vážně, miláčku. A co bude se mnou? A co Adele? Potřebuje otce, prosím, neodcházej, Edwarde…“
„Já nejsem její otec a ty to moc dobře víš - oba to víme. Tady máš dost peněz na to, aby ses nemusela chvíli uskromňovat. Dál se už starej sama... Máš dva dny na to, abys opustila tenhle hotel a je mi jedno, kam půjdeš. Můžeš si vzít všechno, co jsem ti dal, šperky, kočár a šaty.“

Pak odešel a zabouchl dveře.