Edward Rochester - II. - 23. kapitola

Kapitola dvacátátřetí

Vrátila jsem se...

„Marie je v kuchyni...“
Ne, to nemohla být pravda… „Kdo je to? Kdo je tam?“
„Dáte si ještě trochu vody, pane? Polovinu jsem jí vylila na podnos.“
„Kdo je to? Zešílel jsem snad?“
„Nejste blázen, pane. Jste silný a zdravý a vaše mysl není šílená.“
Natáhl ruku. „Kdo je to? Co je to?“
„I Pilot mě poznal, a Marie a John o mě vědí, právě jsem dorazila…“
Zvláštní, jak ten hlas zněl klidně, jako by byl skutečný. Rukama tápal před sebou. „Nech mě, abych se mohl dotknout…“
Slyšel šustění látky blízko sebe a pak pocítil jemný dotek ruky. Chytil tu ruku - tak malou a jemnou - a tak teplou. Ach Bože, to přece nemůže být pravda? To musí být zase další sen…
„Jsou to její prsty, tak malé a křehké… Jane, jsi to ty?“
Přitáhl jí k sobě, přitiskl a objal kolem pasu. Jane, jeho Jane - nebylo to možné, ale byla v jeho náručí, cítil její vůni a vlasy, které ho lechtaly na tváři.
„Jsi to ty…?“
Držel ji v objetí poprvé po téměř roce. Cítil, jak se chvěje v jeho náručí a buší jí srdce. Tiskla se k němu - tvář položenou na jeho hrudi a vdechovala tu vůni, tak známou a milovanou. Dívala se do jeho tváře, zjizvené, vyčerpané a smutné - ale pro ní tak milé a krásné. Cítila, jak ji líbá do vlasů, na tvář a šeptá.
„Ani nevíš, kolik nocí jsem snil o tom, že tě držím v náručí a takhle tě líbám…“ Jemně jí políbil na rty. „…a snil jsem o tom, že mě už nikdy neopustíš...“
„Slibuji, že už to nikdy neudělám…“
„Nikdy? Sny skončí, vždycky se probudím a ty jsi pryč. Vím, že se probudím i teď a ty tady zase nebudeš. Jsi jen přízrak a další moje fantazie, ale prosím, polib mě, než odejdeš…“
Pohladila ho po tváři.
„Nejsem sen, pane, jsem to opravdu já, Jana Eyrová a vrátila jsem se k vám zpátky.“
Držel jí takhle několik okamžiků a konejšil a uklidňoval se tím, že jí doopravdy cítí, ale pak se odtáhl, protože s uvědomil, že si ho určitě prohlíží. Rozcuchaný a zmrzačený - takhle si představil sám sebe a styděl se. Některé věci mohl dělat sám - oblékat se, vykoupat, ale když měl někoho požádat o pomoc, raději to nedělal.
Neviděl svoje jizvy, ale už několikrát v noci, když nemohl spát, prsty po nich přejížděl a představoval si, jakou škodu nadělaly v jeho obličeji a jak asi vypadá. A jeho paže? Jak ta asi vypadá? Musí to být strašné. Byl si vědom toho, že musí být ošklivý a najednou byl rád, že nevidí. Byl rád, že nevidí soucit a odpor, který se jí určitě zračí v očích, když se dívá na trosky jeho kdysi hrdého a atletického těla. Přes to všechno jí sevřel ještě pevněji v objetí - byla jeho život, jeho duše a nemohl snést, že by jí nechal zase odejít.
„Opravdu ses ke mně vrátila? Bál jsem se, že jsi někde mrtvá v příkopě, nebo nemocná a umíráš mezi cizími lidmi.“
„Ne, pane, jsem teď nezávislá žena.“- řekla vesele.
„Jak to myslíš?“ Napadlo ho, že se snad vdala za někoho jiného a přišla mu to oznámit.
„Měla jsem strýce, který žil na Madeiře. Před několika měsíci zemřel a zanechal mi pět tisíc liber.“
„Ty jsi teď bohatá žena?“
„Jsem dost bohatá, pane. Možná se mnou nebudete chtít zůstat, ale můžu si nechat postavit dům vedle vašeho, a můžete za mnou kdykoliv chodit, když budete chtít.“
„Ne, Jane, jestli jsi bohatá, máš jistě přátelé, kteří tě nenechají, aby ses starala o slepého mrzáka, jako jsem já…“
„Řekla jsem, že jsem nezávislá žena.“
„A zůstaneš se mnou?“
„Samozřejmě. Budu vaším společníkem, vaší sestrou, vaší hospodyní. Budu vám číst, chodit s vámi, čekat na vás - budu vašima očima. Už nikdy vás nenechám opuštěného…“
Chtěl něco říct, ale rozmyslel si to - všechno to byla jen milost, ale žádná láska. Ani slovo o tom, že by byla jeho ženou, milenkou, jeho druhou polovinou. Jen přítel, sestra - někdo, kdo bude pečovat o zraněného a slepého muže, než zemře. Ale tohle on nechtěl - chtěl ženu, aby ho milovala a pokud jí nemůže mít tak, jak chce, raději jí nechce vůbec. Nechtěl, aby s ním zůstávala proto, že ho lituje. Přestože si myslel, že je schopen poslat ji pryč, jestli ho nemiluje, když cítil jak se mu jemně vyvinuje z náruče, chytil jí ještě pevněji. Snesl by vůbec, kdyby teď znovu odešla? Co by dělal?
„Ne, Jane, prosím, neopouštěj mě znovu. Mám toho už na světě tak málo - musím mít aspoň tebe… Vím, že jsem sobec...“
„Jak jsem řekla, pane, zůstanu u vás.“
„Ano, zůstaneš se mnou - jsi laskavá a šlechetná a vím, že bys o mě pečovala… Ale to mi má stačit? Jsem dost starý na to, abych byl tvůj otec a předpokládám, že chceš, abych k tobě choval jen otcovské city, že? Řekni mi, co myslíš?!“
„Nevím, pane, zařídím se, jak chcete vy.“
„Nemůžeš být moje ošetřovatelka - jsi mladá, jednou se musíš vdát.“
„Já o vdávání nestojím.“
„Ale měla bys. Kdybych byl takový, jako jsem býval, postaral bych se, abys o to stála… Ale teď jsem jen slepý mrzák.“
Chvíli ani jeden z nich nepromluvil, ale věděl, že je vedle něj. Pak ucítil ruku, která ho hladila ve vlasech.
„Je načase, aby z vás zase někdo udělal člověka, vypadáte jako lev s tou přerostlou hřívou a nevšimla jsem si, jestli nemáte třeba i drápy…“
Chtěl takhle seděl věčnost, ale při zmínce o drápech si uvědomil svojí amputovanou ruku - vytáhl ji zpod kabátu a řekl.
„Na téhle ruce nemám ani prsty ani nehty - je to jen pahýl. Děsivý pohled, nemyslíš?“
Nastalo opět ticho, ale posadila se mu na klín, hladila ho po ruce, po tváři a líbala ho.
„Je mi to líto… Je mi líto i vašich očí a té jizvy na čele, ale problém je v tom, že vás teď budu mít ještě radši.“
„Myslel jsem, že ke mně budeš mít odpor, až mě uvidíš…“
„Opravdu? Už to nikdy neříkejte, abych já neřekla něco ošklivého o vašem úsudku... V kolik hodin večeříte?“
„Nikdy nevečeřím…“
„Ale dnes budete - musíte už mít určitě hlad.“
Přešla ke stolku a zazvonila na Marii.

