Kapitola dvacátádruhá
Jsem zpátky u Tebe
3.července 1837
Jsem zpátky u Tebe
3.července 1837
Měl pocit, že je šílený - modlil se k Bohu, aby ukončil jeho psychické utrpení, dožadoval se raději smrti, než šílenství, o kterém si myslel, že v něm propuká... Pořád cítil její blízkost, od té doby, co před třemi dny slyšel její hlas. Slyšel její hlas a nebylo to v noci ve snu - nespal, byl vzhůru, proto si myslel, že pomalu, ale jistě přichází o rozum.
„Pane, měl byste jít dovnitř, začíná pršet a brzy bude večeře…“
„Nech mě na pokoji…“ - odsekl Johnovi a ještě malou chvíli zůstal v zahradě, ale pak se pomalu vrátil do svého pokoje. Posadil se - slyšel tlumené klepání na dveře z kuchyně a pak hlasy Johna a Marie, jak mluví s nějakou osobou. Myslel si, že je to někdo ze sousedství nebo nějaký samotářský farník. Na stolku našel zvonek a netrpělivě zazvonil - slyšel, jak Marie vstoupila do pokoje.
„Chtěl bych sklenici vody a svíčku na stůl.“
„Ano, pane. Pane, přišla jedna osoba, která by vás chtěla vidět…“
„Kdo?“- zeptal se ostře a v duchu dodal. „K čertu s těmi okolními vesničany.“
„Pane, měl byste jít dovnitř, začíná pršet a brzy bude večeře…“
„Nech mě na pokoji…“ - odsekl Johnovi a ještě malou chvíli zůstal v zahradě, ale pak se pomalu vrátil do svého pokoje. Posadil se - slyšel tlumené klepání na dveře z kuchyně a pak hlasy Johna a Marie, jak mluví s nějakou osobou. Myslel si, že je to někdo ze sousedství nebo nějaký samotářský farník. Na stolku našel zvonek a netrpělivě zazvonil - slyšel, jak Marie vstoupila do pokoje.
„Chtěl bych sklenici vody a svíčku na stůl.“
„Ano, pane. Pane, přišla jedna osoba, která by vás chtěla vidět…“
„Kdo?“- zeptal se ostře a v duchu dodal. „K čertu s těmi okolními vesničany.“
Nechtěl nikoho, vůbec nikoho…
„Ta… ta osoba neřekla své jméno.“ - zakoktala se Marie.
„Sakra, tak k čemu mám personál, když se ani nezvládne zeptat na jméno? Řekněte, že chci být o samotě.“ Uděřil rukou o opěradlo a hned toho litoval, protože prudká bolest mu vystřelila do celé paže.
„Jestli mě ten návštěvník chce vidět, ať řekne svoje jméno nebo ať táhne… A přineste mi, co jsem chtěl.“
Uslyšel, jak odchází - vstal a málem zakopl o Pilota, který ležel vedle něj. Došel ke krbu a snažil se zaostřit na mírné světlo, které poraněným okem viděl. Slyšel otevírání dveří a cinkání sklenice na podnose. Pilot zavrčel a vyskočil.
„Co se děje?“
„Sedni, Pilote.“ - ozval se tichý hlas.
Napil se ze sklenice, kterou mu podala - byl neklidný, byl si vědom osoby, která stojí blízko něj. Měsíce slepoty zbystřily jiné jeho smysly - cítil vůni ve vzduchu a nemyslel si, že to byla Marie, ale měl pocit, že blázní.
“Jste to vy, že Marie?“
„Ta… ta osoba neřekla své jméno.“ - zakoktala se Marie.
„Sakra, tak k čemu mám personál, když se ani nezvládne zeptat na jméno? Řekněte, že chci být o samotě.“ Uděřil rukou o opěradlo a hned toho litoval, protože prudká bolest mu vystřelila do celé paže.
„Jestli mě ten návštěvník chce vidět, ať řekne svoje jméno nebo ať táhne… A přineste mi, co jsem chtěl.“
Uslyšel, jak odchází - vstal a málem zakopl o Pilota, který ležel vedle něj. Došel ke krbu a snažil se zaostřit na mírné světlo, které poraněným okem viděl. Slyšel otevírání dveří a cinkání sklenice na podnose. Pilot zavrčel a vyskočil.
„Co se děje?“
„Sedni, Pilote.“ - ozval se tichý hlas.
Napil se ze sklenice, kterou mu podala - byl neklidný, byl si vědom osoby, která stojí blízko něj. Měsíce slepoty zbystřily jiné jeho smysly - cítil vůni ve vzduchu a nemyslel si, že to byla Marie, ale měl pocit, že blázní.
“Jste to vy, že Marie?“
Žádné komentáře:
Okomentovat