Edward Rochester - II. - 4. kapitola

Kapitola čtvrtá

Party v Thornfield Hallu




Paní Fairfaxová,

rozhodl jsem se uspořádat party v Thornfieldu. Přijede poměrně velká skupina lidí - dámy i pánové, počítám tak patnáct až dvacet osob. Prosím o zajištění ubytování a všeho, co bude zapotřebí.
Pokud bude třeba dalších služebníků, najměte je. Nechám všechno na vašich výtečných plánovacích schopnostech a jsem si jistý, že to zajistíte.
Přijedeme 16. dubna a hosté zůstanou tak čtrnáct dní, možná i déle.

E. F. Rochester

Držel červený pečetní vosk nad plamenem svíčky a nechal spadnout velké kapky na obálku dopisu, pak vzal svůj pečetní prsten a obtiskl velké „R“, čímž dopis zapečetil a nechal odeslat.
Byl zvědavý na to, jak dopadne jeho plán - chtěl vědět, jestli k němu i ona něco cítí, jestli jí na něm alespoň trochu záleží. Jistě, chtěl na ni i zapůsobit, aby viděla, jaké je jeho bohatství. Chtěl, aby na něj byla pyšná a byla hrdá na to, že je v jeho domě, ale neměl ani tušení, že by jí tím vším mohl působit nějakou bolest…

Lady Ingramová byla u vytržení, když ji i všechny ostatní pozval na party do Thornfield Hallu. Věděl, co by pro něj znamenalo manželství s Blanche - nepochyboval, že jako manžel by musel žebrat o jakýkoliv náznak přízně. Dala by mu své tělo jen za odměnu a nenáviděla by pocit, že by se jí dotýkal. Viděl a slyšel, jak pohrdá všemi muži kolem sebe. Když by mu zplodila dědice, jistě by měla dojem, že její práce je skončená a stala by se ještě více povrchní a zlomyslnou, než je teď.
Když uvažoval o manželské posteli, jeho myšlenky opět zabloudily k Jane - jistě by byla vášnivá a muži, kterého by milovala by nic neodepřela. Cítil její touhu, když tam stáli - tak blízko sebe v ložnici po požáru… Viděl její zarudlé tváře a chvějící se tělo. Když by milovala, milovala by bezpodmínečně - tušil to. S bolestí, která byla téměř opravdová si uvědomil, jak moc by chtěl být jejím mužem…

O tři dny později celá výprava dorazila do Thornfieldu. V čele jel Edward spolu s Blanche, která byla vynikající jezdkyně. Po uvítacím ceremoniálu přemýšlel, jak to zaonačit, aby se Jane večer dostavila do salonu, kde budou hosté, ale paní Fairfaxová mu sama pomohla.
„Pane, Adele by byla bez sebe radostí, kdyby mohla vidět dámy v těch krásných šatech…“
„Dobře, řekněte jí tedy, že po večeři může přijít do salonu. Slečna Eyrová ať přijde s ní.“
„Ale pane, myslím, že slečna Eyrová nebude chtít, není přivyklá takovéhle velké společnosti a obávám se, že jí to bude nepříjemné. Možná by s Adele mohla jít Sophie…“
„Ne! Já chci, aby tam byla slečna Eyrová. Jestli nepřijde, půjdu do jejího pokoje a přivedu ji sám.“

Ten večer stál mezi svými hosty - neviděl jí, ale slyšel Adelin hlas a věděl, že i ona je tady. Ani jednou se na ní nepodíval, ale cítil její přítomnost a cítil, jak se na něj dívá. Žaludek měl jako na vodě, postavil se ke krbu a nutil sám sebe, aby se na neotáčel. Přešel k Eshtonovi a povídal si s ním. Cítil její pohled a to zaplavilo jeho duši teplem a radostí - přál si, aby tady byli jen sami dva. Večer plynul, konverzace, smích a hry se střídaly, Adele se vmísila mezi hosty a hlavně dámy jí obdivovaly, ale pak se hovor stočil na téma vychovatelky…
Poslouchal jízlivé poznámky Blanche i její matky o různých vychovatelkách - jejich slova byla ostrá, brutální a měl co dělat, aby nevstal a nezakřičel na ty dvě harpyje, ať okamžitě přestanou, pokud neumějí mluvit zdvořile. Ale neudělal to - dokonce ani neodpověděl, když se ho na něco zeptaly… Viděl Jane periferním viděním, jak seděla se skloněnou hlavou - nedala najevo, že slyší ta posměšná slova, ale byl si jistý, že slyšela úplně všechno…
Nemilosrdné téma bylo naštěstí brzy ukončeno a Blanche ho vyzvala, aby zazpíval. Nechtěl stát vedle té zlomyslné mrchy, ale přesto se usmál a sedl si ke klavíru. Byla to milostná píseň, kterou začal hrát a blázen Blanche si jistě myslela, že je pro ní. Zpíval s citem, ale nemyslel u toho na ženu, která se mu snažila vlichotit - hrál a zpíval jen pro Jane…
„Slyšíš mě…? Poslouchej, tohle zpívám jen pro tebe…“ - říkal si v duchu... Konečně se na ní přímo podíval - zírala na něj, oči dokořán. Byla překvapená, když slyšela jeho příjemný a melodický baryton - netušila, že umí tak krásně zpívat a hrát.
Když skončil, vlídně přijímal poklony od přítomných dam, viděl, že Jane tiše vyšla z pokoje. Omluvil se a následoval jí - narazil na ní na chodbě, když klečela a zavazovala si střevíc. Rychle vstala a stála před ním - tváře měla červené. Díval se na ní a nebyl si jistý, jestli jeho hlas bude klidný.
„Jak se máte, Jane?“
„Dobře, pane…“ - říkala to tiše, neusmála se.
„Proč jste mě v saloně nepřišla přivítat?“
„Nechtěla jsem vás rušit, zdálo se, že jste stále zaneprázdněný svými hosty.“
Zeptal se jí, co dělala tu noc po požáru. Přešel k ní blíž a pohlédl jí do očí - viděl, že je má smutné. „Vraťte se do salonu. Ještě je příliš brzy.“
Zavrtěla hlavou. „Jsem unavená, pane...“
„A smutná... Řekněte mi, co se stalo, Jane? Co je špatně?“
„Nejsem smutná, pane.“
Pozorně jí sledoval - uhýbala pohledem a malá slza dopadla na podlahu… Pocítil příliv lásky a soucitu - chtěl jí k sobě přitisknout, políbit jí, položit si její hlavu na srdce a cítit její teplo - místo toho nutil svůj hlas, aby byl klidný.
„No, myslím, že pro dnešní večer vás mohu omluvit. Kdybych měl víc času, zjistil bych, co se děje. Teď jděte do postele, ale chci vás vidět v saloně každý večer… Je to mé přání, pamatujte si to. Řekněte Sophii, aby odvedla Adele. Dobrou noc, má…“- kousl se do rtu, málem mu to uklouzlo…
Stál tam a pozoroval, jak odchází. „Dobrou noc, má lásko“ - to jí chtěl říct...