Další hodinu seděli a povídali si - byla veselá, smála se on pořád nemohl uvěřit, že je to skutečnost. Po večeři chtěl ještě pokračovat, ale řekla mu, že byla dlouho na cestě a že je unavená.
„Už je pozdě, pane. Všechno vám dopovím zítra.“
„Jsi skutečná, že?“
„Samozřejmě.“ - smála se.
„Pořád tomu nevěřím - zazvonil jsem na Marii a místo ní jsi přišla ty…“
„Protože jsem jí vzala podnos z ruky. Pokoušela se mě odradit, bála se, že mě odmítnete.“
„Ach, víš, jak mi bylo když jsi mě opustila… Byl jsem tak sám - jediné, co jsem si uvědomoval byl pocit hladu, když jsem se zapomněl najíst, nebo zima, když jsem nechal vyhasnout oheň. Ale co bolelo nejvíc bylo to, že jsi byla pryč - toužil jsem po tobě, hledal jsem tě… Jak to, že jsi najednou tady a říkáš, že mě pořád miluješ? Vím, že se zítra probudím a ty budeš pryč…“
„Máte u sebe hřeben, pane?“
„Proč?“
„Chtěla bych vám přičísnout vlasy, máte je dlouhé až hrůza.“
„Jsem ošklivý, že ano, Jane?“
Zasmála se. „Jste, ale to jste býval vždycky.“
Usmál se a napětí v pokoji zmizelo. „Nevím, kde jsi byla, ale zlomyslnost ti zůstala.“
„Byla jsem u dobrých lidí - daleko lepších, než jste vy, plných nápadů a ideálů...“
Prudce se k ní otočil. „Kde jsi, k čertu byla?“
„Jestli se mě na to budete ptát takhle, tak vás zatahám za vlasy. Dnes už vám stejně nic neřeknu, byla jsem na cestě skoro celé tři dny a jsem unavená. Povíme si to zítra.“ Řekla mu se smíchem. Zaslechl zašustění sukně.
„Počkej, Jane - tam, kde jsi byla, byly jen dámy?“
Tahle otázka jí rozesmála ještě víc…

Byla to další krátká a neklidná noc - házel sebou v posteli a přemýšlel, jestli ten večer byl skutečnost a nebo sen. Opravdu strávil celý večer s Jane? Časně ráno netrpělivě volal Johna, aby ho oholil a pak se rychle oblékl a šel dolů.V kuchyni cítil, že Marie připravuje snídani a ptal se jí, jestli je slečna Eyrová doopravdy tady a jestli jí dala nějaký suchý a teplý pokoj. Věděl, že musí vypadat hloupě, ale bylo mu to jedno - jediné, na čem mu záleželo, byla ona. Po snídani odešel do knihovny a čekal, až přijde za ním.