Kapitola dvacátá
Domnělá bolest1.března 1837
Ve Ferndeanu spal neklidně - ruka ho bolela už několik dní a toužil po klidém spánku, ale nechtěl si k němu pomáhat opiem. Věděl, že ho pak straší zlé sny. Tupá, neustále pulzující bolest na konci levého zápěstí mu nedávala klid. Vylezl z postele a bos začal chodit po pokoji.
„Jak může něco, co už není, tolik bolet?“
Cítil, že je u okna, slyšel hukot větru a déšť, který stékal na parapet. Byla mu zima, tak se snažil dojít ke krbu, ale špatně odhadl vzdálenost a shodil několik knih z police.
„Zatraceně...“ Poslouchal - nechtěl vzbudit Marii nebo Johna, kteří spali ve vedlejším pokoji, ale k jeho zděšení za chvíli slyšel klepání na dveře.
„Pane Edwarde, stalo se něco?“
„Pojď dál, Johne.“
„Jste v pořádku, pane?“
„Ano, nic se nestalo. Johne, máme nějaké víno? Nemohu dnes v noci spát.“
„Je tu jen whisky, pane, dole v kuchyni.“
„Přineste ji, prosím, přineste cokoliv, co mi pomůže spát…“
Poděkoval mu, když přinesl oč ho žádal - nalil si do skleničky, zhluboka se napil a cítil teplo rozlévající se mu v břiše. Záměrně se vyhýbal pití alkoholu od svého příjezdu do Ferndeanu, protože věděl, že to nebude trvat moc dlouho, než přesvědčí sám sebe, že jedině tohle mu pomáhá zapomenout a osvobodit se od trápení, které stále cítil.
Když vypil druhou skleničku, teplo a klid zmírnilo jeho potíže. Vklouzl do jakéhosi spánku. Zdálo se mu, že si někdo sedl na okraj jeho postele a uslyšel hlas…
„Pane Rochestere, jste vzhůru?“
Otevřel oči - ačkoliv to bylo nemožné a uviděl jí - usmívala se na něj…
„Jak se máte, pane? Mám o vás starost…“
Ležel nehybně - bál se, že kdyby se pohnul, zmizela by.
„Bolí to, Jane, všechno to tolik bolí…“
„Jak může něco, co už není, tolik bolet?“
Cítil, že je u okna, slyšel hukot větru a déšť, který stékal na parapet. Byla mu zima, tak se snažil dojít ke krbu, ale špatně odhadl vzdálenost a shodil několik knih z police.
„Zatraceně...“ Poslouchal - nechtěl vzbudit Marii nebo Johna, kteří spali ve vedlejším pokoji, ale k jeho zděšení za chvíli slyšel klepání na dveře.
„Pane Edwarde, stalo se něco?“
„Pojď dál, Johne.“
„Jste v pořádku, pane?“
„Ano, nic se nestalo. Johne, máme nějaké víno? Nemohu dnes v noci spát.“
„Je tu jen whisky, pane, dole v kuchyni.“
„Přineste ji, prosím, přineste cokoliv, co mi pomůže spát…“
Poděkoval mu, když přinesl oč ho žádal - nalil si do skleničky, zhluboka se napil a cítil teplo rozlévající se mu v břiše. Záměrně se vyhýbal pití alkoholu od svého příjezdu do Ferndeanu, protože věděl, že to nebude trvat moc dlouho, než přesvědčí sám sebe, že jedině tohle mu pomáhá zapomenout a osvobodit se od trápení, které stále cítil.
Když vypil druhou skleničku, teplo a klid zmírnilo jeho potíže. Vklouzl do jakéhosi spánku. Zdálo se mu, že si někdo sedl na okraj jeho postele a uslyšel hlas…
„Pane Rochestere, jste vzhůru?“
Otevřel oči - ačkoliv to bylo nemožné a uviděl jí - usmívala se na něj…
„Jak se máte, pane? Mám o vás starost…“
Ležel nehybně - bál se, že kdyby se pohnul, zmizela by.
„Bolí to, Jane, všechno to tolik bolí…“
Vzala ho za ruku, políbila ji a pohladila ho po tváři.
„Je mi to líto, pane. Kéž bych vám mohla pomoci.“
„Vrať se ke mně, jsem bez tebe úplně ztracený…“
„Kde všude to bolí?“
„Tady…“ - odpověděl a přitiskl si ruku na srdce. „Tady to bolí nejvíc… Ruka bolí občas, ale srdce pořád…“
Položila hlavu na jeho hruď. „Slyším, jak bije… Je silné jako ty… Neboj se...“
Natáhl ruku a pohladil jí po vlasech. „Je zlomené…“
„Pssst, teď už spi.“
Víčka měl těžká, tak těžká, že je proti své vůli zavřel a propadal se do spánku.
„Miluji tě.“ zašeptal.
Žádná odpověď - jen tma a zima. Povzdechl si a otevřel oko - temnota všude kolem i hluboko uvnitř něj. Už zase cítil slzy - ten pevný tísnivý pocit v krku, ale věděl, že kdyby začal, nepodařilo by se mu je zastavit.
„Bože, pomoz mi…, prosím, pomoz mi…“
„Je mi to líto, pane. Kéž bych vám mohla pomoci.“
„Vrať se ke mně, jsem bez tebe úplně ztracený…“
„Kde všude to bolí?“
„Tady…“ - odpověděl a přitiskl si ruku na srdce. „Tady to bolí nejvíc… Ruka bolí občas, ale srdce pořád…“
Položila hlavu na jeho hruď. „Slyším, jak bije… Je silné jako ty… Neboj se...“
Natáhl ruku a pohladil jí po vlasech. „Je zlomené…“
„Pssst, teď už spi.“
Víčka měl těžká, tak těžká, že je proti své vůli zavřel a propadal se do spánku.
„Miluji tě.“ zašeptal.
Žádná odpověď - jen tma a zima. Povzdechl si a otevřel oko - temnota všude kolem i hluboko uvnitř něj. Už zase cítil slzy - ten pevný tísnivý pocit v krku, ale věděl, že kdyby začal, nepodařilo by se mu je zastavit.
„Bože, pomoz mi…, prosím, pomoz mi…“
Žádné komentáře:
Okomentovat